Prezident měl garantovanou zákonodárnou iniciativu v Ústavě Československé socialistické republiky z 11. července 1960, konkrétně v čl. 52 odst. 1. Se změnou státního zřízení na federaci v roce 1969 byla velká část textu „Socialistické ústavy“ nahrazena ústavním zákonem 143/1968 Sb., zákonodárná iniciativa prezidenta zůstala však ve čl. 45 odst. 1 až do rozpadu Československa zachována.

V Ústavě samostatné České republiky se již tato prezidentova pravomoc nevyskytuje, ústavní právník Jan Kysela změnu odůvodnil takto: „Do roku 1992 prezident zákonodárnou pravomoc měl, ale neměl právo veta. Když se pravomoc škrtla, zejména kvůli Václavu Havlovi, který svými návrhy ze začátku 90. let politickou třídu značně jitřil, nahradila se vetem.“

K tématu přímé volby starostů a hejtmanů se prezident Zeman vyjádřil 11. března 2016 na 42. schůzi Poslanecké sněmovny u bodu návrhu zákona o celostátním referendu. „Návrh, který propaguji, spočívá v tom, že by se starostou nebo hejtmanem stal ten, kdo dostane nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnější strany. To druhé proto, protože zvolený starosta nebo hejtman nemá zůstat jako kůl v plotě a má mít výraznou podporu mezi zastupiteli, byť by to nutně nebyla podpora většinová.“

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5 a 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5 000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210)), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245)), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Miloš Zeman se mýlí v tom, že v Poslanecké sněmovně leží podobný návrh. Ten poslanci nestihli doprojednat v minulém období, reálně již tedy na stole není, musí být případně načten znova. Navíc tento návrh neumožňoval, aby se jeho prostřednictvím uskutečnilo referendum o vystoupení z EU. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Sobotkova vláda v minulém volebním období předložila do Poslanecké sněmovny návrh zákona o celostátním referendu. Ten ovšem nebyl projednán. Dodejme, že nebyl projednán kvůli samotné vládní koalici, která jej nezařadila na program zasedání poslanců. To opakovaně navrhoval Tomio Okamura. Věnovali jsme se tomu v některých našich textech.

S koncem volebního období tak padl zákon pod stůl a nyní již v Poslanecké sněmovně vůbec není.

Co se týče použitelnosti návrhu na uspořádání referenda, to popisují články 1 a 2 návrhu. Případné hlasování o vystoupení České republiky z Evropské unie pak fakticky znemožňoval čl. 1, odst. 2.

Čl. 1
Základní ustanovení
(1) Tento ústavní zákon upravuje konání celostátního referenda.
(2) Tento ústavní zákon se nevztahuje na konání referenda podle čl. 10a odst. 2
Ústavy České republiky a referendum ve věci výpovědi mezinárodní smlouvy podle čl. 10a
Ústavy České republiky.

Čl. 2

Předmět referenda
(1) V referendu lze rozhodovat o věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu
s výjimkou rozhodování o
a) základních právech a svobodách,
b) státním rozpočtu a ve věcech znamenajících zásah do právní úpravy nebo správy daní,
poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění,
c) porušení závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva,
d) ustanovování jednotlivých osob do funkcí a o jejich odvolávání z funkcí,
e) individuálních právech a povinnostech.
(2) Referendem nelze schvalovat právní předpisy.

Miloš Zeman korektně popisuje potřebný počet petentů (čl. 4 návrhu) a stejně tak výsledek SPD ve volbách. Nicméně libovolný počet hlasů/podpisů by SPD nezaručilo, že by podle návrhu (který ve Sněmovně neleží a navíc to podle něj není ani možné) bylo vyvoláno referendum o vystoupení z EU.

Dodejme, že Miloš Zeman během projednávání tohoto návrhu Sobotkovy vlády vystoupil v Poslanecké sněmovně a apeloval na poslance, aby návrh schválili.

Zeman nejmenuje všechny zahraniční mise, ve kterých čeští vojáci působí. V oblastech, které zmiňuje, čeští vojáci skutečně působí. Počty, které uvádí, nejsou zcela přesné, ale rámcově odpovídají skutečnosti.

Organizace, které popisuje jako protivníky českých vojáků, v těchto oblastech skutečně operují (Tálibán v Afghánistánu, Al-Káida na Sinaji, Islámský stát v Iráku a Al-Nusra v Sýrii). Všechny z nich jsou některými státy označované za teroristické (např. USA).

Česká republika má v současnosti své vojáky v několika zahraničních misích:

Afgánistán (mise Resolute Support Mission):

• 246 českých vojáků
• Část má za úkol pomáhat s výcvikem afghánské armády, část „provádět bezpečnostní opatření v přiděleném prostoru odpovědnosti s cílem eliminovat nepřátelské aktivity proti základně“ naší armády.

Mali (European Union Training Mission, United Nations Multidimensional Integrated Stabilisation Mission in Mali)

• přes 40 vojáků
• Úkolem je ochrana velitelství mise EUTM v Bamaku, provádění doprovodů velitele a štábu mise a částečně i výcvik malijské armády. Mise EU v Mali je nebojová, zaměřená na výcvik.

Irák (Inherent Resolve)

• 30 českých vojáků
• Hlavním úkolem je poradní a mentorská činnost při operačním výcviku pozemního a létajícího personálu iráckých vzdušných sil na letounech L-159.

Sinaj(Multinational Force and Observers)

• 18 českých vojáků (disponují letounem CASA)
• Úkolem je monitorovat situaci nad egyptsko-izraelskou hranicí společně s mezinárodními pozorovateli na palubě letounu, zajišťovat přepravu osob a materiálu ve prospěch mise MFO

Kosovo (KFOR)

• 9 vojáků
• Působí na velitelství KFOR

Středozemní moře (EUNAVFOR MED Sophia)

• 5 vojáků
• Cílem je rozbití modelu převaděčů a obchodníků s lidmi ve Středomoří.

Golanské výšiny (United Nations Disengagement Observer Force)

• 3 vojáci
• Vykonávají funkce důstojníků pro výcvik a informační technologie

Somálsko (EU NAVFOR Somalia)

• 3 vojáci
• Cílem je zabezpečit dodávky potravin, pomoc utečencům v Somálsku, potírání pirátství a ozbrojeného přepadávání podél somálského pobřeží.

Bosna a Hercegovina (Althea)

• 2 vojáci
• Úkolem je podílet se na výcviku a rozvoji schopností ozbrojených sil Bosny a Hercegoviny

Pozorovatelskémise v DR Kongo, Kosovu a Středoafrické republice

• celkem 8 vojáků

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť Zeman před čtyřmi roky před svou návštěvou Izraele skutečně veřejně vyřkl nápad na přesun české ambasády do Jeruzaléma, během samotné návštěvy Izraele tento krok podmínil ukončením mírového procesu v blízkovýchodním sporu, což z jeho nápadu učinilo v danou chvíli pouze hypotetickou možnost.

Miloš Zeman dne 1. října 2013 skutečně v Hradci Králové prohlásil, že by se česká ambasáda v Izraeli mohla přestěhovat do Jeruzaléma. Dodal k tomu:

„Počkám si, jaká bude vláda nová, a svým nezaměnitelným osobním kouzlem se pokusím budoucího premiéra a ministra zahraničí přesvědčit, aby uvažovali o této myšlence.“

O týden později Zeman navštívil Izrael. Při této příležitosti poněkud zmírnil své prohlášení z Hradce Králové, resp. dodal dvě podmínky, které danou věc činí doposud jako nereálnou. Uvedl:

„Stěhování ambasád by přicházelo v úvahu až po skončení mírového procesu ...Podmínkou pro přestěhování naší ambasády není jenom ukončení mírového procesu, ale také výstavba rezidenční čtvrti v Jeruzalémě pro budoucí velvyslanectví.“

Zemanův výrok z Hradce Králové v dané době také relativizoval (0:0:39) Hynek Kmoníček, tehdejší ředitel zahraničně-politického odboru Hradu. Ten uvedl:

„To, co pan prezident myslel, bylo, že izraelsko-palestinský spor skončí mírovým řešením ve formě dvou států, a pak Česká republika radostně přenese velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma.“

Výrok sestává z několika faktických tvrzení. Zemanův dřívější výrok k přemístění ambasády analyzujeme v jiném výroku. Prezident zavádí, když nedoplňuje, že toto své stanovisko záhy pozměnil (a značně zvolnil) a nepronesl ho takto navíc v Izraeli.

Je naopak pravda, že Leila Khaled (na pozvání dvou europoslanců) vystoupila nedávno na půdě Evropského parlamentu (EP), kde vyřkla zmíněné srovnání. Je však zavádějící říci, že EP toto vystoupení umožnil v rámci toho, že dělá vše pro podporu propalestinského teroristického hnutí – vzhledem k tomu, že nešlo o akci EP a vzhledem k dále vysvětleným okolnostem.

K druhé části výroku: Leila Khaled je přední členka palestinské teroristické organizace Popular Front for the Liberation of Palestine (PFLP). V srpnu 2017 Evropská komise znovu (jako v lednu 2017) označila PFLP ve svém nařízení jako teroristickou organizaci (článek 2 odst. 3). Sama Khaled v letech 1969–1970 jednou unesla letadlo, jednou se o únos pokusila a i nadále zůstává radikální představitelkou palestinského osvobozeneckého hnutí.

Khaled opravdu 26. září 2017 vystoupila na konferenci The Role of Women in the Palestinian Popular Resistance, pořádané na půdě EP. Hlavním námětem výše zmiňované konference byla otázka postavení žen v tomto boji, zaznělo tam i uvedené srovnání s nacistickým bojem proti Židům – viz video na serveru Youtube (vyjádření bylo přetlumočeno do angličtiny).

Podíváme-li se však na seznam akcí EP ze dne 26. září 2017, konferenci zde nenajdeme a ani jinde v oficiálních kanálech EP nelze tuto událost najít (u nás o ní informovaly například Lidovky). Pořadatelem totiž nebyl EP, nýbrž

dva poslanci španělské krajně levicové strany Izquierda Unida a propalestinská organizace UNADIKTUM. Odehrála se pod záštitou parlamentní skupiny GUE/NGL (Evropská sjednocená levice/Severská zelená levice), kam oba poslanci patří.

Zdroj.

Je tak otázkou, nakolik lze EP připisovat umožnění tohoto vystoupení. Dlužno přiznat, že dánský europoslanec Anders Vistisen, místopředseda zahraničního výboru EP, údajně předem usiloval o to, aby vystoupení bylo zabráněno. Odpovědí (dle něj) bylo sdělení, že samotný EP zvát palestinské teroristy nebude, ale při pozvání odjinud jejich přítomnosti nebude ani bránit. Ani jedno z těchto sdělení však není nijak doloženo. Vistisen již v červenci tohoto roku adresoval spolu s dalšími europoslanci předsedovi Antoniu Tajanimu dopis upozorňující na to, že na půdě EP vystoupily příbuzné jiných usvědčených teroristů – zde však nešlo přímo o teroristy.

zdroj: Twitter Anderse Vistisena

V souvislosti přímo s vystoupením Khaled také American Jewish Committee vyzvala předsedu EP, aby vystoupení zabránil – učinila tak ovšem dle všeho až v den konference. Kdo se rovněž angažoval v této kauze, byl český europoslanec Tomáš Zdechovský. Ten vyzval (jak informuje na svém blogu) předsedu EP Antonia Tajaniho, aby prověřil, zda vystoupení teroristky nebylo v rozporu s jednacím řádem EP nebo jinými unijními předpisy. Písemnou verzi této výzvy k dispozici nemáme, uvádíme alespoň tweet z rána před vystoupením.

Odpověď předsedy uvádí Zdechovský v rozhovoru pro European Jewish Press. Předseda byl údajně velmi překvapen, neboť o přítomnosti teroristky neměl tušení (údajně byla avizována až na poslední chvíli) a přislíbil věc okamžitě prošetřit. Reakce přišla 24. listopadu 2017, kdy Jerusalem Post otiskl Tajaniho vyjádření, podle něhož nebylo možno vystoupení teroristky zabránit, neboť nebyla zapsána na seznamu návštěvníků a nebylo tedy možné její přítomnost odhalit během akreditačního procesu. Zároveň však ujišťuje, že byl schválen jeho návrh do budoucna systematicky bránit přítomnosti teroristických subjektů na půdě EP a že k témuž vyzval i členy EP.

Výrok je tedy zavádějící, neboť zmíněná teroristka sice vystoupila na půdě EP, nicméně ten se ústy svého předsedy od tohoto vystoupení distancoval – podle jeho slov o něm neměl ponětí a učinil opatření, která by měla podobným incidentům do budoucna zabránit. Nelze tedy říci, že EU takto straní propalestinskému teroristickému hnutí.

V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

V září 2017 Marek Hilšer, ve společné diskuzi s Michalem Horáčkem, vyjádřil solidaritu s evropskými zeměmi, do kterých přicházelo nejvíce uprchlíků. Reagoval tak na otázku moderátora diskuze, zda a jakým způsobem je třeba s takovými státy spolupracovat a odpovídat za imigrační krizi společně.

„Jednou z hodnot Evropy jako takové, která vychází i z křesťanství, je to být solidární, pomoc někomu, když je v nouzi. A kdo se této hodnoty zbaví, přestane se mu dobře žít. A my jsme žili v nějakém společenství v EU a všechno šlo dobře, ekonomicky se nám všem poměrně dařilo, pak přišla nějaká ekonomická krize a najednou se tady vyskytl nějaký problém. A my jako ČR jsme najednou řekli: S tím my nic nemáme společného, postavili jsme se do té role kibiců, a vlastně jsme odmítli být solidární. Když se podíváme, jak se zachovaly ostatní státy, když nepočítám třeba Polsko, Maďarsko a Bulharsko, tak většina států EU byla v této otázce solidární. Je třeba se nad tím zamyslet.“

V závěru dodal, že problém s migrací by rozhodně neměl být podceňován. „Měli bychom být solidární s těmi, kdo jsou v nouzi. A to jsou ty státy Evropy, které potřebují pomoc.“ Jako příklad uvádí odmítavý postoj Angely Merkel k uzavření hranic, což ocenil, protože pak by všechny uprchlíci zůstali v Řecku nebo Maďarsku a tyto země by měly velký problém.

Video záznam z diskuze sdílel na svém FB profilu Marek Hilšer na Hrad (čas od 38:20).

Marek Hilšer ve svém programu podporuje integraci EU, nicméně o vztahu k uprchlické krizi se explicitně nevyjadřuje. „Jen necita nepomůže člověku v nouzi. Počty a způsoby pomoci ať vyvstanou z racionální celospolečenské diskuse a vzájemného konsensu.“ ( Prezident 21, názory téma 3).

V rozhovoru z roku 2016 pro server iDNES.cz na otázku, zda by byl pro přijímání uprchlíků, uvádí: „Byl bych pro pomoc státům, které jsou zatíženy. V nějakém počtu, který můžeme zvládnout.“ V prosinci 2017 pak Marek Hilšer vyjadřuje podporu rozhodnutí EU. „Vítám rozhodnutí EU, kterými se bude posilovat zamezování migrace přes Středozemní moře z Libye do Itálie. Budu podporovat, aby se česká vláda na těchto projektech spolupodílela.“

Návrh nového nařízení upravující řízení o žádosti o mezinárodní ochranu obsahuje systém kvót, vzhledem k dohodě členských států z října 2017 se však pro přijetí nařízení bude vyžadovat jednomyslnost. Česká republika tím pádem bude mít vůči přijetí systému kvót právo veta. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Marek Hilšer se ve výroku vyjadřuje k tzv. Dublinskému systému, jehož účelem je sjednotit a zefektivnit mechanismus řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. V důsledku nefunkčnosti systému byla v roce 2015 Radou Evropské unie přijata dvě rozhodnutí o přemístění celkem 160 000 osob žádajících o mezinárodní ochranu.

Dublinský systém je v současnosti upraven v řadě nařízení a směrnic, základním předpisem je pak nařízení označované jako Dublin III. Z důvodu jeho nefunkčnosti předložila Rada v květnu 2016 návrh nového nařízení, Dublin IV. Toto nařízení právě prochází unijním legislativním procesem.

Mezi hlavní změny projednávaného návrhu (bod č. 5 důvodové zprávy) patří vytvoření jednotného automatizovaného systému, podle kterého by byli žadatelé o azyl přerozdělováni do jednotlivých členských států na základě stanovených kritérií (HDP, velikost státu, počet žadatelů...). Tento systém by se aktivoval pouze tehdy, pokud by počet žadatelů o azyl překročil stanovený limit. Státy pak mají možnost systém maximálně na 12 měsíců opustit, přičemž jsou povinny zaplatit 250 000 eur za každého jim příslušejícího žadatele.

Z popisu systému je očividné, že se jedná o mechanismus kvót, který předchozí nařízení neobsahovalo, proto také musela Rada přijmout výše zmíněná rozhodnutí o relokaci. Systém kvót tak návrh nařízení neruší, pouze upravuje podmínky pro jeho uplatnění.

Výsledky posledního summitu Evropské rady (v době rozhovoru myšleno toho z 19. října) však přinesly podstatnou změnu. Namísto kvalifikované většiny, která se podle unijních smluv k přijetí nařízení v Radě vyžaduje (čímž by mohla být Česká republika přehlasována), se zástupci členských států dohodli, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude třeba souhlasu všech členských států.

Unijní smlouvy k přijetí nařízení Dublin IV vyžadují souhlas kvalifikovanou většinou, nikoliv jednomyslnost. Zástupci členských států se však na summitu v Estonsku dohodli na přijetí nařízení jednomyslným souhlasem. To nicméně nic nemění na hodnocení výroku jako nepravdivého, neboť k užití pasarely v tomto případě vůbec nedochází a nařízení Dublin IV se do jednomyslného rozhodnutí nijak neprolamuje, protože se podle unijních smluv vyžaduje k přijetí souhlas kvalifikované většiny.

Pojmem pasarela je míněna možnost změny způsobu (odstavec 7) hlasování v Radě, a to z jednomyslného na hlasování kvalifikovanou většinou. V případě kvalifikované většiny pak může být členský stát i přes svůj nesouhlas přehlasován, tak jak se to stalo mj. České republice v případě hlasování o přijetí rozhodnutí o kvótách. Užití pasarel je však podmíněno oznámením vnitrostátním parlamentům, které mohou do šesti měsíců od oznámení vyslovit svůj nesouhlas. Pokud jej vysloví, ke změně způsobu hlasování nedojde.

Jako Dublin IV se pak označuje návrh nařízení pozměňující stávající podobu Dublinského systému. Tento systém upravuje mechanismus řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Mezi hlavní změny projednávaného návrhu (bod č. 5 důvodové zprávy) patří vytvoření jednotného automatizovaného systému, podle kterého by byli žadatelé o azyl přerozdělováni do jednotlivých členských států na základě stanovených kritérií (HDP, velikost státu, počet žadatelů...).

Z popisu návrhu je očividné, že by přinesl nový mechanismus kvót, neboli relokací. Oproti předchozím jednorázovým rozhodnutím Rady o přemístění celkem 160 000 osob žádajících o mezinárodní ochranu se však liší ve své obecnosti – zavádí tak obecný relokační mechanismus, nikoliv konkrétní relokace tzv. na jedno použití.

Co se týče procedury pro schvalování, unijní smlouvy (odstavec 2 písmeno e)) stanovují jako podmínku přijetí v Radě souhlas kvalifikovanou většinou, nikoliv jednomyslnost. Tím pádem nedává využití pasarely smysl, neboť je jejím účelem právě změna hlasování z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu.

Výsledky posledního summitu Evropské rady (v době rozhovoru myšleno toho z 19. října) však přinesly podstatnou změnu procedury přijetí nařízení. Zástupci členských států se totiž dohodli, že k přijetí nařízení a dalších předpisů upravující azylový systém bude třeba souhlasu všech členských států. To nicméně na hodnocení výroku nic nemění, neboť k užití pasarely v tomto případě vůbec nedochází a nařízení Dublin IV se do jednomyslného rozhodnutí nijak neprolamuje, protože se podle unijních smluv vyžaduje k přijetí souhlas kvalifikované většiny.