Jihomoravský hejtman Jan Grolich (KDU-ČSL) v kontextu výroku mluví o dotačních programech, kterými Jihomoravský kraj podporuje boj proti suchu a klimatické změně. Současné financování této oblasti srovnává s obdobím mezi lety 2016 a 2020, kdy vedl Jihomoravský kraj Bohumil Šimek za hnutí ANO. Doplňuje, že nynější vedení tuto podporu v roce 2024 navýšilo o 6,5 milionu korun.

Grolich tak zjevně mluví o dotačním programu „Podpora adaptačních opatření na změnu klimatu“, který je zaměřený na boj proti následkům dlouhodobého sucha v Jihomoravském kraji a kterému kraj původně vyhradil 20 milionů korun. Kvůli vysokému počtu žádostí v letošním roce nicméně zastupitelstvo kraje 5. září rozhodlo o navýšení částky o dalších zhruba 6,5 milionu korun (.docx, str. 65).

Dotace z tohoto programu jsou určeny na podporu konkrétních projektů, které pomáhají zlepšovat situaci v krajině, například k podpoře zlepšení vodního režimu krajiny, zadržení vody, protierozním opatřením a péči o zeleň (.pdf, str. 4–5). Dotace na tyto projekty kraj poskytoval také v letech 2022 a 2023.

Obdobný dotační program během hejtmanství Bohumila Šimka v Jihomoravském kraji v několika letech existoval. Kraj v roce 2018 vyhlásil program „Podpora boje proti suchu a na zadržení vody v krajině na území Jihomoravského kraje“, který měl obdobný cíl jako výše zmíněný program (.pdf, str. 2). Jeho účelem bylo podpořit hospodaření s vodou tak, aby se zlepšil stav rybníků a vodních toků a tím se zlepšilo zadržování vody v krajině. Vedení kraje tehdy na tento program vyčlenilo 6 milionů korun (str. 4). Kraj nakonec rozdělil dotace přibližně ve výši 4 milionů Kč (.xls, .xls).

V letech 2019 a 2020 (.pdf, str. 6–7) pak Jihomoravský kraj vyhlásil dotační program s podobným účelem. Oproti roku 2018 byly ale programy ambicióznější, jejich cílem bylo kromě podpory zadržení vody v krajině také poskytnutí finančních prostředků na péči o zeleň (.pdf, str. 3; .pdf, str. 3–4). Alokovaná částka činila v obou letech 8 mil. Kč (.pdf, str. 5; .pdf, str. 5). Stejný program existoval i v roce 2021, tedy už za nynějšího vedení kraje (.pdf).

Závěr

Dotační titul „Podpora adaptačních opatření na změnu klimatu“ v letech 2016 až 2020, kdy Jihomoravskému kraji vládlo hnutí ANO, neexistoval. Kraj ale v tehdejším volebním období v několika letech vyhlásil programy, který měly podobný cíl, tj. podpořit projekty, které by napomohly zadržovat vodu v krajině nebo pečovat o zeleň. Alokovaná částka nicméně byla výrazně nižší a tvrzení hejtmana Grolicha, že za předchozího vedení takové dotační tituly „nebyly v takové míře“, proto hodnotíme jako pravdivé.

Pařížská dohoda, o které mluví kandidát do Europarlamentu za Piráty Mikuláš Peksa, je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Pařížská klimatická dohoda stanovuje cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C ve srovnání před průmyslovou revolucí a současně usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti předindustriálnímu období (.pdf, str. 2). Dohoda nicméně neuvádí konkrétní množství celkových kumulovaných emisí, které lze ještě vypustit. Tímto konceptem, který je známým jako „uhlíkový rozpočet“ se zabývají vědecké studie, například od Global Carbon Project (.pdf) nebo Mezivládního panelu pro změnu klimatu (.pdf), které modelují, kolik CO₂ lze vypustit, aniž by byly překročeny teplotní cíle stanovené Pařížskou dohodou.

Další zdroje, jako například MCC Carbon Clock, vizualizují zbývající uhlíkový rozpočet a ukazují, jak rychle se tento rozpočet vyčerpává při současných emisích. Některé studie potom říkají, že při současných emisích máme jen několik let, než překročíme zmíněnou hranici oteplení o 1,5 °C.

S celkovým množstvím emisí kalkulují (.pdf, čl. 4 odst. 16) také signatáři Pařížské dohody, kteří se zavázali ke snižování emisí (str. 2). Evropská unie například ve své poslední zprávě vypočítává množství emisí skleníkových plynů v kilotunách, které jednotlivé členské státy do roku 2030 přestanou vypouštět (.pdf, str. 15–16). Jedná se ale o srovnání s rokem 2005, s celkovým množstvím emisí od začátku průmyslové revoluce EU nepracuje.

Závěr

Pařížská dohoda se zaměřuje na cíl udržet nárůst průměrné globální teploty pod 2 °C, ideálně 1,5 °C oproti předindustriálním úrovním. Neobsahuje ale konkrétní ustanovení o množství emisí, které lze ještě vypustit. Tento koncept známý jako uhlíkový rozpočet zkoumají zejména vědecké studie, proto hodnotíme výrok Mikuláše Peksy jako nepravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas 0:38), kterou zástupci 196 států přijali v roce 2015. Následně ale mluví o evropské legislativě a byť přímo nezmiňuje, o které dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Zelenou dohodu představila Evropská komise v prosinci 2019. Jejím cílem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990 (.pdf, str. 4). Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality.

Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). Při schválení Zelené dohody přitom svou roli sehrál i bývalý předseda vlády Andrej Babiš, který se tehdejšího jednání zúčastnil. V Evropské radě totiž Českou republiku zastupuje její premiér, jímž v době schválení Zelené dohody byl právě Babiš. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) v Radě EU posléze schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021.

Zelená dohoda, na kterou naráží Mikuláš Peksa, tedy vznikla už ke konci roku 2019. Evropská rada ji ale schválila až v roce 2020, kdy její přijetí za Českou republiku odsouhlasil tehdejší premiér Andrej Babiš. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas: 0:38) a poté mluví o evropské legislativě. Ačkoliv přímo nezmiňuje, o jaké dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Návrh Zelené dohody zveřejnila Evropská komise v prosinci 2019. Záměrem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížit emise skleníkových plynů. Jedním z hlavních cílů (.pdf, str. 4), je snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima.

Součástí unijních snah v oblasti klimatu je i balíček předpisů s názvem Fit for 55, prostřednictvím kterých se dle Evropské rady dosáhne zmíněného snížení emisí. Mezi tyto předpisy patří například Směrnice o obnovitelných zdrojích energie, která stanovila, že podíl energie z obnovitelných zdrojů má být v roce 2030 minimálně 42,5 %, čímž navýšila předešlý cíl.

Zelená dohoda pro Evropu opravdu obsahuje cíl snížit emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030, a to oproti hodnotám z roku 1990. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o snižování emisí skleníkových plynů, k čemuž se Evropská unie zavázala v Zelené dohodě pro Evropu. Ta říká, že EU do roku 2030 sníží emise vypouštěných skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Evropská komise později doporučila redukovat emise do roku 2040 dokonce o 90 % (.pdf, str. 3). Podle slov europoslance Peksy se EU v současné době podařilo emise snížit již o 40 %.

Cesta k uhlíkové neutralitě

Evropská komise v roce 2019 představila Zelenou dohodu pro Evropu, jejímž cílem je vytvořit z Evropy první klimaticky neutrální kontinent. Součástí dohody je také balíček „Fit for 55,“ který obsahuje návrhy, jež mají EU pomoci vytyčených cílů dosáhnout. Cílem EU je do roku 2030 dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 55 % v porovnání s rokem 1990. Toto snížení emisí je však pouze mezikrokem k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

V únoru 2024 předložila Evropská komise návrh, ve kterém doporučuje snížit čisté emise do roku 2040 o 90 % ve srovnání s úrovní v roce 1990. Jedná se však pouze o doporučení, legislativní návrh představí až nadcházející komise, která vznikne po červnových eurovolbách. Cíl EU pro rok 2040 navazuje na hodnocení Pařížské dohody, kde vyšlo najevo, že snahy států o snižování emisí nevedou k udržení oteplování pod hranicí 2 °C a už vůbec ne k jeho omezení na 1,5 °C.

Dosavadní výsledky

Evropská komise každý rok publikuje zprávu o pokroku ve snižování emisí. Podle poslední zprávy, která hodnotí vývoj za rok 2022, se celkové emise skleníkových plynů z průmyslu, zemědělství i domácností meziročně snížily o 3 %, čímž pokračuje klesající trend. Oproti roku 1990 celkový pokles činil 32,5 % (.pdf, str. 3).

Zpráva za rok 2023 zatím není k dispozici, celkové emise však lze vypočítat z dat Eurostatu. Po sečtení čtyř kvartálů za rok 2023 tvořily emise skleníkových plynů celkem 3,432 miliardy tun. V roce 2022 státy EU vyprodukovaly celkem 3,615 miliardy tun ekvivalentu CO₂, jedná se tedy o 5% meziroční pokles. V porovnání s rokem 1990 státy EU v roce 2023 vyprodukovaly o necelých 35,9 % emisí méně.

Závěr

Cílem EU je do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Evropská komise proto představila v únoru 2024 doporučení na snížení emisí o 90 % do roku 2040, aby bylo možné dosáhnout vytyčených cílů. Podle zprávy hodnotící pokrok ve snižování emisí za rok 2022 došlo oproti roku 1990 ke snížení emisí skleníkových plynů o 32,5 %. V roce 2023 se podle dat Eurostatu celková redukce emisí dostala na 35,9 % oproti roku 1990. Podle Mikuláše Peksy došlo ke snížení emisí o 40 %, pohybuje se tedy na hranici naší 10% tolerance. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Kandidátka do Evropského parlamentu a dosavadní europoslankyně Markéta Gregorová reaguje na debatu o destabilizaci Sýrie a mluví o příčinách migrace ze Středního východu. Jednou z nich je podle ní klimatická změna a s ní spojený úbytek pitné vody. Dodává, že EU může zasaženým zemím s tímto problémem pomáhat. Následně zmiňuje, že české firmy pomáhají tím, že ve zdrojových zemích migrace mají čističky vody. 

České systémy čištění odpadních vod

Firma Sweco Hydroprojekt dlouhodobě podniká v Iráku, Afghánistánu či Ugandě. V roce 2019 se například věnovala obnově vodního hospodářství v oblasti syrské Východní Ghúty zasažené válkou. Vypracovala také studii proveditelnosti, která mapovala stav znečištění povrchových vod v Aleppu. Společnost se dále spolu s firmou Ekomonitor podílela na výstavbě čistírny odpadních vod pro nemocnici Al-Huda v Damašku, která byla zasažena bombovými útoky.

Na vodohospodářských projektech v rozvojových zemích pracují i další české firmy. Společnost Vodní zdroje Ekomonitor v Sýrii zbudovala „Vodovod Aqraba“. Jedná se o kontejnerovou úpravnu, která čistí pitnou vodu pro 25 tisíc obyvatel města Aqraba. Na dodávkách se podílela také firma Arc House. Firma G­-servis Praha zase zprovoznila úpravnu vody pro syrský pivovar. 

České firmy se podílejí i na obnově Iráku. Společnost Tesla – Technologie úpravy vody dodala čističku vody pro nemocnici v Basře nebo tamní televizní stanici. Zprávu o možnosti pro české podnikatele podílet se na rekonstrukci Bagdádu v oblasti nejen vodohospodářství publikovalo v roce 2010 také Ministerstvo průmyslu a obchodu. Firma Bioanalytika CZ pracovala na zajištění pitné vody pro irácké město Baharka, ve kterém se nachází i uprchlická komunita ze Sýrie. 

Hodonínská firma VAG zajistila dodávky armatur pro instalaci potrubního systému v ománském městě Suhár. Díky tomuto projektu se k obyvatelům dostane pitná voda z odsolovacích stanic. Česká čistička od brněnské firmy Hutira zase od května 2024 čistí vodu v Ghaně. 

Závěr

České firmy se aktivně podílejí na projektech čištění vod ve zdrojových zemích migrace, přičemž se zejména jedná o Sýrii (.pdf, str. 10). Ve veřejně dostupných zdrojích jsme nedohledali, zda některé takové společnosti sídlí v Brně, brněnská Hutira ovšem dodala čističku vody do Ghany. Výrok Markéty Gregorové tak hodnotíme jako pravdivý. 

Lídr kandidátky SPD a Trikolory ve volbách do Evropského parlamentu Petr Mach mluví o zalesněných plochách a jejich vlivu na klimatickou změnu. Z jeho tvrzení nevyplývá jasně, jestli mluví o přibývání lesů na území Evropské unie nebo po celém světě. V kontextu výroku ale kritizuje evropský Green Deal a říká, že sázet stromy je podle něj pro ochranu klimatu efektivnější opatření než např. zákaz prodeje aut se spalovacími motory. To, že lesy slouží jako důležitá ochrana proti změně klimatu a zvyšují kvalitu vody i ovzduší, podotýká např. Organizace spojených národů.

Zalesněné plochy v EU

Eurostat (Statistický úřad Evropské unie) vydal zatím poslední data týkající se lesnictví za rok 2021. Z nich vyplývá, že lesy ve členských státech EU zabírají plochu o velikosti 160 milionů hektarů, což odpovídá 39 % celkové rozlohy EU. Zalesněná plocha se od roku 2000 zvýšila o 5,3 % a od roku 2010 o 1,6 %. Od roku 1990 se rozloha lesů v EU rozrostla o území velké jako Slovensko a Maďarsko dohromady. Nárůst zalesnění oproti roku 1990 v EU ukazuje i následující graf.

Mezi jednotlivými členskými zeměmi jsou v zalesnění rozdíly. Vysoký podíl lesů měly v roce 2021 severské země jako Švédsko a Finsko. Za nimi je Slovinsko, Estonsko a Lotyšsko, kde zalesněné území přesahovalo 50 % celkové rozlohy státu. 

V Česku podle Ministerstva zemědělství dosahuje zalesnění 34 % a od druhé poloviny 20. století se neustále zvyšuje. Seznam zprávy v roce 2022 uvedly, že se za posledních 30 let plocha lesů rozrostla o 2 %

Globální zalesnění

Jak je vidět na grafu výše, z celosvětového hlediska rozsah zalesněných ploch v posledních desetiletích klesal. Podle OSN pokrývají lesy 31 % celého zemského povrchu, tedy více než čtyři miliardy hektarů (.pdf, str. 1). V letech 2015–2020 podle odhadů ubylo 10 milionů hektarů za rok a od roku 1990 celkově zmizelo 420 milionů hektarů lesů. Plocha nově vysázených lesů za toto období nevyrovnala ztráty a celkově se tak zalesněná plocha na celém světě snížila o 178 milionů hektarů (.pdf, str. 10).

Odborník Hans Verkerk z Evropského lesnického institutu uvedl, že mezi roky 1982 a 2016 podle satelitních snímků výrazné snížení lesní plochy není viditelné. Odlesňování podle něj probíhalo zejména v tropických oblastech, bylo ale vyváženo zalesňováním v ostatních částech světa.

Závěr

Z celosvětového měřítka plocha lesů ubývá. V Evropské unii, o které je v kontextu Machova tvrzení řeč, se ale rozloha lesů podle dat Eurostatu z roku 2021 skutečně neustále zvyšuje. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Petr Mach zmiňuje Evropskou unií vytvořený systém pro obchodování s emisemi (EU ETS), který si klade za cíl snížit emise skleníkových plynů jejich zpoplatněním. Princip tohoto systému je jednoduchý – znečišťovatelé by za poškozování životního prostředí měli zaplatit. Společnosti tak na pokrytí svých emisí musí získat povolenky. Ty udávají cenu, kterou musí energetická společnost zaplatit za každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry.

Emisní povolenky vydává Evropská unie (EU) každý rok, přičemž jejich množství postupně snižuje přibližně o 2 %. Část povolenek získávají některá zařízení zdarma, část musejí provozovatelé zařízení získat formou aukcí. Subjektům zapojených do systému jsou emise měřeny a pokud skleníkových plynů vypustí více, než ke kolika jej povolenky opravňují, dostanou pokutu ve výši 100 eur za každou vypuštěnou tunu CO₂ navíc. Povolenky si také musí dokoupit.

Výnosy z emisních povolenek putují do státních rozpočtů členských zemí EU a také do Modernizačního a Inovačního fondu, jejichž cílem je podpořit státy při přechodu na klimatickou neutralitu a s tím spojené nízkouhlíkové hospodářství. Jednotlivé státy v minulosti musely použít polovinu výnosů na ochranu klimatu, od letošního roku už ale na tuto činnost musí odvádět veškeré příjmy z povolenek.

Vliv povolenek na ceny elektřiny

Peníze, které elektrárny v aukcích za povolenky utratí, zvyšují výrobní cenu elektřiny, což se promítá i do koncové ceny pro zákazníky – čím dražší povolenky jsou, tím logicky vyšší je cena elektřiny.

Ačkoliv bezemisní elektrárny tuto cenu nemusí platit, v České republice se většina elektřiny vyrábí z fosilních zdrojů. Emisní povolenky se tak podle ředitele strategie energetické poradenské firmy EGÚ Brno Michala Macenauera do ceny elektřiny vždy propisují, a to přibližně ve výši 0,7 Kč za kilowatthodinu. V roce 2023, kdy bylo dle odhadů vyrobeno přibližně 76 terawatthodin elektřiny, by se elektřina prodražila přibližně o 53 mld. Kč.

Portál Fakta o klimatu odhadl, že emisní povolenky v roce 2018 zdražily výrobu elektřiny zhruba o 20 mld. Kč. V daném roce povolenky podle ČEZ stály 22,5 eur za jednu tunu CO₂ (.pdf, str. 2). Za rok 2023 ČEZ uvádí průměrnou cenu na 61 eur za tunu (.pdf, str. 12). Mezi lety 2018 a 2023 tedy došlo k navýšení ceny povolenek přibližně třikrát, což by logicky vedlo k trojnásobnému navýšení nákladů na výrobu elektřiny ve stejném období. V roce 2023 by tedy emisní povolenky zdražily elektřinu cca o 60 mld. Kč.

Česku bylo přiděleno zdarma přibližně 16 megatun (Mt) emisních povolenek. V ČR se za daný rok ovšem vyprodukovalo téměř 47 Mt emisí, povolenky na zbylých 31 Mt se tedy musely dokoupit. Při průměrné ceně asi 2 000 Kč za tunu CO₂ (.pdf) tedy český průmysl musel zaplatit přibližně oněch 60 mld. Kč, jak nám potvrdili i analytici z projektu Fakta o klimatu.

Závěr

Emisní povolenky tedy skutečně zdražují elektřinu. Projekt Fakta o klimatu nám v e-mailové komunikaci sdělil, že na základě vlastního výpočtu došel k tomu, že nákup povolenek v roce 2023 stál výrobce elektřiny 60 mld. korun. Výrok Petra Macha tak hodnotíme jako pravdivý, byť tyto peníze dle projektu putují do výše zmíněného Modernizačního a Inovačního fondu (tedy do státního rozpočtu), a celková bilance by tedy pro Česko měla být vyrovnaná.

Poslanec Evropského parlamentu Marcel Kolaja (Piráti) kritizuje, že někteří politici rozporují vědecké závěry, podle kterých přítomnost oxidu uhličitého v atmosféře ovlivňuje teplotu. Jako konkrétní příklad uvádí europoslance Alexandra Vondru, který vede kandidátku koalice SPOLU v nadcházejících volbách do Europarlamentu.

Vondrův rozhovor v DVTV

Alexandr Vondra v květnu 2019 coby nově zvolený europoslanec poskytl rozhovor pro DVTV. V jeho závěru Vondra s moderátorkou Danielou Drtinovou vedl diskuzi o klimatické změně a globálním oteplování v návaznosti na to, že Drtinová citovala jeho dřívější slova kritizující klimatickou politiku (video, čas 19:00). Poté se ho zeptala, jestli se klima mění i kvůli lidské činnosti, na což Vondra zareagoval následovně: „No možná taky trochu, ale ne zásadním způsobem, protože (…) klima se měnilo vždycky. Mění se v důsledku toho, že se mění gravitace zemského pole, mění se intenzita slunečního záření. Ten vliv člověka tam není zásadní“ (čas 20:41).

Vliv člověka na klima

Vondrovo tvrzení neodpovídá vědeckým závěrům – změna gravitace Země nezpůsobuje současné oteplování planety. Proměny slunečního záření sice mohou ovlivnit klima, ale nejsou příčinou aktuálních rychlých klimatických změn. Ty jsou způsobeny lidskou činností, zejména vypouštěním skleníkových plynů, které přispívají k oteplování planety. Působení člověka za hlavní příčinu nárůstu teploty dlouhodobě označuje např. Mezinárodní panel pro změnu klimatu (.pdf, str. 2; .pdf, str. 42), americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA), NASA nebo britská Královská společnost.

Závěr

Alexandr Vondra, lídr evropské kandidátky SPOLU, tedy v roce 2019 v rozhovoru pro DVTV skutečně řekl, že vliv člověka na klima není zásadní. Podle něj se měnilo vždy v důsledku změny gravitace zemského pole a intenzity slunečního záření. Jelikož Kolaja europoslance Vondru cituje správně, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu za hnutí STAN Danuše Nerudová v kontextu výroku hájí Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu. Říká, že jeho součástí jsou opatření týkající se lidí v českých regionech, kde podle ní není tak vysoká kvalita života. Jako důkaz uvádí porovnání hrubého domácího produktu (HDP) těchto regionů s průměrem Evropské unie.

Srovnání HDP v EU

Hrubý domácí produkt v přepočtu na jednoho obyvatele se obvykle používá k porovnání životní úrovně, a to v tzv. paritě kupní síly. Jelikož je v různých zemích HDP počítáno v různých měnách a směnné kurzy věrně neodrážejí rozdíly v kupní síle peněz, používá se právě parita kupní síly, která představuje poměr cen v národních měnách za stejné výrobky a služby v různých zemích. Pro mezinárodní porovnání parity kupní sily se používá uměle vytvořená měnová jednotka PPS neboli standard kupní síly. Tato data sbírá statistický úřad Evropské unie Eurostat (.pdf).

Podle nejnovějších dat, která se týkají roku 2022, dosahuje Česká republika 90,4 % unijního HDP v přepočtu na jednoho obyvatele v PPS. V regionálním srovnání nejlépe vychází Praha, která se s hodnotou 207 % nachází výrazně nad průměrem EU.

Jak je vidět na následujícím grafu, nejhůře si vede Karlovarský kraj s hodnotou 53,8 %, Ústecký s hodnotou 62,8 % a následuje Liberecký kraj s 65,2 %. Pod hranicí 70 % se nachází také Kraj Vysočina a Jihočeský kraj.

Karlovarský a Ústecký kraj patří mezi tři tzv. uhelné regiony, přičemž posledním z nich je Moravskoslezský kraj. Kvůli přechodu na klimaticky neutrální ekonomiku se dle EU potýkají se závažnými socioekonomickými problémy. EU tak pro tyto kraje vyčlenila finanční podporu, jejíž cílem je zmenšit dopady této transformace (.pdf).

Závěr

Česko podle posledních dostupných dat ČSÚ za rok 2022 dosáhlo 90,4 % průměru unijního HDP na jednoho obyvatele. Dokonce tedy mírně překročilo 90% hranici, kterou zmiňuje Danuše Nerudová.

Dále Nerudová ve výroku tvrdí, že oproti tomu v Ústeckém a Karlovarském kraji se jedná o 55 % a 65 %. Ve skutečnosti se v Ústeckém kraji jednalo o 62,8 % a v Karlovarském o 53,8 %. Nerudová tak uvádí mírně nepřesná čísla, která zvláště u Karlovarského kraje přesahují naši 10% toleranci, a zjevně zaměňuje hodnoty pro dané dva regiony.

Nerudová nicméně svým výrokem poukazuje na pravdivý fenomén – tedy že zatímco Česko se s 90 % blíží průměru EU, Ústecký i Karlovarský kraj za ním zaostávají s hodnotami jen okolo 55–65 %. Její výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.