České Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) reagovalo na potlačení protestů v Rusku prostřednictvím sociální sítě Twitter poprvé již dne 28. července 2019

Dne 4. srpna pak ministerstvo vydalo následující prohlášení:

MZV ve svém prohlášení poukazuje na fakt, že postup ruských úřadů není v souladu s lidskými právy a není možné takto dále pokračovat, což je v souladu s tvrzením Václava Hampla.

Poslanec Jaroslav Holík zveřejnil v září 2014 na svých facebookových stránkách dvě alba fotografií s názvem „Má návštěva uprchlického tábora pro lidí z východu Ukrajiny“ (první album, druhé album). Příspěvky na FB obsahují také odkaz na blog, který měl obsahovat informace z rozhovorů s uprchlíky. Webová stránka již ale není funkční. Podle svých slov poslanec Holík strávil v Rusku svou dovolenou.

V březnu 2017 Holík zveřejnil na Facebooku příspěvek o návštěvě Krymu. Svou cestu vysvětloval Holík takto: „Počátkem března jsem, od malé parlamentní strany Spravedlivé Rusko, obdržel pozvání k návštěvě Ruské federace, včetně návštěvy území Krymu, na mezinárodní seminář, o ekonomické situaci této oblasti."

Doplnil, že cílem návštěvy „nebyly žádné oslavy, jak mne popsaly české media, ale popovídat si s obyčejnými lidmi a dát Čechům pravdivou informaci o názorech občanů Krymu na jejich nové občanství“. Příspěvek obsahuje také video s rozhovorem v ruštině s mladou ženou.

Jaroslav Holík byl za svou návštěvu Krymu kritizován Ukrajinou. Velvyslanectví Ukrajiny v České republice vydalo prohlášení, kde cestu odsoudilo. Holík se podle ambasády zúčastnil oslavy třetího výročí anexe Krymu a cesta byla v rozporu s legislativou Ukrajiny.

O cestách Jaroslava Holíka informoval také například server HlídacíPes.org.

Vladimir Putin se poprvé ujal prezidentského úřadu 31. ledna 1999 poté, co mu funkci předal tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin. Hospodářská situace v tehdejším Rusku nebyla příznivá a zemí zmítala měnová krize, kterou způsobil dlouhotrvající pokles cen ropy a základních kovů a snaha Kremlu udržet pevný kurz rublu k dolaru. Rusko bylo vnitřně zadluženo a zemi nezachránila ani půjčka Mezinárodního měnového fondu (MMF) k obnově hospodářského života. Kolaps ruského rublu posléze vedl k hyperinflaci, kdy se spotřebitelské ceny zvýšily o 86 % v roce 1999.

Od roku 1999 pak lze pozorovat velký ekonomický vzestup. Hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele k paritě kupní síly, který slouží jako ukazatel výkonnosti ekonomiky, dosahoval podle dat Světové banky v roce 1999 přibližně 5 914 dolarů. Data OECD pak uvádí hodnotu 6 364 dolarů. Z dostupných dat dále vyplývá, že nejnižší hodnotu tohoto ukazatele produktivity dosahovala Indie (1 894 dolarů), nejvyššího naopak Lucembursko (50 527 dolarů). Z grafu vývoje ruského HDP na obyvatele lze také vidět, že v 90. letech produktivita klesala, zatímco po roce 1999 začala růst, tedy HDP na obyvatele se začalo postupně zvyšovat. Hodnota HDP na obyvatele k paritě kupní síly se vyšplhala v roce 2008 přibližně na 20 164 dolarů a v roce 2018 na 27 150 dolarů.

Dle studie byla jedním z faktorů tohoto růstu tehdejší vysoká cena ropy (.pdf, str. 6, anglicky). Podle další studie tak zvýšení cen ropy zvýšilo příjmy Ruska zhruba o 5 % až 15 % HDP (.pdf, str. 32, anglicky). Rusko se totiž řadí na druhé místo v žebříčku největších exportérů ropy na světě. Např. roce 2017 se Rusko podílelo na 11,1 % z celkových vývozů ropy na světě. V posledních čtyřech letech (poslední známé údaje jsou z roku 2017) se prodej ropy podílel zhruba 5–6 % na ruském HDP, na přelomu tisíciletí to pak bylo až 14 %.

Jak je dále popsáno v ekonomické zprávě Světové banky (.pdf, str. iii, anglicky), mezi jednu z klíčových hrozeb střednědobého růstu patří právě pokles cen ropy. Například v období mezi lety 2014 a 2016 zaznamenalo Rusko velké ztráty kvůli poklesu cen ropy. Cena ropy se tehdy propadla až pod hranici 30 dolarů za barel. Od roku 2015 tak pokles cen ropy způsobil (.pdf, str. 226, anglicky) dramatický propad dovozů, vedl k velkému poklesu produktivity a také k poklesu hodnoty ruského rublu. Mezi lety 2014 a 2015 tak hodnota ruského HDP klesala.

Po nástupu Vladimíra Putina k moci se ruská ekonomika skutečně zvedla, je však značně nepřesné tento nárůst označit slovem "trochu", když HDP na obyvatele v paritě kupní síly vzrostlo z hodnoty $ 5 900 v roce 1999 na hodnotu $ 27 150 v roce 2018. Stejně tak je nepravdivé, že tento nárůst "vzal za své" v důsledku poklesu cen ropy. Ruská ekonomika po roce 2014 skutečně mírně poklesla, pouze však o cca 2 000 dolarů na osobu, na hodnotu $ 24 000, což je stále 4x více než HDP na obyvatele (v paritě kupní síly) v roce 1999.

Vladimir Putin se poprvé ujal prezidentského úřadu 31. ledna 1999 poté, co mu funkci předal tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin. Hospodářská situace v tehdejším Rusku nebyla příznivá a zemí zmítala měnová krize, kterou způsobil dlouhotrvající pokles cen ropy a základních kovů a snaha Kremlu udržet pevný kurz rublu k dolaru. Rusko bylo vnitřně zadluženo a zemi nezachránila ani půjčka Mezinárodního měnového fondu (MMF) k obnově hospodářského života. Kolaps ruského rublu posléze vedl k hyperinflaci, kdy se spotřebitelské ceny zvýšily o 86 % v roce 1999.

Ke špatné socioekonomické situaci v 90. letech přispěl také tzv. divoký průběh ekonomické privatizace (.pdf, s. 45–47), při kterém došlo k velké akumulaci původně státního majetku v rukou malé skupiny oligarchů. Vzhledem k chybějící koncepci privatizace na straně vlády Borise Jelcina a nefunkční vládě práva tak došlo k postupnému vyvedení majetků ze státních podniků.

Ani v žebříčku Indexu vnímání korupce (Corruption Perceptions Index) si Rusko nevedlo nejlépe. Ten hodnotil státy od 0 do 10 (v současnosti od 0 do 100) podle míry rozšíření korupce ve veřejném sektoru. V roce 1999 se Rusko umístilo na 82. místě z celkových 99 hodnocených států a to s celkovým skóre 2,4 bodu.

Od roku 1999 pak lze také pozorovat velký ekonomický vzestup. Hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele k paritě kupní síly, který slouží jako ukazatel výkonnosti ekonomiky, dosahoval podle dat Světové banky v roce 1999 přibližně 5 914 dolarů. Data OECD pak uvádí hodnotu 6 363 dolarů (v současných cenách dle parity kupní síly). Z dostupných dat dále vyplývá, že nejnižší hodnotu tohoto ukazatele produktivity dosahovala Indie (1 894 dolarů), nejvyššího naopak Lucembursko (50 526 dolarů). Z grafu vývoje ruského HDP na obyvatele lze také vidět, že v 90. letech produktivita klesala, zatímco po roce 1999 začala růst, tedy HDP na obyvatele se začalo postupně zvyšovat. V roce 2018 se pak hodnota HDP na obyvatele k paritě kupní síly vyšplhala na 27 147 dolarů.

Vývoj růstu (poklesu) ruského hrubého domácího produktu na obyvatele.

Zdroj: Světová banka

Na Ruskou federaci je také v současné době uvalen nemalý počet sankcí. V reakci na protiprávní anexi Krymu v roce 2014 přijala Evropská unie ve vztahu k Rusku několik omezujících opatření, například opatření v oblasti hospodářství s Krymem a Sevastopolem, která se vztahují na osoby EU a společnosti usazené v EU. Jedná se o zákaz dovozu zboží z těchto oblastí, zákaz poskytování služeb cestovního ruchu v těchto destinacích nebo zákaz vývozu vybraného zboží. Další sankce se pak týkají celého Ruska. Tato opatření byla opakovaně prodlužována a jsou prozatím platná do června roku 2020. Sankce na Rusko uvalily také Spojené státy americké, například kvůli protiprávní okupaci Krymu či kvůli udělování ruského občanství Ukrajincům žijícím v Donbaské oblasti. Seznam všech sankcí uvalených na Rusko od roku 2014 do září roku 2018 lze nalézt na stránkách rozhlasové sítě Svobodná Evropa.

Poslanec Holík má také pravdu v tom, že cena ropy v poslední době klesá. Jedná se o tzv. lehkou ropu Brent, která se těží v Severním moři a slouží jako srovnávací cena ropy na celém světě. Cena ropy je také nízko v porovnání s obdobím mezi lety 2011 a 2013, kdy se cena pohybovala v rozmezí 88 až 128 dolarů za barel. I cena těžké ropy Urals, která se těží v Rusku, v porovnání s rokem 2018 klesla. K 16. srpnu 2019 se její cena pohybovala okolo 56 dolarů za barel. Cena ropy se obecně v poslední době snižuje kvůli přetrvávajícím obavám ohledně budoucího vývoje poptávky.

Osmého srpna zemřelo během raketového testu na zkušební střelnici u Severodvinsku nejméně pět lidí. Uvedla to ruská státní společnost Rosatom. Přilehlá oblast Bílého moře, Dvinský záliv, je kvůli události na měsíc uzavřená pro civilní plavbu. V zóně výbuchu údajně pracují specialisté na sběr radioaktivního odpadu.

V médiích se také objevily zprávy, že v oblastní nemocnici v Archangelsku, kde se léčili zranění po výbuchu, zapečetili vše, čeho se dotkli, a lékaři museli podepsat závazek o mlčenlivosti. Zdravotníci, kteří minulý týden léčili zraněné z výbuchu, byli podle agentury Reuters posláni do Moskvy k lékařskému vyšetření.

Ruské ministerstvo obrany po incidentu tvrdilo, že hodnoty radiace zůstaly po nehodě z minulého čtvrtka na běžné úrovni, vedení města Severodvinsk na severu země ale od začátku tvrdilo, že došlo k přechodnému výkyvu. Vyšší hodnoty totiž ukazovaly i displeje dozimetrů obyvatel města. Později ale zprávy z městského webu zmizely.

Podezření vyvolalo i téměř hodinové přerušení televizního vysílání v den incidentu. Některé federální kanály namísto zpravodajství vysílaly modrou obrazovku s nápisem: „Očekává se silný vítr. Ukryjte se ve větší budově. Nezůstávejte pod stromy či nestabilními strukturami. (...)" Následně zpráva Ministerstva pro krizové situace zmizela a vysílání se rozjelo znova. Bouře avizovaná zprávou však nedorazila.

Šéf jaderného monitorovacího systému ve Vídni Lassina Zerbo 19. srpna informoval, že se dva dny po výbuchu odmlčely ruské monitorovací stanice u měst Kirovo a Dubna. První je od Severodvinsku vzdálená 840, druhá 880 kilometrů. Obě stanice jsou součástí systému pro sledování radioaktivity v ovzduší, který vznikl po přijetí smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek. Podle ruských úřadů výpadek způsobily „komunikační a síťové problémy“.

Stejně tak se v referování o tématu odmlčely i všechny ruské státní televize. I po oficiálním zvěřejnění nehody Rosatomem se události věnoval jen hlavní zpravodajský kanál Channel One, a to po dobu 36 sekund.

Západní experti, na které se odvolává agentura Reuters, událost považují za neobvyklou a poukazují na ruskou tradici zamlčování podobných incidentů. Za zmatečné považují západní experti zejména odůvodnění havárie Rosatomem zveřejněné v jednu hodinu ráno 10. srpna.

Dle redaktorky Deníku N Petry Procházkové není ruská informační mlha nic nového: „Je to stará sovětská tradice, kdy stát nikdy neinformoval o žádných haváriích, a že jich bylo, z hlediska potřeb občanů. Vždy dával přednost tomu, aby hájil své zájmy. Občané se nemají o nic starat, do ničeho dloubat, nemají nic vědět. Mají si být jisti, že ten, kdo je ochrání a zaručí se za jejich bezpečnost, je neomylný stát."

Jak ruské ministerstvo obrany, tak firma Rosatom potvrdily výbuch raketového nosiče na základně ruského námořnictva Nyonoksa poblíž Severodvinsku dne 8. srpna 2019. V prvních zprávách se hovořilo o dvou mrtvých a šesti zraněných, později bylo upřesněny ztráty na pět mrtvých a nejméně tři raněné.

Rosatom v prohlášení potvrdil počty mrtvých a zraněných a přiznal, že se nehoda stala při testování nového raketového pohonu s využitím jaderného štěpení. Mrtví inženýři přitom pracovali právě na testech nového pohonu.

Firma Rosatom je globálním hráčem na poli jaderné energie, a to v celé oblasti jaderné produkce, od těžby surovin po zpracování vyhořelého materiálu, včetně samotné stavby jaderných elektráren. Je také operátorem všech deseti ruských jaderných elektráren (.pdf, str. 8).

Jaderná energetika či energetika obecně však není jedinou oblastí, ve které Rosatom působí. Vyrábí (.pdf, str. 4–13) např. zařízení pro plynový a petrochemický průmysl či pohonné jednotky pro jaderné ledoborce. Jedna z divizí se pak zabývá výzkumem v oblasti zdravotnictví a zemědělství. Významnou činností Rosatomu je ale i vojenský jaderný průmysl. Společnost vlastní dvě výzkumná centra, která se zabývají mimo jiné právě vývojem vojenských jaderných technologií, a to ve městech Sarov a Snezhinsk. Dle organizace Nuclear Threat Iniciative je pak Rosatom zodpovědný za celou oblast ruské jaderné vojenské technologie.

Je tedy pravdou, že pět mrtvých bylo zaměstnanci ruského Rosatomu. Je však zavádějící poukazovat pouze na jejich aktivity v oblasti energetiky, protože zmíněná havárie se týkala testů vojenské technologie.

Přirozený rozpad radioaktivních prvků jako zdroje energie se začal využívat v 50. letech minulého století (.pdf, s. 4, 57). Principem je využití tepla vzniklého při takovémto rozpadu radioaktivních prvků. Při použití ve vesmíru se využívá této schopnosti jednak produkovat dlouhodobě elektrický proud, jednak zajistit teplo pro fungování palubních přístrojů.

Zařízení (.pdf, s. 1–2), využívající tento jev – radioizotopový termoelektrický generátor (RTG) – se používá jako dlouhodobý zdroj elektrické energie, a to nejen ve vesmíru. Existují také radioizotopové ohřívací jednotky (RHU), které produkují jen teplo.

Pokud jde o případy využití, používá se RTG ve vesmíru tam, kde není možné zajistit energii jinak, například ze solárních článků. Tedy užívá se výběrově.

Tato zařízení kromě jiných byly instalovány a jsou v provozu od roku 1977 na sondách Voyager, které stále pracují a nacházejí se na okraji naší sluneční soustavy.

Nutno poznamenat, že tato zařízení jsou budována tak, aby byla velice odolná k působení vnějších vlivů, včetně havárie a případné exploze. Vzhledem k okolnosti a popisu události, kdy i samotná firma Rosatom přiznala, že se jednalo o test pohonné jednotky na bázi raketového motoru s využitím jaderného materiálu, je zavádějící spojovat nehodu u Severodvinsku s tímto druhem zařízení.

Informace o cestách Jaroslava Holíka, poslance SPD za Zlínský kraj, jsme čerpali z jeho osobního a poslaneckého facebookového profilu.

Do Ruské federace poslanec zavítal na začátku letošního roku a opět v červenci. Účelem červencové návštěvy bylo setkání koordinátorů parlamentních „skupin přátel“ z ČR a RF – informovalo o tom Velvyslanectví České republiky v Moskvě. Zemi navštívil poslanec i v roce 2018 (na přelomu ledna a února a v září) a také v září 2017. Za svou únorovou návštěvu Volgogradu si ovšem vysloužil kritiku.

Na fotografiích z Volgogradu (viz foto) stojí při příležitosti 75. výročí bitvy u Stalingradu poslanec Holík po boku některých politiků KSČM či předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky. „Ruské oslavy sovětských válečných úspěchů jsou problematické z toho důvodu, že jakkoliv nelze upírat zásluhy Rusů na konečné porážce hitlerovského Německa, tak Sověti následně z osvobozených zemí udělali své satelity,“ píšou Lidové noviny. V září 2017 se pak v Rusku konaly krajské a komunální volby, kterých se poslanec Holík podle svých slov účastnil jako nezávislý pozorovatel.

Podle svých vlastních slov v minulosti v Rusku i šest let žil.

Kerčský průliv je průliv mezi Černým a Azovským mořem, svíraný Tamanským a Kerčským poloostrovem. Kerčský poloostrov je také součástí Krymského poloostrova, který byl anektován Ruskem v roce 2014.

Incident v Kerčském průlivu se odehrál 25. listopadu 2018, když ruská pobřežní stráž zabránila lodím ukrajinského námořnictva ve využití průlivu. Rusové posléze tři ukrajinské lodě a jejich posádky zadrželi. Kyjev tvrdil, že přesun lodí Rusku dopředu oznámil, a že k zadržení jejích lodí a námořníků navíc došlo až v mezinárodních vodách, čímž Moskva údajně porušila mezinárodní námořní právo, které je obsažené v Úmluvě Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „Úmluva“), která je závazná pro 168 států světa, včetně Ruska i Ukrajiny jakožto signatářů, i bilaterální smlouvu mezi Ukrajinou a Ruskem, která upravovuje mimo jiné právě režim užívání Kerčského průlivu.

Ruská tajná služba FSB informovala, že lodě zabavila, protože „narušily ruské pobřežní vody“. Rusko uvedlo, že dočasně uzavřelo oblast pro lodní dopravu a že ukrajinská plavidla vstoupila na jeho území nezákonně a prováděla „provokativní akce“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov také uvedl, že ukrajinské vojenské lodě vstoupily do ruských teritoriálních vod, aniž by odpověděly na jakékoli požadavky pohraniční stráže. Proto byla všechna opatření přijata v přísném souladu se zákonem. Ukrajinská plavidla prý údajně také nepodala správné žádosti o transit.

Proplutí průlivem upravuje Část III této úmluvy. Článek 37 vymezuje působnost oddílu úmluvy upravující tzv. tranzitní proplutí tak, že „tento oddíl se vztahuje na průlivy, kterých se používá pro mezinárodní plavbu mezi jednou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a jinou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny“. To je případ i Kerčského průlivu mezi Černým a Azovským mořem. Podle článku 38 pak platí, že „v průlivech zmíněných v článku 37 požívají všechny lodě a letadla právo tranzitního proplutí či přeletu, kterému nesmí být bráněno...“ Článek 44 dále upravuje povinnosti států hraničících s průlivy: „státy, které hraničí s průlivy, nesmějí bránit tranzitnímu průjezdu či přeletu...“ Podle ukrajinského ministra zahraničí Pavla Klimkina došlo tehdy k porušení těchto článků.

Dále podle článku 3 výše zmíněné úmluvy platí, že každý stát si může vytyčit tzv. pobřežní moře, ve kterém může svrchovaně vykonávat veškeré své pravomoci (viz článek 2 této úmluvy), dá se tedy říci, že pobřežní moře patří pobřežnímu státu. Šíře pobřežního moře pak může být maximálně 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od nejzazší linie odlivu. Dle článku 15 pak platí, že pokud státy leží naproti sobě, může pobřežní moře sahat jen k tzv. střední linii (v podstatě smyšlená čára jdoucí středem moře či průlivu), pokud se státy nedohodnou jinak, nebo z historických důvodů či jiných zvláštních okolností není třeba určit hranici pobřežního moře jiným způsobem.

Kerčský průliv představoval potenciální ohnisko konfliktu již od rozpadu Sovětského svazu. Situace se uklidnila v roce 2003, kdy došlo k podepsání bilaterální smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou stanovující, že obě země mohou volně využívat průliv a Azovské moře pro komerční přepravu a musí se navzájem informovat při odesílání vojenských plavidel. Oblast tak byla prohlášena za vnitřní vody obou zemí, ačkoli Ukrajina původně požadovala v oblasti tvrdé vyčlenění hranice a vymezení státní svrchovanosti každého ze států. Přestože je dohoda stále platná, po anexi Krymu získalo Rusko kontrolu nad oběma břehy Kerčského průlivu a tvrdí, že nelegálně zabraný ukrajinský poloostrov a přiléhající vody jsou ruským teritoriem, což Ukrajina odmítá.

Rusko také schválilo ústavní zákon, podle kterého je Krym součástí jeho území, smlouvu o přistoupení Krymu k Ruské federaci schválil ruský parlament a podepsal prezident Putin. Z ruského pohledu má tedy Rusko, jakožto stát, kterému Krym náleží, právo na krymské pobřežní moře. Podle Mezinárodního trestního soudu (který ale řada států včetně Ruska dosud neuznala jako mezinárodněprávní autoritu) je ale Krym Ruskem pouze okupován (.pdf, str. 36), a nejedná se tak o jeho území. Rezoluci na podporu územní celistvosti Ukrajiny pak vydalo (.pdf) i Valné shromáždění OSN. Anexi Krymu považuje za protiprávní také Evropská unie, která v reakci postupně zavedla omezující opatření vůči Rusku, například diplomatická omezení či hospodářské sankce.

Ruská federace odůvodnila obsazení ukrajinských lodí narušením svých teritoriálních vod. Podle mezinárodních organizací a expertů na mezinárodní právo ale Krym patří stále Ukrajině. Dle mezinárodního práva by tedy moře v okolí Krymu skutečně mělo „patřit“ i Ukrajině a Rusko by si jej nemělo nárokovat. Incident v Kerčském průlivu také přehledně shrnuje i následující článek.

V novodobých dějinách ovládal území Krymu od roku 1783 Ruský stát. V roce 1954 došlo k darování Krymu v rámci Sovětského svazu Ukrajinské sovětské republice. Ústava Ukrajiny (.pdf, čl. 133) schválená v roce 1996 (str. 60) pak již Krym označuje za Autonomní republiku.

V roce 1997 byla uzavřena dohoda (.pdf, str. 31-40) mezi Ukrajinou a Ruskou federací, která potvrzovala ukrajinskou suverenitu nad územím Krymu (čl. 3). V následujícím roce byla přijata Ústava Autonomní republiky Krym, která platila až do roku 2014. V tomto roce došlo k vyhlášení nezávislosti Krymu, jeho připojení k Ruské federaci, a tím pádem de facto ukončení statusu Krymu jako Autonomní republiky v rámci Ukrajinské republiky.

Nutno poznamenat, že status Krymu jako Autonomní republiky v rámci Ukrajiny je dle mezinárodního práva v současnosti stále otevřený, vzhledem k tomu, že vyhlášení nezávislosti a následné kroky byly v rozporu s Ukrajinskou ústavou a mezinárodním právem (.pdf, shrnutí str. 390-391). OSN například připojení Krymu k Rusku neuznalo, naopak podpořilo teritoriální integritu Ukrajiny a vyzvalo k témuž členské státy a mezinárodní organizace (rezoluce OSN 62/262).