Jan Zahradil
Protože my jsme součástí antifederalistické skupiny, kterou jsme si sami v Evropském parlamentu založili, vlastně vydupali ze země a založili na Zelené louce, kdy jsme odešli z Evropské lidové strany.
Výrok hodnotíme na základě informací z webu Skupiny Evropských konzervativců a reformistů (EKR) jako pravdivý. EKR vznikla spoluprací ODS a britské Konzervativní strany v červnu 2009 jako skupina prosazující nefederalistické směrování EU.Obě strany předtím byli členy Evropských demokratů, křídla frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu.
A budeme se to snažit ukázat na praktických příkladech právě z Evropského parlamentu, protože koneckonců je to naše instituce, je to instituce, která může šetřit, my na to máme zpracovanou studii. A každý rok mimochodem, když se svaluje evropský rozpočet na další rok, tak naše frakce, podle této studie podává pozměňovací návrhy, které mají za úkol snížit výdaje Evropského parlamentu.
Výrok Jana Zahradila o pozměňovacích návrzích k evropskému rozpočtu hodnotíme na základě dostupných pozměňovacích návrhů jako pravdivý.
Evropští konzervativci a reformisté (ECR) podávají každý rok pozměňovací návrhy ke schvalovanému evrospkému rozpočtu s cílem snížit výdaje Evropského parlamentu - pozměňovací návrh (pdf.) ze dne 17. října 2012, návrh z roku 2011 (pdf.) ze dne 19. října a návrh z roku 2010 (pdf.) ze dne 13. října.
Já jsem si včera rozklikl například jeden průzkum z think-tanku jménem Open Europe, kde jim vyšlo, že už i 50% Němců, což je tradičně ten nejevropštější a nejprofederalističtější národ ze všech, i 50% Němců si myslí, že by EU měla mít méně pravomocí než má dnes.
Jeden z výsledků průzkumu think-tanku Open Europe je podpora delegovat pravomoci z EU na členské státy: s náskokem dvou ku jedné (50% pro, 26% proti), němečtí voliči říkají, že další německý kancléř by měl podpořit úsilí o decentralizaci pravomocí z EU na národní, regionální nebo místní samosprávy.
(Tázající: Děkuji, já mám otázku na pana poslance Zahradila, jak se vlastně dnes díváte po letech na ten svůj návrh, aby ČR neměla vstupovat do EU. Že by měla jít Tureckou cestou, tzn., tedy využívat některých výhod, ale nevstupovat, nebýt členem. Děkuji.) Jan Zahradil, předseda poslaneckého klubu ODS EP: Tak především bych vám chtěl říci, že to nebyl návrh. To byla součást spisu nebo součást studie, která se jmenovala Manifest českého eurorealismu. A tam to bylo zmíněno jako jedna z možností, která nastane. Například v případě, že si nahlasujeme v referendu vstup do EU. Bylo to tam zmíněno, jako alternativní možnost.
Výrok Jana Zahradila hodnotíme na základě dokumentu Manifest českého eurorealismu jako pravdivý.
Tento analyticko-politický dokument (pdf.) je příspěvkem do debaty o integraci Evropy. Nabízí faktory pro a proti rozšíření EU a nastiňuje možné cesty pro českou zahraniční politiku, pokud ČR do EU nevstoupí (s. 11).
Dokument nezpochybňuje, že vstup ČR do EU je strategickým cílem, ale nabádá k obezřetnému přístupu (s. 8).
A ani v tomto Manifestu českého eurorealismu nebylo nikde explicitně řečeno, že bych já nebo strana, kterou zastupuji, něco takového prosazovala.
Manifest českého eurorealismu (pdf.)je dokument předložený k ideové konferenci ODS z roku 2001. Nabízí analýzu rozšiřování Evropské unie a možné přístupy k integraci.
Autoři jsou zdrženliví v otázkách podoby členství České republiky v Evropské unii a nevstupování je zde zmíněno jen jako alternativa v případě, že vnější či vnitřní podmínky zabrání našemu vstupu (s.11).
Protože já jsem opravdu v žádném rozhovoru a myslím, že si to dobře pamatuji, neřekl, že prosazuji, abych teď použil Klausovského termínu – nevstup ČR do EU. A že místo toho prosazuji vstup do EFTy. Tak to řečeno to ode mě opravdu nikde nemůžete najít.
Jan Zahradil se coby předseda eurorealistické frakce Evropští konzervativci a reformisté (EKR) řadí spíše ke kritikům EU. Nicméně v mediálním archivu Mediasearch ani na osobní stránce Jana Zahradila se nepodařilo dohledat jakékoli zmínky o nevstupu ČR do EU, ani podobné zmínky.
Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.
Pavel Bém
Václav Klaus byl postaven do situace, buď to prostě zkusí a zariskuje, ale uvědomme si, že on vlastně ještě nikdy neprohrál.
Václav Klaus vedl Občanskou demokratickou stranu do čtyřech voleb do Poslanecké sněmovny, respektive v případě voleb prvních ještě do České národní rady: 1992, 1996, 1998, 2002.
V roce 1992 získala ODS (v koalici s KDS) 29,73 % hlasů a s přehledem zvítězila. V roce 1996 obdržela vítězná ODS 29,62 % hlasů, o více něž tři procentní body více než druhá ČSSD.
V roce 1998 se ODS pod vedením Václava Klause podařil překvapivě dobrý výsledek, ačkoliv krátce předtím nastal rozkol ve straně provázený skandály, rozpadem vládní koalice a odchodem mnoha vlivných členů. Strana tehdy dosáhla výsledku 27,74 % hlasů, necelých pět procent za vítěznou sociální demokracií. V takto komplikované situaci lze dosažený volební výsledek považovat za úspěch.
Výsledek voleb 2002 - tj. 24,47 %, takřka o šest proc. bodů za vítěznou ČSSD - však interpretujeme jako prohru, byť Václav Klaus hovořil o "jen" nevýhře. ODS byla v té době již opětovně konsolidovaná, nejsilnější stranou pravice a v logice opoziční smlouvy mělo dojít k prohození vládní a opoziční role mezi dvěma největšími stranami. Zároveň se procentem získaných hlasů jednalo o do té doby nejhorší výsledek strany.
Václav Klaus se také dvakrát ucházel o úřad prezidenta republiky, v obou případech (2003, 2008) byl zvolen.
Dodejme také, že Klaus byl úspěšný při své kandidatuře na předsedu Občanského fóra v roce 1990 i při všech svých kandidaturách na předsedu ODS.
I přes řadu nepopiratelných výher Václava Klause musíme označit výrok Pavla Béma z důvodu výsledku voleb 2002 jako nepravdivý.
Martin VESELOVSKÝ, moderátor: Mimochodem vy jste říkal, že Václav Klaus nikdy neprohrál, na druhou stranu byl předsedou Občanské demokratické strany v roce 2002, když o 5 % prohrála se sociálními demokraty ve volbách. Pavel BÉM, bývalý primátor Prahy, bývalý poslanec /ODS/: To je sice pravda, ale uvědomme si celý ten kontext. Měl za sebou neuvěřitelné 4 roky, kritizované, dramaticky kritizované opoziční smlouvy, řekněme, že se proti němu spiklo vše, co se spiknout mohlo, včetně samozřejmě téměř všech sdělovacích prostředků v České republice.
ODS ve sněmovních volbách v roce 2002 obdržela 24,47 % hlasů. K tomu politologové Ladislav Cabada a Karel Vodička poznamenávají (str. 229), že"[v]zhledem k předvolební rétorice představitelů ODS v čele s předsedou strany, kdy Václav Klaus prohlašoval, že každý jiný výsledek než vítězství je prohrou, byl tento výsledek chápán jako neúspěch."I z toho částečně vyplývá, že samotný Václav Klaus viděl podmínky, za nichž probíhala volební kampaň, pro ODS spíše jako příznivé.
Následnou reflexi volebních výsledků provedl v rámci ODS speciální pracovní tým, v jehož analýze se objevily čtyři základní vysvětlení volebního neúspěchu. Prvním argumentem byl rozkol v rámci české pravice, kdy jednotlivé politické strany v daném období nebyly schopny vzájemně spolupracovat. Druhý argument se pak v podstatě shoduje s výrokem Pavla Béma, když jako příčinu uvádí špatné přijetí opoziční smlouvy veřejností i médii. Dva poslední body poukazují na některé chyby při formulaci programových tezí ODS a technickém provedení volební kampaně. Podobně nastalou situaci ve svém projevu před zástupci oblastí a regionů ODS zhodnotil i Václav Klaus.
Z povolební analýzy politologa Petra Fialy, který se věnoval přesunům voličů mezi volbami v roce 1998 a 2002, je patrné, že k přesunům mezi jednotlivými politickými stranami docházelo spíše na levici, tedy mezi ČSSD a KSČM. Naopak pravicové strany ztrácely voliče v důsledku snížené volební účasti v rámci jejich tradičního elektorátu. Je otázkou, nakolik k této nižší účasti přispěl sám Klaus vytvořením a držením opoziční smlouvy se (podle svých vlastních slov z kampaně 98) svým hlavním rivalem, ČSSD.
Z výše citovaných poznatků lze dojít k závěru, že volební výsledek ODS ve volbách 2002 byl zapříčiněn mnoha vnitřními i vnějšími faktory. Ačkoliv významným faktorem bylo i kritické přijetí opoziční smlouvy, důležitou roli sehrály například i problematické aspekty politického marketingu a volební strategie jenž nelze označit jako zcela náhodné. Ale chybná taktika ODS se projevila také v přístupu k opoziční smlouvě ve snaze o její zachování i pro následující volební období, čehož naopak dokázalo využít nové vedení ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou.
V tomto smyslu je tedy výrok značně zjednodušující, a proto jej hodnotíme jako zavádějící.
...čili já bych ten výsledek nepovažoval za prohru v roce 2002 mám na mysli, byť to byl rozdíl 5 %, ale uvědomme si, s jakým výsledkem tehdy Občanská demokratická strana skončila v těch volbách, jestli si dobře vzpomínám, tak to bylo kolem nějakých 25 nebo 26 %. (Bém mluví o srovnání volebních výsledků ODS a ČSSD při volbách do Sněmovny v roce 2002 - pozn. Demagog.cz)
Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 ODS získala 24,47 % hlasů. Volby tehdy vyhrála ČSSD s 30,20 % a do Sněmovny se dostala ještě KSČM (18,51 %) a koalice KDU-ČSL, US-DEU (14,27 %).
Vždyť, když se podíváme na poslední průzkumy veřejného mínění, ODS tam má nějakých 7, 8 %, TOP 09 nemá o mnoho víc...
Podle průzkumu stranických preferencí ze dne 19. 8. 2013, který zpracovala agentura ppm factum, by ODS volilo 6 % a TOP 09 10 % voličů.
Volební model agentury Median z 23. 8. 2013 přisuzuje ODS 13,5 % hlasů, zatímco TOP 09 15 %.
Nutno však poukázat na rozdílnou metodiku těchto měření. Strany v průzkumech stranických preferencí dosahují nižších čísel, protože do celku 100 % se započítávají také voliči nerozhodnutí a voliči, kteří nehodlají jít k volbám (u průzkumu ppm factum tyto dvě skupiny tvoří 35 % respondentů). Volební modely jsou od odpovědí těchto respondentů "očištěny" a simulují možný volební výsledek.
Pokud od dat z volebního modelu agentury Median odečteme oněch 35 %, dostáváme se k výsledkům 8,8 % pro ODS a 9,75 % pro TOP 09.
Výrok Pavla Béma hodnotíme jako pravdivý, jeho tvrzení v zásadě odpovídá stranickým preferencím těchto stran a TOP 09 skutečně není výrazně úspěšnější.
