SOCDEM

Rok 2009 skutečně přinesl pokles HDP. Svůj vliv na to měla především hospodářská krize, a tedy propad zahraniční poptávky.

Z dat Českého statistického úřadu vyplývá, že po období dlouhého růstu mezi lety 1993–2008, který těžil především z přílivu přímých zahraničních investic či začlenění ČR do hospodářského prostoru EU, došlo v roce 2009 k propadu ekonomiky. Tehdy HDP pokles l o více než 4 % ve srovnání s rokem 2008. Pokles byl nejznatelnější ve druhém čtvrtletí roku 2009 – představoval – 4,9 % HDP.

Zdroj: ČSÚ (.pdf, str. 1)

Je pravdou, že byla schválena dohoda o omezení íránského jaderného programu, která vedla ke zrušení sankcí s ním spojených. Tímto aktem ale nedošlo ke zrušení veškerých sankcí vůči Íránu, ani automatické liberalizaci vztahů se všemi státy.

Dle tehdejší administrativy prezidenta Bushe byl Írán spolu se Severní Koreou a Irákem významnou hrozbou pro USA a spojence v NATO. Dle Bushovy administrativy patřil Írán do tzv. osy zla, vzhledem ke svým snahám o vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů. Ještě v roce 2007 prezident Bush věřil, že Írán bude schopen do roku 2015 vyvinout mezikontinentální střelu schopnou zasáhnout celou Evropu a východní pobřeží USA, což se neprokázalo. Projekt globální raketové obrany byl nahrazen v roce 2009 projektem regionální raketové obrany, který dle slov tehdejšího ministra obrany Gatese měl využívat současné možnosti obrany a být mnohem pružnější a efektivnější, pokud jde o hrozbu ze strany Íránu (.pdf, s. 2). Navíc tato změna byla kladně kvitována Ruskou federací a byla jedním z důvodu takzvaného restartu ruskoamerických vztahů mezi roky 2009-2012.

V této době ale nelze mluvit o dohodě mezi USA a Íránem. Americký tlak se stupňoval až červnu 2010 vyvrcholil přijetím rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1929, která na Írán uvalila další sankce v oblastech obraného průmyslu, pohybu osob a zboží, omezení bankovních služeb a pohybu kapitálu.

Zlepšování vztahů s Íránem nastalo až po íránských prezidentských volbách v roce 2013. Na popud USA začala oficiální jednání s Íránem o omezení jeho jaderného programu ve formátu P5+1, tedy pěti stálých členů RB a Německa. Výsledkem byl podpis Společného komplexního akčního plánu v roce 2015, kterým se Írán zavazoval k užití jaderné energie striktně k civilním účelům a RB (rezoluce 2231) následně ruší předchozí sankce vůči Íránu tykajících se jaderných zbraní.

I přes významné omezení sankcí vůči Íránu nelze tvrdit, že byly zrušeny veškeré sankce jako celek. I nadále je Írán cílem sankcí tykajících se zneužití vyspělých vojenských technologií, íránské podpory terorismu či porušování lidských práv. Sankce jsou uplatňovány jak ze strany USA (.pdf, s. 2), tak například i EU (.pdf, s. 30). Z toho vyplývá i určitá opatrnost ohledně jednostranné liberalizaci vztahů s Íránem. Přijmutí Akčního plánu bylo přijato jako vstřícný krok Íránu směrem ven z mezinárodní izolace, ale nelze tvrdit, že by automaticky znamenalo zlepšení vztahů se všemi státy, nebo alespoň se sousedy.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Dohodou o íránském jaderném programu nedošlo k zrušení všech sankcí vůči Íránu. Stále zůstávají v platnosti sankce spojené například s íránským raketovým programem. Kromě toho rovněž liberalizace vztahů není tak jednoznačná, jak ji premiér předestírá.

Na zmíněném jednání ve Varšavě byl potvrzen důraz na zajištění bezpečnosti východních států NATO - Polska a zemí Pobaltí.

V červenci 2016 proběhlo ve Varšavě zasedání států NATO. Jedním z výsledků těchto jednání bylo rozhodnutí posílit takzvané východní křídlo (str. 10, bod 40) NATO, tedy Polsko, Litvu, Estonsko a Lotyšsko.

„Rozhodli jsme se posílit přední pozice NATO v Estonsku, Litvě, Lotyšsku a Polsku a tím jednoznačně prokázat jednotný postoj, kdy jako spojenci jsme odhodláni a schopni jednat společně proti jakékoliv agresi.“ V každé z těchto zemí by měl vzniknout jeden mezinárodní prapor pod velením USA, Kanady, Velké Británie a Německa. Nejvyšší vedení těchto mezinárodních sil bude v Polsku.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože došlo k jednání NATO v Polsku, na kterém bylo dohodnuto zřízení čtyř mnohonárodnostních praporů, jenž budou lokalizovány na území Polska, Litvy, Estonska a Lotyšska, tedy tzv. východního křídla NATO.

Touto otázkou se zabývá koaliční smlouva v hlavě IV Principy koaliční spolupráce (.pdf, str. 31). V té je řečeno, že pro každé jmenování či odvolání člena vlády „musí předseda vlády hledat podporu příslušné koaliční strany. Předseda příslušné koaliční strany může předsedovi vlády podat návrh na odvolání a jmenování člena vlády nominovaného za tuto stranu. Další postup o takovém návrhu podléhá dohodě předsedy vlády s předsedou příslušné koaliční strany s tím, že předseda vlády by měl návrh předsedy příslušné koaliční strany respektovat.“

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože ačkoliv se vláda skutečně zavázala neprodleně zahájit výběrové řízení na provozovatele mýtného systému a jako termín byl později stanoven červenec příštího roku, není jasné, jaký podíl na tomto usnesení měla ČSSD, případně zda tuto podmínku skutečně stanovila.

V srpnu 2015 ČSSD podle tiskových zpráv prosazovala trvání tendru tři roky s tím, že by mělo být co nejkratší. Zároveň ze stejné zprávy vyplývá, že na vládě bylo prosazováno, aby ještě v tomto volebním období bylo vypsáno nové výběrové řízení na provozovatele mýtného systému.

To podporuje i usnesení (.pdf) vlády z 26. srpna 2015, které v bodě 1 hovoří o urychleném zadání na provoz stávajícího mýtného systému na další tři roky a v bodě 3 konkrétně říká:

„... zahájit neprodleně po schválení koncepce uvedené v bodě 2 tohoto usnesení vládou přípravu technologicky neutrálního zadávacího řízení na uzavření smlouvy pro dodávku a provoz mýtného systému pro období po skončení účinnosti smlouvy uvedené v bodě 1 tohoto usnesení.“ Návrh na prodloužení kontraktu (předložený Ťokem) schválila (.pdf) 11. července 2016 vláda. O tom, že by tato vláda měla vypsat nový tendr, informuje i ministr dopravy Dan Ťok. Podle něj chce ministerstvo dopravy novou soutěž vypsat v červenci 2017, tedy stále ještě za volebního období stávající vlády. Zpráva se objevila současně s oznámením o výběru společnosti Kapsch jako provozovatele mýtného systému na další tři roky 29. srpna 2016

Nakolik to byla podmínka ČSSD a nakolik se za tuto skutečnost stavěli její ministři, není možno zjistit. Z veřejně dostupných zdrojů není možno identifikovat žádné vyjádření v tomto směru. Výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Tento výrok označujeme jako neověřitelný, jelikož nelze dohledat vyjádření velitele zásahu k této akci.

Jediný, kdo se od policie veřejně vyjádřilk oslavám 28. října na Staroměstském náměstí, byl pražský policejní mluvčí Tomáš Hulan. Ten situaci komentoval takto: „Velmi hrubý a nekvalifikovaný odhad je z naší strany čtyři až pět tisíc osob.“

O počtu lidí na akci se vyrojila řada odhadů. Informace o tom, jak se podobné odhady reálně činí, přináší ve svém článku server Technet.cz.

Foto: Janek Rubeš

Pokud se podíváme na údaje Českého statistického úřadu (ČSÚ) v dlouhodobějším časovém období (2004–Q1 2016), tak zjistíme, že od roku 2013 (kdy nastoupila Sobotkova vláda) se míra nezaměstnanosti snižuje, a to v případě mužů i žen.

Zatímco v roce 2010 byla míra nezaměstnanosti asi 7,3 %, v roce 2015 klesla na 5 %. V prvním čtvrtletí roku 2016 se obecná míra nezaměstnanosti pohybovala kolem 4,3 %.

Ve srovnání s ostatními členy EU patříme podle Eurostatu mezi státy s nejnižší nezaměstnaností. Za srpen 2016, což je v tomto žebříčku nejnovější údaj, měla ČR dokonce nejnižší nezaměstnanost v EU vůbec (3,8 %). Podobně je na tom Německo nebo Malta.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože současná míra nezaměstnanosti skutečně patří mezi jedny z nejnižších, ať už v rámci EU nebo obecně.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože není možné zjistit, zda rozhovor mezi ministrem Chovancem a místopředsedou sněmovny Gazdíkem proběhl.

Podle veřejné události vytvořené na Facebooku ale svou účast avizovalo přes pět tisíc lidí. Podle této informace pak mohli organizátoři odhadovat účast.

Tato akce byla řádně nahlášena. Pořadatelé ji nahlásili 24. 10. s tím, že očekávají účast 2500 lidí, což dokládá přehled oznámených veřejných shromáždění na webu hlavního města Prahy.

Pražská policie krátce po uskutečnění akce uvedla, že její velmi hrubý a nekvalifikovaný odhad je čtyři až pět tisíc osob. Ministr Chovanec nicméně později uvedl, že podle jeho informací od policie se akce na Staroměstském náměstí zúčastnilo až patnáct tisíc lidí.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, a to s ohledem na hlasování, které proběhlo v obou komorách Parlamentu a týkalo se novely ústavy, jež tuto změnu zavedla. Pro přímou volbu totiž v Poslanecké sněmovně nehlasovali komunisté a v Senátu KDU-ČSL.

Miloš Zeman, jak je obecně známo, byl zvolen do své funkce v první přímé volbě prezidenta v lednu 2013. Změny, které toto umožnily, byly přijaty novelou ústavy v roce 2011–2012.

V Poslanecké sněmovně pro zákon hlasovalo 160 poslanců, proti byli jen 2 poslanci ODS, Aleš Rádl a Jaroslav Plachý. Poslanec Bauer své původní hlasování proti opravil na pro. Podstatnější je ovšem to, že pro zákon nezvedli en bloc ruku poslanci za KSČM. Zdržel se kompletní klub čítající v té době 26 poslanců a poslankyň.

Tento postoj také na půdě Sněmovny popsal předseda strany Vojtěch Filip, když ve své řeči uvedl, že KSČM dlouhodobě nemá problém s přímou volbou. Protože však straně neprošly pozměňovací návrhy (ty obsahovaly změnu pravomocí hlavy státu), pro přímou volbu nehlasovali. Dodal pak:

„My jsme jasně řekli, že pro nás je podstatný charakter, parlamentní charakter české demokracie, že nestojíme o to, aby se český ústavní systém, byť drobnými krůčky, ubíral do prezidentského systému a do systému, kde rozhodují jednotlivci místo toho, aby ta odpovědnost ležela na nejvyšším zákonodárném orgánu, to je Parlamentu, potažmo Poslanecké sněmovně.“

Kromě poslanců klubu KSČM přímou volbu nepodpořili ani senátoři KDU-ČSL. Strana v tomto volebním období (2010–2013) nebyla zastoupena v Poslanecké sněmovně, v Senátu svůj klub ovšem měla. Tento klub lidovců hlasoval jednotně proti změně.

Někteří ze členů ovšem deklarovali (Čunek, Juránek - tisk 262), že obecně přímou volbu podporují. Podle jejich slov jim vadila verze, která k nim dorazila, a žádali změny v návrhu. Ty neproběhly, a proto hlasovali proti.

Z klubu KDU-ČSL se zcela proti postavil tehdejší senátor Petr Pithart. Ten uvedl:

„Mysleme spíše na to, že zákony dnes připravujeme spíše pro horší než lepší zítřky. Měli bychom být dnes co nejobezřetnější. Nevytvářet snadnou příležitost pro nějakého vůdce. Měli bychom zajistit nezpochybnitelnou, z logiky Ústavy vyplývající volbu hlavy státu, prezidenta. Nic méně, ale ani nic víc.Dohodněme se konečně na přesných pravidlech volby se sněmovnou tak, aby prezident mohl být zvolen nejpozději ve 3. kole první volby, a abychom ušetřili sebe i veřejnost trapných exhibicí adorátorů i nactiutrhačů. A přímou volbu ponechme národům, které zřejmě pořád ještě potřebují mít nad sebou pána, panovníka, být vedeny za ruku. Jedny takové volby budou hned na začátku příštího měsíce.“

Není tedy pravdou, že by změny ústavy zavádějící přímou volbu, ve které byl zvolen Miloš Zeman hlavou státu, přijaly všechny strany. Nehlasovali pro ni komunisté a lidovci.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, ministr Chovanec se v první části výroku zabývá otázkou zbavení mandátu prezidenta republiky, ve druhé části výroku se pak vyjadřuje k možnosti snížit rozpočet prezidentské kanceláře. Zároveň podsouvá Gazdíkovi záměr podmínit výši rozpočtu prezidentské kanceláře personálními změnami, tedy odchodem některých lidí (kteří podle politiků nezajišťují dostatečně dobré fungování kanceláře).

Možnosti zbavit prezidenta mandátu jsou zakotveny v ústavě. První variantou je podání ústavní žaloby proti prezidentu republiky Senátem se souhlasem Poslanecké sněmovny k Ústavnímu soudu. K podání návrhu ústavní žaloby je potřeba alespoň třetiny Senátorů, k přijetí návrhu je třeba třípětinová většina přítomných Senátorů a k souhlasu Poslanecké sněmovny třípětinová většina všech poslanců, a to do tří měsíců od požádání o souhlas Senátem. Prezident může být žalován pro dva ústavní delikty: velezradu a hrubé porušení Ústavy nebo jiné součástí ústavního pořádku. Pokud by Ústavní soud ústavní žalobě vyhověl, prezident republiky by ztratil prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

Druhou variantou je usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu o nemožnosti prezidenta republiky vykonávat ze závažných důvodů svůj úřad. Návrh usnesení může podat stejně jako jakékoliv jiné usnesení v Poslanecké sněmovně jakýkoliv poslanec a v Senátu jakýkoliv senátor, k přijetí usnesení je potřeba nadpoloviční většiny přítomných poslanců a senátorů (kterých musí být k usnášeníschopnosti alespoň třetina). Prezident republiky může proti takovému usnesení podat návrh na jeho zrušení k Ústavnímu soudu, a to ode dne přijetí takového usnesení.

Co se týče druhé části výroku, rozpočet prezidentské kanceláře je jednou z kapitol státního rozpočtu, který schvaluje Poslanecká sněmovna, tudíž Poslanecká sněmovna disponuje určitými pravomocemi ohledně prezidentových výdajů. Chovanec podsouvá Gazdíkovi záměr podmínit výši rozpočtu kanceláře jejím personálním obsazením, což poslanec Gazdík ihned (video, čas 21:20) vyvrátil.

Vzhledem k tomu, že se poslanec Gazdík nezmínil o odvolávání prezidenta republiky ani členů jeho prezidentské kanceláře, nýbrž se pouze vyjádřil k omezení rozpočtu prezidentské kanceláře, hodnotíme výrok jako zavádějící.