SOCDEM

V rámci projednávání vládního návrhu na navýšení důchodů v roce 2022 o 300 Kč nad zákonnou valorizaci poslanci předložili vícero pozměňovacích návrhů. Jedním z nich byl také návrh poslanců ČSSD Jana Hamáčka (.pdf), respektive Romana Sklenáka (.pdf, str. 27). Ti navrhovali, aby se důchod od 1. ledna 2023 zvýšil každému, kdo vychoval dítě, přičemž by se důchod zvýšil o 500 Kč za každé vychované dítě. Tento pozměňovací návrh byl Sněmovnou přijat. Poslanecká sněmovna pak návrh novely schválila na konci července a legislativní proces zakončil prezident republiky svým podpisem na konci srpna 2021.

Uveďme, že obdobný pozměňovací návrh (.docx), který požadoval zavedení tzv. výchovného, podala i Pavla Golasowská z opoziční KDU-ČSL. Tento návrh, na rozdíl od návrhu Jana Hamáčka, výslovně uvádí (str. 2–4), že by se zvýšení důchodu o 500 Kč za každé vychované dítě týkalo pouze žen.

Jan Hamáček ve svém výroku opomíná zmínit, že návrh, který by zvýšil důchody o 500 korun za každé vychované dítě, podali rovněž lidovci. Nicméně ustanovení, které Poslanecká sněmovna v rámci novely schválila, pochází z dílny ČSSD. Vzhledem k tomu, že se součástí novely zákona o důchodovém pojištění stal pozměňovací návrh sociální demokracie, nikoli KDU-ČSL, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jan Hamáček svým výrokem odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/07 (.pdf), který byl veřejně vyhlášen 16. dubna 2010. Ústavní soud jím s účinností od 30. září 2011 (.pdf, str. 1) zrušil tehdejší ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (.pdf, str. 7).

V České republice se důchod skládá ze dvou složek – základní výměry a procentní výměry. Základní výměra je státem pevně stanovená částka, jež je stejná u každého příjemce důchodu. Oproti tomu procentní výměra se stanovuje individuálně na základě výpočtového základu. A právě způsobem výpočtu tohoto základu se zabýval i Ústavním soudem zrušený § 15 (.pdf, str. 7).

Problémem tohoto ustanovení bylo, že do určité hranice se tzv. osobní vyměřovací základ, který můžeme chápat jako průměrný měsíční příjem člověka v rozhodném období, započítával do důchodu v plné výši. Ovšem po překročení této hranice se tato individuální složka důchodu výrazně zmenšovala. Pokud tedy měl člověk v produktivním věku vysoké příjmy, tak při výpočtu důchodu mohlo docházet ke značným redukcím.

Ústavní soud přezkoumával ustanovení na základě návrhu Krajského soudu v Ostravě, který se zabýval konkrétním případem Karla Sochora. Tomu byl v roce 2006 vyměřen invalidní důchod ve výši 13 346 korun, ačkoli jeho průměrný výdělek mezi lety 1986 a 2005 odpovídal 68 635 korun (.pdf, str. 1–2).

Pro odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud využíval i jednu ze zásad českého důchodového pojištění – tzv. zásluhovost, tedy pojem, který ve svém výroku použil i Jan Hamáček. Princip zásluhovosti zaručuje, že se ve výši důchodu odráží příjmy jedince v produktivním věku, respektive jeho odvody na pojistném (.pdf, str. 12). Čím více pojištěnec v produktivním věku odvedl na pojistném, tím vyšší má pak důchod. Ústavní soud také upozornil na to, že další principy důchodového systému „nemohou absolutně převážit a vést k praktické nivelizaci důchodů, resp. že nemohou téměř úplně potlačit též princip ekvivalence, resp. zásluhovosti“.

Ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v tomto znění tak bylo podle nálezu Ústavního soudu protiústavní, „neboť ve svých důsledcích a v kombinaci s ostatními parametry a stávající konstrukcí důchodového systému negarantuje dostatečně ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami důchodových pojištěnců“.

Ústavní soud tedy připouští, že v tomto ohledu může existovat určitá nerovnost. Zrušené ustanovení ovšem zakládalo takovou nerovnost, která již byla neakceptovatelná pro svůj zjevný rozpor se zásadou zásluhovosti, a proto jej Ústavní soud zrušil jako protiústavní. Pro úplnost dodejme, že k redukcím při výpočtu procentní výměry dochází i za současné právní úpravy.

Jan Hamáček tedy nejprve ve svém výroku připomíná, že při stanovování výše důchodů se reflektuje mj. zásada zásluhovosti. Dále tvrdí, že důchody lze navyšovat pouze procentuálně, protože pokud by došlo k plošnému navýšení všech důchodů o stejnou částku, bylo by to protiústavní. Takto explicitně otázku ústavnosti potenciálního navýšení důchodů pochopitelně Ústavní soud ve svém nálezu neřešil. Jan Hamáček nicméně správně poukazuje na jádro nálezu, tedy že nedostatečné zohlednění rozdílů v příjmech, respektive odvodech na pojistném, a ve výši důchodu, může vést až k protiústavní míře nerovnosti. Pokud by všichni důchodci dostávali například každoročně přidáno o stejnou částku, postupně by se zmenšovala míra zásluhovosti v důchodovém systému, což by mohlo vést až k rozporu s ústavou.

Jan Hamáček mluví o údajném záměru Víta Rakušana, respektive koalice Pirátů a Starostů, na snížení počtu státních zaměstnanců o 13 %. Tato koalice ale ve svém programu ani jinde takový záměr nezmínila. Naopak koalice SPOLU (ODS, KDU-ČSL a TOP 09), ve svém programu pro nadcházející volby slibuje snížení počtu státních úředníků o 13 %. Zdůrazněme, že se jedná o „státní úředníky“, nikoliv státní zaměstnance.

Počet státních zaměstnanců (případně úředníků) je překvapivě velmi složitým ukazatelem. Vývoj počtu státních zaměstnanců každoročně sleduje například Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) či Ministerstvo financí. Každá z těchto institucí však zahrnuje do svých dat různé složky státních zaměstnanců a jiné vynechává.

Například NKÚ ve svém Stanovisku k návrhu státního závěrečného účtu ČR za rok 2019 (.pdf) nezapočítává do svých dat zaměstnance, kteří „nemají status zaměstnance ve státní správě (např. učitelé, vojáci)“ (.pdf, str. 39). Podle těchto dat působilo v roce 2019 ve státní správě přibližně 161 tisíc osob (.pdf, str. 40).

Ministerstvo financí v rámci publikací Státní rozpočet v kostce (.pdf) pak sleduje počty všech zaměstnanců „organizačních složek státu a příspěvkových organizací“, tedy také učitele či policejní složky. Celkový počet pracovních míst těchto zaměstnanců k 1. lednu 2021 činil zhruba 482 tisíc (.pdf, str. 33).

Podrobněji jsme o počtu státních zaměstnanců psali zde.

Nicméně ať už bychom porovnávali kterýkoliv ukazatel, na výpočet, o kterém Jan Hamáček mluví, to nebude mít vliv. Ten totiž mluví výhradně o policistech a potenciálním snížení jejich počtu o 13 %. K 1. lednu 2021 působilo v České republice celkem 40 434 státních policistů. Pokud by tedy došlo ke snížení jejich stavu o 13 %, o zaměstnání by přišlo opravdu přibližně 5 tisíc z nich.

Je však nutné podotknout, že záměr koalice SPOLU se týká „státních úředníků“, zjevně ne příslušníků Policie ČR. Jan Hamáček tedy pro ilustraci dopadu 13% snížení stavu nevybral správný příklad, protože se snížením počtu policistů koalice SPOLU nepočítá. Dalším důvodem pro hodnocení výroku jako zavádějícího, je pak skutečnost, že vicepremiér Hamáček přisuzuje záměr Vítu Rakušanovi, přestože 13% snížení počtu úředníků je záměrem konkurenční koalice SPOLU.

Text odůvodnění jsme rozdělili do dvou částí popisující dvě části ověřovaného výroku Romana Onderky. Vzhledem k tomu, že spolu tyto dvě části souvisí a obě pochází ze stejného příspěvku, jsou hodnoceny dohromady jako celek.

Srovnání s Evropou

Předně uveďme, že Roman Onderka zde mluví o denní pracovní době ve spojitosti s plánem ČSSD na zkrácení týdenní pracovní doby na 35 hodin, a to bez krácení mzdy. V současnosti je přitom standardní neboli plná pracovní týdenní doba stanovena zákoníkem práce na 40 hodin. K těmto 40 hodinám se také každý týden může přičíst maximálně 8 hodin přesčasů. Celková hodnota přesčasů v kalendářním roce pak nesmí přesáhnout 150 hodin. Zmiňme, že v České republice se pracovní doba zpravidla rozvrhuje do 5denního pracovního týdne, což poté odpovídá 8 hodinám denně. 

Připomeňme také, že ČSSD v březnu 2021 předložila Poslanecké sněmovně návrh novely zákoníku práce, který chtěl plnou 40hodinovou týdenní pracovní dobu zkrátit na 37,5 hodiny (.pdf, str. 1). Už tehdy nicméně sociální demokraté hovořili o svém cíli zkrátit tuto dobu ještě o další 2,5 hodiny, tedy na uváděných 35 hodin týdně.

Tento plán ČSSD pak Roman Onderka ve svém příspěvku odůvodňuje právě tvrzením, že čeští zaměstnanci mají v průměru delší denní pracovní dobu než průměrný Evropan či Němec. Jím uváděné časové údaje se tedy vztahují k 5dennímu pracovnímu týdnu a k zaměstnancům s plným úvazkem, nikoli například s úvazky zkrácenými.

S údajem pracovní doby se ve statistikách pracuje většinou jako s průměrem za týden nebo rok. Jako příklad můžeme uvést průzkum provedený Eurostatem v roce 2020. V něm se ukázalo, že čeští zaměstnanci s plným úvazkem pracují skutečně delší dobu, než je průměr EU, přesně 41,3 hodiny týdně. Rozdíl oproti celounijnímu průměru, tedy 40,7 hodiny týdně, činil v případě České republiky 36 minut.

V rámci uvedeného průzkumu můžeme pozorovat i rozdíl mezi českými a německými zaměstnanci. Německo se umístilo těsně pod hranicí celounijního průměru s 40,5 hodiny týdně. Oproti českým zaměstnancům tedy ti němečtí za týden stráví v práci průměrně o 48 minut kratší dobu. Nad hranicí evropského průměru se vedle České republiky nachází například také Slovensko, Polsko nebo Rakousko. Dodejme, že Eurostat do odpracované doby počítá také přesčasy.

Pokud bychom statistiku Eurostatu rozšířili i o zaměstnance s částečným úvazkem, hodnoty by byly odlišné. Průměrný český zaměstnanec v tomto případě v roce 2020 odpracoval 39,9 hodiny týdně, průměrný Evropan 37 a Němec jen 34,7 hodiny.

Spočítat denní pracovní dobu z týdenní není jednoduché – délka pracovního týdne se totiž může lišit mezi jednotlivými zeměmi i mezi profesemi v jednom státě a v Německu narazíme i na pracovní soboty. Pro zjednodušení tedy budeme pracovat s předpokladem 5denního pracovního týdne, který umožňuje srovnání mezi ČR a jinými zeměmi a se kterým zřejmě počítá i Roman Onderka. Pokud bychom se podívali na všechny, tedy i částečné úvazky, pracovali by Němci skutečně méně o 5,2 hodiny týdně, respektive o hodinu denně, o které ve výroku mluví Roman Onderka. Němci s plným úvazkem však pracují oproti Čechům jen o 48 minut týdně méně, tedy přibližně o 10 minut denně.

Průměrný občan EU pak dle dat Eurostatu (v přepočtu na den 5denního pracovního týdne) pracuje pouze o cca 7 minut kratší dobu, než je tomu v případě ČR. Romanem Onderkou zmiňovaná půlhodina by pak opět odpovídala, jen pokud bychom vycházeli ze statistiky zahrnující plné i částečné úvazky. V takovém případě totiž průměrný Evropan (s jakýmkoliv úvazkem) pracuje o 2,9 hodiny týdně méně, tedy o 35 minut denně, než průměrný Čech.

Hodnoty uvedené Romanem Onderkou tedy odpovídají datům Eurostatu, avšak jen při započítání zkrácených úvazků. Uveďme, že rozdíly mezi jednotlivými státy vyplývající z dat pro všechny typy úvazků jsou způsobeny zejména rozšířeností zkrácených úvazků a jejich hodinovou dotací. Pro mezinárodní srovnání je proto vhodnější ukazatel plných úvazků, který pracuje pouze s daty o relativně srovnatelných pracovnících. Na závěr zdůrazněme, že i samotný plán ČSSD na zkrácení pracovního týdne na 35 hodin se vztahuje k plné pracovní týdenní době, nikoli k zaměstnancům se zkrácenými úvazky, kteří již nyní v průměru pracují méně než 8 hodin denně.

Vývoj denní pracovní doby od roku 1918

Poslanec Onderka dále poukazuje na to, že 8hodinovou pracovní dobu zavedlo Československu již před 103 lety, a je tedy na čase, aby se prostřednictvím návrhu ČSSD tato denní pracovní doba snížila. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, zda skutečně máme osmihodinovou pracovní dobu již od roku 1918, a také na to, jestli má stanovení týdenní pracovní doby vliv na pracovní dobu denní.

Osmihodinový pracovní den byl v Československu zaveden v roce 1918 zákonem č. 91/1918 o osmihodinové pracovní době. Ten v § 1 stanovil: „V podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle, než osm hodin ve dvacetičtyřech hodinách nebo nejvýše čtyřicetosm hodin týdně.“

Maximální týdenní pracovní doba se dále vyvíjela, postupně se zkracovala ze 48 hodin až na dnešních 40, přičemž hlavním efektem bylo zkrácení pracovního týdne ze 6 na 5 dní. Vývoj legislativní úpravy pracovní doby v Československu/Česku zachycuje tabulka níže. Údaje vychází z již zmíněného zákona o osmihodinové pracovní době, zákona z roku 1956, zákoníku práce z roku 1965 a jeho následných novel (1, 2, 3, 4, 5) i nového zákoníku práce z roku 2006. Pro úplnost dodejme, že v roce 2001 došlo (bod 46) ke změně počítání pracovní doby a přešlo se (.doc, str. 9) na tzv. „čistou pracovní dobu“. Jelikož se 30minutová přestávka na jídlo a odpočinek již nezapočítávala do pracovní doby, došlo tímto nominálně ke zkrácení celkové pracovní doby.

V současném zákoníku práce není maximální denní pracovní doba upravena, nicméně zpravidla je skutečně, vzhledem k 40 hodinám v 5denním pracovním týdnu, 8hodinová. Je tedy na stejné hodnotě jako před 103 lety v roce 1918. Roman Onderka nicméně ve svém facebookovém příspěvku opomněl zmínit zásadní kontext otázky vývoje pracovní doby, tedy že došlo k postupnému zkrácení pracovního týdne, a to při zachování 8hodinové pracovní doby.

Výrok poslance Onderky proto hodnotíme jako zavádějící, a to ze dvou důvodů. Při srovnání průměrné doby práce českých zaměstnanců uvádí hodnoty, které přibližně odpovídají pouze datům o všech, tedy i zkrácených úvazcích, a nepoužívá data pro plné úvazky, na které se vztahuje návrh ČSSD a které jsou vhodnější pro mezinárodní srovnání pracovní doby. Ve druhé části výroku pak neuvedl, že došlo od roku 1918 ke zkrácení pracovního týdne, a tím vyvolává zavádějící dojem, že se v průběhu více než 100 let denní pracovní doba nezměnila.

Systém elektronické neschopenky byl kompletně zaveden 1. ledna 2020, a to zejména díky přijaté novele zákona o nemocenském pojištění č. 164/2019 Sb. 

Návrh (.pdf) novely zákona, kterým mělo dojít k zavedení e-neschopenky, vláda schválila již 7. listopadu 2018. V usnesení zároveň pověřila ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou, aby v Parlamentu ČR tento návrh odůvodnila. V polovině listopadu 2018 byl následně návrh zákona předložen v Poslanecké sněmovně jako tisk č. 333.

Dodejme však, že nakonec byl systém elektronické neschopenky schválen pod úplně jiným sněmovním tiskem. Legislativní změna umožňující elektronickou neschopenku byla přijata v rámci tisku č. 204, který byl předložen poslancům již 13. června 2018. Do zákona o nemocenském pojištění se elektronická neschopenka dostala prostřednictvím komplexního pozměňovacího návrhu (.pdf) Romana Sklenáka (ČSSD), který ministryně Maláčová ve Sněmovně podpořila.

Sněmovna tento návrh novely včetně komplexního pozměňovacího návrhu schválila 10. května 2019, Senát pak novelu odsouhlasil 12. června téhož roku. Mezi schválením návrhu novely vládou (v listopadu 2018) a schválením Poslaneckou sněmovnou a Senátem tedy uběhlo cca 6, respektive 7 měsíců.

Ministryně Maláčová nicméně svůj výrok uvedla v kontextu debaty o digitalizaci. Poukazuje na to, že i stát, nejenom soukromé subjekty, elektronizaci „umí“. Podívejme se proto na dobu, ve které na Ministerstvu práce a sociálích věcí (MPSV) připravili technické řešení elektronických neschopenek. Jak bylo uvedeno výše, celý systém byl spuštěn 1. ledna 2020.

Novela zákona o nemocenském pojištění vstoupila v platnost 1. července 2019. Nicméně již v květnu toho roku po schválení novely Poslaneckou sněmovnou Jana Maláčová uvedla: „Co se týká technické stránky e-neschopenky, máme velmi podrobný harmonogram, který v tuto chvíli plníme na den přesně.“

30. srpna 2019 zveřejnilo MPSV tiskovou zprávu (.pdf) ohledně spuštění projektu elektronické neschopenky. V ní se uvádí: „Již řadu měsíců probíhají přípravné kroky k uvedení celého systému do provozu. Od října bude probíhat testování kompletního řešení eNeschopenky, od listopadu bude možné do systému napojovat lékařské softwary.“

Z těchto vyjádření vyplývá, že s přípravou technického řešení systému elektronických neschopenek Ministerstvo práce a sociálních věcí začalo již před schválením legislativní změny ve Sněmovně 10. května 2019. Zároveň ministryně Maláčová správně uvádí, že „dostali“ lhůtu 6 měsíců – zákon byl Parlamentem schválen 12. června 2019, vstoupil v platnost 1. července a systém byl spuštěn 1. ledna 2020.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou, jelikož Jana Maláčová správně uvádí délku lhůty pro přípravu technického řešení. Je však nutné upozornit na to, že MPSV začalo systém připravovat nejméně o měsíc dříve než novelu zákona schválil Parlament.

Zahraniční výbor Poslanecké sněmovny přijal 20. dubna 2021 usnesení (.pdf) č. 175 k informaci k útoku tajných služeb Ruské federace na území České republiky a reakci na něj.

V odstavci VIII. (str. 2) zahraniční výbor uvádí, že „považuje vyhoštění 20 diplomatů českého zastupitelského úřadu v Moskvě, včetně zástupce velvyslance, za eskalaci napětí a vyzývá vládu České republiky, aby narovnala počty diplomatů Ruské federace na území České republiky s počty českých diplomatů na území Ruské federace“.

Pro úplnost ještě uveďme, že se Sněmovní zahraniční výbor mimo jiné také usnesl (str. 1,2), že 

• bere na vědomí informace od bezpečnostních složek státu,
• odsuzuje teroristické útoky jednotek ruské vojenské zpravodajské služby na území České republiky,
• vyzývá vládu České republiky k zásadnímu odmítnutí tohoto vměšování Ruské federace,
• podporuje rozhodnutí vlády vyhostit 18 pracovníků zastupitelského úřadu Ruské federace,
• podporuje rozhodnutí vlády o vyřazení všech aktérů Ruské federace z tendru na nový blok Jaderné elektrárny Dukovany,
• vyzývá vládu České republiky, aby přezkoumala bilaterální vztahy mezi Českou republikou a Ruskou federací,
• vyzývá předsedu vlády České republiky, aby inicioval mimořádný summit Evropské rady a společný postup v rámci Evropské unie,
• oceňuje práci bezpečnostních složek a institucí, které se podílely na vyšetřování incidentu,
• děkuje za podporu spojenců z EU a NATO.

Dne 4. března 2018 došlo v anglickém městě Salisbury k otrávení bývalého ruského dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery nervovým jedem novičok. Tehdejší premiérka Velké Británie Theresa May poté 12. března řekla, že je „vysoce pravděpodobné“, že odpovědnost za tento útok nese Rusko. O dva dny později vyhostila Velká Británie 23 ruských diplomatů, které zároveň označila za tajné agenty. Rusko na to nejprve reagovalo vyhoštěním 23 britských diplomatů, později toto číslo ale ještě navýšilo.

Evropská rada, která se skládá z hlav států nebo předsedů vlád členských zemí EU, se sešla 22. března 2018 a ve věci otrávení Sergeje Skripala podpořila Velkou Británii. Ve společném prohlášení lídři EU uvedli, že „souhlasí se závěry vlády Spojeného království, podle nichž je za útok s vysokou pravděpodobností odpovědná Ruská federace a žádné jiné věrohodné vysvětlení neexistuje“.

K hromadnému vypovězení ruských diplomatů se poté přidalo 28 zemí (včetně České republiky) a NATO. O hromadném vyhoštění diplomatů v solidaritě s Velkou Británií informovala média od 26. března 2018, tedy 12 dnů poté, co první ruské diplomaty vyhostila Velká Británie. Dodejme, že Českou republiku museli tehdy opustit tři pracovníci ruské ambasády v Praze. Celkem bylo vypovězeno přes 100 ruských diplomatů.

V České republice se v posledních letech počet případů vyhoštění diplomatů zvýšil. Až do vyhoštění 18 ruských diplomatů ze soboty 17. dubna 2021 byl nejvyšší počet vyhoštěných osob 4, a to již v roce 2003, kdy Ministerstvo zahraničí vyhostilo 4 nižší irácké diplomaty za činnost, která „se neslučuje s jejich statusem“. Co se týče pozdějších let, v březnu 2018 byly vyhoštěny 3 osoby, a to v případě celounijního odsunu ruských diplomatů po útoku na Sergeje Skripala a jeho dceru.

V historii samostatné České republiky bylo vyhošťování diplomatů spjato většinou právě s Ruskou federací, jako například v červnu 2020 v rámci tzv. ricinové kauzy. Tehdy byli kvůli hrozbě útoku na tři pražské politiky, primátora Hřiba a starosty Koláře a Novotného, vyhoštěni 2 ruští diplomatičtí pracovníci. Ačkoliv se kauza nakonec ukázala jako smyšlená, Rusko v duchu reciprocity vyhostilo stejný počet, tedy 2 české diplomaty.

V roce 2011 vyhostila Ukrajina 2 české vojenské pracovníky, kteří byli obviněni ze shromažďování tajných informací. České Ministerstvo zahraničí, tehdy pod vedením Karla Schwarzenberga, jako odvetný krok vyhostilo stejný počet ukrajinských diplomatů. Původní čin ukrajinské strany byl však chápán spíše jako odveta za předchozí poskytnutí azylu opozičnímu politikovi Bohdanu Danylyšynovi v České republice.

Kromě dalších vyhoštění dvou ruských diplomatů v roce 2009, u kterých se spekulovalo, že pracují pro tajné služby, byli v průběhu let z českého území vyhoštěni také pracovníci Běloruska (2005), Kuby (2006) nebo Iráku (2001), přičemž se vždy jednalo o jednu osobu.

V zahraničí, pokud se tedy nejedná o USA či Rusko, se většinou počty vyhoštěných diplomatů pohybují na podobné úrovni. Nejlépe to lze znázornit na případě výše zmíněné otravy Sergeje a Julie Skripalových. Země Evropské unie tehdy vyhostily více než 100 ruských diplomatů. V rámci tohoto čísla měla největší podíl Velká Británie s 23. K iniciativě členských států EU se připojila např. Ukrajina, která vyhostila 13 diplomatů. Ostatní země, včetně České republiky, se však pohybovaly v rozmezí 1–4 vyhoštěných. K evropským zemím se v tomto procesu připojily USA s 60, Kanada se 4 a Austrálie se 2 vyhoštěnými.

Dodejme, že v současné době se v Ruské federaci vedle odsunu 20 českých diplomatů řeší také vyhoštění 10 amerických diplomatů. Tento tah je reakcí na podobný krok z americké strany. Je však navíc rozšířen o zákaz vstupu na území Ruské federace pro některé vysoké představitele amerických bezpečnostních složek. Ruská diplomacie také americké straně doporučila stažení velvyslance v Moskvě zpět do Washingtonu na konzultace. Moskva sama takto učinila již v březnu.

Předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Ondřej Veselý (ČSSD) zde ruské zpravodajské služby zmiňuje (video, čas 25:22) ve spojitosti s údajným zapojením GRU do výbuchu muničního areálu ve Vrběticích v roce 2014 a s diskutovaným vyloučením ruského Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan. Poslanec Veselý poukazuje na to, že na rozdíl od informací o aktivitách ruských agentů ve Vrběticích, které jsou tajné, jsou informace o napojení ruských rozvědek na ruského prezidenta veřejně známé.

Služba vnější rozvědky Ruské federace (SVR), nástupkyně sovětské První hlavní správy KGB, je civilní rozvědka zaměřená především na zahraničí. Její činnost řídí podle článku 12 ruského zákona o zahraničních zpravodajských službách prezident Ruské federace (.pdf, str. 3).

GRU, celým názvem Hlavní správa rozvědky generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace, je na rozdíl od ostatních ruských bezpečnostních a zpravodajských agentur (SVR, FSB, FSO) vojenská rozvědka. Dle ČT24 „informace o svých aktivitách GRU nezveřejňuje, rovněž její struktura, počet členů a financování jsou ruským státním tajemstvím“. Podle zprávy, na kterou se odvolává zpravodajská agentura Reuters, se „jedná o agresivní a dobře financovanou organizaci, která má přímou podporu (ruského prezidenta Vladimira) Putina“.

Podle veřejně dostupných informací GRU řídí náčelník Igor Kosťukov, zástupce náčelníka generálního štábu ruské armády, jež spadá pod ruské ministerstvo obrany (.pdf, str. 2, 7). Prezidentovi tak GRU podle dostupných zdrojů přímo nepodléhá, zejména však informace o potenciálním napojení GRU na prezidenta nejsou veřejně známé. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Návrh (.pdf) novely zákona o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině, která mění zákon č. 247/2014 Sb., skutečně v úterý 23. března prošel druhým čtením v Poslanecké sněmovně. Novela sice byla vládním návrhem zákona, ale jejím předkladatelem bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí, které ministryně Maláčová (ČSSD) vede. Vláda také ministryni pověřila, aby tuto novelu, pro kterou hlasovali (.doc, str. 1) všichni přítomní členové vlády včetně ministrů za ČSSD, na jednání v Poslanecké sněmovně uvedla.

Ve druhé části tweetu ministryně mluví o úspěších ČSSD. Tvrdí, že strana „už protlačila vyšší rodičovskou, náhradní výživné, sdílené pracovní místo“.

Výše rodičovského příspěvku se opravdu podle novely (.pdf) zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, zvýšila o 80 tisíc korun a nově činí 300 tisíc korun. Novela zákona byla opět navržena vládou, ale předkladatelem bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Na jednání vlády pro návrh hlasovalo (.doc, str. 6) celkem 13 členů vlády, tedy i ministři za ČSSD. V Poslanecké sněmovně pro zvýšení rodičovské dovolené hlasovalo všech 13 přihlášených poslanců ČSSD.

Ministryně Maláčová zmiňuje další dva zákony – zákon č. 588/2020 Sb. a novelu zákoníku práce č. 285/2020 Sb. V obou případech se jedná o stejnou situaci jako u výše zmiňovaných zákonů – předkladatelem vládních novel o náhradním výživném a sdíleném pracovním místě bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí a oba (.doc, str. 7) návrhy podpořili (.doc, str. 1) také ministři za ČSSD. Pro zákon o náhradním výživném hlasovalo sedm ze sedmi přítomných poslanců ČSSD a pro novelu zákoníku práce zvedlo ruku 11 poslanců ČSSD a jeden se zdržel hlasování.

První ze zákonů účinnosti nabývá 1. července 2021 a stanovuje, že za neplatiče alimentů bude výživné na děti platit stát, který je bude po dlužnících vymáhat. Novela (.pdf) zákoníku práce, ve které se objevuje i paragraf číslo 317a o sdíleném pracovním místě, zase říká, že se o jednu pozici může dělit více pracovníků s kratším úvazkem.

Všechny návrhy, které Jana Maláčová uvádí, byly připraveny „jejím“ Ministerstvem práce a sociálních věcí. Zástupci ČSSD je podpořili na jednáních vlády i při hlasováních v Poslanecké sněmovně. Je tedy pravdou, že ČSSD má na všech těchto novelách svou zásluhu, a výrok Jany Maláčové, že je ČSSD „protlačila“, tedy hodnotíme jako pravdivý.