Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v souvislosti s přijatým migračním paktem vyzdvihuje jako zásadní téma ochranu vnějších hranic. V rámci této oblasti považuje za problematické, že pakt podle jeho slov neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých by si podle něj měli zažádat o azyl. Pojem „bezpečné země“ vztahuje poslanec Bžoch také na státy, se kterými má EU uzavřené tzv. readmisní dohody, které je podle něj potřeba vyžadovat a rozšiřovat (video, čas 8:58).

Migrační pakt

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi EU. V takovém případě žádost o mezinárodní ochranu podá ve členském státě, který takové oprávnění vydal (.pdf, str. 128). 

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Bezpečné země a readmisní dohody

Tzv. koncept bezpečné země je podle OSN v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení.

Readmisní dohody mezi členskými státy EU a třetí zeměmi, o kterých Bžoch v kontextu výroku také mluví, jsou mezinárodní smlouvy upravující zpětné přebírání státních příslušníků, kteří neoprávněně vstoupili nebo neoprávněně pobývají na území státu druhé smluvní strany. V současnosti má EU takových právně závazných dohod uzavřených 18 (.pdf, str. 11–12). 

Většina těchto smluv, např. dohoda s Albánií (.pdf), upravuje i zpětné přebírání státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti. Smluvní země by měla na základě žádosti členského státu EU převzít také tyto osoby, a to za předpokladu, že mají, či v době vstupu měly, vízum nebo povolení k pobytu vydané touto zemí. Další variantou je, že před vstupem na území EU v tomto státu pobývaly či přejížděly přes jeho území (.pdf, str. 23).

Závěr 

Migrační pakt neobsahuje ustanovení o tom, že migrant musí o azyl požádat v první bezpečné zemi. Obdobné ustanovení pakt vztahuje pouze na členské země EU, kdy je nutné o azyl požádat v členském státě prvního vstupu. Výrok Jaroslava Bžocha tak hodnotíme jako pravdivý.

Jan Farský v rozhovoru komentuje své stanovisko k migračnímu paktu, který členské státy EU odsouhlasily v únoru 2024. Farský dále dodává, že podle něj Andreji Babišovi migrační dohoda nevadí, protože jako premiér obhajoval alternativu k povinnému přerozdělování migrantů, kterou schválený pakt obsahuje.  

Migrační kvóty

Systém přerozdělování žadatelů o azyl (migrační kvóty), který členským státům určoval počet přidělených uprchlíků, byl schválen v září 2015 na jednání Rady ministrů. Kvóty však platily jen dočasně do září 2017. V říjnu 2017 Evropská rada vyzvala k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). Zástupci členských států se navíc dohodli, že nové migrační kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Výlučně dobrovolné přijímání migrantů lídři EU odsouhlasili na summitu v červnu 2018 (.pdf, str. 2, bod 6).

Téma migračních kvót se znovu otevřelo v souvislosti se zmiňovaným migračním paktem, jehož původní návrh předložila Evropská komise již v roce 2020. Dohoda, na které se unijní země shodly v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání, je nicméně neobsahuje. Podle verze schválené v únoru mohou státy v rámci tzv. povinné solidarity místo přijetí žadatele o azyl poskytnout finanční nebo materiální pomoc (.pdf, str. 122–123).

Andrej Babiš a jeho vyjádření

K povinným kvótám se Andrej Babiš vyjadřoval např. v lednu 2018 na schůzce s tehdejším předsedou Evropské komise a dalšími představiteli EU. Pro ČT tehdy uvedl, že v Bruselu prezentoval názor, „že ty kvóty nejsou řešením, že je to samozřejmě problém, který rozděluje tu Evropu. Že chceme vlastně přesvědčit Komisi a další členské země o tom, že jsme solidární, že najdeme jiné řešení, řešení bez toho, abysme museli přijímat uprchlíky“ (video, čas 31:30).

Před jednáním Evropské rady v červnu 2018 Andrej Babiš řekl, že odmítne návrh Itálie na společnou zodpovědnost za migranty ve Středozemním moři. Místo toho nabídl finanční pomoc nebo vyslání policejních či vojenských jednotek. Zároveň mluvil o nutnosti řešit situaci v zemích, odkud migranti přicházejí (video, čas 37:50).

Na jednání s italským premiérem v srpnu 2018 Andrej Babiš opět kritizoval kvóty a jako priority označil zastavení migračních toků, podporu zasažených států a uzavření dohod s africkými státy. V boji s pašeráky navrhoval využít bezpilotních letadla, která by monitorovala pobřeží.

Povinné přerozdělování Babiš kritizoval také na tiskové konferenci v září 2018 (video, čas 23:24), kde vyzdvihoval fakt, že Česko již potřebným zemím poskytlo peníze a experty nebo pomoc prostřednictvím programu MEDEVAC, který se zaměřuje na poskytování lékařské péče zranitelným skupinám obyvatelstva v regionech zasažených migrací.

Na adresu samotného migračního paktu pak v roce 2020 tehdejší premiér prohlásil: „Pozitivní je, že tam nejsou ty kvóty, to je pro nás velice důležité. Stejně jako možnost jednotlivých členských států, aby solidárně podpořily (země v nouzi), ale aby si vybraly jak.“

Závěr

Andrej Babiš jako premiér skutečně navrhoval, aby k povinným kvótám vznikla alternativa. Nejčastěji uváděl finanční pomoc nebo poskytnutí expertů. Vyzdvihoval také nutnost dohod s domovskými státy migrantů a prevenci migračních toků. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Fikce nevpuštění

Právní fikce, o které Andrej Poleščuk mluví, se nazývá „fikce nevpuštění“ (fiction of non-entry). Typickým příkladem jsou tranzitní zóny na mezinárodních letištích, ve kterých se cestující nachází, dokud neprojdou pasovou kontrolou. V této zóně mohou být zadrženy osoby podezřelé z nelegálního překročení hranic, kterým je zde omezena svoboda pohybu a přístup k azylovému řízení. Žadatelům pak hrozí vrácení do země původu (.pdf, str. 6).

Podle mezinárodní Úmluvy o právním postavení uprchlíků musí státy žadatelům o azyl poskytnout ochranu a pomoc po dobu trvání žádosti i poté, co získají status uprchlíka. Státy se této povinnosti snaží vyhnout právě skrz zavádění tranzitních zón, kde formálně neplatí vnitrostátní právo (.pdf, str. 2).

Tranzitní zóny v EU

K rozšíření tranzitních center přistoupilo například Německo, které v roce 2018 rozšířilo fikci nevpuštění i na pozemní přechody. Dále také například Rakousko, Belgie, Francie, Španělsko, Řecko, Maďarsko nebo Portugalsko formálně nepovažují žadatele o azyl na svých hranicích nebo tranzitních zónách za osoby, které legálně vstoupily na jejich území (.pdf, str. 3).

Podle německé úpravy nejsou tranzitní zóny omezeny na konkrétní oblast, ale vážou se k právnímu statutu uprchlíka (.pdf, str. 2). Tranzitní zóna tedy cestuje spolu s žadatelem o azyl, dokud patřičné orgány neurčí jeho imigrační status. Pokud úřady zjistí, že žadatel vstoupil do Německa nelegálně, je vrácen do prvního státu EU, na jehož území vstoupil. Žadatel zároveň formálně není vpuštěn do Schengenského prostoru. Tím se jeho tranzitní zóna rozšíří přes další státy (.pdf, str. 3).

Evropská legislativa

Azylovým řízením se zabývá i pakt EU o migraci a azylu přijatý v květnu 2024, který si klade za cíl zrychlení řízení na hranicích. Nová legislativa přináší sjednocení postupů pro jednotlivé státy, které dosud v azylové politice mohly jednat podle individuálních pravidel. Úvodní screening žadatelů by měl nově probíhat rychleji, a to během prvních sedmi dní od příchodu. Na základě úvodního screeningu bude žadatel moci postoupit ke standardní azylové proceduře, která trvá šest měsíců (.pdf, str. 17).

Pokud žadatel nebude splňovat podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, uvede falešné údaje nebo ponese bezpečnostní riziko, přistoupí se ke zrychlenému azylovému řízení, které trvá maximálně 12 týdnů (.pdf, str. 45). Screening i zrychlené řízení budou probíhat v tranzitních zónách na vnějších hranicích EU za použití metody fikce nevpuštění, kdy se žadatelé právně nebudou nacházet na území Unie.

Závěr

Fikci nevpuštění využívají státy EU, aby dohlížely na příchod migrantů, kteří v tzv. tranzitních zónách čekají na připuštění k azylovému řízení. Po dobu pobytu v těchto zónách se žadatelé o azyl formálně nenacházejí na území EU. Výrok Andreje Poleščuka proto hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Poleščuk, který do Evropského parlamentu kandiduje za koalici Starostové a osobnosti pro Evropu, v diskuzi oponuje Jaroslavu Bžochovi (ANO), který hovoří o tom, že problémem nově přijatého migračního paktu je to, že neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých si podle jeho slov mají zažádat o azyl – tedy nikoliv až v EU (video, čas 8:51).

Obsah migračního paktu

V migračním paktu se ustanovení, že osoba „má požádat o azyl v první bezpečné zemi“, nenachází. V článku o povinnostech žadatele o azyl pouze stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str.  128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých v diskuzi mluví.

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

V případě, kdy žadatel o mezinárodní ochranu nezažádá o azyl v první členské zemi a nedovoleně se pohybuje mezi členskými státy či porušuje jiné povinnosti ustanovené v článku 17 (str. 128 až 130), plynou pro něj z takovéhoto jednání procesní důsledky (str. 45) a ztrácí určité nároky v azylovém procesu (str. 131).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Závěr

Migrační pakt neukládá žadateli o mezinárodní ochranu povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Pouze uvádí, že má migrant zažádat o mezinárodní ochranu „v členském státě prvního vstupu,“ čímž je myšlena země EU, přičemž porušení této povinnosti má vliv na azylový proces žadatele. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako nepravdivý. 

Kandidát do Europarlamentu Andrej Poleščuk odpovídá na otázku, jaké nepravdivé informace ohledně migračního paktu, který v den námi ověřované debaty definitivně potvrdily členské státy EU, dle něj kolují veřejným prostorem. Podle jeho názoru se jedná mj. o tvrzení, že migrační pakt nic neřeší. Poté reaguje na navazující dotaz moderátorky a uvádí, že pakt neobsahuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů.

Povinné kvóty a migrační pakt

Migrační pakt mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 82, 162–166), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit. Kromě relokací mohou zaplatit finanční příspěvek (.pdf, str. 163). Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Všechny druhy solidarity přitom mají podle migračního paktu stejnou váhu a je možné je mezi sebou kombinovat (.pdf, str. 162, 166).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 82, 165–166). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 82, 166). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti, které mohou v případě migrační krize být pro některé členské státy povinné (.pdf, str. 177–179). Tzv. přispívající státy (typicky ty státy, které nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů) pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací. Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Důležité je ale zdůraznit, že podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Migrační pakt povinné kvóty na přerozdělování migrantů nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si členské státy EU mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Další možností, jak se do systému zapojit, je zaplacení finančního příspěvku či poskytnutí alternativní pomoci např. ve formě materiální podpory či vyslání odborníků. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v debatě navazuje na svého předřečníka Andreje Poleščuka (STAN), který zmiňoval, že unijní pakt o migraci a azylu nestanovuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů v EU. Bžoch v diskuzi nejdříve pakt kritizuje, protože podle něj neřeší problém migrace jako takový a zabývá se jen migranty, kteří už v Unii jsou. Vzápětí uvádí, že se v Česku ohledně kvót často slovíčkaří. Právě v této souvislosti říká, že se v paktu píše o stanoveném počtu migrantů, a podle jeho slov tak kvóty obsahuje. 

Následně Bžoch dodává, že lze diskutovat o tom, jestli pakt explicitně mluví o povinných relokačních kvótách, nebo jestli jsou povinné kvóty „schované“ v rámci mechanismu povinné solidarity.

Povinná solidarita

Zmíněný mechanismus povinné solidarity, jehož cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací, je jedním z hlavních bodů migračního balíčku. Členské státy si mohou vybrat z více způsobů, kterými se do systému zapojit (.pdf, str. 162–166). 

• První možností jsou relokace migrantů, kteří požádali o mezinárodní ochranu nebo ji v nedávné době získali. Jde o přemístění migranta z unijního státu, který je pod migračním tlakem, do jiného státu EU (str. 56, 162–163).
• Druhou možností je zaplacení finančního příspěvku.
• Dále si členské státy mohou zvolit, že poskytnou alternativní pomoc, pokud ji unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Do této kategorie patří například zaslaní technického vybavení, vyslání personálu nebo asistence se správou hranic (str. 163).

Rezervoár solidarity

Důležitou roli v mechanismu povinné solidarity hraje tzv. rezervoár solidarity. Ten každoročně stanoví počet relokací a výši finančních příspěvků, které jsou potřebné „k vyváženému a účinnému řešení“ migrační situace (.pdf, str. 10, 82). 

Čísla v rezervoáru solidarity bude v první fázi navrhovat Evropská komise, o konečných hodnotách pokaždé rozhodne až Rada EU (.pdf, str. 82, 165) složená ze zástupců jednotlivých zemí Unie. 

Podle migračního paktu musí Evropská komise navrhnout rezervoár solidarity tak, aby zahrnoval minimálně 30 000 relokací a aby navrhovaná hodnota finančních příspěvků dosahovala nejméně 600 milionů eur (.pdf, str. 82). Podle vyjádření Komise pakt nepředpokládá, že bude každý rok dosaženo obou těchto hodnot – právě proto, že si státy mohou vybrat mezi relokacemi a finančními příspěvky. Případně si mohou zvolit i jejich kombinaci či alternativní pomoc (.pdf, str. 166).

Určení podílu jednotlivých států

O výše zmíněném návrhu Komise následně jednají státy EU (.pdf, str. 85–86). Ty se nejdříve dohodnou na hodnotách v rezervoáru solidarity, přesněji řečeno na celkovém unijním „referenčním počtu“ potřebných relokací a finančních příspěvků (str. 165–166).

Zároveň každá členská země při jednáních uvede, jaké konkrétní počty relokací, příspěvků a alternativní pomoci se rozhodla přislíbit. Celkový příslib každého státu přitom musí odpovídat spravedlivému podílu z celounijního „referenčního počtu“ (.pdf, str. 166, 183). Podíl členské země se stanovuje podle klíče, který vychází z dat Eurostatu o velikosti populace a celkovém HDP státu (str. 211 z 213). Pokud bychom použili současná čísla Eurostatu, vycházel by podíl České republiky na 2,2 %.

Konkrétní přísliby jednotlivých členských států i celková podoba rezervoáru solidarity jsou následně součástí prováděcího aktu, který schvaluje Rada EU (.pdf, str. 165).

Plnění povinností

Evropská komise na svém webu upozorňuje, že migrační pakt nezavádí povinné relokace (.pdf, str. 16), tedy přemístění migranta z jednoho členského státu EU do druhého (.pdf, str. 56). V určitých případech se nicméně podle paktu mohou stát povinnými tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 22, 177–179), kdy jeden stát od druhého „namísto relokací“ přebírá příslušnost při posuzování žádostí migrantů o udělení mezinárodní ochrany. Důležité je zdůraznit, že podle stanoviska Rady EU i vyjádření Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již fyzicky nachází na území přispívajícího státu. 

Závěr

Migrační pakt říká, že Evropská komise každý rok v návrhu stanoví celkový počet „potřebných“ relokací, který nebude nižší než 30 000. O konečném počtu těchto „potřebných“ relokací poté rozhoduje Rada EU. Migrační pakt tak v tomto kontextu skutečně zmiňuje „stanovený počet“ migrantů. Bžochovi dává za pravdu Ústav pro jazyk český – „stanovený počet“ a „kvóta“ jsou synonyma. 

Státy si ale mohou zvolit jiné formy solidarity, než jsou relokace. Povinné relokační kvóty migrační pakt neobsahuje. Protože Jaroslav Bžoch v kontextu diskuze výrokem naznačuje, že migrační pakt stanovuje počet povinných relokačních kvót, hodnotíme jej jako zavádějící.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě zmiňoval, že podporoval bývalého ředitele Frontexu Fabrice Leggeriho, když vysílal pracovníky této agentury do zdrojových zemí migrace. O Leggerim, za jehož vedení čelil Frontex obvinění z účasti na nelegálním deportování migrantů z řeckých do tureckých vod, v diskuzi dříve mluvila i Zuzana Majerová (Trikolora). Na Zdechovského slova reaguje tvrzením, že byl Leggeri odvolán právě „kvůli tomu, že viděl, co se děje“ ve zdrojových zemích. Zdechovský jí následně oponuje a říká, že někdejší šéf Frontexu rezignoval sám.

Obvinění vůči Frontexu

Fabrice Leggeri vstoupil do čela Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) začátkem roku 2015. Od roku 2020 agentura čelila řadě obvinění z podílení se na nelegálních deportacích migrantů ve Středomoří. Jako důkaz sloužily například videozáznamy zveřejněné investigativním portálem Bellingcat, podle kterého lodě Frontexu na řecko-turecké námořní hranici vytlačovaly z řeckých vod čluny s migranty. Frontex byl také dle Bellingcatu u toho, když lodě s migranty údajně vytlačovala řecká pobřežní stráž. Vytlačení migrantů z vod EU je přitom podle mezinárodního práva nezákonné (.pdf, str. 2–3), jak je zakotveno v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 11) a v Evropské úmluvě o lidských právech (.pdf, str. 34).

Agenturu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), který se zabýval i údajným setkáváním zástupců Frontexu s neregistrovanými lobbisty ve zbrojním průmyslu. Frontex byl také prověřován Evropským parlamentem (.pdf), který pro kontrolu Frontexu vytvořil speciální pracovní skupinu. Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Zmíněná pracovní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o přímém zapojení Frontexu do vytlačování lodí migrantů z unijních vod (.pdf, str. 5). Frontex podle ní ale věděl o tom, že ze strany členských států EU, se kterými prováděl společné operace, dochází k porušování práva. Kritika pracovní skupiny se vztahovala především k tomu, že se Frontex „těmito porušeními nezabýval a neprovedl v návaznosti na ně rychlé, důsledné a účinné kroky“.

Pozdější zpráva OLAF z února 2022 zmiňovala, že se Frontex podílel na závažném porušování lidských práv (.pdf, str. 8–9). Mimo jiné kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit. Vytlačování se podle OLAF účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103).

V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu a Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci, kterou správní rada následně přijala. Funkci ředitele agentury poté dočasně převzala Leggeriho zástupkyně Aija Kalnajaová, která později taktéž čelila vyšetřování. V prosinci 2022 ji nahradil Hans Leijtens.

Shrnutí

Fabrice Leggeri skutečně odstoupil z funkce ředitele Frontexu dobrovolně. Učinil tak v reakci na vyšetřování Evropského parlamentu a Evropského úřadu pro boj proti podvodům, které se týkalo obvinění z porušování předpisů a nelegálních deportací migrantů. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok Tomáše Zdechovského jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v diskuzi mluvil o migraci z Afriky do EU. Ve svém výroku zmiňuje bývalého šéfa agentury Frontex Fabriceho Leggeriho, o kterém v dřívější části debaty hovořila Zuzana Majerová (Trikolora). Právě pod Leggeriho vedením Frontex podle Zdechovského začal vysílat své pracovníky do zdrojových zemí migrace, což následně označuje za jeden z nástrojů, jak migraci z Afriky omezit.

Frontex

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) je agentura spadající pod EU, jejímž cílem je pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Fabrice Leggeri byl šéfem Frontexu od ledna 2015 až do své rezignace v dubnu 2022. Okolnostem jeho odstoupení jsme se věnovali více zde.

Agentura má například za úkol monitorovat migrační toky, pomáhat při kontrole migrantů nebo koordinovat navracení neúspěšných žadatelů o azyl zpět do jejich domovských zemí (.pdf, str. 2). Spolupracuje přitom i se třetími zeměmi, které leží mimo EU či schengenský prostor, a to především se sousedy Unie a se zeměmi „původu a tranzitu migrantů“ (.pdf, str. 2).

Styční úředníci

Pokud jde o pracovníky vysílané do zemí mimo EU, Frontex na svých stránkách v této souvislosti zmiňuje tzv. styčné úředníky. Agentura získala pravomoc vysílat tyto pracovníky do třetích zemí v roce 2011 (.pdf, str. 3). Do té doby styčné úředníky mohly do států mimo Unii vysílat jen členské státy, jak popisovalo např. starší nařízení o vytvoření evropské sítě styčných úředníků.

Styční úředníci Frontexu (.pdf, str. 20, 72) působí mimo EU vždy na základě dohod s danou hostitelskou zemí nebo na základě mezinárodních dohod. Spolupracují s místními úřady, shromažďují informace o migračních trasách a převaděčích a jejich hlavním úkolem je předcházet nelegální migraci či zajistit návrat migrantů.

První vyslání

Výroční zprávy Frontexu z let 2011 (.pdf, str. 3) a 2012 (.pdf, str. 15) zmiňovaly jen to, že agentura má možnost styčné úředníky vyslat. Prvního pracovníka ale Frontex nakonec mimo EU poslal až v roce 2016, konkrétně do Turecka (.pdf, str. 34). Rozhodnutí padlo v průběhu roku 2015 (.pdf, str. 16), tedy v době, kdy Frontexu začal šéfovat Fabrice Leggeri.

V roce 2017 agentura vyslala styčného úředníka i do Srbska a Nigeru (.pdf, str. 39). Frontex označil právě Niger za jednu z hlavních zemí, ve kterých působí nelegální převaděči a ze kterých putuje řada migrantů směrem do Lybie (.pdf, str. 6, 11) a odtud pak k evropským hranicím. O dva roky později se Frontex rozhodl poslat svého styčného úředníka i do Senegalu (.pdf, str. 70).

V roce 2020 také uvedl (.pdf, str. 61), že pod agenturu nově spadá Evropská síť styčných úředníků pro navracení (EURLO), která dříve fungovala odděleně (.pdf, str. 29). V roce 2021 tak Frontex vyslal do třetích zemí celkem devět těchto úředníků pro navracení (.pdf, str. 26). Pozdější zpráva zmiňuje, že na konci roku 2022 byli tito pracovníci např. v Ghaně, Gambii, Etiopii či Nigérii (.pdf, str. 20).

Shrnutí

Agentura Frontex získala pravomoc posílat své styčné úředníky do třetích zemí v roce 2011. Prvního z těchto pracovníků do států mimo EU agentura poslala až v roce 2016, konkrétně do Turecka. O rok později styčný úředník Frontexu začal působit i v Nigeru. Právě Niger byl tehdy jednou z hlavních tranzitních zemí, odkud putovala řada migrantů do Libye a poté směrem k evropským hranicím. V roce 2019 byl vyslán styčný úředník Frontexu i do Senegalu.

Agentura navíc později přebrala působnost nad Evropskou sítí styčných úředníků pro navracení (EURLO) a jejím prostřednictvím vyslala další pracovníky do dalších afrických zemí.

Frontex tak skutečně začal styčné úředníky posílat do třetích zemí až za vedení Fabrice Leggeriho, který v čele agentury stál mezi lety 2015 a 2022. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský v debatě reaguje na Andreje Poleščuka, kandidáta hnutí STAN v evropských volbách, podle kterého nový migrační pakt nařizuje lidem žádat o azyl v první bezpečné zemi. Zdechovský uvádí, že takové ustanovení v paktu není a že se nachází už v Chartě Organizace spojených národů (OSN), která tuto otázku řeší.

Bezpečné země

České ani evropské právo pojem „první bezpečná země“ přesně nevymezují. Používají ale termín „bezpečná třetí země“ (.pdf, str. 12), kterou definují jako stát, kde uprchlík dříve pobýval, vytvořil si na něj vazby a může se do něj vrátit, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo nebezpečí, které by ohrozilo jeho život a svobodu (.pdf, str. 21–22 z 36).

Kromě toho právo také pracuje s pojmem „první země azylu“, kterou se rozumí taková země, kde byl žadatel o mezinárodní ochranu již v minulosti uznán za uprchlíka a může se do ní bezpečně vrátit (.pdf, str. 20–21 z 36). Definuje ji směrnice Evropského parlamentu o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (.pdf). Některé členské státy EU, např. Belgie nebo Slovinsko, v minulosti odmítly poskytnout azyl migrantům, kteří dříve v první zemi azylu žili.

Charta OSN

Charta OSN je ustanovující dokument celé organizace a byla přijata v roce 1945. Stanovila práva a povinnosti členských států, ustanovila postupy fungování OSN a zřídila několik orgánů, např. Valné shromáždění nebo Radu bezpečnosti. Spojené národy se v ní zavázaly posílit mezinárodní součinnost prostřednictvím úcty k lidským právům a základním svobodám (.pdf, str. 8). O právech migrantů a uprchlíků ani o povinnosti žádat o azyl v první bezpečné zemi nebo první zemi azylu se ovšem Charta OSN nezmiňuje (.pdf).

Úmluva o právním postavení uprchlíků

Mezinárodní ochranu uprchlíků upravuje například Úmluva o právním postavením uprchlíků (.pdf), která byla přijata v roce 1951. Podle dokumentů OSN (.pdf, str. 1–2) nebo třeba i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně tato úmluva ani mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“ nebo „první zemi azylu“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Závěr

Ačkoliv přijímající země mohou uprchlíka či migranta do první bezpečné země či první země azylu navrátit, Charta OSN, Úmluva o právním postavení uprchlíků ani mezinárodní právo neukládají migrantům ani uprchlíkům povinnost v těchto zemích žádat o azyl. Výrok Tomáše Zdechovského proto hodnotíme jako nepravdivý.

Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) obhajuje mandát v Evropském parlamentu a ve výroku reaguje na tvrzení Andreje Poleščuka. Ten uvedl, že podle migračního paktu musí migrant požádat o azyl v první bezpečné zemi (video, čas 9:14). Zdechovský namítá, že takové ustanovení se v paktu nenachází.

Obsah migračního paktu

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi. V takovém případě podá žádost o mezinárodní ochranu ve státě, který oprávnění vydal (.pdf, str. 128).

Daný členský stát zahájí s žadatelem řízení o určení státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá jej, aby řízení převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi prvního vstupu či v té, kde má oprávnění k pobytu, „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

V kontextu výroku Tomáš Zdechovský také tvrdí, že ustanovení, o kterém Andrej Poleščuk mluví, se nachází v Chartě OSN (video, čas 10:04). Ani ta ale uprchlíkům neukládá povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi, do které přijdou (.pdf). Tato podmínka přitom nevyplývá ani z jiných mezinárodních pravidel.

Závěr

Tomáš Zdechovský správně uvádí, že migrační pakt neobsahuje ustanovení, které by dávalo migrantům povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Pakt obsahuje pouze povinnost požádat o mezinárodní ochranu „v členském státě prvního vstupu“. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.