ANO

Ačkoliv z kontextu není zřejmé, koho ministr Havlíček myslí pod slovem investor, my jsme se rozhodli předpokládat, že jde o investory, kteří si zaregistrovali v období solárního boomu FVE, tedy fotovoltaickou elektrárnu. Karel Havlíček zde mluví o malých investorech, budeme se tedy bavit o FVE s výkonem do 10 kW, protože pro tyto a menší fotovoltaické systémy není potřeba licence.

Solární boom je období, kdy byla vysoká výkupní cena elektřiny ze solárních panelů. V roce 2009 a 2010 (.pdf, str. 48–50) byl pak zaznamenán největší nárůst nainstalovaného výkonu, tudíž má smysl se bavit o investorech především v této době.

Z databáze FVE jsme zjistili, že v roce 2009 se objevilo 3 061 nových malých investorů a o rok později to bylo 3 364. Je tedy pravda, že jde o „tisíce“. Námi zpracovaná data si můžete prohlédnout v přehledné tabulce.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii je mezinárodní organizací, která dohlíží na mírové využívání jaderné energie ve světě. V současné době má 171 členských států.

Podle dat zveřejněných touto mezinárodní organizací (k 24. listopadu 2019) se v současné době ve světě staví 53 jaderných reaktorů. Nejvíce jich staví Čína (10), Indie (7) a Rusko (6).

Stavba reaktorů ve světě:

Zdroj: PRIS

Délku výstavby jaderného bloku nelze přesně určit bez započtení všech faktorů, které mohou stavbu ovlivnit. Mj. jde i o politický rozpor mezi investicemi do stále méně podporovaného jádra a investicemi do zelených zdrojů, které v současnosti zažívají prudký rozmach.

V posledních letech se u jaderných elektráren v Evropě množí komplikace výstavby vč. prodlužování a významného růstu nákladů. V Evropě se přitom staví pouze jednotky nových reaktorů, statistický vzorek tedy není dostatečný k určení průměrné délky stavby. Pro příklad však uveďme, že mezi rozestavěné jaderné elektrárny patří např. Slovenské Mochovce, jejichž stavba byla započata již v 80. letech minulého století, a s problémy se tedy potýkají dlouhodobě (stavba 3. a 4. bloku byla také na několik let přerušena). Dalším příkladem může být Finská Olkiluoto, kde se od r. 2005 (Reuters) staví nejnovější, dosud nikde nezprovozněný, typ reaktoru. Naopak poměrně bez problémů jsou stavěny jaderné bloky v Bělorusku, tato výstavba je však kritizována např. litevskými politiky. Poslední dostavěnou jadernou elektrárnou v Evropě je pak Temelín, nacházející se v České republice.

Podle zprávy organizace World Nuclear Association pro rok 2019 se celosvětově délka výstavby jaderného bloku pohybuje (str. 3) kolem 8,5 roku (medián), průměrná doba pak byla kolem 5 až 6 let. Když však uvážíme celý proces přípravy a realizace stavby vč. evropských specifik, můžeme dát ministru Havlíčkovi za pravdu. Např. podle serveru iRozhlas totiž trvá celý proces výstavby od počáteční byrokracie až po zprovoznění elektrárny přibližně dvě desetiletí.

Emisní dopad energetického zdroje ve smyslu emisí skleníkových plynů se vyjadřuje v hmotnosti ekvivalentu CO2 na kWh. Emise se mohou vytvářet samotným provozem anebo mohou být důsledkem celého životního cyklu elektrárny. Do životního cyklu se započítává i výroba a obsluha elektrárny a další C02 ekvivalentní efekty a ne pouze emise skleníkových plynů vypouštěné do atmosféry např. při pálení uhlí nebo plynu.

Tyto veličiny se získávají statistickou analýzou provozů používaných elektráren. Jedna taková analýza se nachází v příspěvku (.pdf, str. 1335) pracovní skupiny č. III. k 5. zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) za rok 2014. Dle ní provoz elektrárny na zemní plyn vyžaduje v mediánu 370 g/kWh přímých emisí a 490 g/kWh za životní cyklus. Elektrárny na jiné fosilní palivo – uhlí – vyprodukují v mediánu 760 g/kWh přímých emisí a 820 g/kWh za životní cyklus.

Zdroje, které považujeme za bezemisní, mají nulové přímé emise, ale mají nenulové emise za celý životní cyklus. Medián jejich hodnot je v aktuálních ekonomických podmínkách o řád nižší. Jaderné elektrárny za život vyprodukují v mediánu 12 g ekvivalentu CO2 na jednu kWh, větrné 11 či 12 g/kWh (záleží na tom, zda jsou umístěny na pevnině nebo v moři), solární 27/41/48 g/kWh (záleží na druhu) a vodní 24 g/kWh.

20. listopadu v Bruselu jednala česká delegace s Evropskou komisí o stavbě dalšího bloku v jaderné elektrárně Dukovany. Tímto jednáním byl zahájen proces tzv. notifikace, tedy jednání o povolení ke stavbě bloku.

Nový jaderný blok se začne stavět v roce 2029 a do sedmi let by měl být hotov. Dodavatel by měl být vybrán do roku 2022. Generální ředitel energetické společnosti ČEZ Daniel Beneš odhadl cenu na 140 až 160 mld.

Předsedkyně státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová v červnu odhadla cenu mezi 160 a 200 mld. za předpokladu, že práce budou dobře organizované. Odhady převyšující 300 mld. jí přijdou přehnané.

Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček ve svém výroku uvádí názorný příklad zvyšování nákladů na dostavbu jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku.

Výstavba slovenské jaderné elektrárny Mochovce začala roku 1981. Dva původně plánované bloky o celkovém výkonu 880 MW byly dokončeny a spuštěny v roce 1998, resp. 2000, přičemž stavba 3. a 4. bloku, o kterých mluví ministr Havlíček, byla roku 1992 pozastavena (.pdf, str. 1–3) a dlouhodobě zakonzervována (.pdf, str. 11).

Samotná dostavba se rozbíhá (.pdf, str. 12) v roce 2008 s plánovaným dokončením již v roce 2013 či 2014, ovšem dochází k několika odkladům a rovněž ke zdražení stavby například kvůli zavádění nových bezpečnostních prvků. Dle aktuálního plánu by měla být elektrárna dokončena v roce 2020. Ovšem vývoj nasvědčuje tomu, že k dokončení či ke spuštění provozu v termínu možná opět nedojde.

Výstavba 3. a 4. bloku byla zastavena již v poměrně pokročilé fázi. V době zakonzervování stavby bylo provedeno (.pdf, str. 11) již zhruba 70 % stavebních prací a dodáno asi 30 % zařízení. Mluví-li ministr Havlíček o tomto základu ve výstavbě jaderné elektrárny v hodnotě 1 až 2 miliard eur, pak tuto částku se nám nepodařilo ověřit. Vzhledem k rozsahu provedených prací je však pravděpodobné, že se jedná o sumy v řádech miliard eur, jak správně uvádí Havlíček.

Pokud se nyní podíváme blíže na financování dostavby elektrárny v Mochovcích, tak poslední uváděné zvýšení nákladů hovoří o částce 5,67 miliardy euro, což je v přepočtu kurzu na koruny ze dne 25. 11. 2019 144,6 miliard korun. Například v roce 2014 byly předpokládané náklady ve výši 4,6 miliardy eur, což by bylo v přepočtu na dnešní kurz 117,3 miliard korun. V případě ceny elektrárny stanovené na 7 miliard eur by cena elektrárny k dnešnímu kurzu byla ve výši 178,5 miliard korun. Podobné ceny přitom nejsou nijak neobvyklé.

Dodejme, že výkon dostavovaných částí jaderné elektrárny by měl být 2 x 471 MWe, dohromady tedy blízko Havlíčkem uvedeným 1000 MW.

V rozhovoru se probírá dostavba jaderné elektrárny Dukovany. Mluví se o schůzkách s představiteli společností, které mají zájem o získání zakázky na její dostavbu. Zatím projevilo zájem šest zahraničních firem. Konkrétně ruský Rusatom, korejská společnost KHNP, čínská CGNP, francouzká EDF, francouzko-japonské konsorcium Areva / Mitsubishi Atmea a americký Westinghouse. Ověřovat schůzky politiků z veřejně dostupných zdrojů je vždy velice náročné, neboť není pravidlem, že z nich je vždy nějaký mediální výstup. I v tomto případě se nepodařilo dohledat informace, které by potvrdily uskutečnění všech zmíněných schůzek.

Informace jsou pouze o dvou z těchto schůzek, a to o schůzce ministra Havlíčka se zástupcem ruského Rosatomu. V červnu se pak Karel Havlíček setkal i se zástupcem korejské KHNP. O dalších schůzkách se nám bohužel nepodařilo dohledat žádné informace, s dotazem jsme se však obrátili na Ministerstvo průmyslu a obchodu. Do dnešního dne nám však bohužel nedošla odpověď.

Miloš Zeman se stal předsedou ČSSD na konci února 1993, když na sjezdu strany v Hradci Králové nahradil ve funkci Jiřího Horáka. Předsedou ČSSD byl až do roku 2001, kdy nepřijal kandidaturu na pokračování ve funkci. Novým předsedou byl v dubnu 2001 zvolen Vladimír Špidla.

Na 41. sjezdu ČSSD v březnu 2019, který se opět konal v Hradci Králové, uvedl Miloš Zeman, že v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu (které se konaly v květnu 2019) bude volit ČSSD. Své rozhodnutí potvrdil i po samotných volbách.

Nemůže být pochyb o tom, že lidé z ČSSD znají Miloše Zemana již dlouho. Zeman do strany vstoupil v roce 1992 (již předtím byl však poslancem Federálního shromáždění) a rok poté se stal předsedou strany. Po volebním úspěchu v roce 1996 se stal předsedou Poslanecké sněmovny a v roce 1998 předsedou vlády. V roce 2003 neúspěšně kandidoval na prezidenta a následně odešel z politiky. Další etapa Zemanovy politické kariéry začala po roce 2009 ve spojení se Stranou práv občanů ZEMANOVCI a pokračovala dvojím zvolením do funkce prezidenta v letech 2013 a 2018. Přestože Zemanova kariéra po roce 2009 již není spojena s ČSSD, je zjevné, že vzhledem k funkci, kterou Miloš Zeman zastává, je dobře známý i mezi členy ČSSD.

Andrej Babiš poukazuje v souvislosti s kauzou (ne)odvolání ministra kultury Staňka na výhrady bývalých prezidentů k nominantům na ministry.

Je pravdou, že jak Václav Havel, tak Václav Klaus i Miloš Zeman v minulosti vyjádřili své výhrady k některým nominantům na vládní funkce. Lze uvést například Miroslava Grégra, k jehož jmenování vicepremiérem měl v květnu 2001 výhrady Václav Havel. Václav Klaus měl výhrady ke jmenování Milana Urbana, Davida Ratha, Karla Schwarzenberga a Karolíny Peake ministry. I Miloš Zeman měl výhrady k některým ministrům vlády Bohuslava Sobotky. Ve všech uvedených případech však ke jmenování ze strany prezidenta nakonec došlo (nejdelší prodlení bylo 27 dní v případě jmenování Miroslava Grégra vicepremiérem).

Miloš Zeman má jisté výhrady k osobě Michala Šmardy, který by měl na ministerstvu kultury vystřídat Antonína Staňka. V rozhovoru pro MF Dnes Zeman řekl, že má silné pochybnosti o tom, že Šmarda někdy bude ministrem kultury z toho důvodu, „že pan Staněk je vysokoškolský docent, zatímco pan Šmarda má maturitu. Důležitější důvod je, že jako primátor Olomouce se pan Staněk samozřejmě zabýval kulturou, protože Olomouc je kulturní město. Zatímco pan Šmarda se s kulturou nikdy neseznámil. Nu, teď přijde třetí, možná nejdůležitější důvod. Pan Hamáček pana Staňka podporoval až do doby, než pan Staněk vyhodil pana Fajta (bývalého šéfa Národní galerie Praha – pozn. red.) za to, že si pan Fajt sám se sebou podepsal smlouvu na jeden milion korun. To je taková běžná praxe, kdo by o tom pochyboval? V tomto okamžiku pan Hamáček změnil názor a snažil se pana Staňka zbavit.“

Je však důležité zmínit, že v kauze ministra kultury Staňka se nejedná pouze o výhradu prezidenta k nominantovi na ministra a z toho vyplývajícího nejmenování, ale i o nečinnost prezidenta při odvolání ministra Staňka na návrh předsedy vlády. Jmenování ministra se řídí článkem 62, písm. a) Ústavy a odvolání ministra článkem 74. V případě ministra Staňka se tak jedná o čl. 74 Ústavy, dle kterého platí, že „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Je pravdou, že Ústava v tomto případě skutečně nezmiňuje žádnou exaktní lhůtu k odvolání člena vlády na žádost premiéra, nicméně ústavní právníci se shodují, že chybějící explicitně vyjádřená lhůta neznamená, že by prezident žádnou lhůtou vázán nebyl, naopak má jednat bez zbytečného odkladu.

Prezident Zeman nakonec ministra Staňka odvolal k 31. červenci 2019. O novém ministru podle Andreje Babiše rozhodne prezident přibližně v polovině srpna. Premiér Babiš odeslal na Pražský hrad návrh na odvolání ministra kultury Staňka a jmenování Michala Šmardy ministrem již 31. května 2019. Nečinnost prezidenta ve věci odvolání ministra tak trvala dva měsíce, nečinnost ve věci jmenování nominovaného Michala Šmardy bude pravděpodobně trvat ještě déle.

Co se týče prodlení bývalých prezidentů s odvoláním člena vlády, v roce 2011 došlo k vládní krizi, při které prezident Klaus odmítal přijmout návrh na odvolání dvou ministrů. V dubnu 2011, po aféře s údajným uplácením stranických kolegů a odposlechy, donesl premiér Nečas na Pražský hrad demisi ministra dopravy Víta Bárty a návrh na odvolání ministrů vnitra Radka Johna a školství Josefa Dobeše. Klaus poté oznámil, že demisi ani návrhy na odvolání zatím nepřijme a očekává od premiéra a vládních stran plán dalšího fungování vlády. Spory ukončila dohoda koaličních stran ODS, TOP 09 a VV o výměně dvou ministrů. Prezident následně (deset dní po přijetí návrhů na odvolání) odvolal ministry Bártu a Johna, ministr Dobeš ve funkci zůstal.

V současné době tvoří vládu členové hnutí ANO 2011 a ČSSD. Koaliční smlouvu podepsali zástupci ANO a ČSSD 10. července 2018. Vládě byla vyslovena důvěra 12. července 2018. Pro se vyslovilo 105 poslanců z přítomných 196. Smlouva byla porušena již při samotném hlasování o důvěře. K porušení ale nedošlo ze strany premiéra, nýbrž ze strany poslanců. V 3. bodě koaliční smlouvy je totiž psáno, že „smluvní strany zajistí, aby se všichni jejich poslankyně a poslanci zúčastnili schůze Poslanecké sněmovny, na které bude hlasováno o důvěře nově jmenované vládě, a dále zajistí, že tito dají vládě jmenované ve složení uvedeném v odstavci 1., důvěru.“ Dva poslanci tento bod porušili: Jiří Mašek za ANO, který se nepřihlásil, a Milan Chovanec za ČSSD, který se omluvil.

O možném porušení koaliční smlouvy ze strany premiéra Andreje Babiše se mluvilo v souvislosti s několika případy, nicméně k jejímu porušení podle dostupných informací nikdy nedošlo. První případ se týkal kauzy jmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí, kde Jan Hamáček také mluvil o potenciálním porušení koaliční smlouvy. Vyšlo však najevo, že jeho jmenování prezidentu republiky navrhl a koaliční smlouvu tedy neporušil.

Druhý případ souvisel s odvoláním ministra kultury Antonína Staňka, který rezignoval k 31. květnu 2019 vzhledem ke kritice, které čelil po odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc. Prezident Zeman totiž zpočátku Staňkovu demisi odmítal přijmout a rovněž odmítl jmenovat jeho nástupce Michala Šmardu. Premiér Babiš sice uvedl, že Šmarda podle něj není ideálním kandidátem na post ministra kultury kvůli nedostatku zkušeností, nicméně také uvedl, že bude postupovat podle koaliční smlouvy a prezidentovi návrh na jmenování Šmardy zaslal. Premiéra Babiše se v tomto ohledu zastal i sám předseda ČSSD Jan Hamáček: „Postupuje přesně podle koaliční smlouvy, ale samozřejmě snaží se z toho nějakým způsobem vyvázat.  Ale to je jeho vlak, nemůže to delegovat na mě. Pan premiér by to nejraději vyřešil s nějakými nulovými náklady, ale to prostě nepůjde.“

O koaliční smlouvě jako o platném dokumentu se premiér Babiš veřejně vyjádřil i po koordinační schůzce s předsedou koaliční ČSSD Hamáčkem: „Můžu potvrdit, že určitě platí koaliční smlouva. Udělám maximum pro to, aby koalice pokračovala a fungovala. Stojí před námi mnoho úkolů.“

Dále se pak také premiér Babiš vyjadřoval o dosavadní vládní spolupráci povětšinou pozitivně. Například se 15. července dostavil na zasedání předsednictva ČSSD, kde během své návštěvy podpořil vládní projekt: „Chci jim říct, že naše vláda je úspěšná a že by byla škoda tento projekt opustit. Myslím, že máme jasný program, plníme ho, máme mnoho úkolů a není důvod ho teď zbourat.“ O tom, že je vládní spolupráce mezi ANO a ČSSD úspěšná, se dále také zmínil například v rozhovoru pro Deník.cz. V jednom případě však spolupráci s ČSSD kritizoval, a to konkrétně nahrazování náměstků na ministerstvu zahraničí členy pražské ČSSD.

Dále nikdo z řad ministrů za ČSSD podle dostupných zdrojů vládní projekt nekritizoval. Kandidát na post ministra zahraničí Miroslav Poche sice premiéra Babiše označil „za jednoho z nejslabších premiérů, které země měla“, nicméně Poche nebyl v té době ministrem zahraničí a ani se jím nestal.

Spory mezi ČSSD a ANO panují například na poli vyjednávání státního rozpočtu pro příští rok. Ministryně Maláčová (ČSSD) uvedla, že rozpočet v dané fázi rozhodně nemůže podpořit a že je čeká ještě spousta vyjednávání. Naopak Alena Schillerová (ANO) označila požadavky sociální demokracie za nereálné. Dodejme ale, že při sestavování rozpočtu každoročně panují značné diskuze a vyjednávání; tento případ tak není přímo kritikou vládní koaliční spolupráce jako takové, pouze dílčím sporem.