Česká republika je členským státem Severoatlantické aliance od roku 1999. Doporučená míra výdajů na obranu by podle NATO měla odpovídat 2 % hrubého domácího produktu, při vstupu měla ČR výdaje 2,2 % HDP. Není však pravda, že výdaje hned po vstupu do NATO klesaly, naopak rostly až do roku 2005 (v absolutních číslech).

V roce 1999 (.pdf, str. 3) činil při vstupu ČR do NATO podíl výdajů na obranu 2,2 % hrubého domácího produktu.

Jak je vidět na následujícím grafu, do roku 2004 (.pdf, str. 7) činil tento podíl minimálně 1,9 %. Mezi lety 2005 (.pdf, str. 6) a 2017 (.pdf, str. 8) tento podíl klesl z 1,8 % na 1 % HDP. Vidíme, že podíl výdajů na obranu se nesnížil ihned po roce 1999, jak Hynek říká.

Tento ukazatel navíc závisí na výši HDP, takže je logicky ovlivněn třeba růstem ekonomiky (respektive obecně jejím výkonem). Můžeme to vidět na výdajích vyjádřených v absolutních číslech: absolutní výdaje rostly až do roku 2005. Na propad pak mohla mít vliv profesionalizace armády (v souvislosti s branným zákonem s účinností od ledna 2005, kterým skončila povinná vojenská služba).

Jiří Drahoš se seznámil s Jakubem Kleindienstem na ministerstvu kultury před čtyřmi lety. Stalo se tak v době působení Kleindiensta coby poradce náměstka Miroslava Rovanského (KDU-ČSL). Jak známo, Jiří Drahoš ve stejné době působil v čele Akademie věd.

Drahoš k jejich seznámení pro Lidové noviny uvedl: „Setkali jsme se na nějaké společenské akci a dělal na mě velmi dobrý dojem. Když jsem pak zvažoval lidi do týmu, věděl jsem, že je to člověk, který má zkušenosti ze soukromého sektoru, sešli jsme se, znovu jsme si ho proklepli a přijal jsem ho do týmu.”

Podle časopisu Reportér, který přinesl podrobné informace o Kleindienstově minulosti, se jednalo o společenskou akci ministerstva věnovanou mecenášům kultury.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý z několika důvodů. Zaprvé, od roku 1291, kdy vznikl původní základ švýcarské konfederace z tří lesních kantonů (Waldstatte), zažil tento stát alespoň jednou okupaci svého území a to v roce 1798, kdy byl obsazen francouzskými vojsky a byla zde vytvořena tzv Helvétská republika.

Pokud jde o povinnou vojenskou službu, je situace poněkud komplikovanější. Současný švýcarský systém občanské milice je poměrně moderní novinkou, která vznikla až spojením středověkého miličního systému a revolučního chápaní občanství z období mezi léty 1798–1817 (.pdf, str. 17). Tento unikátní systém vedl ke spojení civilních hodnot a pocitu občanské vojenské služby. Celé období mezi léty 1798–1848 bylo spojené s hledáním rovnováhy mezi odpůrci a příznivci federalismu. Ustálení situace přinesla až nová ústava roku 1848 (článek 18), která rozvíjí princip švýcarského občanství vzniklý v roce 1798 a povinné vojenské služby. O povinné vojenské službě v dnešním slova smyslu jako povinnosti občana Švýcarska lze tedy mluvit až od první poloviny 19. století.

A v neposlední řadě je potřeba připomenout, že tato argumentace je na hraně tzv. falešné korelace, kdy dva jevy mají zdánlivou spojitost. V tomto případě je nesmysl tvrdit, že povinná vojenská služba vedla jako zásadní činitel k faktu, že po roce 1815 nebylo Švýcarsko nikdy okupováno. Typickým příkladem, který ukazuje, že nezávislost nestojí jen na povinné vojenské službě, je například rok 1938 a okupace Sudet a následně zbytku území ČSR. V Československu v té době byla v platnosti (§ 127 Československé Ústavy) povinná vojenská služba.

Andrej Babiš se odvolává na Pavla France, jednoho ze zástupců sdružení Rekonstrukce státu. Ten se veřejně již opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že hnutí ANO bylo důležitým aktérem při prosazení zákona o registru smluv. Pochopitelně nejsme schopni doložit, jak probíhala jednání na koaličních radách. Lze ovšem doložit, že bez hlasů hnutí ANO by nebyl zákon ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně schválen. Výrok nicméně hodnotíme jako neověřitelný, protože nejsme schopni nijak doložit, že na koaličních radách bylo hnutí ANO jediným subjektem, které registr smluv prosazovalo.

Nelze ověřit, jak probíhala koaliční jednání ohledně registru smluv, Pavel Franc však uznává klíčovou roli Andreje Babiše i Hnutí ANO v jeho schválení – stejně tak ale hodnotí ve výsledku i práci KDU-ČSL.

Pavel Franc opravdu uvádí, že prvním lídrem koaliční strany, který zákon podpořil, byl Andrej Babiš. Podle dostupných informací Franc v roce 2015 zveřejnil status na svém facebookovém profilu, kde kritizoval práci koaličních partnerů ohledně návrhu zákona, „že ČSSD a lidovci vyrábí problém na každé řešení‘“.To zástupci KDU-ČSL striktně odmítli.

Ve svém dalším článku (.pdf) v září 2017 pro IHNED.cz pak ale hodnotil celkové zásluhy za prosazení zákona. Přestože vše trvalo dlouho, především je podle něj podpora a schválení zákona zásluhou dvou koaličních stran – nejen Hnutí ANO, ale i KDU-ČSL. Konkrétně uvedl:

„Klíčovou roli v prosazení zákona o registru smluv mělo Hnutí ANO a KDU – ČSL. Andrej Babiš, ať už se to někomu bude líbit nebo ne, se zásadním způsobem o registr smluv zasazoval jak v rámci své strany, tak v rámci koalice.“

O Martinu Nejedlém, jednom z hlavních poradců Miloše Zemana, se toho ví poměrně málo, neboť po celou dobu působení na Pražském hradě nezveřejnilsvůj životopis. Nicméně je známo, že byl v minulosti profesionálním volejbalistou hrajícím za Zbrojovku Brno, poté se odstěhovaldo Německa.

Po ukončení sportovní kariéry začal Martin Nejedlý podnikat. Působilv Ruské federaci, kde mimo jiné obchodoval s auty. Dle informací serveru info.cz převážel ojeté automobily právě mezi Německem a Ruskem. V Rusku začal také spolupracovat s tamními naftaři, přičemž pro Lukoil zprostředkovával dodávky technologií pro výstavbu produktovodů.

V roce 2007 založilMartin Nejedlý za podpory “ruské matky” Lukoil Aviation Czech a během Topolánkovy vlády se Nejedlému dařilo dodávatpalivo pro české státní aerolinie. Nejedlý byl jednatelem společnosti Lukoil Aviation Czech do roku 2015, kdy společnost přešla do likvidace, neboť po prohraném soudním sporu musela zaplatitSprávě státních hmotných rezerv 27,7 milionu korun.

Na Pražském hradě zaujímáNejedlý pozici řadového poradce pro energetiku, což z něj činí de facto neviditelného člověka. Tato pozice nevyžaduje bezpečnostní prověrku a zároveň není oficiální služební pozicí Hradu, tedy nepobírá od Hradu plat a nemusí oficiálně zveřejnit svůj životopis. Na druhou stranu, post energetického poradce zahrnujemnoho zájmových oblastí od zahraniční politiky, finance až po bezpečnost.

Za dobu svého podnikání a působení na Hradě si Martin Nejedlý vytvořil velikou síť kontaktů. Nejzajímavější z nich mapuje server Neovlivni.cz ve své infografice. Z diagramu je patrné, že mezi Nejedlého kontakty patří i významní ruští businessmani.

Daň z příjmu (str. 5) fyzických osob se ve Švédsku skládá ze dvou částí – státní daně (inkomstskatt), která je pevná a pro fyzické osoby je nejvyšší sazba 25 %, a místní daně (kommunalskatt), která je regionální a liší se dle místa výběru.

Například pro rok 2018 je průměrná hodnota daně pro pevninské Švédsko (riket) v průměru 32,16 % a pro oblast ostrova Gotland 33,60 %. Tedy celková daň je v průměru v rozmezí 57,16–58,60 %.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože skutečná sazba přijmu je velice blízká hodnotě ve výroku.

Během vystoupení ve Valném shromáždění OSN, které proběhlo 19. září 2017, Miloš Zeman prohlásil:

„Chápu lidi, kteří říkají, že migranty musíme uvítat. Mé námitky ale plynou z faktu, že masivní migrace z afrických a dalších zemí představuje odliv mozků. Mladí, zdraví lidé, hlavně muži, kteří odcházejí ze svých zemí, představují oslabení potenciálu těchto zemí a kdokoliv, kdo migranty v Evropě vítá, souhlasí s tímto odlivem mozků a s permanentní zaostalostí těchto zemí. To, co potřebujeme udělat, je pomoci těmto zemím se zavedením elektřiny, se školami, nemocnicemi, vodními zdroji a podobně, aby se populace v domovských zemích stabilizovala, nikoliv podporovat migraci.”

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože prezident Zeman podporuje euro dlouhodobě a to i po řecké krizi. Naposledy se o euru kladně vyjádřil v červnu, kdy mluvil o tom, že Česká republika je připravena na euro, vstupu brání jen mentální bariéra Čechů, kteří se podle něj eura iracionálně bojí.

O výrazných řeckých finančních problémech se začalo hovořit v roce 2009, kdy nový řecký ministr financí George Papaconstantinu oznámil, že předcházející vláda lhala o schodku státního rozpočtu. Deficit totiž dosáhl na 12,5 % HDP a nikoliv na 4 %, jak vláda tvrdila. Podobné machinace pomohly Řecku i k přijetí eura.

V roce 2008 navíc začala světová finanční krize, která měla vliv na Řeckou ekonomiku. Už v roce 2010 totiž Řecko nebylo schopné splácet své dluhy a hrozil mu bankrot. Řecká krize tak začala už před jmenováním Miloše Zemana do funkce prezidenta České republiky.

Předchůdce stávajícího prezidenta Zemana Václav Klaus dokonce nepodepsal evropský stabilizační mechanismus, takzvaný euroval, do kterého by Česká republika musela po přijetí eura vložit kapitál, který by byl využit na záchranu států, které se ocitly v podobné krizi jako Řecko. Ten podepsal až Miloš Zeman.

Prezident Zeman několikrát podpořil přijetí eura, například v roce 2013 nebo 2014. V roce 2015 už svůj názor mírně pozměnil. Přijetí eura stále prezident podporoval, ale až den po tom, co z eurozóny vystoupí Řecko.

„Má jediná obava ze zavedení eura při současné podobě stabilizačního mechanismu je ta, že by český daňový poplatník platil řecké dluhy. Byl jsem velmi zklamaný z výsledku jednání, která už téměř směřovala k takzvanému Grexitu a nakonec skončila tím, že Řecko v eurozóně zůstalo.“

Zároveň ale řekl, že závidí Slovensku, že je v eurozóně. Je tedy vidět, že prezident euro stále podporoval i přes řeckou dluhovou krizi. Až téměř na konci této krize začal mít strach z toho, že by řecké dluhy platili čeští daňoví poplatníci.

V loňském roce se prezident Zeman také nevyjádřil proti přijetí eura. V dubnu nejprve zopakoval, že přijetí eura za přítomnosti Řecka v eurozóně by bylo proti zájmům České republiky, v červnu ale řekl, že jsme připraveni na vstup do eurozóny, hlavní překážkou je pouze mentální bariéra Čechů. V posledních vystoupeních týkajících se eura tedy prezident svůj názor nezměnil, pouze kladl podmínky, za kterých by Česká republika euro přijmout neměla.

Už v srpnu 2017, tedy předtím, než byly známy výsledky podzimních voleb do Poslanecké sněmovny, se Jiří Drahoš k otázce jmenování Andreje Babiše v případě vítězství hnutí ANO vyjádřil pro online rozhovor IHNED.cz.

Uvedl: „Prezident je povinen postupovat podle ústavy a při pověření sestavením vlády musí vycházet z výsledků voleb – vůle voličů. Pokud by tedy ANO disponovalo potřebnou přesvědčivou většinou křesel v Poslanecké sněmovně, neměl bych jinou možnost.“

Z tohoto vyjádření vyplývá, že první pokus jmenování vlády by Jiří Drahoš zřejmě ponechal vítězi voleb - tedy hnutí ANO.

Ani v rozhovoru pro Aktuálně.cz v listopadu 2017 Drahoš explicitně neuvedl, že by Babišovi první pokus k sestavení vlády nedal. Požadoval by ale vládu s vyslovením důvěry. „Jsem člověk, který je přesvědčený o tom, že vláda by měla mít důvěru Poslanecké sněmovny. Samozřejmě, není neobvyklým modelem ani menšinová vláda, ale i taková vláda by měla mít důvěru sněmovny. Očekávám, jak se bude situace vyvíjet. Byl bych nerad, kdyby tady také vládla dlouho vláda v demisi, není to dobré ani pro parlamentní demokracii, ani pro tuto zemi. Sám čekám, jak se situace vyvine. Byl bych ale rád, aby vláda, ať by byla jakákoliv, získala většinu ve sněmovně.“

Podobný výrok již Drahoš pronesl v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018, a ten jsme ověřili jako pravdivý. Drahoš stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle svých vyjádření kvóty nepodporuje, apeluje na důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňuje potřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.