Protože já jsem opravdu v žádném rozhovoru a myslím, že si to dobře pamatuji, neřekl, že prosazuji, abych teď použil Klausovského termínu – nevstup ČR do EU. A že místo toho prosazuji vstup do EFTy. Tak to řečeno to ode mě opravdu nikde nemůžete najít.
Jan Zahradil se coby předseda eurorealistické frakce Evropští konzervativci a reformisté (EKR) řadí spíše ke kritikům EU. Nicméně v mediálním archivu Mediasearch ani na osobní stránce Jana Zahradila se nepodařilo dohledat jakékoli zmínky o nevstupu ČR do EU, ani podobné zmínky.
Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.
A řecká ekonomika i po třiceti nebo kolika letech členstvích v EU i po těch masivních finančních transferech, které tam byly dopraveny, které tam byly doslova nacpány formou nejrůznějších fondových politik a kohezních politik a strukturálních politik. Tak ta výkonnost té řecké ekonomiky je stále ještě řádově nebo výrazně nižší než výkonnost třeba těch severských států nebo Německa.
Jako ukazatel výkonnosti ekonomiky bereme růst HDP a kvůli nutnosti nejaktuálnějších dat vycházíme z předpovědi Eurostatu na rok 2013. Na základě těchto podkladů hodnotíme výrok jako pravdivý.
V Řecku je pro rok 2013 předpovězen pokles HDP o 4,2% oproti roku 2012. Německo, Dánsko a Finsko se naopak mají polepšit růstem o cca 0,5%. Nejvýkonnější ekonomikou v tomto výčtu je Švédsko s predikovaným růstem 1,5%. Řádově nižší výkonnost řecké ekonomiky je zřejmá i z dat z roku 2012. Řecko je tedy skutečně řádově jinde, co se růstu ekonomiky týče.
V tabulce shrnujeme procentní změnu HDP států oproti přecházejícímu roku. Pro rok 2013 jde o předpověď. Všechna data jsou z databáze Eurostat.
20122013Řecko-6,4-4,2Německo0,70,4Dánsko-0,40,7Finsko-0,80,3Švédsko1,01,5
...A teď nemám na mysli třeba jenom Německo, ale může to být třeba Nizozemí, které pokud se nemýlím, je snad největším plátcem na hlavu v EU, pokud jde o příjmy evropského rozpočtu.
Studie Deutsche Bank z roku 2011 porovnávala pozici jednotlivých členských zemí z různých hledisek na číslech z rozpočtu roku 2009.
Z tohoto srovnání vyplývá, že Nizozemsko přispívá do evropského rozpočtu v absolutních číslech 1 488 mil EUR, což jej řadí na pátou pozici mezi evropskými státy (za Německem, Francií, Itálií a Velkou Británií). Při přepočtu tohoto příspěvku na počet obyvatel se největšími přispěvateli stávají Dánové s 211 eury na hlavu. Na druhém místě jsou Finové (113,8 EUR) a na třetím místě největší čistý plátce a nejlidnatější evropská země Německo (107,3 EUR). Nizozemci jsou s 90 eury na pátém místě (opět za Itálií). Při počtu na velikost ekonomiky pak Nizozemsko přispívá 0,26 % ze svého HDP. Nejvíce přispívají Dánové s 0,53 % HDP. Tato čísla odpovídají čistému porovnání příspěvků do společného rozpočtu a přijatých plateb (především z dotačních programů). Jak je ale vidět z přiloženého dokumentu, výsledky se v závislosti na použité metodě výpočtu výrazně liší.
Dánský portál EU Oplysning (Evropské informační centrum) používá jinou metodiku výpočtu a uvádí pouze absolutní čísla, nejnovější údaje jsou z roku 2011. V tomto roce Nizozemsko přispělo 2 214 miliony EUR (přibližně 132 eur per capita). Pro srovnání, každý Němec přispěl přibližně 110 eury a Dán přibližně 150 eury (při použití údajů o počtu obyvatel z Wikipedie).
Obecně se má za to, že Nizozemsko je jeden z největších čistých plátců do evropského rozpočtu, nemáme ale k dispozici dostatečně relevantní údaje, abychom potvrdili, zda je skutečně největším plátcem na hlavu, toto pořadí navíc záleží na použité metodice a mění se v čase, tento výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.
Takže i, i tyto země (Německo, Nizozemsko), ve kterých narůstají a to myslím, že nikdo nepopře, protiintegrační nálady, nálady které prostě se staví proti proudu evropské integrace.
Důkazem, že euroskeptické nálady v Německu pozvolna sílí, je volební výsledek (něm.) euroskeptické strany Alternative für Deutschland (AfD) v nynějších parlamentních volbách. AfD byla založena teprve na začátku roku 2013 (něm.) a ve volbách získala 4,7 % hlasů. Jedná se o úspěch, neboť strana v těchto volbách získala skoro stejný počet hlasů jako zavedená strana Freie Demokratische Partei, která byla v poslední vládě dokonce koaličním partnerem. AfD není proti vystoupení Německa z Evropské unie, ale požaduje (něm.) vytvoření menší a stabilnější měnové unie nebo návrat k národním měnám.
Na základě volebního výsledku této strany můžeme říci, že v německé společnosti jsou euroskeptické nálady zastoupeny.
Euroskeptické nálady začaly v Nizozemsku sílit s propuknutím (ang.) ekonomické krize. Euroskepticismus v Nizozemsku zastupuje především Strana pro svobodu (ang.) Geerta Wilderse. Tato strana zaznamenala volební úspěch (ang.) v roce 2010, kdy získala 15,4 % hlasů, o 9,5 % hlasů více než v předešlých parlamentních volbách. V posledních parlamentních volbách, které se konaly v roce 2012, však tato strana získala jen 10,1 %. Nicméně, podle průzkumu veřejného mínění Gallupu (ang.) z června 2013, by 39 % Holanďanů hlasovalo pro vystoupení z EU.
I v případě Nizozemska tedy můžeme říct, že v zemi jsou euroskeptické nálady přítomny.
Já, já vám na to musím odpovědět tak, že předmětem evropské legislativy, o které my hlasujeme v Evropském parlamentu, kterou připravuje Evropská komise, není primárně pracovní právo. To je v rukou národních legislativ a národních parlamentů. Tady má EU pouze, Evropský parlament pouze koordinační roli.
Podle webu Evropské komise se na úrovni EU přijímají „právní předpisy, které stanoví minimální požadavky na úrovni unie v oblastech pracovních podmínek a informování pracovníků a konzultace s nimi“. Byla přijata například směrnice upravující pracovní dobu, stanovuje mimo jiné minimálně čtyři týdny placené dovolené, nárok na přestávku či maximální pracovní dobu 48 hodin týdně.
Tedy i přesto, že ke schvalování některých základních principů na úrovni EP dochází, mají stále členské státy poměrně velký prostor pro vlastní politiku zaměstnanosti a role EU je na tomto poli opravdu především koordinační.
My nepřijímáme závazné legislativní předpisy v této oblasti. Stejně, jako je nepřijímáme, pokud jde o penzijní systémy, sociální systémy, zdravotní systémy. Tady všude to ještě nespadá do oblasti primárního evropského práva. To všechno spadá ty prováděcí předpisy, podle kterých se ta exekutiva v tom národním státě řídí, ty jsou z drtivé většiny v rukou národních parlamentů.
Evropská komise vydala takzvanou Bílou knihu (.pdf), s podtitulem „Agenda pro přiměřené, udržitelné a spolehlivé důchody“. Ta obsahuje opatření, která by jednotlivým členským zemím měla pomoci především s reformou důchodového systému, k zajištění přiměřeného zabezpečení pro budoucí penzisty. Jedná se však pouze o návrhy a doporučení, není tedy pro jednotlivé členské země závazná.
Evropa vydala také nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, sloužící převážně k zabezpečení pracovní mobility občanů jednotlivých členských států v rámci unie.
Jmenované oblasti však skutečně spadají převážně do kompetence národních vlád, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
A já myslím, že vaši voliči to vědí, protože jinak by asi v ČR nebylo podle průzkumu veřejného mínění 77% lidí, kteří jsou proti zavedení jednotné měny v ČR.
Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě výzkumu CVVM z dubna 2013, kdy 77% obyvatel rozhodně či spíše nesouhlasí se zavedením eura.
Z ostatních průzkumů veřejného mínění stojí za pozornost uvést šetření Evropské Komise Flash Eurobarometr 377 (.pdf), publikované v dubnu 2013. To uvádí, že z celkového počtu dotazovaných Čechů hodnotí přijetí eura velmi nebo spíše negativně 72% Čechů.
Za druhé si myslím, že názory voličů a to nejenom voličů ODS, ale voličů v ČR obecně se za těch 10 let, co jsme členy EU vyvinuly, že se vyvinuly kritickým směrem. A myslím si, že to můžeme pozorovat na řadě ukazatelů v neposlední řadě právě na tom, kolik občanů ČR podle těch průzkumů odmítá nebo přijímá jednotnou měnu.
Výrok Jana Zahradila o vývoji názorů českých voličů na EU hodnotíme na základě výsledků průzkumů veřejného mínění jako pravdivý.
V roce 2005 (pdf., anglicky, s. 32) smýšlelo o euru pozitivně 35% obyvatel ČR. Ve stejném roce bylo proti přijetí eura (pdf., anglicky, s. 62) 41,2% obyvatel ČR.
Podle průzkumu Eurobarometru (pdf., anglicky, s. 9) z dubna 2013 vnímá euro pozitivně pouze 23% Čechů. Proti přijetí eura je 80% obyvatel České republiky.
Dle Eurobarometru (pdf., s. 25) vnímá členství v EU v roce 2005 jako dobrou věc 44% obyvatel ČR. Negativně o členství smýšlí 11% obyvatel.
Z průzkumu z roku 2012 (pdf., anglicky, s. 2) vyplývá, že 30% obyvatel ČR má důvěru v EU, 63% cítí nedůvěru k EU.
Mezi lety 2005 a 2013 počet odpůrců přijetí eura vzrostl téměř dvojnásobně. Pozitivně o přijetí eura smýšlí o 10% obyvatel ČR méně. Důvěru v EU ztratilo 14% obyvatel a negativní pohled na EU vzrostl z 11% na 63%.
Václav Klaus byl postaven do situace, buď to prostě zkusí a zariskuje, ale uvědomme si, že on vlastně ještě nikdy neprohrál.
Václav Klaus vedl Občanskou demokratickou stranu do čtyřech voleb do Poslanecké sněmovny, respektive v případě voleb prvních ještě do České národní rady: 1992, 1996, 1998, 2002.
V roce 1992 získala ODS (v koalici s KDS) 29,73 % hlasů a s přehledem zvítězila. V roce 1996 obdržela vítězná ODS 29,62 % hlasů, o více něž tři procentní body více než druhá ČSSD.
V roce 1998 se ODS pod vedením Václava Klause podařil překvapivě dobrý výsledek, ačkoliv krátce předtím nastal rozkol ve straně provázený skandály, rozpadem vládní koalice a odchodem mnoha vlivných členů. Strana tehdy dosáhla výsledku 27,74 % hlasů, necelých pět procent za vítěznou sociální demokracií. V takto komplikované situaci lze dosažený volební výsledek považovat za úspěch.
Výsledek voleb 2002 - tj. 24,47 %, takřka o šest proc. bodů za vítěznou ČSSD - však interpretujeme jako prohru, byť Václav Klaus hovořil o "jen" nevýhře. ODS byla v té době již opětovně konsolidovaná, nejsilnější stranou pravice a v logice opoziční smlouvy mělo dojít k prohození vládní a opoziční role mezi dvěma největšími stranami. Zároveň se procentem získaných hlasů jednalo o do té doby nejhorší výsledek strany.
Václav Klaus se také dvakrát ucházel o úřad prezidenta republiky, v obou případech (2003, 2008) byl zvolen.
Dodejme také, že Klaus byl úspěšný při své kandidatuře na předsedu Občanského fóra v roce 1990 i při všech svých kandidaturách na předsedu ODS.
I přes řadu nepopiratelných výher Václava Klause musíme označit výrok Pavla Béma z důvodu výsledku voleb 2002 jako nepravdivý.
Martin VESELOVSKÝ, moderátor: Mimochodem vy jste říkal, že Václav Klaus nikdy neprohrál, na druhou stranu byl předsedou Občanské demokratické strany v roce 2002, když o 5 % prohrála se sociálními demokraty ve volbách. Pavel BÉM, bývalý primátor Prahy, bývalý poslanec /ODS/: To je sice pravda, ale uvědomme si celý ten kontext. Měl za sebou neuvěřitelné 4 roky, kritizované, dramaticky kritizované opoziční smlouvy, řekněme, že se proti němu spiklo vše, co se spiknout mohlo, včetně samozřejmě téměř všech sdělovacích prostředků v České republice.
ODS ve sněmovních volbách v roce 2002 obdržela 24,47 % hlasů. K tomu politologové Ladislav Cabada a Karel Vodička poznamenávají (str. 229), že"[v]zhledem k předvolební rétorice představitelů ODS v čele s předsedou strany, kdy Václav Klaus prohlašoval, že každý jiný výsledek než vítězství je prohrou, byl tento výsledek chápán jako neúspěch."I z toho částečně vyplývá, že samotný Václav Klaus viděl podmínky, za nichž probíhala volební kampaň, pro ODS spíše jako příznivé.
Následnou reflexi volebních výsledků provedl v rámci ODS speciální pracovní tým, v jehož analýze se objevily čtyři základní vysvětlení volebního neúspěchu. Prvním argumentem byl rozkol v rámci české pravice, kdy jednotlivé politické strany v daném období nebyly schopny vzájemně spolupracovat. Druhý argument se pak v podstatě shoduje s výrokem Pavla Béma, když jako příčinu uvádí špatné přijetí opoziční smlouvy veřejností i médii. Dva poslední body poukazují na některé chyby při formulaci programových tezí ODS a technickém provedení volební kampaně. Podobně nastalou situaci ve svém projevu před zástupci oblastí a regionů ODS zhodnotil i Václav Klaus.
Z povolební analýzy politologa Petra Fialy, který se věnoval přesunům voličů mezi volbami v roce 1998 a 2002, je patrné, že k přesunům mezi jednotlivými politickými stranami docházelo spíše na levici, tedy mezi ČSSD a KSČM. Naopak pravicové strany ztrácely voliče v důsledku snížené volební účasti v rámci jejich tradičního elektorátu. Je otázkou, nakolik k této nižší účasti přispěl sám Klaus vytvořením a držením opoziční smlouvy se (podle svých vlastních slov z kampaně 98) svým hlavním rivalem, ČSSD.
Z výše citovaných poznatků lze dojít k závěru, že volební výsledek ODS ve volbách 2002 byl zapříčiněn mnoha vnitřními i vnějšími faktory. Ačkoliv významným faktorem bylo i kritické přijetí opoziční smlouvy, důležitou roli sehrály například i problematické aspekty politického marketingu a volební strategie jenž nelze označit jako zcela náhodné. Ale chybná taktika ODS se projevila také v přístupu k opoziční smlouvě ve snaze o její zachování i pro následující volební období, čehož naopak dokázalo využít nové vedení ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou.
V tomto smyslu je tedy výrok značně zjednodušující, a proto jej hodnotíme jako zavádějící.
