SOCDEM

V době ověřování výroku platí mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou (ČLR) Dohoda mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou o podpoře a vzájemné ochraně investic (.pdf). Dohoda vstoupila v platnost 1. září 2006 a určuje pravidla pro investice na území druhého státu. Vstupem ČR do Evropské unie v roce 2004 i přijetím Lisabonské smlouvy (.pdf), která vešla v platnost v roce 2009, se utváření pravidel pro obchodní politiku přesunulo (.pdf, čl. 3 a 207) na instituce Evropské unie, které sjednávají a ratifikují nové obchodní dohody se třetími státy. Již dojednané bilaterální dohody do přijetí nových celounijních ale zůstávají i nadále platné. EU má dále výlučné pravomoci v oblasti celní politiky.

Vztahy EU a ČLR se zintenzivnily přijetím dokumentu EU-China 2020 Strategic Agenda for Cooperation (.pdf) v roce 2013, který zdůrazňuje jak bezpečnostní, rozvojové, tak ekonomické aspekty vzájemných vztahů. V roce 2019 byly vztahy mezi EU a ČLR podrobeny revizi zakončené publikováním dokumentu EU-Čína – Strategický výhled (.pdf), které činí vzájemné vztahy z pozice EU více asertivní.

Obchodní a investiční jednání mezi EU a ČLR byla oficiálně zahájena (.pdf) v roce 2013. Tato vznikající EU-China Comprehensive Agreement on Investment (CAI) by měla být dokončena v roce 2020. Nová investiční dohoda by měla napravit pozice evropských podniků na území ČLR, jejíž trh je méně otevřený než ten unijní, a zlepšit regulatorní prostředí. Zatím polední kolo jednání proběhlo (.pdf) ve dnech 25.–29. května 2020 pomocí videokonferencí, další, již 30. kolo, je naplánované na dny 29. června – 3. července 2020. V současnosti se ale tato jednání zpomalila či zastavila z důvodu rostoucího množství aktuálně sporných otázek mezi EU a ČLR.

Ekonomické bilaterální vztahy mezi ČR a ČLR jsou podrobně rozepsány v dokumentu (.pdf) Zastupitelského úřadu ČR v Pekingu. Obchodní vztahy mezi ČR a ČLR jsou poměrně nerovnoměrné. V roce 2019 vývoz z ČR do ČLR dosáhl (.pdf, str. 30) hodnoty 2 205 mil. € (cca 59 mld. Kč), hodnota dovozu z ČLR do ČR naopak činila 23 989 mil. € (cca 640 mld. Kč). „Čína platí za jeden z největších ale také nejnáročnějších trhů na světě. Obchod zde charakterizují nesčetné bariéry, tvrdá konkurence a pro Evropany nezvyklé prostředí“ (str. 30).

Proces vyjednávaní obchodních dohod EU se třetími zeměmi přehledně znázorňuje tato grafika. EU v současné době nevyjednává pouze s ČLR, ale i s mnoha dalšími zeměmi, například s Austrálií, Novým Zélandem nebo jihoamerickými zeměmi ve sdružení Mercosur.

O případném odkoupení části, či celé společnosti Smartwings státem se mluví již déle. Co se týče vysokých představitelů ČSSD, k dané věci se vyjádřila v dubnu ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Prohlásila, že pokud by stát měl do Smartwings vstoupit, měl by tento vstup být kapitálový, tedy získáním podílu ve společnosti. Dodala však, že o celé věci bude ještě debatovat vláda.

Dne 16. května prohlásil místopředseda ČSSD Roman Onderka, že společnost Smartwings rozhodně nelze považovat za strategický podnik a vstup státu do společnosti je až tím posledním možným řešením. Druhý den, 17. května, prohlásil Jan Hamáček, že odkoupení Smartwings není na stole. Tvrdil, že společnost Smartwings má využít podpůrné programy, které nabízí stát, jako např. kurzarbeitový program Antivirus.

O necelý měsíc později, 15. června, předseda Hamáček upravil své předchozí vyjádření o možné pomoci společnosti Smartwings. Prohlásil, že případná pomoc by mohla být ve formě státní půjčky zmíněné firmě. Rovněž uvedl, že o odkoupení společnosti státem se již nemluví, a dodal, že případná podpora nezaměstnaných po krachu firmy by stát vyšla na více peněz než zmiňovaná půjčka. Smartwings by stát mohl v půjčkách a zárukách poskytnout až 900 milionů.

Mezi vyjádřeními vysokých představitelů ČSSD tak nenajdeme podporu majetkového vstupu státu do společnosti Smartwings. Za klíčové pak lze považovat vystoupení předsedy ČSSD Hamáčka, který odmítl opakovaně odkup společnosti Smartwings a preferuje jinou formu pomoci společnosti.

Evropská komise v souvislosti s pandemií koronaviru upravila svůj pracovní program tak, aby mohla lépe reagovat na škody způsobené nákazou. Mezi těmito změnami je i boj proti daňovým únikům, a to pomocí stanovení sjednoceného základu daně z příjmu právnických osob, konkrétně v rámci jednotných daňových pravidel. Mezi další její plány patří vypracování nové farmaceutické strategie, nového plánu pro kritické suroviny či větší důraz na digitalizaci ekonomiky.

Ministr Petříček ve výroku uvádí, že není běžnou diplomatickou praxí, aby jedni z nejvyšších státních představitelů zemí EU navštěvovali Tchaj-wan. 

Česká republika a další země uznávají takzvanou politiku jedné Číny, podle které vláda Čínské lidové republiky (ČLR) jako jediná vládne entitě zvané „Čína“ a podle které Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát. Diplomatické styky s vládou Tchaj-wanu byly přerušeny již v roce 1949, kdy byla zároveň uznána Čínská lidová republika. Vztahy s Tchaj-wanem jsou od té doby pouze (.pdf, str. 15) na ekonomické a kulturní úrovni, diplomatické vztahy jsou vedeny s vládou Čínské lidové republiky.

Tento přístup zastává také Evropská unie, postoj ČR je tedy zcela v souladu s evropskou politikou. EU uznává politiku jedné Číny a Tchaj-wan bere jako ekonomickou entitu, se kterou má silné obchodní vztahy. Dále vyzývá k dialogu mezi oběma stranami a jakákoliv dohoda mezi Čínskou lidovou republikou a Tchaj-wanem podle ní musí být akceptována oběma stranami a přihlížet k zájmům tchajwanského obyvatelstva.

Co se týče přístupu konkrétních evropských politiků, tak například kancléřka Angela Merkelová Čínu navštěvuje velmi často. Za dobu svého úřadování ji navštívila do roku 2019 celkem dvanáctkrát. Pevnost jejího postoje k Číně je doložitelná například tím, že se distancuje od Trumpova zpochybnění politiky jedné Číny. Podobně jako kancléřka Merkelová k Číně přistupuje francouzský prezident Emmanuel Macron, který na společném setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem prohlásil: „Máme mezi sebou rozdíly… Nikdo z nás není naivní. Ale my respektujeme Čínu… a přirozeně očekáváme od našich velkých partnerů, že také respektují jednotu Evropské unie stejně jako její hodnoty.“

Jak se zdá, právě dodržování politiky jedné Číny vede většinu zemí k opatrnosti, pokud jde o diplomatické styky s Tchaj-wanem. Odborník na čínskou zahraniční politiku Andrew Small odpověděl na otázku, zda nejvyšší ústavní představitelé běžně navštěvují Tchaj-wan:

„Jsou vzácností. A spolu s postavením daného politika roste také síla čínské reakce, ať už se jedná o cizince cestující na Tchaj-wan, nebo Tchajwance na návštěvě v ostatních zemích. Spojené státy tam například neposílají členy vlády, jen ve velmi výjimečných případech. Natož viceprezidenta.“

Cesty vysokých ústavních představitelů na Tchai-wan jsou tedy spíše výjimkou. Jednou z nich je cesta bývalého předsedy belgického senátu Jacquese Brotchiho, který ji uskutečnil v květnu 2019. O tom, že se nejednalo o zcela běžnou diplomatickou návštěvu, svědčí slova Brotchiho, který uvádí, že měl pokyny z čínské strany, jak se během návštěvy chovat: „Varovali mě, ať si dávám pozor a neposkytuji žádná prohlášení. Což jsem dodržel, ani jednou jsem tam nepromluvil do mikrofonu. Neposkytl jsem žádný rozhovor, ani potom v belgických médiích." O tom, že návštěvy evropských politiků na Tchai-wan nejsou zcela obvyklé, může svědčit i snaha (.pdf str. 14) tchajwanské diplomacie je zorganizovat.

K přechodu vlády nad Hongkongem od Velké Británie k Čínské lidové republice došlo roku 1997. Stalo se tak na základě britsko-čínské dohody, přijaté roku 1984, kdy byl ustanoven systém „jedna země, dva systémy“. Ten zaručuje Hongkongu zachování značné míry autonomie, a to po dobu padesáti let (do roku 2047). Čína se tak zavázala k zachování společenského a hospodářského systému, právního řádu a občanských svobod Hongkongu. Konkrétně je tato záležitost stanovena v článku 5 (.pdf, str. 58) Základního zákona, který říká, že socialistický systém a jeho politika se nebudou v Hongkongu uplatňovat a po dobu 50 let se nebude měnit předchozí kapitalistický systém a způsob života. 

Jednání o předání Hongkongu probíhala mezi britskou a čínskou vládou zejména v 80. letech minulého století a závěrečný akt britsko-čínské dohody byl podepsán v roce 1984. Uvnitř Číny však probíhala jednání o vztahu mezi Čínou a Hongkongem po celý zbytek 80. let. Základní zákon Hongkongu pak byl přijat Všečínským shromážděním lidových zástupců (čínský parlament) a následně vyhlášen čínským prezidentem v roce 1990 (.pdf, str. 56).

Ministr Petříček ve svém výroku naráží na současné kroky Číny vůči Hongkongu. Ten byl roku 1997 Velkou Británií vrácen zpět Číně, přičemž ta se zavázala dodržovat místní ekonomické a společenské uspořádání minimálně po dobu 50 let podle hesla „jedna země, dva systémy“.

Po přijetí tzv. bezpečnostního zákona 28. května Všečínským shromážděním lidových zástupců panuje obava, že tento zákon by mohl narušit svobody a práva daná Hongkongu při jeho znovupřipojení k Číně. Po přijetí tohoto zákona Čínou vydala Evropská unie prohlášení, v němž vyjadřuje obavy z narušení autonomie Hongkongu a zároveň je hluboce znepokojena snahou Číny neplnit své mezinárodní závazky, které přijala v roce 1997 při převzetí Hongkongu. K tomuto prohlášení se připojily i některé další evropské státy, které přitom nejsou součástí EU, např. Island, Norsko, Černá Hora či Albánie. O situaci v Hongkongu se ovšem zajímají i další státy světa a své znepokojení nad tamní situací vyjádřila například i Kanada, USA nebo Austrálie. Otázka Hongkongu byla znovu zmíněna ze strany EU při vzájemných obchodních jednáních v druhé polovině června 2020. 

Vzhledem k tomu, že Velkou Británii pojí s Hongkongem společná minulost, zaznívají od britských představitelů ještě silnější prohlášení. Britský premiér Boris Johnson například uvedl, že Velká Británie je ochotna pozměnit svá imigrační pravidla tak, aby 3 miliony obyvatel Hongkongu mohly přicestovat do Velké Británie na dobu 1 roku s možností dalšího prodloužení, přičemž na konci tohoto procesu by mohl být i zisk britského občanství. 

Podmínky udělení azylu stanovuje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu. Pro upřesnění uvádíme také pojem mezinárodní ochrany. Podle zákona se mezinárodní ochranou myslí ochrana poskytnutá cizinci formou azylu nebo doplňkové ochrany.

Azyl je „ochranný status, který stát poskytuje státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti v souvislosti s rizikem jejího pronásledování (…)“. Zatímco doplňkovou ochranou se myslí „(…) další forma mezinárodní ochrany, která se uděluje cizincům, kteří nesplňují důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jejich případě jsou důvodné obavy, že pokud by byli tito cizinci vráceni do státu, jejichž jsou státními občany (v případě osob bez státního občanství do státu jejich posledního trvalého bydliště), by jim hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (…)“.

Tomáš Petříček zde ovšem mluví pouze o osobách s azylem (přičemž nebereme v potaz slovo politický, protože se pojem používá také pro nepolitické azylanty). Důvodů k jeho udělení může být celá řada, jako například odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství atd. Podle (.pdf) Ministerstva vnitra je počet lidí se statutem azylanta 954 (k 31. prosinci 2019). Z toho je 354 azylantů z Evropy, nejvíce z Ruské federace (129), Běloruska (108) a Ukrajiny (92). Asijských azylantů je 480, nejvíce z Myanmaru (145), Iráku (51) a Sýrie (48). Z Číny pochází 19 azylantů. Celkem je tedy u nás v současné době 834 azylantů z Evropy (převážně té východní) a Asie. Tomu pak zhruba odpovídá (.pdf, str. 43) i celkových 1 111 udělených azylů v období 2008–2018. Pro srovnání uvádíme, že doplňková ochrana byla v tomto období udělena 1 862 lidem (.pdf, str. 43).

Antidumpingová opatření poskytují legislativní ochranu evropským výrobcům a zajišťují jim konkurenceschopné místo na domácím trhu. O dumping se jedná, pokud je tentýž výrobek vyvážen za nižší cenu, než za kterou je prodáván na domácím trhu. Rozdíl mezi vyšší cenou na domácím trhu a nižší exportní cenou je dumpingovým rozpětím. 

Evropský výrobce může podat podnět Evropské komisi, pokud se ocitne v nepříznivé hospodářské situaci, která může být přičtena dovozu výrobků za dumpingové ceny. Výsledkem šetření mohou být uložená antidumpingová opatření, která jsou zpravidla přijata na období 5 let.

Výrobci z České republiky mohou uplatňovat své požadavky na ochranu před dumpingovými dovozy prostřednictvím příslušného výrobního odvětví EU. To v praxi znamená, že žadatel musí mít podporu výrobců v rámci EU představujících minimálně 25 % celkové výroby EU.

Konkrétněji pravomoci a pravidla v rámci EU v boji s dumpingovými dovozy stanovuje Nařízení (.pdf) Evropského parlamentu a Rady EU o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie.

Výrok ministra vnitra Jana Hamáčka reaguje na prohlášení (video, čas 00:47) předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové učiněného během rozhovoru ve Studiu ČT24.

V něm na otázku, zdali TOP 09 podpoří hlasování o prodloužení nouzového stavu do 25. května 2020, uvedla: „(…) my ty argumenty, které jsou vznášeny (…) považujeme za řešitelné i mimo nouzový stav, (…) další argumentace týkající se těch různých omezení, tak ta lze dělat i bez nouzového stavu podle krizového zákona i podle zákona o ochraně veřejného zdraví.“

Nouzový stav, jeden ze čtyř krizových stavů, se vyhlašuje na základě § 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Samotná opatření, která zasahují do základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod, jsou následně vyhlašována podle § 5 krizového zákona (240/2000 Sb.). Jsou jimi například práva na svobodu pohybu a pobytu nebo právo provozovat podnikatelskou činnost.

Krizový zákon během nouzového stavu vládě umožňuje (§ 6) použít i další opatření, například uložení pracovní povinnosti, nařízení vykonávání péče o děti a mládež, pokud tuto péči nemohou v krizové situaci vykonávat rodiče nebo jiný zákonný zástupce (například pracovníci IZS ad.) nebo opatření k přednostnímu zásobování složek IZS a ozbrojených sil.

Prakticky tak není možné přijímat opatření podle krizového zákona bez předchozího vyhlášení nouzového stavu.

Problematiku vojenských pomníků, válečných hrobů a podobných objektů upravila Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci z roku 1993. A to konkrétně v článku 21, ve kterém se uvádí:

„Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim.“

Podrobněji pak byly válečné hroby a jejich údržba rozebrány v Dohodě mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o vzájemném udržování válečných hrobů z roku 1999. Podle této dohody jsou ruskými válečnými hroby „místa na území České republiky, kde jsou pochováni občané Ruska a občané bývalého SSSR, kteří zahynuli v důsledku válek, ozbrojených konfliktů, v zajetí nebo v jeho důsledku, zahrnujíc v to hroby jednotlivců i hroby hromadné, hřbitovy nebo části hřbitovu, jakož i pomníky, mohyly a památníky na těchto místech postavené“.

Česko se na základě tohoto dokumentu stará o celkem 4 224 válečných hrobů, památníků či pomníků ruských vojáků, na jejich údržbu jdou miliony korun ročně.

Koněvova socha však nespadá do kategorie válečných hrobů, mezi něž se některé památníky řadí. Ministerstvo obrany, podle své příslušnosti podle § 4 odst. 3 písm. a) zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, v případě pochybností rozhoduje o tom, co je válečným hrobem. Zařazení sochy Koněva na Praze 6 do evidence válečných hrobů však několikrát odmítlo, protože Ivan Stěpanovič Koněv nezemřel ve válce.

Podle Ministerstva zahraničních věcí se tak na sochu vztahuje smlouva o přátelských vztazích, která však, na rozdíl od dohody o válečných hrobech, nikterak neomezuje místo, kde má socha stát, ani samotný přesun.