Potůčkova komise fungovala od roku 2014 do září tohoto roku. Byla odbornou důchodovou komisí, která vznikla na základě koaliční smlouvy a programového prohlášení vlády ČR pod záštitou ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové a ministra financí Andreje Babiše. Měla za úkol připravit návrhy na pokračování důchodové reformy, které stabilizují důchodový systém v dlouhodobé perspektivě a budou přijatelné napříč politickým spektrem a také občany.

Dle výroku Miloše Zemana byla tato komise neúspěšná, avšak několik jejích návrhů se promítlo do přijatých zákonů a jeden návrh byl schválen vládou a předán k projednání v Parlamentu ČR. Jednalo se o návrhy realizované v rámci základního důchodového pojištění (.pdf, str. 4), dále o návrhy realizované v rámci systému důchodového spoření (.pdf, str. 4) a návrhy realizované v rámci doplňkového penzijního spoření (.pdf, str. 4).

Návrh, který byl schválen vládou a předán Parlamentu ČR, byl návrhem v rámci základního důchodového pojištění –diferenciace sazeb pojistných obvodů pro rodiny s dětmi (.pdf, str. 5).

Bezděkova komise fungovala v letech 2004–2005, kdy připravovala podklady pro rozhodování o pokračování důchodové reformy, avšak návrhy komise nebyly k ničemu, jelikož se politici neodhodlali k žádným změnám. Druhá Bezděkova komise fungovala v roce 2010, kdy jejím úkolem bylo aktualizovat výstupy první komise a také příprava odborných doporučení ke změnám v důchodovém systému. Návrhy této komise jsou dostupné v závěrečné zprávě z roku 2010 zde.

ČSSD nesouhlasila s reformou, jelikož chtěla udržet tehdejší financování důchodů, pravice naopak reformu podporovala (ODS, TOP 09, VV). Vládní koalice ODS, TOP 09 a VV důchodovou reformu prosadila od roku 2013, avšak následující vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL ji zrušila.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož obě komise dospěly k návrhům a doporučením, které byly předloženy vládě, navíc několik návrhů Potůčkovy komise se promítlo do zákonů. Následné výsledky komise závisí také na rozhodování vlády a schvalování návrhů, což ovšem komise úplně ovlivnit nemůže. Dodejme, že nehodnotíme správnost či kvalitu daných návrhů, které komise připravily a které následně jednotlivé politické reprezentace více či méně využily do legislativy.

Miloš Zeman při projevu v Poslanecké sněmovně na páté schůzi 10. ledna 2018 k bodu Žádost vlády České republiky o vyslovení důvěry oznámil, že na debaty o možné koalici nebylo příliš mnoho času ze dvou důvodů.

„Zaprvé, pan premiér mě požádal, abych jmenoval jeho vládu 13. prosince, a já jsem mu vyhověl, protože jsem uznal jako pádný důvod, a to byla návštěva Evropské rady v Bruselu 14. prosince. Ale tím naběhla ona třicetidenní lhůta. A kromě toho, a to je druhý důvod, tady byly vánoční a novoroční svátky, takže se toho zase tak moc neudělalo.“„Zavazuji se tedy, že vytvořím před avizovaným druhým pokusem dostatečný časový prostor odpovídající možná německému modelu, aby mohla proběhnout ona jednání, ať už budou směřovat k většinové koaliční vládě, anebo naopak k menšinové vládě s tolerancí nebo podporou některých parlamentních subjektů.“

Německá vláda vyjádřila svou snahu o dočasné ukončení diskuse o rovnoměrnějším přerozdělování uprchlíků. Toto prohlášení měl učinit německý ministr vnitra Thomas de Maiziére v rámci neformálního jednání unijních ministrů vnitra v Sofii. Za hlavní témata, na která je nutno se soustředit, považuje společná pravidla azylového řízení a podmínky pro další přijímaní uprchlíků. Diskusi o povinných kvótách se rozhodl dočasně odložit, aby se uvolnil prostor pro posun ve zmíněných otázkách.

Předseda německého spolkového sněmu Schäuble rovněž uvedl, že „prioritou je spíš přijít na to, jak kontrolovat vnější hranice (EU) a jak podporovat ty, které to zatěžuje“. Podle Wolfganga Schäubla je tak v současnosti skutečně důležitější otázka společné migrační a integrační politiky než kvóty samotné.

Co se týče Drahošova konzistentního přístupu, podobný výrok pronesl např. v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018 - ten jsme ověřilijako pravdivý. Stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle vlastních vyjádření kvóty nepodporuje, apelujena důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňujepotřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.

Kateřina Šimáčková sice souhlasí s církevními restitucemi, avšak je zavádějící tvrdit, že byla Milošem Zemanem jmenována soudkyní Ústavního soudu za situace, kdy tento soud bude dříve nebo později o církevních restitucích rozhodovat. O jejich ústavnosti totiž rozhodoval již dva měsíce před jmenováním Šimáčkové.

Prezident tento příklad uvedl v souvislosti s výrokem Pavla Fischera o (ne)jmenování homosexuála soudcem Ústavního soudu, protože by v budoucnu mohl rozhodovat o právech sexuálních menšin. Zeman se tak snažil prezentovat, že on sám v minulosti jmenoval osobu, která měla silný názor na otázku, kterou měl dle něj Ústavní soud v budoucnu řešit.

Miloš Zeman ve výroku podle všeho myslí soudkyni Kateřinu Šimáčkovou. Jak uvádí Česká televize, právě jí měly být při jejím schvalování některými senátory vyčítány její názory na církevní restituce. Tato otázka se podle všeho řešila na základě iniciativy tehdejšího senátora Zdeňka Škromacha, který dle iDnes.cz zadal svému poradci Radovanu Suchánkovi (dnes již také soudci ÚS), aby vyhledal, co si navrhovaní kandidáti myslí o církevních restitucích. O názoru Kateřiny Šimáčkové před jejím jmenováním informovaly také Lidové noviny, když uvedly, že „v levicovém Senátu by její schválení mohlo ohrozit to, že pokud jde o církevní restituce, stojí na opačné straně než ČSSD (jako advokátka zastupovala církve)“. Z veřejných zdrojů je možné dohledat také třeba to, že Šimáčková církevní restituce podpořila při své přednášce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Je tedy možné říct, že názor Šimáčkové na restituce je pozitivní.

O církevních restitucích Ústavní soud rozhodl 3. 6. 2013 (návrh na jejich zrušení podali senátoři 5. 2. 2013). Jako kandidátka na soudkyni ÚS byla Šimáčková představena již 15. 5. 2013 (Lidovky.cz). Její nominaci schválil Senát svým usnesením z 20. 6. 2013. Šimáčková byla soudkyní Ústavního soudu jmenována až 7. 8. 2013, tedy dva měsíce poté, co o církevních restitucích Ústavní soud rozhodoval. Je tedy zavádějící, pokud na tomto případu Zeman prezentuje, že soudkyní jmenoval osobu, která podle něj má silný názor na otázku, kterou by měl ÚS řešit. Posuzování ústavnosti církevních restitucí se totiž dostalo k Ústavnímu soudu ještě před jejím jmenováním.

Země, ve kterých je zavedeno euro, patří do tzv. Eurozóny. Země Eurozóny se podíli téměř 3/4 na HDP Evropské unie. V případě, že se některý ze států Eurozóny dostane do finančních problémů a ohrozí tak stabilitu měny v celé Evropě, tak může zasáhnout nadnárodní finanční instituce Evropský stabilizační mechanismus (ESM).

V roce 2012 byl ESM zaveden aby nahradil starší instituce podobného druhu (Evropský nástroj finanční stability a Evropský mechanismus finanční stabilizace). ESM má k dispozici až 700 mld. eur, které lze využít na záchranu finanční stability různými způsoby jako například nakupováním státních dluhopisů nebo poskytováním půjček.

Do fondu ESM přispívají pouze členové Eurozóny, Česká republika by se k ním při přijetí eura automaticky přidala. Petr Hannig tak poněkud neobratně popisuje realitu, za řecké dluhy by Česká republika ručila nepřímo skrze ESM.

Je pravdou, že se Michal Horáček naučil anglicky. Bohužel jeho korespondenční aktivity pro jezdecké časopisy ve Velké Británii (The British Racehorse, Bloodstock Breeders’ Annual Review) či USA (The Thoroughbred Record) jsou veřejně nedohledatelné.

Za článek v posledně jmenovaném periodiku dostal v roce 1982 novinářskou cenu Excellence in Journalism. Ocenění je opět nedohledatelné – důkaz o jeho existenci můžeme najít jen opisem na počátku článku Miloše Čermáka Causa Michal Horáček, který byl vydán v Reflexu v roce 1995. V tomto článku je uvedeno, že cenu z roku 1982 dostal Horáček za článek o amerických žokejích a trenérech působících v carském Rusku.

„Mimo jiné objevil, že koncem minulého století působila v Rusku velká kolonie amerických žokejů a trenérů. Napsal o tom článek do amerických novin a dostal za něj prestižní novinářskou cenu.“

V pozdějším rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2007 uvádí, že cenu dostal za článek o historii Velké Pardubické. Na otázku, za co konkrétně bylo to ocenění, odpověděl takto:

„No, byl to článek o historii Velké Pardubické, byla to taková obrovská věc asi na dvacet stránek, kde jsem našel v muzeu ve Slatiňanech starý ještě archiv z doby Oktaviána Kinského. To byl hrabě, kterej vlastně tu Velkou Pardubickou založil, takovej blázen, zajímavej člověk. A to bylo něco úplně novýho a Američani prostě na to valili oči.“

Pravdou ale zůstává, že v roce 1984 Michal Horáček ukončil úspěšně studia na americkém World Press Institute, a tedy že musel zvládnout minimálně základy novinářské angličtiny.

Dle odborníků na bezpečnost – například analytiků z Pražského institutu bezpečnostních studií v Praze – nese kauza lithium zřejmé znaky dezinformační kampaně. Dle informací z Aktuálně.cz měl v této kauze také vliv podnikatel Zdeněk Zbytek, který má výborné vazby na Rusko a jenž se v kauze angažoval prostřednictvím zasílání e-mailů několika poslancům před volbami, mezi nimiž byli i Andrej Babiš a Vojtěch Filip. Zbytek pro Aktuálně.cz reagoval následovně:

„Informace, které jsem o lithiu obdržel, jsem mailem přeposlal na soukromé maily – tak jako to dělám při zajímavých informacích běžně – desítce svých kamarádů a známých. Mezi nimi i řadě poslanců bývalé Poslanecké sněmovny a i některým bývalým i současným senátorům. S tím, že jsem ale upozornil, že nemám možnost ony informace prověřit, zda jsou důvěryhodné či nikoliv.“

Po volbách toto téma opravdu utichlo a dále se už příliš neprojednávalo. S prvotní informací o lithiu přišel 4. října, tedy pouhých 16 dnů před volbami, proruský dezinformační server Aeronet. Dle informací z Aeronetu ČSSD chystá tunel, který by Česko připravil o peníze z lithia. Tuto zprávu zveřejnil server poté, co ministr průmyslu a obchodu za ČSSD Jiří Havlíček podepsal memorandum s australskou firmou European Metal Holdings o těžbě lithia.

O kauze se dále jednalo na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny 16. října, kde vláda byla požádána, aby zrušila platnost memoranda o lithiu. Argumentovalo se především tím, že by lithium měl těžit český státní podnik. Na schůzi bylo také viditelné napětí mezi ČSSD a ANO, kdy Babiš označil kauzu lithium za kšeft ČSSD. Sociální demokracie naopak považuje kauzu za umělou a označuje ji jako útok ze strany ANO a KSČM.

Celým tématem se podrobně zabýval prosincový text Aktuálně.cz, který sledoval také počty zmínek o kauze. Ten jasně dokládá, že kauza lithium s volbami český veřejný prostor opustila.

Topolánek Sobotku spojuje s podpisem dokumentu, pod kterým však bývalý premiér podepsán není. Pokud přistoupíme na rozšířený význam slova „podepsal“ Sobotkova ministryně Marksová hlasovala v jedné ze spolupracujících institucí pro tuto podobu dokumentu, nicméně činila tak z pověření koaliční vlády jako celku. Úkon tak nelze expremiérovi bez dalšího připsat. Výrok obsahuje i další nepřesnosti, které vedou k udělenému hodnocení.

Předně ujasněme, že Topolánek nejspíš nemluví o Evropské sociální chartě, ale Evropském pilíři sociálních práv. Evropskou sociální chartu, lidskoprávní dokument Rady Evropy (mezinárodní.organizace mimo struktury EU), jsme přejali jako nástupnický stát ČSFR, resp. nastoupili jsme v r. 1993 jako signatář a v roce 1999 také ratifikovali. S tím však neměl Sobotka co dočinění.

O čem Topolánek hovoří, je Evropský pilíř sociálních práv (.pdf; anglicky potom zde, .pdf), společný nezávazný dokument Evropského parlamentu, Rady EU a Komise přijatý v listopadu 2017 závěrem summitu EU. Hlavy těchto tří orgánů zde také dokument podepsaly, tehdejší premiér Sobotka svůj podpis nikam nepřipojoval. V rámci procesu přijímání dokumentu k tomuto neměl pravomoci, tedy ani nemohl.

Procedura přijetí objasňuje, že klíčovými aktéry byl Evropský parlament (kde české zájmy zastupují volení europoslanci), Evropská komise (kde zájmy EU dané zakládajícími smlouvami hájí eurokomisaři pověření daným státem, avšak ti od něj nadále nepřijímají instrukce) a právě Rada EU (kde státy zastupují ministři příslušní podle agendy.)

V Radě pak dokument jednomyslně schválili ministři všech členských států včetně ministryně Marksové za Česko. Pokud se podíváme do spodních pater rozhodovací procedury, ministryně Sobotkovy vlády hlasovala v Radě EU také pro přijetí tohoto společného projektu tří unijních institucí. Marksová však jednala z pověření koaliční vlády jako sboru, není tedy možné ztotožňovat její hlas s vůlí Sobotky.

Dodejme, že na zmíněném summitu opravdu ČR zastupoval Sobotka, pro své působení zde dostal od vlády zmocnění, nicméně podle dostupných informací se pouze účastnil řečnického panelu a do přijetí dokumentu nijak nezasáhl. Na co Topolánek naráží „nezávazným podpisem“, je nejspíš skutečnost, že dokument sám není závazné povahy, jde o pouhý soubor doporučení státům. EU však povede průběžný monitoring (angl.) plnění cílů pilíře napříč všemi členskými státy.

ČSSD a KDU-ČSL jsou skutečně nejstaršími politickými stranami v současném politickém spektru. ČSSD vznikla v roce 1893, kdy se definitivně odtrhla od rakouské sociální demokracie; KDU-ČSL vznikla v roce 1919, kdy sloučením několika katolických stran vznikla Československá strana lidová nesoucí svůj název až do roku 1992.

Volby do Poslanecké sněmovny konané v říjnu 2017 přinesly oběma zmíněným stranám nejnižší výsledky v historii samostatné České republiky. Výjimkou jsou pouze volby v roce 2010, kdy KDU-ČSL se svými 4,39 % hlasů nedokázala překročit nutnou pětiprocentní hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny.

V říjnových volbách do Poslanecké sněmovny získala ČSSD 7,27 % hlasů, což odpovídalo počtu 368 347 hlasů. V minulých volbách v roce 2013 obdržela ČSSD 20,45 % hlasů od 1 016 829 voličů. KDU-ČSL obdržela ve volbách v roce 2017 5,80 % hlasů, což odpovídá 293 643 hlasům; v roce 2013 obdržela strana 6,78 % hlasů, tj. 336 970 hlasů.

Oprava: Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože 2 ze 3 trestných činů, kterým Bartoš v tomto případě čelí, byly součástí českého Trestního zákona i v 90. letech. Výrok byl původně hodnocen jako pravdivý. Za chybu se omlouváme.

Adam B. Bartoš je předsedou strany Národní demokracie a zároveň figuruje jako mluvčí prezidentského kandidáta Petra Hanniga. V roce 2015 zanechal při návštěvě hrobu Anežky Hrůzové v Polné, za jejíž vraždu byl neprávem odsouzen žid Leopold Hilsner, vzkaz s antisemitskou rétorikou, který se stal podnětem k soudnímu přezkoumání.

Předseda ND je obviněn z podněcování k nenávisti, hanobení národa a schvalování genocidy. Již v roce 2016 byl spolu s Ladislavem Zemánkem pravomocně odsouzen k roční podmínce s dvouletým odkladem, za výše uvedené trestné činy mu však hrozí odnětí svobody až na tři roky. Konečné soudní přelíčení je v těchto dnech v plném proudu, avšak jeho průběh zdržuje předčítání veškerých vydaných stranických listů Národní demokracie. K projednávání přišel Bartoše podpořit i Petr Hannig.

Petr Hannig mluví v souvislosti s obžalobou Adama Bartoše tedy o trestných činech podněcování k nenávisti, hanobení národa a schvalování genocidy. První 2 jmenované byly součástí českého právního řádu i ve zmíněných 90. letech. Konkrétně jako § 198 a § 198a Trestního zákona. Podněcování k národnostní a rasové nenávisti se do zákona dostalo prostřednictvím novely 557/1991 Sb., účinné je od 1. ledna 1992.

Pouze zmíněné popírání genocidy se stalo trestným činem až později. Výrok Petra Hanniga je tedy hodnocen jako nepravdivý.