ANO

Ministr kultury Antonín Staněk musel vysvětlovat politickému grémiu ČSSD, co ho vedlo k odvolání ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa. Po skončení jednání grémia řekl (čas 0:21) předseda ČSSD Hamáček novinářům: „Politické grémium uložilo panu ministrovi, aby do konce května zorganizoval, připravil, transparentní výběrové řízení na obě uvolněné funkce, to znamená na ředitele Národní galerie a olomouckého muzea, a současně mu uložilo, aby zklidnil situaci v resortu kultury a aktivně vyjednával se všemi aktéry.“ 

Grémium ČSSD tak prakticky podrželo ministra Staňka ve vládě. K působení ministra kultury měl ale výhrady místopředseda ČSSD Roman Onderka. Podle něj Staněk pochybil například v komunikaci s řediteli a měl volit jiný způsob jejich případného odvolání. Onderka se také dříve vyslovil (čas 7:37) pro zvážení odvolání Staňka z ministerské pozice.

Jan Hamáček stál za ministrem Staňkem i po jednání grémia ČSSD. V Otázkách Václava Moravce 12. května uvedl (čas 1:50) k odvolání ředitele Národní galerie Praha Jiřího Fajta, že Staněk udělal, co udělat musel. Na otázku (čas 11:53), zda by uvítal rezignaci ministra kultury, odmítl Hamáček odpovědět.

Ministr kultury Antonín Staněk následně podal 15. května 2019 demisi. Podle Jana Hamáčka jej ministr Staněk o své rezignaci předem informoval, podle Staňka jej Hamáček o demisi osobně požádal.

To, jestli podal ministr kultury demisi z vlastní iniciativy či na žádost Jana Hamáčka, nelze ověřit, jelikož jsou k dispozici jen protikladná vyjádření obou aktérů. Proto nelze s jistotou tvrdit, že Hamáček otočil o 180 stupňů, ani že jednal proti rozhodnutí grémia ČSSD, byť se to tak z mediálních výstupů může jevit. Stejně tak není možné ověřit, zda Hamáček oznámil Staňkovi, že má podat demisi, právě 13. května, jak tvrdí Andrej Babiš.

Demisi nejdříve podal sám ministr kultury Antonín Staněk, prezident ji však nepřijal. Andrej Babiš se poté 31. května sešel s novým nominantem Michalem Šmardou a následně odeslal Miloši Zemanovi návrh na odvolání ministra kultury. Michal Šmarda schůzku komentoval jako věcnou, upřímnou a rychlou: „‚Vypadá to na dobrý začátek spolupráce,‘ uvedl. Poznamenal, že podle Babiše by byl vhodnější na ministerstvo pro místní rozvoj, současně ale podle něj Babiš řekl, že společně to mohou zvládnout."

Setkání Andreje Babiše a Jana Hamáčka předcházela schůzka předsedy ČSSD s prezidentem. Ta se odehrála na Hamáčkovu žádost a politici na ní měli řešit prezidentovo nevyhovění žádosti na odvolání ministra kultury Antonína Staňka. Ve čtvrtek 27. června (ještě před schůzkou s Janem Hamáčkem) Miloš Zeman na tiskové konferenci k závěru návštěvy Kraje Vysočina prohlásil: „Za 30 let, co jsem v politice, jsem neakceptoval jediné ultimátum, jediné vydírání. A vždy jsem je považoval za drzost.“ Řekl také, že to samé chce zopakovat i na následujícím setkání s Janem Hamáčkem. Po skončení podvečerní schůzky situaci prezident ani předseda ČSSD nijak nekomentovali.

Jan Hamáček se vyjádřil až 27. června večer po jednání vedení ČSSD, kdy situaci komentoval slovy: „Česká republika se dostala na hranu ústavní krize. Ústava České republiky jasně hovoří o tom, že pokud předseda vlády navrhne ministra k odvolání, tak prezident této žádosti vyhoví.“ K jednání s prezidentem se však odmítl vyjádřit.

V pátek 28. června se sešel předseda ČSSD s Andrejem Babišem. Důvodem schůzky byla snaha řešit situaci, která po prezidentově odmítnutí odvolání Antonína Staňka vznikla. Po setkání odpověděl (čas 4:30) premiér na jeden z dotazů novinářů týkající se nominace Michala Šmardy, že „panu prezidentovi se to nelíbí, má nějaké jiné názory“. Tento výrok je ovšem příliš obecný a navíc nevíme, jestli Andrej Babiš odkazuje k předchozím vyjádřením Miloše Zemana, nebo vychází z rozhovoru s Janem Hamáčkem. Vzhledem k nedostatku informací o tom, co přesně si předsedové vládních stran na schůzce řekli, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Ve čtvrtek 4. července se uskutečnila schůzka mezi Milošem Zemanem, Andrejem Babišem a Janem Hamáčkem. Prezident se podle premiéra k nominaci Michala Šmardy definitivně nevyjádřil a podle předsedy ČSSD setkání žádný výsledek nepřineslo.

Výrok však hodnotíme jako neověřitelný, protože z mediálních zpráv není možné zjistit, kdy a od koho se premiér Babiš dozvěděl, že prezident odmítá jmenovat Michala Šmardu ministrem kultury.

Andrej Babiš se sešel s prezidentem Milošem Zemanem 11. července. Během následující tiskové konference (čas 02:08) premiér prohlásil: „Prezident si je vědom Ústavy, na druhé straně ještě neřekl závazné stanovisko nebo nějaké stanovisko vůbec. A také mluví o tom, že v Ústavě není žádná lhůta.“ Premiér tedy neuvedl, že by mu prezident Zeman řekl o svém záměru ministra kultury odvolat.

O Zemanově úmyslu odvolat Antonína Staňka informoval (čas 00:30) až o den později předseda ČSSD Jan Hamáček na tiskové konferenci, které předcházela schůzka prezidenta, ministra kultury a právě předsedy ČSSD. „Mám za sebou jednání s prezidentem i Staňkem, pan prezident je připraven vyhovět žádosti pana premiéra a k 31. červenci odvolá Antonína Staňka z pozice ministra kultury. Ve věci jmenování vyčká na pondělní jednání, kandidátem ČSSD zůstává Michal Šmarda, ale bude záležet na pondělním jednání,“ řekl novinářům Hamáček.

Premiér se pak s prezidentem sešel znovu i ve středu 24. července. Situaci komentoval na svém twitterovém účtu:

Na schůzce tak byl zopakován prezidentův dřívější slib, který spočíval v odvolání stávajícího ministra. Stále však nebylo rozhodnuto o jeho nástupci.

Je pravda, že Andrej Babiš prozatím vždy jednal v souladu s koaliční smlouvou, a to i v kauze jmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí. V souvislosti s tím sice mluvil Jan Hamáček o potenciálním porušení koaliční smlouvy, vyšlo však najevo, že Babiš Pocheho jmenování prezidentu republiky navrhl, a koaliční smlouvu tedy neporušil.

Koaliční smlouva (pdf., str. 31) vlády Bohuslava Sobotky uvádí ve čtvrtém bodě IV. části:

„Smluvní strany respektují ústavní právo předsedy vlády navrhovat prezidentu republiky jmenování a odvolání členů vlády. Pro každý takový krok musí předseda vlády hledat podporu příslušné koaliční strany. Předseda příslušné koaliční strany může předsedovi vlády podat návrh na odvolání a jmenování člena vlády nominovaného za tuto stranu. Další postup o takovém návrhu podléhá dohodě předsedy vlády s předsedou příslušné koaliční strany s tím, že předseda vlády by měl návrh předsedy příslušné koaliční strany respektovat.“

Současně v sedmém bodě IV. části stojí:

„Členové vlády budou v personální politice svých ministerstev respektovat zásadu vysoké odbornosti a morální bezúhonnosti.“

Bohuslav Sobotka za dobu svého předsednictví vlády odvolal z ministrů hnutí ANO jen tehdejšího ministra financí Andreje Babiše. Učinil tak po kontroverzi s Babišovými korunovými dluhopisy. Bohuslav Sobotka se nejprve rozhodl pro postup formou demise celé vlády prostřednictvím demise předsedy vlády.

„Je to mé rozhodnutí jako předsedy vlády. Jako předseda vlády reaguju na situaci, která nastala s místopředsedou vlády a ministrem financí. Můj názor je, že Andrej Babiš by nadále neměl zastávat pozici ministra financí,“ uvedl Sobotka. „Není jasné, zda nešidil na daních, jak přišel ke svému majetku,“ vysvětlil premiér. Dodal, že Andrej Babiš je podle něj ve střetu zájmů, protože mu jako ministrovi financí podléhá Finanční správa, která by měla podezřelé okolnosti jeho podnikání prošetřit.

Sobotka si později demisi rozmyslel a uchýlil se k pouhému návrhu na odvolání Babiše z funkce. „Prezident republiky začal tvrdit, že s demisí premiéra nekončí celá vláda a že demise znamená, že se vymění pouze předseda vlády. V takové situaci ale moje demise nedává žádný smysl.“

Namísto Babiše nastoupil necelý půlrok před řádnými volbami Ivan Pilný. Původní kandidátku ANO na křeslo ministra financí Alenu Schillerovou Sobotka odmítl:

„Nemohu souhlasit s tím, aby po odvolání Andreje Babiše z pozice ministra financí zastávala tuto funkci jeho dosavadní náměstkyně pro daně a cla Alena Schillerová. (...) Nemám jako předseda vlády důvěru v to, že dosavadní náměstkyně pro oblast daní Schillerová bude garantovat jednoznačné, důsledné a nestranné prošetření kauz korunových dluhopisů či dalších daňových problémů současného ministra financí.(...) Paní Schillerová, rovněž ve spolupráci s generálním ředitelem Janečkem, prosazuje a obhajuje současný silně represivní způsob přístupu ke správě a výběru daní. V poslední době však roste podezření, že tento postup daňové správy poškozuje a likviduje i poctivé firmy.“

Postup Bohuslava Sobotky nelze považovat za rozporný se zněním koaliční smlouvy. Odvolání Andreje Babiše bylo pouze důsledkem kauz zpochybňujících jeho morální bezúhonnost v čele resortu financí. Předseda vlády sice odvolání učinil i přes odpor dotyčné koaliční strany (bod 4 části IV koaliční smlouvy), avšak stále platí, že navrhovat https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl68-2">jmenování a odvolání ministra je ústavní kompetence premiéra, kterou koaliční smlouva uznává. Platí také, že pro splnění podmínky hledání podpory u koaliční strany stačí dle jazykového výkladu, aby se předseda vlády snažil vyhledat podporu pro své konání. Pokud ji však nenajde, neznamená to nutně porušení koaliční smlouvy. Protože se Sobotka snažil vyjednávat o budoucím vývoji koalice, platí, že koaliční smlouvu svým jednáním neporušil. Navíc bylo toto odvolání v souladu s bodem sedmým části čtvrté koaliční smlouvy.

V případě nejmenování navržené Aleny Schillerové postupoval předseda vlády v souladu s koaliční smlouvou, když kandidátku odmítl, neboť „předseda vlády by měl návrh předsedy příslušné koaliční strany respektovat“. Dle jazykového výkladu by tak tedy učinit měl, ale nemusí.

Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) rezignoval vzhledem ke kritice, které čelil po odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc. Vedení ČSSD posléze pověřilo Staňka, aby připravil do 31. května výběrová řízení na šéfy obou institucí a celou situaci uklidnil. Výzvy k odchodu ale podle vicepremiéra Hamáčka nepadly.

Předseda ČSSD Hamáček také hájil odvolání ředitele Národní galerie, který byl Staňkem odvolán kvůli chybám v hospodářství. Hamáček uvedl, že nerozumí tomu, proč provizorní šéf Národní galerie Ivan Morávek nabídl Fajtovi místo finančního ředitele. Po Staňkovi prý proto požadoval vysvětlení.

Staněk se nakonec rozhodl pro rezignaci a oficiálně rezignoval k 31. květnu 2019. Na svém odchodu se domluvil s předsedou ČSSD Janem Hamáčkem, který ho podle Staňkových slov vyzval k odchodu, ačkoli se jej zprvu zastával. Vicepremiér Hamáček však uvedl, že Staněk rezignoval dobrovolně.

Prezident Zeman zpočátku Staňkovu demisi odmítal přijmout. Důvodem nepřijetí demise bylo podle něj to, že Staněk odhalil na Ministerstvu kultury závažná pochybení, a neměl by být proto trestán tlakem na odchod z funkce. Po dvouměsíčních jednáních nakonec prezident Staňka odvolal k 31. červenci 2019. Jako nástupce Staňka byl nejprve navržen Michal Šmarda, současný starosta Nového Města na Moravě. O jeho nominaci ale rozhodne prezident Zeman v půlce srpna.

Staněk opakovaně uvedl, že vicepremiér Hamáček nedodržel slovo, když jej požádal o podání demise před koncem května, tedy lhůtou danou pro přípravu výběrových řízení a uklidnění situace na ministerstvu kultury. Hamáček ale v květnu oznámil, že Staňkova rezignace byla dobrovolná, ačkoli po prezidentově nepřijetí demise na jeho odvolání trval. Vzhledem k faktu, že další vyjádření vicepremiéra Hamáčka ke Staňkově rezignaci se nám nepodařilo dohledat, hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Na přelomu června a července 2019 proběhlo mimořádné zasedání Evropské rady, na kterém se hlavy členských států EU dohodly na obsazení nejvyšších postů v Evropské unii. Výsledkem vyjednávání jsou nominace, které však ještě musí schválit Evropský parlament.

Lídři členských států vybrali německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, předsedou Evropské rady by měl být belgický premiér Charles Michel, Vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku by se měl stát španělský ministr zahraničí Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky má nastoupit ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde.

Podle současného předsedy Evropské rady Donalda Tuska nikdo z 28 lídrů nebyl proti balíčku nominací, pouze Německo se zdrželo hlasování o kandidátce na předsedkyni Komise; ale celý balíček Angela Merkelová podpořila. Důvodem zdrženlivého postoje Německa k Ursule von der Leyen jsou podle dostupných vyjádření německých politiků spory uvnitř velké vládní koalice CDU/CSU a SPD. Proti nominaci von der Leyen vystoupila CSU, které vadí, že nebyl upřednostněn její spitzenkandidát (kandidát politické frakce na předsedu Evropské komise) do evropských voleb, Manfred Weber. Navíc podle vyjádření koaličního partnera SPD není možné, aby von der Leyen, která nekandidovala v Evropských volbách, byla předsedkyní Evropské komise.

Po dlouhých jednáních se 2. 7. 2019 lídři členských států EU usnesli na novém vedení EU v čele s novou předsedkyní Evropské komise, kterou by měla být německá ministryně obrany Ursula von der Leyen. Mezi lídry členských států se neřadí jen premiéři, jako je to běžné v případě ČR, ale i prezidenti (případ Francie - Emmanuel Macron).

Další tři klíčové pozice EU by měly být obsazeny následovně: Christine Lagarde byla zvolena do čela Evropské centrální banky, Vysokým představitelem Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku (VPUZBP) by měl být Josep Borrell a Evropskou radu bude řídit Charles Michel.

O potvrzení nové předsedkyně komise, společně se jmény nových komisařů a nového šéfa diplomacie (VPUZBP), rozhodne Evropský parlament. Ten bude také volit svého předsedu.

Předešleme, že nehodnotíme přítomnost demokratického deficitu ve výběru předsedkyně Komise. Pravidla její volby jsou upravena v článku 17 odst. 7 smlouvy o Evropské unii:

„S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů.“

Kandidáta tak vskutku navrhují premiéři či hlavy států, neboť Evropskou radu dle článku 15 odst. 2 smlouvy o Evropské unii tvoří „hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise. Jejího jednání se účastní Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“

Kandidáty volené parlamentními frakcemi musí Evropská rada brát v potaz již od přijetí Lisabonské smlouvy. Od původní Niceské smlouvy došlo k většímu provázání evropské exekutivy s Parlamentem. Parlament tak namísto pasivního přijetí volby předsedy Komise aktivně schvaluje a jmenuje kandidáta navrženého Evropskou radou (str. 3-4).

Na mimořádném zasedání Evropské rady byla zástupci členských států na funkci předsedkyně Evropské komise navržena Ursula von der Leyen. Nejedná se o kandidáta voleného jednou z frakcí Evropského parlamentu, tzv. spitzenkandidáta, ale o kandidáta zvoleného přímo Evropskou radou bez vazby na Evropský parlament.

Jednání o nominaci na post předsedy Evropské komise byla náročná a od květnových voleb se až do začátku července nepodařilo najít řešení. Země Visegrádské čtyřky nesouhlasily s navržením Franse Timmermanse, který byl spitzenkandidátem frakce socialistů. Řešení přineslo až navržení von der Leyen. Přesto se ozývají rozporuplné reakce. Český premiér komentoval navržení Ursuly von der Leyen pozitivně; ČR a Visegrádské čtyřce se podařilo zabránit zvolení spitzenkandidátů. Naopak z Německa se ozývají negativní hlasy ohledně nominace von der Leyen, např. kvůli jejím aférám i kvůli neupřednostnění Webera, který byl právě spitzenkadidátem.

Je pravda, že volby do Evropského parlamentu vyhrála Evropská lidová strana (EPP), jejím spitzenkandidátem (kandidát politické frakce Evropského parlamentu na post předsedy Evropské komise) byl však Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku. Ursula von der Leyen nebyla nominována Evropskou lidovou stranou - nebyla spitzenkandidátem ani jedné z politických skupin (.pdf, str. 2-3) a ani nekandidovala při posledních volbách do Evropského parlamentu.

Evropská lidová strana je vítězem letošních voleb do Evropského parlamentu se ziskem 182 mandátů. Její součástí jsou i představitelé českých politických stran, konkrétně členové KDU-ČSL, Starostů a nezávislých a TOP 09. Spojitost Ursuly von der Leyen a Evropské lidové strany vyplývá ze skutečnosti, že Ursula von der Leyen je členkou CDU, která je ve frakci Evropské lidové strany. Na post předsedkyně Evropské komise ji jako kompromisní řešení navrhl končící předseda Evropské rady Donald Tusk. Volba předsedy Komise je upravena v článku 17 odst. 7 smlouvy o Evropské unii. Podle něj kandidáta navrhuje Evropská rada (článek 15 odst. 2), kterou tvoří „hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise“.

Německá ministryně obrany von der Leyen byla nominována na post předsedkyně Komise na mimořádném summitu Evropské rady lídry zemí EU. Nominace von der Leyen byla v podstatě výsledkem paralýzy, do níž se dostali premiéři a prezidenti zemí EU, když se od evropských voleb nebyli schopni domluvit, kdo by měl Komisi vést. Většina europoslanců se opakovaně shodla, že by se šéfem Komise měl stát právě a pouze spitzenkandidát. Manfred Weber však nenašel většinovou podporu mezi lídry zemí EU a proti spitzenkandidátovi socialistů a demokratů (S&D) Fransi Timmermansovi se postavili lídři za EPP.

Nominaci von der Leyen musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019. Podle očekávání ji frakce lidovců (EPP), ke kterým se řadí i koaliční CDU/CSU, podpoří a podporu pravděpodobně také získá od liberálních stran, nově sdružených pod frakcí Renew Europe.

Zdroj: https://election-results.eu/