Výrok hodnotíme jako v současné době neověřitelný, vzhledem k tomu, že prozatím existují jen podezření z vměšování Ruské federace do prezidentských voleb 2016 v USA a do referenda o vystoupení z EU ve Velké Británii. Je nutné ale upozornit, že obě podezření jsou v obou zemích brána jako vážná a v současné době probíhá jejich vyšetřování.

V případě amerických prezidentských voleb 2016 je tu jednak hodnotící zpráva americké bezpečnostní komunity, která s velkou pravděpodobností tvrdí, že Rusko se vměšovalo do průběhu těchto voleb. Současný prezident Trump v rozhovoru pro CNN 11. listopadu 2017 prohlásil, že věří slovu prezidenta Putina, který mu prý řekl, že se nevměšoval do voleb.

"He said he didn't meddle. He said he didn't meddle. I asked him again. You can only ask so many times," Trump said.Trump spoke to Putin three times on the sidelines of summit here, where the Russia meddling issue arose."Every time he sees me, he says, 'I didn't do that,'" Trump said. "And I believe, I really believe, that when he tells me that, he means it."

Kromě bezpečnostní komunity se o ruské vměšování zajímají i úřady jako FBI a minimálně čtyři výbory amerického Kongresu, které vedou svá vyšetřování. Výrazný posun nastal v květnu 2017, kdy vyšetřování údajného vměšování převzal a vede bývalý šéf FBI Robert Mueller v čele zvláštní nezávislé vyšetřovací skupiny pod ministerstvem spravedlnosti. Vytvoření vyšetřovací skupiny je důsledkem sledu událostí, kdy se prezident Trump údajně pokusil ovlivnit svého tehdejšího ředitele FBI Jamese Comeyeho k ukončení vyšetřování Trumpova bývalého bezpečnostního poradce Michaela Flynna. V současné době došlo k obvinění několika osob s vazbami na Trumpovu kampaň. Zatím nejvýznamnější obviněnou osobou je bývalý vedoucí Trumpovy kampaně Paul Manafort a obvinění již jmenovaného Flynna se očekává brzy.

V případě otázky role Ruska v Brexitu se zatím jen spekuluje. Nejzávažnějším vodítkem je zatím zahájení vyšetřování britské volební komise, která bude zkoumat financování protievropsky zaměřených sdružení a stran, které dostávaly své příspěvky přes společnosti spojené s obchodníkem a politickým donorem Arronem Banksem. V současné době se komise bude zaměřovat kromě dodržení zákonem stanovených náležitostí Banksových darů také jejich původem. Dle médií by měl být původ těchto dotací spojen s ruským vlivem. Mezi další zprávy údajného ruského vměšování patří například údajné kontakty mezi britskými politiky, lidmi spojenými s Trumpovou kampaní a osobami s ruskými vlivem. Podobně média řeší i otázku twitterových příspěvků s napojením na Rusko.

V současné době nelze oficiálně potvrdit ruské vměšování do obou voleb, přesto je třeba říct, že množství jednotlivých stop a indícií může ukazovat na skutečnost, že se Ruská federace mohla pokusit ovlivnit v těchto případech jejich výsledek.

Z veřejně dostupných zdrojů vyplývá, že Mirek Topolánek během výkonu svého mandátu Gruzii po obsazení jejího území Ruskem oficiálně nenavštívil. Rovněž nelze dohledat, zda predikoval anexi Krymu.

Mirek Topolánek navštívil Gruzii coby předseda vlády v roce 2007, tedy rok před vypuknutím konfliktu.

Válka v Gruzii započala v noci ze 7. na 8. srpna 2008, kdy došlo ke střetu gruzínských vládních jednotek a separatistů z oblasti Jižní Osetie. Za účelem udržením moci v provincii podnikly gruzínské vládní jednotky útok na jihoosetské správní středisko Cchinvali. Na tuto akci reagovalo Rusko protiútokem, přičemž obsadilo Jižní Osetii a Abcházii.

Vláda v této době vydala několik stanovisek, ve kterých např. apelovala na stažení ruských jednotek. Premiér Topolánek uvedl:

„Celý konflikt v Gruzii eskaloval v období prázdnin, olympiády, odcházející administrativy amerického prezidenta George Bushe a volební kampaně v Americe. Rusko tím demonstrovalo svůj návrat mezi globální velmoci v uplatňování své politiky a v tomto smyslu nelze tento konflikt nebrat vážně.“

Další návštěvy země ze strany Mirka Topolánka ovšem dohledatelné nejsou. Ze zpráv MZV o zahraniční politice ČR v letech 2008 (.pdf, str. 178) a 2009 (.pdf, str. 288–289) vyplývá, že Mirek Topolánek v tomto období (zastávaje funkci předsedy vlády) Gruzii oficiálně nenavštívil. Pokud tak učinil soukromě (nejen v těchto letech), nelze to ověřit.

Co se týká predikce toho, že dalším objektem zájmu Ruské federaci bude Krym, tak tuto informaci rovněž nelze potvrdit. Není dohledatelné veřejné prohlášení Topolánka, které by danou věc dokládalo.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.

Výroční zprávy BIS každý rok uvádějí, že hlavními aktéry kontrarozvědné činnosti v České republice je Čínská lidová republika a Ruská federace. Počet ruských zpravodajců, ať už přiznaných nebo nepřiznaných, je dle BIS každoročně větší, než u ostatních zemí. Dlouhodobě se ruské síly snaží o rozšíření vlivu v energetické oblasti a dosazení prokremelských zástupců do čela ruských spolků na území ČR, od roku 2015 výrazně klade důraz na informační operace. Každý rok se snaží o větší vliv na našem území.

Pro rok 2013 platí, že ČR byla pro Ruskou federaci zajímavá spíše z ekonomických důvodů. „Jednoznačnou prioritou Ruské federace a Čínské lidové republiky a jejich zpravodajských služeb bylo upevňování a další rozšiřování jejich vlivových kapacit v ČR.“ O posílení vlivu však také usilovala.

V roce 2014 šlo Ruské federaci v České republice hlavně o vliv v energetice a podle toho také vypadaly její snahy. „Oproti předchozímu období se ruské zájmy v ČR rozšířily (Temelín, Dukovany, dodávky jaderného paliva).“ Kromě energetiky se snažili o dosazení svých lidí do vysokých funkcí ruských spolků na území ČR.

Ve zprávě z roku 2015 se například píše: „Navzdory trvající krizi na Ukrajině a napjatým vztahům mezi Ruskem na straně jedné a NATO a EU na straně druhé Rusko pokračovalo ve vlivových aktivitách zaměřených na udržení a posílení ruských pozic a perspektiv v české energetice.“ Ruská federace začala také s informačními operacemi. Začátek působení v informační sféře mělo za úkol vyvolat v občanech pocit, že „všichni lžou“.

O rok později aktivita ruských zpravodajců nabrala na intenzitě. „Oproti roku 2015 však v průběhu roku 2016 vzrostla role a intenzita aktivit ruských zpravodajských služeb na území ČR.“ Ruské informační operace souvisí hlavně se začátky konfliktů na Ukrajině a Sýrii, kterých se samo Rusko účastní.

Ruský vliv tak v posledních letech stoupá, ale také poměrně mění své priority. Ruská federace se teď více snaží o destabilizaci politického systému. Michal Horáček tak o ruském vlivu správně tvrdí, že má rostoucí tendenci.

Z ruských strategických materiálů vyplývá, že Severoatlantická aliance je společně se Spojenými státy a Evropskou unií považována za hlavního soupeře Ruské federace. USA i drtivá většina členských zemí EU jsou zároveň členy NATO, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na konci roku 2015 Ruská federace podpisem svého prezidenta přijímá novou Národní bezpečnostní strategii, na kterou navazuje v listopadu roku 2016 dokument Koncept zahraniční politiky Ruské federace.

V obou dokumentech není specificky určený žádný stát či skupina jako přímá hrozba pro Ruskou federaci, přesto je nepřímo vyjádřeno, že Ruská federace se v případě hodnocení rizik a nebezpečí zaměřuje především na Západ jako cele,k jak ukazuje například tato citace z Konceptu zahraniční politiky RF (bod 61): „Systemic problems in the Euro-Atlantic region that have accumulated over the last quarter century are manifested in the geopolitical expansion pursued by the North Atlantic Treaty Organization (NATO) and the European Union (EU) along with their refusal to begin implementation of political statements regarding the creation of a common European security and cooperation framework, have resulted in a serious crisis in the relations between Russia and the Western States. The containment policy adopted by the United States and its allies against Russia, and political, economic, information and other pressure Russia is facing from them undermine regional and global stability, are detrimental to the long-term interests of all sides and run counter to the growing need for cooperation and addressing transnational challenges and threats in today’s world.“

V případě USA se v Bezpečnostní strategii RF opakuje hrozba jejich vojenské technologické převahy a z toho plynoucí snahy o dominancí v mezinárodním prostoru (. pdf, str. 3). V případě NATO je pak opět problém s jeho rozšiřováním a posouváním vojenských kapacit do blízkosti Ruské federace (. pdf, str. 4) a v případě EU je to především její pozice v otázce zasahování do vnitřního vývoje sousedů Ruské federace a podpora takzvaných barevných revolucí v mezinárodním prostředí (. pdf, str. 4).

Ve stručnosti se dá tvrdit, že hlavní problém Ruské federace je střet jejího znovu nalezeného velmocenského statusu s typickou snahou o zajištění sféry vlivu kolem svého území ještě z dob sovětského Ruska (dnes přibližně v rozsahu Svazu nezávislých států). Tato ruská sféra zájmu pak ale naráží na podobné sféry vlivu EU a NATO, které se v posledních letech rozšířily až k hranicím Ruské federace (. pdf, str. 9). Nutno podotknout, že i přesto si RF uvědomuje výhody spolupráce se Západem, která však musí vycházet z principu rovnosti všech stran a respektu k zájmům zúčastněných (. pdf, str. 11).

Západní společenství je se svými principy zastupitelské demokracie, ochrany lidských práv a vojenské mocí chápáno jako hlavní soupeř Ruské federace.

Michal Horáček předal podpisy pro svou kandidaturu ministerstvu vnitra 2. listopadu. Podle jeho prohlášení jich bylo zhruba 87 tisíc. Další tisíce pak sám vyřadil (resp. to uvádí) kvůli tomu, že nesplňovaly zákonné parametry. Horáček se ucházel o podporu pouze mezi občany, zákonodárce s žádostí o podporu neoslovoval.

Ministerstvo vnitra počítá s tím, že voleb by se mělo účastnit 9 kandidátů. Z nich celkem 3 disponují dostatečným počtem podpisů občanů (Drahoš, Horáček a Zeman). Konkrétní jména doposud ministerstvo nezveřejnilo, je ovšem zcela vyloučeno, aby se jednalo o jiné osoby. V tomto ohledu má tedy Michal Horáček pravdu.

Co se týče počtu podpisů, ten by měl být ministerstvem zveřejněn v pátek 24. listopadu, kdy bude již také zcela jasné, kteří kandidáti budou připuštěni k volbám.

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť Hilšer sám sebe deklaruje jako občanského kandidáta, jeho ucházení se o post hlavy státu zaručily podpisy senátorů, ne občanů. Co se týče darů pro jeho kampaň, je pravdou, že není nijak masivně finančně podporován miliardáři, na druhou stranu mu již přispěli i lidé, kteří se mezi tuto skupinu bezpochyby řadí.

Marek Hilšer deklaroval, že jeho kandidatura bude vycházet z podpisů občanů. Kandidaturu mu zajistilo ovšem zajistilo až 11 podpisů senátorů z různých stran, 50 tisíc podpisů občanů se mu sesbírat nepodařilo. Mezi senátory byli například Václav Láska (zvolen za Zelené), Jan Žaloudík (za ČSSD), Ladislav Kos (nezařazený), Petr Orel (za lidovce a Zelené) nebo Zdeněk Papoušek (KDU-ČSL). Hilšer tedy není čistě občanským kandidátem, protože potřeboval ke kandidatuře podpisy senátorů.

Na Hilšerově transparentním účtu lze vysledovat, že peníze od miliardářů zřejmě přijímá, nejde však o žádné závratné částky. Na jeho účet přišlo 21. července 2017 30 tisíc od společnosti Isolit-Bravo. Ředitelem a jednatelem společnosti je miliardář Kvido Štěpánek. Prezidentskému kandidátovi rovněž přispěl (konkrétně 50 tisíci) na začátku srpna Dalibor Dědek, známý podnikatel z firmy Jablotron.

V rámci výroku neposuzujeme míru závislosti, jde o nedoložitelnou věc. Faktem je, že kandidatura Hilšera reálně vychází od zvolených zákonodárců a ne z podpisů občanů.

Vratislav Kulhánek začínal na řadových pozicích ve stavebnictví, z nichž se postupně vypracoval do nejvyšších pozic ve firmách MOTOR JIKOV, Bosch nebo ŠKODA AUTO. Zastával i vysoké posty v profesních sdruženích, např. ve Svazu průmyslu a dopravy. V důsledku svého působení na takových pozicích se přirozeně pohyboval v nejvyšších kruzích, ať už ve spojitosti s nejužším vedením německých koncernů Bosch a Volkswagen nebo politickými jednáními. Výrok z uvedených důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Po absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze zastával Vratislav Kulhánek různé pozice ve stavebních firmách, pracoval např. jako metodik na Krajském středisku místního stavebnictví v jižních Čechách.

V tehdejším národním strojírenském podniku MOTOR JIKOV, kam nastoupil v roce 1981, se vypracoval až na předsedu představenstva. V roce 1992 se stal ředitelem v Česku nově založené dceřiné společnosti německého koncernu Bosch.

V letech 1997–2007 působil v nejvyšším vedení automobilky ŠKODA AUTO, patřící do koncernu Volkswagen, nejprve jako předseda představenstva a poté předseda dozorčí rady. V roce 2007 se stal předsedou správní rady společnosti AAA Auto Group.

Vedle ŠKODY AUTO vedl Vratislav Kulhánek Sdružení automobilového průmyslu a byl také viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy.

Díky svému působení ve funkci ředitele společnosti Bosch a předsedy představenstva automobilky ŠKODA AUTO se Vratislav Kulhánek přirozeně pohyboval v nejvyšších kruzích. Včetně evropských kruhů, vezmeme-li v úvahu, že coby nejvyšší představitel těchto společností v České republice musel jednat s nejužším vedením německých koncernů. Vedle toho se jako prezident a viceprezident výše uvedených profesních sdružení Kulhánek nevyhnul ani jednáním s politickými představiteli.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Navíc pokud se podíváme na další vývoj rozpočtu AV, je zřejmé, že pokles v rozpočtu byl oproti původním vládním představám výrazně nižší. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou. Ta navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s postupně dalším krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.