Kandidátka do Evropského parlamentu Klára Dostálová (ANO) v debatě obhajuje právo veta, jelikož podle ní v EU garantuje kompromis. Dále kritizuje koalici SPOLU kvůli tomu, že je v postoji k právu veta nejednotná. Poukazuje na fakt, že Luděk Niedermayer (TOP 09) je na rozdíl od lídra kandidátky Alexandra Vondry (ODS) pro jeho zrušení.

Právo veta v hlasování Rady EU

V Radě EU, která se skládá z ministrů členských zemí, fungují tři způsoby přijímání rozhodnutí. Pro schválení procedurálních otázek je potřeba prostá většina, kterou tvoří alespoň 14 států. Většinu právních předpisů Rada schvaluje tzv. kvalifikovanou většinou. Tu představuje minimálně 55 % členských států, které zastupují alespoň 65 % celkového počtu obyvatel EU. 

Právo veta mohou státy využít při třetím typu hlasování, při kterém je nutné dosáhnout jednomyslnosti a které se týká oblastí evropské politiky, jež členské země považují za citlivé. Jedná se například o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, daňovou politiku nebo rozšiřování EU. Návrh projde, i pokud se některý stát zdrží hlasování. 

Niedermayer a veto

Europoslanec Luděk Niedermayer omezení práva veta v některých oblastech označil za dobrý nápad například už v dubnu 2019 (video, čas 0:35). Jako důvod uvedl, že členské státy často jednotlivá rozhodnutí blokují v rámci strategie, kdy veto využívají jako druh „vydírání“ při jednání o jiném bodu (video, čas 7:04).

Zneužívání veta komentoval v dubnu 2022 také na svém facebooku. V příspěvku tehdy kritizoval především Polsko, které se chystalo vetovat společná pravidla globálního zdanění velkých firem: „Je bohužel nedobrou praxí v EU, že země s něčím nespokojené, blokují veškerá, či některá jednomyslná rozhodnutí a tím dostávají EU do krizových situací.“ V červnu 2022 za to samé kritizoval Maďarsko, které vetovalo zavedení minimální 15% sazby daně pro velké společnosti.

Ve spojitosti s maďarským blokováním dohody o korporátní dani poté Luděk Niedermayer předložil spolu s dalšími europoslanci návrh usnesení, které se týkalo právě omezení práva veta. Dokument zdůrazňoval, že by členské státy EU „měly zvážit přidanou hodnotu přechodu na hlasování kvalifikovanou většinou, jak to doporučila Konference o budoucnosti Evropy“. Závěrečná zpráva z dané konference konkrétně doporučovala (.pdf, str. 83, 180 z 336), aby se o všech otázkách, o kterých se v současnosti hlasuje jednomyslně, rozhodovalo jen kvalifikovanou většinou. Výjimkou by dle závěrů konference měly být jen případy, kdy se hlasuje o přijetí nových členů do Unie a o změnách základních principů EU.

V říjnu 2023 Niedermayer také reagoval na prezidenta Petra Pavla, který omezení jednomyslnosti podpořil. Ve svém příspěvku na portálu Aktuálně.cz uvedl, že debata o vetu podkopává vzájemnou důvěru: „Dobře nemůže fungovat ani Unie, ve které část politiků přesvědčí veřejnost o potřebě pojistky ve formě veta s odkazem na to, že se ostatní proti nám mohou kdykoliv spiknout.“ Dále zmiňoval, že pokud k sobě členské země budou mít dostatek důvěry, „je vlastně skoro jedno, zda veto zůstane nebo bude v některých oblastech oslabeno“.

Svůj postoj Niedermayer vyjádřil i v rozhovoru pro Deník N v listopadu 2023. Vyzdvihl sice fakt, že EU je postavená na jednomyslnosti, ovšem dodal: „Pokud existuje vůle k dohodě, je skoro jedno, co se rozhoduje jednomyslně a co většinově.“ Vyjádřil také obavu, že lpění na jednomyslnosti může zablokovat rozšiřování Unie. 

Naproti tomu Alexandr Vondra v námi ověřované debatě (video, 9:00) i ve svých dřívějších vyjádřeních uváděl, že zrušení práva veta nepodporuje. Jednou z oblastí, kde by podle Vondry mělo jednomyslné hlasování zůstat zachováno, jsou např. přímé daně. Do této kategorie se přitom řadí výše zmíněná korporátní daň. 

Závěr

Luděk Niedermayer v minulosti skutečně několikrát kritizoval právo veta v Radě EU. Argumentoval například tím, že jednomyslnost se dá zneužít jako zbraň při vyjednávání. V Evropském parlamentu byl také jedním z předkladatelů dokumentu, který doporučoval zvážit přechod od jednomyslného hlasování k hlasování kvalifikovanou většinou. Zmíněný text se tehdy vztahoval především k případu, kdy Maďarsko využitím veta blokovalo zavedení minimální sazby korporátní daně. Alexandr Vondra naproti tomu zmiňoval, že zrušení práva veta nepodporuje a zachováno by podle něj mělo být například právě v oblasti přímých daní. Výrok Kláry Dostálové tak hodnotíme jako pravdivý.

Lídryně hnutí ANO Klára Dostálová ve volbách do Evropského parlamentu v kontextu výroku zmiňuje, že ačkoliv jsou s EU podle ní spojená i negativa, členství v ní je pro Česko výhodné. Ilustruje to na tom, že ČR od EU dostala víc peněz, než do ní odvedla.

Platby a příjmy od EU

Čistá pozice, o které Dostálová mluví, představuje finanční bilanci mezi příspěvky členského státu do rozpočtu EU a příjmy, které tento stát získává z evropských fondů. Jednoduše řečeno se tedy jedná o rozdíl mezi tím, jakou částku země do EU odvádí, a kolik od EU přijímá.

Česká republika je tzv. čistým příjemcem (.pdf), což jsou státy, jejichž příjmy z evropského rozpočtu převyšují odvody. Saldo čisté pozice ČR od jejího vstupu do EU do konce roku 2023 podle Ministerstva financí činilo 1,065 bilionu korun, kdy do unijního rozpočtu zaplatila (.xls) celkem 876,6 mld. a získala 1 941 mld. Kč. Následující graf znázorňuje vývoj plateb do rozpočtu EU a také příjmy z něj.

Závěr

Data Ministerstva financí ukazují, že Česko od svého vstupu do EU do konce roku 2023 z unijního rozpočtu získalo o 1,065 bilionu korun více, než do něj zaplatilo. Klára Dostálová se zmíněnou hodnotu vejde do naší standardní 10% tolerance, a její výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Alexandr Vondra (ODS) v kontextu výroku porovnává jednotu v rámci hnutí ANO a v rámci koalice SPOLU. Mluví proto o svém kolegovi z koalice SPOLU Luďku Niedermayerovi (TOP 09) a argumentuje, že v zásadních otázkách oba zastávají podobný názor.

Emisní norma Euro 7

Emisní normy Euro stanovují limity škodlivin, které do ovzduší vypouštějí motorová vozidla. Jedná se o závazné právní akty, které se postupem času zpřísňují. Nejnovější normu Euro 7 schválili europoslanci v březnu 2024.

Euro 7 nahrazuje předcházející normy, a to konkrétně normu Euro 6, která platila pro osobní automobily, dodávky a lehká vozidla, a také Euro VI, která platila pro nákladní automobily a těžká nákladní vozidla. Euro 7 je tedy jedinečnou normou v tom, že se vztahuje na oba druhy vozidel.

Významnou změnou, kterou Euro 7 přináší, jsou nová opatření ke snížení emisí pevných částic z opotřebovávání pneumatik a brzd. Kromě toho např. zavádí požadavky na zvýšení životnosti baterií. Někteří europoslanci nakonec schválenou podobu návrhu kritizovali za to, že byla mírnější než původní představený návrh. Především u osobních automobilů totiž emisní limity z výfukových plynů zůstaly na úrovni předchozí normy (.pdf, str. 26).

Hlasování o Euro 7

Zpravodajem nové normy byl v Evropském parlamentu sám Alexandr Vondra. Jeho spolustraníci z ODS a kolegové z koalice SPOLU hlasovali pro přijetí této normy. Jedním z hlasů pro byl i ten Luďka Niedermayera, který měl dříve výhrady k tomu, že podle něj norma zasáhne jen málo aut nebo k údajně nedostatečné akcentaci zdravotních dopadů emisí.

Proti přijetí normy pak skutečně hlasovali všichni tři poslanci hnutí ANO, tedy Martin Hlaváček, Ondřej Knotek a Ondřej Kovařík, které Vondra označil za „zbylé“. Tím odkazuje na skutečnost, že z hnutí Andreje Babiše v tomto volebním období odešly tři europoslankyně, původně zvolené právě za ANO.

Jako první se s hnutím ANO rozešla Radka Maxová, která jej opustila v roce 2020 a později navázala spolupráci se sociálními demokraty (SOCDEM). V roce 2023 se pro podobný krok rozhodla i místopředsedkyně Evropského parlamentu Dita Charanzová a také europoslankyně Martina Dlabajová, které nyní v europarlamentu působí jako nezávislé. Ve zmiňovaném hlasování normu Euro 7 podpořila Dita Charanzová i Radka Maxová, stejně jako zástupci koalice SPOLU. Martina Dlabajová se tehdy hlasování neúčastnila.

Závěr

Alexandr Vondra (ODS) správně uvádí, že jeho kolega z koalice SPOLU Luděk Niedermayer (TOP 09) hlasoval pro přijetí nové emisní normy Euro 7. Proti jejímu přijetí naopak hlasovali všichni tři z původních šesti zástupců hnutí ANO v Evropském parlamentu.

Lídr koalice SPOLU do eurovoleb Alexandr Vondra reaguje na kritiku od lídryně kandidátky ANO Kláry Dostálové, která tvrdí, že koalice SPOLU je nejednotná v otázce zachování práva veta v EU. Vondra poukazuje na to, že je podle něj hnutí ANO v některých ohledech méně jednotné než koalice SPOLU. Argumentuje tím, že se s hnutím ve volebním období 2014–2019 rozešli dva z jeho čtyř europoslanců a ve volebním období 2019–2024 se s ANO rozešli tři z jeho šesti europoslanců.

Europoslanci ANO ve volebním období 2014–2019

Ve volbách do Evropského parlamentu (EP) v roce 2014 získalo hnutí ANO čtyři mandáty, byli zvoleni Pavel Telička, Petr Ježek, Dita Charanzová a Martina Dlabajová. Ti následně vstoupili do politické skupiny ALDE (Aliance liberálů a demokratů pro Evropu).

Europoslanec Pavel Telička ovšem v roce 2017 ukončil s ANO spolupráci. Od hnutí se podle svých slov odstřihnul kvůli neshodám ohledně politického směřování hnutí a nedostatečnému prosazování evropské tematiky. Mandát europoslance si ale ponechal. Na začátku roku 2018 se s hnutím rozešel europoslanec Petr Ježek, kterému vadila podpora Miloše Zemana v prezidentských volbách a spolupráce s KSČM. Oba europoslanci v roce 2019 založili nové politické hnutí Hlas.

Europoslanci ANO ve volebním období 2019–2024

V evropských volbách v roce 2019 hnutí ANO vyhrálo se ziskem šesti křesel a následně se stalo součástí nové frakce Renew Europe, která vznikla jako nástupce skupiny ALDE. Zvoleni byli Dita Charanzová, Martina Dlabajová, Martin Hlaváček, Radka Maxová, Ondřej Knotek a Ondřej Kovařík.

Hnutí v roce 2020 opustila Radka Maxová, která kritizovala, že podle ní v ANO převažují marketingové zájmy nad původními idejemi hnutí. Později v roce 2021 navázala spolupráci se sociální demokracií (SOCDEM), kterou poté v EP zastupovala jako nezávislá. Současně přestoupila z frakce Renew Europe do frakce S&D (Progresivní aliance socialistů a demokratů).

V roce 2023 spolupráci s ANO ukončila Dita Charanzová, která uvedla, že se v nadcházejících volbách do europarlamentu už za hnutí kandidovat nechystá. Na hnutí kritizovala konzervativní a „národovecké“ směřování. Místopředseda ANO Karel Havlíček naopak odchod Dity Charanzové vysvětloval její nespokojeností s pravděpodobně nízkým umístěním na kandidátce hnutí ANO v nadcházejících eurovolbách.

Ve stejné době Charanzovou následovala europoslankyně Martina Dlabajová, která hnutí vytýkala odklon od liberálních hodnot a obávala se možné budoucí spolupráce ANO s SPD. Europoslankyně Charanzová a Dlabajová nadále zůstaly ve frakci Renew Europe jako nezávislé. Hnutí ANO tak v Evropském parlamentu zbyli už jen tři europoslanci: Martin Hlaváček, Ondřej Knotek a Ondřej Kovařík.

Závěr

V minulém volebním období (2014–2019) opustili hnutí ANO dva ze čtyř zvolených europoslanců. V tomto volebním období (2019–2024) mělo původně ANO v europarlamentu šest mandátů, tři europoslankyně se ovšem postupně s hnutím rozešly. Výrok Alexandra Vondry tak hodnotíme jako pravdivý.

Lídr koalice SPOLU ve volbách do Europarlamentu Alexandr Vondra odpovídá na otázku, jestli má jednoznačný názor na rušení práva veta v EU. Reaguje, že právo veta rušit nechce, protože by to podle něj vedlo k oslabení Česka, k omezení prostoru pro společná jednání a v konečném důsledku i k rozložení EU. V tomto kontextu uvádí, že koalice SPOLU se proti zrušení vyslovuje i ve svém volebním programu.

Právo veta

Právo veta znamená, že každý členský stát může odmítnout navrhované rozhodnutí Rady EU, které se týká citlivých oblastí. Jedná se například o daňovou politiku, rozhodnutí o přijetí nového člena do EU nebo společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Pokud se tedy na takovém rozhodnutí neshodnou všechny členské země, není přijato.

Zastánci reformy práva veta zdůrazňují potřebu větší flexibility v rozhodování EU, protože s rostoucím počtem zemí je stále složitější najít jednomyslnou shodu. Odpůrci naopak poukazují na to, že bez práva veta by menší státy mohly být snadno přehlasovány.

Program SPOLU

Program, se kterým jde koalice SPOLU do Evropských voleb 2024, obsahuje čtyři hlavní tematické okruhy, ve kterých SPOLU prezentuje svůj souhlasný či odmítavý postoj k jednotlivým problematikám (.pdf, str. 9–21).

Stanovisko k zachování práva veta obsahuje konkrétně závěrečný okruh nazvaný Budoucnost EU. V části, ve které se koalice mimo jiné hlásí k podpoře rozšiřování EU o státy východní a jihovýchodní Evropy včetně Ukrajiny, se SPOLU zároveň vyslovuje proti „rušení práva veta v klíčových oblastech zahraniční politiky, obranné politiky nebo daní“ (.pdf, str. 21).

Závěr

Volební program koalice SPOLU před volbami do Evropského parlamentu skutečně obsahuje nesouhlas se zrušením práva veta. Výrok Alexandra Vondry tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa (Piráti) mluví o cíli snížit emise skleníkových plynů, k čemuž se zavázala i Česká republika podepsáním Pařížské dohody. Řešení spatřuje především v jaderné energii a obnovitelných zdrojích. Tyto zdroje energie by měly nahradit uhelné elektrárny, které mají v současnosti ze všech sektorů nejvyšší podíl na vypouštění emisí skleníkových plynů.

Moderátor se poté ptá, zda hlavní výhodou jaderných elektráren není jejich životnost oproti větrným či solárním elektrárnám, které se musí po pár letech obnovit. Peksa v odpovědi popisuje životní cyklus fotovoltaiky, přičemž jsou podle něj její výstavba, návratnost investice a životnost výrazně kratší než u jaderné elektrárny. Zároveň zmiňuje i nevýhody jaderných elektráren, např. nákladné rekonstrukce a nejistotu návratnosti vzhledem ke kolísavému vývoji cen elektřiny.

Výstavba

Před samotnou instalací solárních panelů, neboli fotovoltaik, je potřeba splnit několik bodů. První fáze obnáší výběr instalační firmy, v některých případech získání povolení, popřípadě zažádání o dotaci. Dodavatel následně posoudí stav domu a navrhne solární systém tak, aby vyhovoval střeše a energetickým potřebám. Tato fáze může trvat od jednoho do čtyř týdnů. Samotná instalace fotovoltaických panelů je rychlá a dle firem trvá přibližně tři dny.

Pro spuštění fotovoltaického systému je nutná návštěva revizního technika, který provede kontrolu zapojení, poté přichází technik od energetické společnosti, který celý systém znovu zkontroluje a připojí elektrárnu do sítě. Tato fáze by měla trvat pár týdnů. Celkově může proces instalace solární elektrárny od návrhu systému po připojení k síti trvat tři až šest měsíců. Časový harmonogram se však u každého zákazníka a společnosti může lišit, délka by však neměla zpravidla přesahovat jeden rok.

Výstavba jaderných elektráren je mnohem delší a složitější proces. Příprava projektu, včetně regulačních a environmentálních povolení, může trvat i přes 20 let. V průměru nicméně trvá 11 až 12 let (.pdf, str. 43). Samotná stavba jaderného reaktoru pak trvá přibližně 6 až 8 let.

V Česku fungují dvě jaderné elektrárny – Temelín a Dukovany. Rozhodnutí postavit jadernou elektrárnu Temelín vzniklo v roce 1979, první blok začal vyrábět elektřinu v roce 2000 a druhý blok o dva roky později. Výstavba elektrárny Dukovany byla rychlejší, v roce 1970 byla podepsána dohoda o výstavbě, první blok byl dokončen už v roce 1985, poslední blok o dva roky později.

Návratnost investic

Návratnost investic do fotovoltaik se u každé domácnosti může lišit na základě mnoha faktorů. Roli hraje např. spotřeba elektřiny dané domácnosti a podle toho zvolený výkon a počet solárních panelů. Vliv v Česku mají také dotace v rámci programu Nová zelená úsporám. Od 15. února 2024 je možné získat dotaci až 200 000 Kč za instalaci fotovoltaiky, pokud si uživatel zároveň instaluje i zateplení. 160 000 korun je možné dostat pouze za instalaci fotovoltaiky bez zateplení. Návratnost investic také souvisí s ukládáním přebytků do fyzické a virtuální baterie.

Podle magazínu Forbes dosahovala v roce 2023 návratnost investice do fotovoltaiky deset let. Údaj zveřejňují i samotní dodavatelé, např. společnost S-power udává průměrnou návratnost investice do 6–7 let v souvislosti se spotřebou domácnosti. K podobnému závěru dochází i společnost E-ON, podle které návratnost může být do 7 let.

Jaderné elektrárny oproti tomu vyžadují velmi vysoké počáteční investice a dlouhou dobu výstavby, což ve výsledku zvyšuje celkové náklady a prodlužuje dobu návratnosti. Dle odborného článku Fio banky (.pdf) by se návratnost nových bloků jaderné elektrárny Temelín mohla pohybovat v rozmezí 14 až 29 let, přičemž ji mohou ovlivnit faktory jako výše finální investice či cena elektřiny (str. 2). Tyto faktory mohou teoreticky vést i k situaci, kdy je projekt jaderné elektrárny ve výsledku ztrátový. Obavy z nenávratnosti investice vedly např. k zastavení tendru na dostavbu bloků v Temelíně v roce 2014, kdy rozhodnutí vedení ČEZ souviselo s nízkými cenami elektřiny na trhu.

Životnost

Hranice životnosti fotovoltaik je obvykle stanovena poklesem výkonu do 20 %. Fotovoltaická elektrárna má podle výrobců předpokládanou životnost 25 let a více. Výrobci panelů nabízejí zpravidla záruky na výkon 25 až 30 let (.pdf, str. 782), z čehož lze usuzovat, že za tuto dobu by výkon panelů neměl klesnout o zmíněných 20 %.

U kvalitních fotovoltaických panelů můžeme předpokládat, že jejich životnost bude dokonce i 30 nebo 40 let. Roli ovšem hraje např. správná údržba, neboť i drobná poškození na panelech mohou snižovat výkon, a tím životnost elektrárny.

Jaderné elektrárny mohou být naopak v provozu mnohem déle, často 40 až 60 let, v některých případech i více, pokud jsou dobře udržovány a modernizovány. Např. jaderná elektrárna Dukovany již dosáhla projektové živostnosti 30 let, díky kvalitní údržbě by ale mohla fungovat dalších 10 až 20 let.

Shrnutí

Mikuláš Peksa správně uvádí, že životní cyklus jaderné elektrárny je oproti cyklu fotovoltaických elektráren delší. To zahrnuje delší dobu výstavby, delší dobu návratnosti investic i delší provozní životnost. Výstavba fotovoltaických elektráren vyjde na dva až šest měsíců, zatímco příprava a výstavba jaderné elektrárny trvá mnohem déle. Návratnost investice do fotovoltaik se pohybuje mezi 7 až 10 lety, avšak jejich životnost může dosáhnout 25 až 40 let. Jelikož Peksa uvádí nepřesnou hodnotu u životnosti fotovoltaik, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý s výhradou.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o tom, že jedním z nástrojů pro snižování emisí může být nahrazení spalování uhlí obnovitelnými zdroji nebo jadernou energií. Moderátor následně zmiňuje, že vláda plánuje dostavbu čtyř nových jaderných reaktorů v Dukovanech a Temelíně, přestože se původně mělo jednat pouze o jeden blok v Dukovanech. Na dotaz, zda je takový projekt reálný, Peksa odpovídá, že elektrárny by mohly být hotové v roce 2040 za předpokladu, že by výstavba začala neprodleně. Ve svém odhadu vychází z toho, že tendr na dostavbu jednoho bloku v Dukovanech ČEZ zahájil v roce 2022, kdy podle něj Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) předpokládalo, že dostavba bude dokončena v roce 2036.

Zpráva MPO

Ministerstvo průmyslu a obchodu v březnu 2022 zveřejnilo informaci o tom, že stát souhlasil se zahájením výběrového řízení na dodavatele nového jaderného zdroje v Dukovanech. Resort už během vlády Andreje Babiše v roce 2021 do tendru přizval tři uchazeče, kteří prošli bezpečnostní prověrkou (.pdf). Konkrétně se jedná o společnosti Électricité de France (EDF), Korea Hydro and Nuclear Power Company (KHNP) a Westinghouse Electric Company. Ruská společnost Rosatom byla z tendru vyloučena poté, co vyšlo najevo důvodné podezření o zapojení ruských agentů do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích.

Podle informací MPO z března 2022 má být smlouva s vítězem výběrového řízení uzavřena v roce 2024. Zahájení dostavby Dukovan bylo plánováno na rok 2029 a blok měl být podle přepokladů spuštěn v roce 2036. MPO dále uvedlo, že součástí zakázky je i nezávazná smlouva na další bloky v Temelíně a Dukovanech.

Vývoj tendru

V usnesení z ledna 2024 dala Fialova vláda ministru průmyslu a obchodu a ministru financí za úkol předložit do prosince 2024 návrh financování dalších jaderných zdrojů v Dukovanech a Temelíně (.pdf). Fialův kabinet také vyzval EDF a KHNP k předložení závazných nabídek ke stavbě až čtyř nových reaktorů. Ze soutěže zároveň vyřadil americkou firmu Westinghouse, protože její nabídka podle ministra Jozefa Síkely nebyla závazná a při hodnocení tedy nemohla být srovnatelná s konkurenty.

Podle nového plánu vláda dodavatele vybere do konce června 2024. Změna původní zakázky však nemá mít vliv na plánované dokončení prvního reaktoru, jehož zkušební provoz má začít v roce 2036. Ostatní bloky by pak měly být postupně dokončeny do roku 2050.

Závěr

Ministerstvo průmyslu a obchodu v roce 2022 odsouhlasilo rozšíření jaderné elektrárny Dukovany o další reaktor. Podle tehdejších informací resortu má být dostavba nového bloku dokončena v roce 2036. Tento odhad se přitom nezměnil ani potom, co byl tendr rozšířen na výstavbu čtyř nových reaktorů jak v Dukovanech, tak i Temelíně. Výrok Mikuláše Peksy proto hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o snižování emisí skleníkových plynů, k čemuž se Evropská unie zavázala v Zelené dohodě pro Evropu. Ta říká, že EU do roku 2030 sníží emise vypouštěných skleníkových plynů o 55 % oproti roku 1990. Evropská komise později doporučila redukovat emise do roku 2040 dokonce o 90 % (.pdf, str. 3). Podle slov europoslance Peksy se EU v současné době podařilo emise snížit již o 40 %.

Cesta k uhlíkové neutralitě

Evropská komise v roce 2019 představila Zelenou dohodu pro Evropu, jejímž cílem je vytvořit z Evropy první klimaticky neutrální kontinent. Součástí dohody je také balíček „Fit for 55,“ který obsahuje návrhy, jež mají EU pomoci vytyčených cílů dosáhnout. Cílem EU je do roku 2030 dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 55 % v porovnání s rokem 1990. Toto snížení emisí je však pouze mezikrokem k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

V únoru 2024 předložila Evropská komise návrh, ve kterém doporučuje snížit čisté emise do roku 2040 o 90 % ve srovnání s úrovní v roce 1990. Jedná se však pouze o doporučení, legislativní návrh představí až nadcházející komise, která vznikne po červnových eurovolbách. Cíl EU pro rok 2040 navazuje na hodnocení Pařížské dohody, kde vyšlo najevo, že snahy států o snižování emisí nevedou k udržení oteplování pod hranicí 2 °C a už vůbec ne k jeho omezení na 1,5 °C.

Dosavadní výsledky

Evropská komise každý rok publikuje zprávu o pokroku ve snižování emisí. Podle poslední zprávy, která hodnotí vývoj za rok 2022, se celkové emise skleníkových plynů z průmyslu, zemědělství i domácností meziročně snížily o 3 %, čímž pokračuje klesající trend. Oproti roku 1990 celkový pokles činil 32,5 % (.pdf, str. 3).

Zpráva za rok 2023 zatím není k dispozici, celkové emise však lze vypočítat z dat Eurostatu. Po sečtení čtyř kvartálů za rok 2023 tvořily emise skleníkových plynů celkem 3,432 miliardy tun. V roce 2022 státy EU vyprodukovaly celkem 3,615 miliardy tun ekvivalentu CO₂, jedná se tedy o 5% meziroční pokles. V porovnání s rokem 1990 státy EU v roce 2023 vyprodukovaly o necelých 35,9 % emisí méně.

Závěr

Cílem EU je do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Evropská komise proto představila v únoru 2024 doporučení na snížení emisí o 90 % do roku 2040, aby bylo možné dosáhnout vytyčených cílů. Podle zprávy hodnotící pokrok ve snižování emisí za rok 2022 došlo oproti roku 1990 ke snížení emisí skleníkových plynů o 32,5 %. V roce 2023 se podle dat Eurostatu celková redukce emisí dostala na 35,9 % oproti roku 1990. Podle Mikuláše Peksy došlo ke snížení emisí o 40 %, pohybuje se tedy na hranici naší 10% tolerance. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas: 0:38) a poté mluví o evropské legislativě. Ačkoliv přímo nezmiňuje, o jaké dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Návrh Zelené dohody zveřejnila Evropská komise v prosinci 2019. Záměrem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížit emise skleníkových plynů. Jedním z hlavních cílů (.pdf, str. 4), je snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima.

Součástí unijních snah v oblasti klimatu je i balíček předpisů s názvem Fit for 55, prostřednictvím kterých se dle Evropské rady dosáhne zmíněného snížení emisí. Mezi tyto předpisy patří například Směrnice o obnovitelných zdrojích energie, která stanovila, že podíl energie z obnovitelných zdrojů má být v roce 2030 minimálně 42,5 %, čímž navýšila předešlý cíl.

Zelená dohoda pro Evropu opravdu obsahuje cíl snížit emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030, a to oproti hodnotám z roku 1990. Výrok Mikuláše Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa v kontextu výroku mluví o rychlosti snižování emisí. V souvislosti s tím zmiňuje schválené dohody, které ochranu klimatu upravují. Na začátku rozhovoru popisuje Pařížskou klimatickou dohodu (video, čas 0:38), kterou zástupci 196 států přijali v roce 2015. Následně ale mluví o evropské legislativě a byť přímo nezmiňuje, o které dohodě hovoří, z kontextu výroku vyplývá, že je řeč o Green Dealu neboli Zelené dohodě pro Evropu.

Zelenou dohodu představila Evropská komise v prosinci 2019. Jejím cílem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990 (.pdf, str. 4). Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality.

Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). Při schválení Zelené dohody přitom svou roli sehrál i bývalý předseda vlády Andrej Babiš, který se tehdejšího jednání zúčastnil. V Evropské radě totiž Českou republiku zastupuje její premiér, jímž v době schválení Zelené dohody byl právě Babiš. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) v Radě EU posléze schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021.

Zelená dohoda, na kterou naráží Mikuláš Peksa, tedy vznikla už ke konci roku 2019. Evropská rada ji ale schválila až v roce 2020, kdy její přijetí za Českou republiku odsouhlasil tehdejší premiér Andrej Babiš. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.