Kandidát do europarlamentu za hnutí STAN Jan Farský odpovídá na otázku, jak lidem vysvětlí, že se vyplatí zůstat členem EU. Odpovídá, že podle něj chybí pozice, na které by někdo vysvětloval, jak Evropská unie funguje a jaké oblasti díky členství profitují. Následně uvádí, že na kandidátní listině Starostů je z každého kraje alespoň jeden člověk, čímž chce hnutí přiblížit EU všem občanům.

Kandidátka STANu

Kandidátní listina Starostů a osobností pro Evropu se skládá z celkem 28 lidí. Jak je vidět v následující tabulce, na seznamu se skutečně nachází nejméně jeden kandidát z každého ze 14 krajů ČR. Nejpočetnější zastoupení má přitom Praha a Jihomoravský kraj.

Na rozdíl např. od sněmovních nebo senátních voleb se v Česku v evropských volbách volí pouze v jediném společném volebním obvodu a všichni občané ČR si tak vybírají ze stejných kandidátů. Českou republiku bude v dalším volebním období opět zastupovat 21 europoslanců, přičemž o mandát se uchází celkem 675 kandidátů.

Závěr

Na kandidátní listině Starostů a osobností Evropu, které zastupuje Jan Farský, má opravdu každý kraj svého zástupce. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

V reakci na otázku týkající se nízké důvěry ve Fialovu vládu poukázal Jan Farský (STAN) na několik kroků vlády, které podle jeho názoru přispívají k jejímu negativnímu vnímání v očích veřejnosti. V tomto kontextu kritizuje, že stát dle něj kupuje benzinové stanice v době, kdy se dle Farského má připravovat na elektromobilitu.

Nákup benzinek

Stát již v rámci akciové společnosti Čepro, která je ve stoprocentním vlastnictví státu, vlastní čerpací stanice EuroOil. O rozšíření firmy Čepro o benzinové stanice Robin Oil informoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) v listopadu 2023, kdy nákup odsouhlasilo Ministerstvo financí. To je od roku 2006 jediným akcionářem Čepra. ÚOHS musel nejdříve akvizici schválit a prověřit, jestli je spojení obou podniků v souladu s hospodářskou soutěží.

Informaci o provedení nákupu, v rámci kterého Čepro získalo 75 benzinových stanic, resort financí zveřejnil v lednu 2024. Podle ministra financí Zbyňka Stanjury byly pro tuto akvizici dva důvody, a to ekonomický a bezpečnostní – návratnost investice je podle něj devět let a čerpací stanice ve vlastnictví státu využívají záchranné složky a armáda v případě krizí.

Ministerstvo financí ani Čepro sice cenu nákupu nesdělily, podle serveru E15 ale vyšel na 4,5 miliardy korun. Hospodářské noviny později uvedly, že tuto částku jim potvrdily osoby obeznámené s detaily transakce. Podle předsedy představenstva Čepra Jana Duspěvy zahrnuje tato cena tržní podíl, čerpací stanice, domy a autocisterny, přičemž samotné benzinky a další majetek z toho přišly na 2,4 mld. Kč.

Podle dostupných zdrojů má být cena zaplacena z rozpočtů firmy Čepro, tedy nikoliv přímo ze státního rozpočtu. E15 ale napsal, že transakci předcházelo stažení necelých 1,6 miliardy korun, které by jinak směřovaly do státního rozpočtu jako dividenda z Čepra.

Kritika státní akvizice

Státní nákup čerpacích stanic vyvolal kritiku opozice. Místopředseda Poslanecké sněmovny Karel Havlíček (ANO) pro televizi Nova řekl: „Nemáme na školství. V době, kdy nemáme na zdravotnictví, a v době, kdy lidem rostou enormním způsobem ceny energií, tak se kupují čerpací stanice“ (video, čas: 1:24). Kriticky se vyjádřil také bývalý ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09), který na svém profilu na síti X (dříve Twitter) uvedl, že stát by měl vlastnit pouze to, co nezbytně musí. Už v listopadu 2023 byl k nákupu kritický i Jan Farský.

Závěr

Státní podnik Čepro, jehož jediným akcionářem je Ministerstvo financí, koupil síť čerpacích stanic Robin Oil. Nákup přitom už v listopadu 2023 odsouhlasil právě resort financí. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí STAN Jan Farský odpovídá na dotaz, zda umístění Danuše Nerudové jakožto lídryně kandidátky v evropských volbách není nespravedlivé vůči voličům. Nerudová má totiž zájem o post eurokomisařky a v případě zisku této pozice by nemohla vykonávat funkci europoslankyně. Farský reaguje, že tato praxe je v zahraničí běžná a zmiňuje, že se tak děje i v Česku. Podle něj do Evropského parlamentu (EP) a zároveň do Evropské komise (EK) v minulosti kandidoval europoslanec Jan Zahradil a letos kandiduje europoslanec Marcel Kolaja.

Jan Zahradil ve volbách 2019

Dlouholetý europoslanec Jan Zahradil za ODS v evropských volbách 2019 obhajoval svůj post. Zároveň byl volebním lídrem frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR), čímž se zařadil mezi kandidáty na předsedu EK. Svou kandidaturu hájil (audio, čas 17:26) a vyjádřil se o ní jako o pozitivním kroku pro Českou republiku, a to i přesto, že systém volby šéfa komise z volebních lídrů původně kritizoval.

Marcel Kolaja ve volbách 2024

Současný europoslanec Marcel Kolaja svou pozici v nadcházejících evropských volbách obhajuje jakožto lídr kandidátky Pirátské strany. Ta ho už v listopadu 2023 zvolila za kandidáta na pozici českého eurokomisaře. V lednu 2024 ho poté Evropská pirátská strana nominovala jako svého volebního lídra a kandidáta na předsedu EK. Kolaja už dříve uvedl, že má zájem o eurokomisaře pro vnitřní trh. O své kandidatuře a o tom, že v případě úspěšného jmenování nebude vykonávat mandát europoslance mluvil např. také v dubnu 2024 (video, čas 40:42).

O tom, kdo má na nominaci příštího českého eurokomisaře nárok, se ale Piráti dlouhodobě přou s hnutím STAN. Předseda Starostů a ministr vnitra Vít Rakušan uvedl, že toto právo má na základě ústní dohody s premiérem Petrem Fialou právě jeho hnutí. Piráti ale zastávají názor, že kandidáti mohou být dva, jelikož předseda vlády dle Ivana Bartoše dříve potvrdil, že kandidáta nominuje koalice Pirátů a Starostů. Fiala se později vyjádřil, že dohodu chápal tak, že právo jmenování bude náležet Starostům. Vyjasnění sporu ale nechal na obou subjektech.

Evropská komise

Jednotlivé politické strany, které prosazují podobný program, se sdružují do evropských politických stran. Zároveň v Europarlamentu tvoří politické skupiny, tzv. frakce. Evropské politické strany a politické skupiny si do evropských voleb vybírají volební lídry, tzv. spitzenkandidáty, kteří jsou jejich nominanty na předsedu EK. Volební lídr vítězné politické skupiny je po volbách na tento post navržen. Předseda komise ovšem musí být schválen Europarlamentem, který zároveň schvaluje i celý sbor eurokomisařů, jenž poté formálně jmenuje Evropská rada.

Závěr

Jan Zahradil v minulých volbách kandidoval do Evropského parlamentu a zároveň na post předsedy Evropské komise, Marcel Kolaja je v těch letošních v obdobné pozici. Oba o svých kandidaturách během kampaně otevřeně mluvili. Výrok Jana Farského tak hodnotíme jako pravdivý.

Jan Farský odpovídá na otázku, zda není podvodem na voliče, že hnutí STAN do čela kandidátky nasazuje Danuši Nerudovou, která má zároveň zájem o post eurokomisařky. Argumentuje tím, že je pozitivní, když kandidát na eurokomisaře projde volbami do Evropského parlamentu, protože to dle jeho názoru posiluje demokratickou legitimitu Evropské komise, která je podle něj často kritizována pro demokratický deficit. V této souvislosti uvádí, že více než čtvrtina současných eurokomisařů byla v minulosti zvolena ve volbách do Europarlamentu.

Složení komise

Evropská komise se skládá z 27 komisařů a komisařek, přičemž zastoupení v ní má každý členský stát. Funkční období komisařů trvá pět let. Nově zvolený předseda komise nejprve jednotlivým kandidátům přiděluje politické portfolio, následně parlamentní výbory posuzují, zda jsou nominovaní politici pro výkon funkce způsobilí. Evropskou komisi jako celek schvaluje Evropský parlament a formálně jmenuje Evropská rada.

Poslance Evropského parlamentu volí na pět let přímo občané všech členských států. Ze současných 27 eurokomisařů bylo v minulosti celkem deset členy Europarlamentu. Jejich přehled obsahuje následující tabulka.

Závěr

Zkušenost s působením v Evropském parlamentu má 10 ze současných 27 eurokomisařů. V procentuálním vyjádření se jedná dokonce o 37 %, tedy výrazně více než čtvrtinu. Výrok Jana Farského tak hodnotíme jako pravdivý.

Jan Farský v rozhovoru pro CNN Prima News obhajuje Danuši Nerudovou, která čelila kritice kvůli svým publikacím v tzv. predátorských časopisech. Podle Farského se Nerudová chyby nedopustila, jelikož své vědecké texty do nich publikovala ještě předtím, než se akademická obec v této oblasti shodla na přesných pravidlech. Dodává, že od té doby se práce Nerudové objevila v desítkách renomovaných časopisů.

Predátorské časopisy

Kauza okolo publikací v predátorských časopisech vypukla na začátku května, kdy měl bývalý rektor Slezské univerzity v Opavě Pavel Tuleja nahradit Helenu Langšádlovou na postu ministra pro vědu, výzkum a inovace. Nominace se ovšem sám vzdal poté, co se do médií dostala informace o jeho publikacích v predátorských časopisech. Seznam Zprávy následně přišly s informací, že v těchto kontroverzních časopisech publikovala i lídryně kandidátky hnutí STAN do eurovoleb Danuše Nerudová.

Články publikované v predátorských časopisech představují problém z hlediska odbornosti. Cílem časopisů je totiž generovat zisk prostřednictvím publikačních poplatků, které si od vědců účtují. Texty následně vydávají bez ohledu na jejich kvalitu, kdy neprovádí recenzní řízení. Vědci si tak mohou publikováním v predátorských časopisech uspíšit kariéru.

Predátorské časopisy lze najít například na tzv. Beallově seznamu, který funguje od roku 2008. V roce 2017 Jeffrey Beall svůj blog zrušil a nyní je dostupný archiv vedený bez jeho záštity. V časopisech, které jsou na tomto seznamu uvedeny, Danuše Nerudová publikovala v letech 2009 až 2015 celkem devět článků. Podle některých odborníků je Beallův list ve svém hodnocení příliš přísný, a některé publikace proto eviduje neprávem. Podobných seznamů existuje více, byť žádný z nich není jednotně uznáván vědeckou komunitou.

Publikace Danuše Nerudové

Jan Farský v rozhovoru mluví o publikační činnosti v renomovaných časopisech. Vědecké časopisy jsou hodnoceny podle tzv. bibliometrických ukazatelů, kdy je zásadním měřítkem citační analýza, která zpravidla vyjadřuje kvalitu časopisu. Na základě těchto ukazatelů jsou časopisy rozděleny do deseti decilů nebo čtyř kvartilů. Nejprestižnější časopisy se nacházejí v prvním kvartilu (Q1) nebo prvním decilu (D1).

Články, na kterých se Danuše Nerudová podílela, lze dohledat například v databázích Web of Science (WoS) nebo Scopus, které shromažďují publikace napříč prestižními vědeckými časopisy. Pro účely našeho ověření tak hodnotíme jako renomované všechny časopisy, které se v těchto databázích nachází.

Podařilo se nám dohledat celkem 37 článků Nerudové, které byly vydané v letech 2016 až 2023 a zveřejněné v 21 časopisech. Ověřit relevanci nebo prestiž těchto časopisů lze přímo v databázi WoS nebo v databázích Journal Citation Reports (JCR) a Scimago. V nejrenomovanějších časopisech (Q1) publikovala Danuše Nerudová pět článků. Nejvíce, tedy 14 článků, se objevilo v kategorii Q2. Další pak v Q3 a Q4. Vedle psaní vědeckých článků navíc Danuše Nerudová přispívala i do knih.

Závěr

Danuše Nerudová čelila kritice kvůli tomu, že některé články, na kterých se podílela, vyšly v tzv. predátorských časopisech. Od roku 2015 jí ale vyšlo 37 článků v 21 renomovaných časopisech. Výrok Jana Farského proto hodnotíme jako pravdivý. 

Kandidát do Evropského parlamentu Jan Farský (STAN) reagoval na dotaz, zda se neobává ztráty voličské podpory poté, co se ukázalo, že lídryně jejich kandidátky Danuše Nerudová publikovala v predátorských akademických časopisech. 

Jednalo se o devět článků v periodicích, která se nachází na Beallově seznamu potenciálně predátorských časopisů. Stalo se tak mezi lety 2009 a 2015 v době, kdy Nerudová působila nejdříve jako proděkanka a poté jako prorektorka na Mendelově univerzitě v Brně.

Predátorské časopisy

Hlavním cílem predátorských časopisů je zisk prostřednictvím publikačních poplatků bez ohledu na kvalitu uveřejněných textů. Časopisy nedodržují zavedené standardy recenzního řízení (peer review), a může tak dojít k šíření zkreslených či falešných vědeckých informací. Mezi znaky těchto časopisů patří zneužívání názvů zavedených periodik, smyšlená jména členů ediční rady či chybějící kontaktní informace. 

Tuto problematiku v ČR v roce 2016 zpopularizovala konference Akademie věd s názvem Parazitické vztahy v akademickém publikování. Na ní výzkumníci z Univerzity Karlovy představili provedený experiment s nastrčenou studií, který odhalil nedůvěryhodnost predátorských časopisů. V témže roce vznikly i výukové materiály (.pdf) a další práce (.pdf), které nekalé praktiky vymezují. 

Vyjádření Danuše Nerudové

Danuše Nerudová publikování v predátorských časopisech připustila: „Samozřejmě z dnešního pohledu nejsem ráda, že některé mé články vyšly v časopisech, které mají pochybnou hodnotu.“ Zároveň upozornila na to, že od chvíle, kdy se o predátorských časopisech začalo v akademické sféře více mluvit a akademická obec nastavila nová pravidla, už v žádném z nich nepublikovala. Obdobně se vyjádřila i pro televizi Nova (video, čas 2:43). Svůj postoj zveřejnila také na svých sociálních sítích:

„Řeší se některé z mých starších prací, které byly publikovány před rokem 2016. Před tímto rokem univerzity neměly jasně nastavená pravidla pro tzv. časopisy pochybné kvality (predátorské časopisy). Systém hodnocení tlačil na kvantitu, nikoliv kvalitu. Několik málo publikací tak najdete bohužel i na tomto seznamu. Od doby nastavení jasných pravidel však žádné." 

Závěr

Jan Farský správně uvádí, že Danuše Nerudová své publikování v predátorských časopisech přiznala. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Lídr evropské kandidátky SPD Petr Mach mluví o zvyšování hladiny moře v důsledku globálního oteplování. Přesněji zpochybňuje souvislost mezi táním ledovců a zvyšující se hladinou moří. Své pochybnosti pak dokresluje popisem fyzikálního pokusu, ve kterém hladina vody s vloženou kostkou ledu zůstává ve skleničce stejná i poté, co se led rozpustí. Tímto se snaží ilustrovat, že i pokud by ledovce skutečně tály, nemohou způsobit zvyšování světové hladiny moří a oceánů.

Fyzikální pokus

Fyzikální pokus, který Petr Mach ve svém výroku popisuje, opravdu potvrzuje, že led rozpuštěný ve sklenici vody její hladinu nezvýší. Kvůli rozdílům v hustotě ledu a vody, a tedy rozdílům v jejich vztlakových a tíhových silách, dojde k situaci, že kostka ledu, podobně jako ledovec v moři, pluje z části nad hladinou. Objem vody, která vzniká rozpuštěním kostky, je stejný, jako objem její ponořené části. Výška hladin proto zůstává při provedení pokusu konstantní.

Samotný Machův popis experimentu je tedy správný, v daném kontextu je ale využití tohoto pokusu zavádějící. Prvním z důvodů, proč je podobná argumentace problematická, je, že se v experimentu pracuje pouze se sladkou vodou. Ta má nižší hustotu, než voda mořská, kapalina z ledovce tvořeného sladkou vodou má tedy po jeho rozpuštění ve skutečnosti větší objem, než slaná voda, kterou původně vytlačoval, což vede ke zvýšení hladiny moře. Je však pravda, že výsledný efekt je ve výsledku zanedbatelný.

Hlavním problémem Machovy argumentace je především fakt, že za zvedáním světových vod nestojí primárně tání ledovců v mořích, nýbrž tání ledovců na pevnině. Dalším problémem je také všeobecné zvedání teplot. Pokus také nebere v potaz skutečnost, že při tání pevninských ledovců do oceánů dochází k mísení sladké a slané vody.

Zvyšování hladiny moří

Hladiny oceánů se zvyšují. Data NASA a amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) ukazují, že v dlouhodobém měřítku dochází ke zvyšování průměrné, tzv. střední hladiny moře. V porovnání s úrovní v roce 1992 je nyní přibližně o 10 cm výše a zvedá se cca o 3,9 mm za rok. Dle NASA je zvyšování mořské hladiny způsobeno především dvěma faktory: přibývající vodou z tání ledovců a také rozpínáním mořské vody, která má kvůli svým fyzikálním vlastnostem při vyšší teplotě větší objem. Tání ledovců navíc vede ke zvětšování vodní plochy, která pohlcuje sluneční záření. Ledová plocha totiž dokáže na rozdíl od vodní plochy daleko efektivněji odrážet sluneční paprsky. Úbytkem ledů v oceánech se tak voda ohřívá rychleji a tím se i zvyšuje vodní hladina.

Jak již bylo zmíněno, na zvyšování hladiny oceánů má větší vliv tání pevninských ledovců, nikoliv mořských. K úbytku pevninských ledovců dochází ve vysoké míře například v oblasti Grónska. Voda, která v důsledku tání pevninského ledovce přiteče až do moře, je v rámci této vodní plochy novou vodou, a zvyšuje tak hladinu moře.

Ledovec tvořený sladkou vodou po roztání ředí hustotu slaného moře a tím zvyšuje jeho objem. Zároveň platí, že vliv na výšku hladiny není jediným problémem, který tento fenomén může způsobit. Sladká voda mísící se se slanou může způsobovat například změny v procesech pohlcování oxidu uhličitého nebo v teplotních trendech.

Shrnutí

Petr Mach popisuje vztah tání ledovců a zvyšování mořské hladiny na fyzikálním pokusu, přičemž naznačuje, že tání ledovců a zvyšování hladiny moří není reálným problémem. Samotný experiment vysvětluje správně, opomíjí přitom ale skutečnost, že tání mořských ledovců není nejvýznamnějším vlivem na zvyšování hladiny moře. Tím je naopak tání pevninských ledovců a celkový nárůst teplot v mořích. Data od NASA a NOAA zároveň ukazují, že k stoupání hladiny moře dochází, střední hladina moře se podle nich za posledních 30 let zvýšila o zhruba 10 cm. Z těchto důvodů označujeme výrok jako zavádějící.

Kandidátka do Europarlamentu za hnutí STAN Danuše Nerudová reaguje na lídra SPD a Trikolory v evropských volbách Petra Macha, který v kontextu výroku kritizuje Green Deal a vyjadřuje se skepticky ohledně vlivu oxidu uhličitého (CO₂) na globální oteplování. Mach v rámci svého vystoupení zdůrazňuje prospěšnost CO₂ pro člověka i rostliny, které ho spotřebovávají při fotosyntéze. Nerudová argumentuje, že s nárůstem globálních teplot lesy mění způsob, jakým absorbují CO₂, a začínají ho ve větší míře vylučovat.

Lesy a CO₂

Lesy oxid uhličitý současně produkují i pohlcují. Přes den rostliny oxid uhličitý pohlcují prostřednictvím fotosyntézy a produkují kyslík, který vypouští do atmosféry. Zachycený oxid uhličitý rostliny ukládají v půdě, kde se částečně přeměňuje na organickou hmotu a stává se součástí půdního uhlíku. Naopak v noci se fotosyntéza zastavuje a rostliny a mikroorganismy v půdě část CO₂ vydechují zpět do atmosféry prostřednictvím buněčného dýchání.

Díky této schopnosti působí lesy jako významný pohlcovač skleníkových plynů. Data ukazují, že v letech 2001–2019 celosvětově zadržely dvakrát více uhlíku, než kolik ho vypustily. V Evropě lesy každý rok pohltí zhruba 7 % z celkových emisí skleníkových plynů, které zde byly vyprodukovány. V posledních letech však studie naznačují, že se funkce lesů s rostoucí teplotou mění a stává se z nich vlivem lidské činnosti naopak zdroj emisí.

Studie z roku 2021 analyzovala data z více než 200 míst po celém světě z posledních dvaceti let, která zaznamenávala přenos CO₂ mezi biosférou a atmosférou. Z dat zkoumala, jestli existuje teplotní limit, při jehož překročení stromy začnou uvolňovat více CO₂, než kolik dokážou absorbovat prostřednictvím fotosyntézy.

Metabolické procesy, jako jsou fotosyntéza a buněčné dýchání, jsou závislé na teplotě. S rostoucí teplotou rychlost procesů nejprve roste a po dosažení maxima opět klesá. Tyto dva procesy však na změnu teploty nereagují stejně. Maximum fotosyntézy bylo dosaženo na 18 °C u rostlin mírného pásma, které představují asi 90 % zemských rostlin (.pdf, str. 14) a 28 °C dalších druhů rostlin. U buněčného dýchání z dostupných dat sledujících teploty do 38 °C nebylo maximum možné stanovit. Vědci odhadují, že se může pohybovat až mezi 60 a 70 °C. Proces fotosyntézy tedy dosahuje maxima a začíná se zpomalovat mnohem dříve než proces buněčného dýchání.

V praxi to znamená, že s rostoucí teplotou se bude proces fotosyntézy zpomalovat a lesy budou exponenciálně vydechovat více CO₂. Tento obrat by mohl mít vážné důsledky, neboť by znamenal, že vegetace začne urychlovat klimatické změny, místo toho, aby je zpomalovala. Pokud by teploty nepřestaly stoupat současným tempem, do roku 2040 budou lesy pohlcovat pouze polovinu nynějšího množství CO₂.

V roce 2021 taktéž vědci poprvé prokázali, že Amazonský prales, především kvůli lidské činnosti, produkuje více CO₂ než absorbuje. Většina emisí je totiž způsobena požáry, z nichž mnohé byly založeny úmyslně za účelem vyčištění půdy pro produkci hovězího masa a sóji. Nešetrné hospodaření s lesy dle odhadu vědců ovlivňuje i přilehlé lesy, kterých se deforestace přímo netýká. Kvůli menšímu množství stromů se totiž v regionu může vyskytovat méně srážek, což by vedlo k většímu suchu a častějším vlnám veder. To by ve výsledku znamenalo zvýšení četnosti požárů a zmenšení počtu stromů.

Problémem současných lesů je také pomalá adaptace na rychlé změny klimatu za poslední dvě dekády. I české lesy se stávají větším zdrojem CO₂, kvůli silnější těžbě dřeva způsobené kůrovcem a vysychání dřevin. „Třemi hlavními příčinami, které les oslabují a činí jej zranitelnějším pro kůrovce, je způsob hospodaření v lesích, degradace lesní půdy a proměna klimatu,“ přiblížil nynější editor serveru Faktaoklimatu.cz Jiří Lněnička.

Závěr

Lesy jsou schopny absorbovat CO₂ prostřednictvím fotosyntézy, ale také jej uvolňují pomocí buněčného dýchání. To dle vědeckých poznatků s rostoucí teplotou exponenciálně narůstá, zatímco proces fotosyntézy se po dosažení určitých teplot začíná zpomalovat. Se zvyšující se teplotou tak lesy mohou postupně produkovat více CO₂, než ho absorbují. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý.

Marcel Kolaja v kontextu výroku kritizuje politiky, kteří rozporují vědecké závěry ohledně klimatické změny. Podle něj mají politici povinnost řídit se daty a zjištěním vědců. Uvádí tak, že podle vědecké shody skleníkové plyny (a zejména oxid uhličitý) mají vliv na globální teplotu.

Skleníkové plyny

Za hlavní příčinu globálního oteplování jsou považovány skleníkové plyny. Mezi ně patří i oxid uhličitý, jehož koncentrace v atmosféře dosahuje přibližně 0,04 %. I přesto, že tvoří jen malou část atmosféry, má i malý nárůst jeho koncentrace v ovzduší velké dopady na atmosférické procesy.

Skleníkové plyny absorbují většinu infračerveného záření vyzařovaného povrchem Země, které by jinak odešlo do vesmíru. Tím dochází k ohřívání vzduchu, který po zahřátí také vyzařuje infračervené záření, a část energie se tak vrací zpět Zemi. V důsledku se ohřívá zemský povrch spolu s nejspodnějšími částmi atmosféry (.pdf, .pdf, str. 18). Jedná se o tzv. skleníkový efekt (.pdf, str. 1).

Zvýšenou koncentraci skleníkových plynů v atmosféře připisují vědci zejména lidské emisní činnosti. Za poslední století se totiž prudce zrychlilo spalování fosilních paliv jako je uhlí nebo ropa. Právě tato činnost, při které vzniká i oxid uhličitý, je vnímána jako hlavní způsob, jakým se člověk podílí na klimatické změně.

Vliv CO₂ na klima

Oxid uhličitý ze všech skleníkových plynů přispívá k emisím nejvíce. V celosvětovém měřítku představuje 76 % všech emisí způsobených lidskou činností. Zbytek tvoří metan, oxid dusný a fluorované plyny.

Podle dat amerického Národního ústavu pro oceán a atmosféru (NOAA) dosáhla v roce 2023 koncentrace CO₂ v atmosféře přibližně 419 ppm (parts per million). V roce 1973 to bylo 330 ppm. Podobná data uvádí i další instituce, mezi nimi např. Čínský meteorologický ústav (.pdf, str. 2).

Nárůst koncentrace CO₂ v ovzduší zesiluje skleníkový efekt, který v konečném důsledku zvyšuje teplotu na zemském povrchu (.pdf, str. 2). Vliv CO₂ na globální oteplování potvrzují závěry Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC), který ve své zprávě z roku 2023 potvrzuje, že emise skleníkových plynů zapříčinily globální oteplování (.pdf, str. 10 z 42). Kromě IPCC stejný závěr uvádí například také NASA či britská Královská společnost.

Závěr

Zvýšená koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře zesiluje skleníkový efekt, který způsobuje globální oteplování. Vlivem lidské činnosti vznikají emise různých skleníkových plynů, přičemž 76 % z nich tvoří právě oxid uhličitý. Výrok Marcela Kolaji proto hodnotíme jako pravdivý.

Bývalý europoslanec a kandidát do Evropského parlamentu Petr Mach v debatě uvedl, že vliv oxidu uhličitého (CO₂) v atmosféře na globální oteplování je sporný. Podle něj to nezpochybňuje ani Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). Ve svém výroku vysvětluje, na čem tvrzení zakládá.

IPCC je seskupením vědců z celého světa zabývající se zkoumáním podstaty změny klimatu a jejích důsledků. Pravidelně vydává hodnotící zprávy, které se věnují klíčovým problémům spojených s globálním oteplováním.

Růst koncentrace CO₂ v atmosféře

Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře začala být výraznějším předmětem přístrojových měření vědců v 60. letech minulého století. Tehdy se jeho hodnota pohybovala kolem 315 ppm (z anglického parts per milion), tedy 0,0315 % atmosféry (.pdf, str. 10). Od té doby množství CO₂ v atmosféře roste, v roce 2022 jeho koncentrace dosáhla 417 ppm, tedy 0,0417 %.

Oxid uhličitý tvoří jen malou část atmosféry, ale i poměrně malý nárůst jeho koncentrace v ovzduší má velké dopady na atmosférické procesy. Důvodem je, že patří mezi skleníkové plyny, jejichž zvyšující se koncentrace zesiluje skleníkový efekt a v důsledku zvyšuje i teplotu na zemském povrchu (.pdf, str. 2). 

Ačkoliv se koncentrace oxidu uhličitého měří až od 60. let minulého století, vědci jeho dřívější množství rekonstruují (.pdf) např. zkoumáním vzorků ledu z hloubkových ledovcových vrtů, přičemž složení historického vzduchu lze určit pomocí bublinek zachycených v ledu. Ke zvyšování koncentrace CO₂ tak nedochází jen v posledních 60 letech – prudký růst vědci pozorují již od první průmyslové revoluce. Oproti jejímu počátku, kolem roku 1750, se dnes v atmosféře vyskytuje zhruba o polovinu více CO₂.

IPCC mapuje růst teploty

Přístrojová měření za posledních 160 let podle IPCC ukazují globální nárůst povrchových teplot. Trend oteplování se odehrál ve dvou hlavních fázích – od roku 1910 do 40. let 20. století s nárůstem o 0,35 °C a výrazněji od 70. let 20. století do současnosti s nárůstem o 0,55 °C. Panel také upozorňuje na to, že oteplování v posledních dekádách zrychluje.

Na přiloženém grafu lze pozorovat měsíční změny globální průměrné povrchové teploty a také modelovanou teplotu po roce 2020. Až na krátké časové výjimky graf ukazuje, že teplota od industriální revoluce roste téměř nepřetržitě.

Vývoj teploty v 19. století

Petr Mach zmiňuje, že rostla koncentrace CO₂ v atmosféře a globální teplota. Zároveň uvádí, že „sto let předtím“ teplota naopak klesala. Z výše zmíněného nárůstu množství CO₂ vyplývá, že může narážet na dobu před začátkem měření změn koncentrace CO₂ v atmosféře, tedy před 60. lety 20. století.

Měření průměrné teploty se věnuje řada dalších organizací včetně americké NASA. Ta se s IPCC shoduje na tom, že v druhé polovině 19. století se teplota oproti průměru o 1 °C nesnížila. Ačkoli jistou míru poklesu na obou teplotních grafech pozorovat lze, přístrojová měření ukazují, že šlo o nanejvýš 0,4 stupně. 

Historické teploty vědci rekonstruují obdobně jako koncentrace CO₂. Starší teplota planety totiž lze určit prostřednictvím množství izotopů kyslíku a vodíku, které jsou obsažené ve vzorcích ledu z ledovcových vrtů. Následující graf IPCC zobrazuje rekonstruované změny globální povrchové teploty v posledních dvou tisíciletích ve srovnání s přímými pozorováními od roku 1850 do roku 2020. Vyplývá z něj, že tempo oteplování je za poslední dva tisíce let bezprecedentní. K ochlazení o celý jeden stupeň za toto období nedošlo.

Závěr

Data z Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) ukazují, že koncentrace CO₂ v atmosféře se od začátku přesného měření v 60. letech minulého století zvýšila z 0,03 % na 0,04 %. I takto malý nárůst zvyšuje teplotu na zemském povrchu. V předešlých sto letech se teplota o jeden stupeň nesnížila. Rekonstrukce teplotních změn za poslední dvě tisíciletí naopak ukazují, že současné změny teploty jsou bezprecedentní. Výrok Petra Macha proto hodnotíme jako nepravdivý.