ANO

Předešleme, že nehodnotíme přítomnost demokratického deficitu ve výběru předsedkyně Komise. Pravidla její volby jsou upravena v článku 17 odst. 7 smlouvy o Evropské unii:

„S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů.“

Kandidáta tak vskutku navrhují premiéři či hlavy států, neboť Evropskou radu dle článku 15 odst. 2 smlouvy o Evropské unii tvoří „hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise. Jejího jednání se účastní Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“

Kandidáty volené parlamentními frakcemi musí Evropská rada brát v potaz již od přijetí Lisabonské smlouvy. Od původní Niceské smlouvy došlo k většímu provázání evropské exekutivy s Parlamentem. Parlament tak namísto pasivního přijetí volby předsedy Komise aktivně schvaluje a jmenuje kandidáta navrženého Evropskou radou (str. 3-4).

Na mimořádném zasedání Evropské rady byla zástupci členských států na funkci předsedkyně Evropské komise navržena Ursula von der Leyen. Nejedná se o kandidáta voleného jednou z frakcí Evropského parlamentu, tzv. spitzenkandidáta, ale o kandidáta zvoleného přímo Evropskou radou bez vazby na Evropský parlament.

Jednání o nominaci na post předsedy Evropské komise byla náročná a od květnových voleb se až do začátku července nepodařilo najít řešení. Země Visegrádské čtyřky nesouhlasily s navržením Franse Timmermanse, který byl spitzenkandidátem frakce socialistů. Řešení přineslo až navržení von der Leyen. Přesto se ozývají rozporuplné reakce. Český premiér komentoval navržení Ursuly von der Leyen pozitivně; ČR a Visegrádské čtyřce se podařilo zabránit zvolení spitzenkandidátů. Naopak z Německa se ozývají negativní hlasy ohledně nominace von der Leyen, např. kvůli jejím aférám i kvůli neupřednostnění Webera, který byl právě spitzenkadidátem.

Je pravda, že volby do Evropského parlamentu vyhrála Evropská lidová strana (EPP), jejím spitzenkandidátem (kandidát politické frakce Evropského parlamentu na post předsedy Evropské komise) byl však Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku. Ursula von der Leyen nebyla nominována Evropskou lidovou stranou - nebyla spitzenkandidátem ani jedné z politických skupin (.pdf, str. 2-3) a ani nekandidovala při posledních volbách do Evropského parlamentu.

Evropská lidová strana je vítězem letošních voleb do Evropského parlamentu se ziskem 182 mandátů. Její součástí jsou i představitelé českých politických stran, konkrétně členové KDU-ČSL, Starostů a nezávislých a TOP 09. Spojitost Ursuly von der Leyen a Evropské lidové strany vyplývá ze skutečnosti, že Ursula von der Leyen je členkou CDU, která je ve frakci Evropské lidové strany. Na post předsedkyně Evropské komise ji jako kompromisní řešení navrhl končící předseda Evropské rady Donald Tusk. Volba předsedy Komise je upravena v článku 17 odst. 7 smlouvy o Evropské unii. Podle něj kandidáta navrhuje Evropská rada (článek 15 odst. 2), kterou tvoří „hlavy států nebo předsedové vlád členských států společně s jejím předsedou a předsedou Komise“.

Německá ministryně obrany von der Leyen byla nominována na post předsedkyně Komise na mimořádném summitu Evropské rady lídry zemí EU. Nominace von der Leyen byla v podstatě výsledkem paralýzy, do níž se dostali premiéři a prezidenti zemí EU, když se od evropských voleb nebyli schopni domluvit, kdo by měl Komisi vést. Většina europoslanců se opakovaně shodla, že by se šéfem Komise měl stát právě a pouze spitzenkandidát. Manfred Weber však nenašel většinovou podporu mezi lídry zemí EU a proti spitzenkandidátovi socialistů a demokratů (S&D) Fransi Timmermansovi se postavili lídři za EPP.

Nominaci von der Leyen musí ještě potvrdit europoslanci na schůzi, která se bude konat 16. července 2019. Podle očekávání ji frakce lidovců (EPP), ke kterým se řadí i koaliční CDU/CSU, podpoří a podporu pravděpodobně také získá od liberálních stran, nově sdružených pod frakcí Renew Europe.

Zdroj: https://election-results.eu/

Předmětem hodnocení není pozitivní vnímání ze strany Dity Charanzové, zaměřujeme se na postoj Visegrádu. Premiéři zemí V4 se neshodli na jednom kandidátovi.

Země Visegrádské skupiny se před jednáním všech lídrů zemí EU neshodly na jméně jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise či jiné unijní posty, který by zastupoval země V4. Například maďarský premiér se prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že podpoří kandidáty, kteří „berou země našeho regionu vážně.“ Ačkoli se na konci května 2019 hovořilo o Marošovi Šefčovičovi jako o možném kandidátovi na předsedu EK, nebyl ze strany zemí V4 potvrzen jako oficiální kandidát. Kromě tohoto postu se o osobě Maroše Šefčoviče mluvilo také ve spojitosti s funkcí Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Při samotném jednání na summitu EU se představitelé skupiny zemí V4 postavili (společně s Itálií) proti socialistovi Fransi Timmermansovi, kterého vidí jako tzv. spitzenkandidáta (volební lídr některé z frakcí při volbách do Evropského parlamentu). Tento systém výběru kandidáta země V4 dlouhodobě odmítají. Premiér Babiš se vyjádřil tak, že Timmermans by jen prohloubil názorové rozdíly mezi státy Evropské unie. Frans Timmermans by se mohl stát jedním z místopředsedů EK.

Představitele zemí EU se nakonec dohodli na německé kandidátce Ursule von der Leyen, kterou podpořili i lídři států V4. Někteří čeští europoslanci ale postup V4 kritizují. Například Ondřej Benešík z KDU-ČSL hovoří spíše o vítězství větších zemí EU a o selhání představitelů V4 navrhnout alespoň jednoho kandidáta na obsazované významné funkce.

Státy V4 neměly svého jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise. Jejich požadavkem bylo, aby se do čela EK dostal kandidát, který bude vstřícný k zemím regionu V4 a jejich požadavkům. Země visegrádské čtyřky také dlouhodobě kritizují způsob výběru předsedy EK prostřednictvím spitzenkandidátů. Proto dle slov Andreje Babiše nechtěly státy V4 podpořit Franse Timmermanse. Nakonec se státy EU dohodly na kandidátce Ursule von der Leyen. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý, protože země V4 neblokovaly jednání jedním svým kandidátem na předsedu EK.

Premiéři Visegradské skupiny se dohodli na tom, že chtějí takového kandidáta na post předsedy Evropské komise, který bude rozumět regionu V4 a nebude mít proti těmto zemím negativní ohlasy, například kvůli migračním otázkám. Země V4 byly tedy ochotné podpořit i kandidáta, který nepochází ze zemí střední a východní Evropy.

Kandidátem, který by odpovídal jejich představám, ale nebyl socialista Frans Timmermans, kterého premiér Babiš kritizuje za migrační kvóty a předsudky vůči středoevropským státům. I polský premiér Mateus Morawiecki se vyjádřil tak, že je potřeba kandidát, který bude hledat kompromisy. Kromě výše uvedeného byl Timmermans tzv. spitzenkandidátem (volebním lídrem evropské frakce ve volbách do Evropského parlamentu) evropských socialistů. Dalšími spitzenkandidáty byli například Manfred Weber za Evropskou lidovou stranu či Margarethe Vestagerová za Alianci liberálů a demokratů pro Evropu. Státy V4 jsou dlouhodobě proti tomuto systému výběru předsedy EK.

Představitelé EU se nakonec dohodli na kandidátce Ursule von der Leyen. Její nominace byla oznámena až po neúspěšných předchozích jednáních. Andrej Babiš ji označil za lepší volbu pro země V4.

Ani jeden z navržených kandidátů není ze států Visegrádské skupiny či východní Evropy. V období od roku 2014 až 2019 měla V4 zastoupení ve vrchní pozici Evropské rady, kterou zastával polský politik Donald Tusk.

„Lídři zemí EU na mimořádném summitu v Bruselu navrhli, aby se novou předsedkyní Evropské komise stala německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová. (...) Post šéfa Evropské rady má připadnout belgickému premiérovi Charlesi Michelovi, příštím šéfem unijní diplomacie má být Španěl Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky má nastoupit výkonná ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová,“ uvádí Česká televize. Poslední zmíněná Lagardeová pochází z Francie.

V institucích Evropské unie působí čeští zástupci i ve vyšších funkcích. Dita Charanzová a Marcel Kolaja jsou místopředsedy Evropského parlamentu. Na pozici předsedy parlamentu kandidoval český poslanec Jan Zahradil, který skončil na druhém místě, první byl David-Maria Sassoli z Itálie.

Hned dva čeští europoslanci - Dita Charanzová a Marcel Kolaja - získali post místopředsedy Evropského parlamentu. Slaví tak stejný úspěch jako zástupci například Německa či Maďarska, kteří taktéž zaujali po dvojicích tuto reprezentační funkci.

V předchozím Evropském parlamentu funkci místopředsedy vykonávala francouzská europoslankyně Sylvie Guillaum. Ve sboru místopředsedů tak zasedala například s bývalým českým europoslancem Pavlem Teličkou. V současném složení čtrnácti místopředsedů francouzský zástupce chybí.

Evropský parlament sídlí ve Štrasburku (Francie), Bruselu (Belgie) a Lucemburku (Lucembursko). Ve Štrasburku se konají plenární zasedání, zatímco v Bruselu zasedají jednotlivé výbory a v Lucemburku vykonává svou agendu sekretariát.

Stížnost mířená z francouzské strany je zřejmě soukromého charakteru, tudíž tuto část výroku nehodnotíme.

Prvním z programů je Výstavba pro obce, tento program je však zřízen na základě nařízení vlády (.pdf) ze dne 15. dubna 2019, striktně vzato to tedy není program MMR. Program má pomoci obcím zlepšit problematickou situaci s dostupností bydlení a nahrazuje původně zamýšlený zákon o sociálním bydlení. Vládou byl program schválen 15. dubna 2019 a měla by na něj být v letošním roce vydána jedna miliarda korun. Konkrétně je 640 milionů korun určeno pro sociální byty a 350 milionů korun na zvýhodněné úvěry. Částky mají být v dalších letech navyšovány (dvě miliardy na dotace a jedna miliarda na výhodné úvěry). Program Výstavba je na základě nařízení vlády (.pdf) určen pro obce na pořízení sociálního domu, smíšeného domu se sociálními nebo dostupnými byty, sociálního bytu, dostupného domu nebo dostupného bytu. Obce k tomu mohou využít dotace anebo zvýhodněný úvěr.

Program Výstavba ovšem naráží na kritiku. Dle kritiků toto řešení celkovou situaci nezlepší, protože jsou takové prostředky řešením asi jen pro tisíc bytů. Kritici projektu dále poukazují na nutnost uvolnění byrokracie – jen to vidí jako reálné řešení, které umožní, aby se mohly rychle a efektivně stavět nové byty.

Dalším dotačním programem, zřízeným zmíněným ministerstvem, je program Podpora bydlení ve strategických oblastech se strategickou průmyslovou zónou (SPZ), resp. jeho podprogram Výstavba bytů v oblastech s SPZ. Cílem podprogramu je podpořit rozvoj nájemního bydlení v území dotčeném působením velkého investora s rychle rostoucí nabídkou pracovních příležitostí. Zvýšení počtu nájemních bytů určených pro trvalé bydlení má přispět ke zlepšení životních podmínek v obcích, které se bez potřebné infrastruktury potýkají s nadměrným přílivem pracovní síly.

Druhým z programů MMR je Podpora bydlení. Ten ve svých třech podprogramech podporuje přípravu pozemků na výstavbu rodinných či bytových domů, výstavbu sociálních bytů pro osoby ve špatné sociální situaci, ať již z důvodu věku či nemoci, i zřizování bezbariérových bytů.

Věcný záměr (.doc) stavebního zákona je skutečně v průběhu legislativního procesu. Připomínkové řízení k věcnému záměru skončilo již 27. února 2019. Připomínky byly následně Ministerstvem pro místní rozvoj, které je předkladatelem návrhu, zpracovány (.doc). Vláda pak projednala a schválila (.pdf) věcný záměr na své schůzi dne 24. června 2019. Ministerstvo pro místní rozvoj tedy bude nyní zpracovávat paragrafované znění.

Podle věcného návrhu se např. tři dosud oddělená řízení mají sloučit do jednoho. Dále má také vzniknout takzvaný Nejvyšší stavební úřad, vyjádření ostatních institucí by si měl obstaral sám místo investora. Pokud by se Nejvyšší stavební úřad do měsíce nevyjádřil, mělo by se za to, že automaticky se stavbou souhlasí. Právě tzv. fikce souhlasu se stala terčem kritiky nejen ze strany opozice, a to kvůli možnému zneužití a automatickému schvalování kontroverzních projektů. Odpůrci z řad odborné veřejnosti dále namítají, že návrh zákona omezuje ochranu životního prostředí vzhledem k přenesené působnosti orgánů životního prostředí na stavební úřady.

Věcný návrh byl pak kritizován i dvěma komisemi Legislativní rady vlády, a to zejména pro jeho vágnost, čímž má porušovat Legislativní pravidla vlády. Radě vadilo i vytvoření Nejvyššího stavebního úřadu, který bude pod přímým politickým vlivem, což může současné problémy s podjatostí úředníků ještě umocnit. I přes tuto kritiku však ministryně spravedlnosti Benešová, která Legislativní radě předsedá, věcný návrh odsouhlasila.

Hnutí ANO působilo nejdříve ve vládě Bohuslava Sobotky, která vzešla z voleb do Poslanecké sněmovny roku 2013. Fungovala od 29. ledna 2014 do 13. prosince 2017. Koaliční vládu tvořily strany ČSSD, KDU-ČSL a hnutí ANO. Post premiéra zastával Bohuslav Sobotka z ČSSD a prvním místopředsedou vlády byl Andrej Babiš z hnutí ANO.

Sociální demokraté měli na základě koaliční smlouvy (.pdf, str. 35) ve vládě 8 zástupců: premiéra Sobotku, ministra zahraničních věcí, ministra vnitra, ministra průmyslu a obchodu, ministra práce a sociálních věcí, ministra zdravotnictví, ministra školství, mládeže a tělovýchovy a ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu.

Hnutí ANO mělo ve vládě 6 zástupců: ministra financí, ministra obrany, ministra spravedlnosti, ministra dopravy, ministra životního prostředí a ministra pro místní rozvoj (.pdf, str. 35).

Lidovci měli ve vládě 3 zástupce: ministra zemědělství, ministra kultury a místopředsedu vlády pro vědu, výzkum a inovace (.pdf, str. 35).

V Sobotkově vládě tedy hnutí ANO netvořilo většinu a nezastávalo post premiéra.

Minulou vládou, ve smyslu bezprostředně předcházející té současné, byla první vláda Andreje Babiše. Jednalo se o menšinovou vládu hnutí ANO, která vznikla po volbách do Poslanecké sněmovny roku 2017. Tato vláda byla jmenována 13. prosince 2017. V lednu 2018 vláda nezískala důvěru PS a od 24. 1. 2018 vládla v demisi.

V této menšinové jednobarevné vládě byl premiérem předseda hnutí ANO Andrej Babiš a ministry byli pouze zástupci hnutí ANO. V červnu 2018 byl Andrej Babiš podruhé jmenován premiérem a sestavil stávající koaliční vládu s ČSSD.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož z kontextu rozhovoru je zřejmé, že poslanec Volný minulou vládou myslí vládu Bohuslava Sobotky, nikoliv vládu bezprostředně předcházející. Tou byla první vláda Andreje Babiše, která nezískala důvěru Poslanecké sněmovny.

Hnutí ANO mělo ve vládě Bohuslava Sobotky vicepremiéra Andreje Babiše, který zastával také funkci ministra financí. Funkční období této vlády trvalo od 29. ledna 2014 do 13. prosince 2017.

V květnu 2017 nahradil Babiše na pozici vicepremiéra Richard Brabec poté, co byl Babiš 24. 5. 2017 odvolán z funkce ministra financí a prvního místopředsedy vlády.