Michal Horáček svůj program rozdělil do devíti částí. Nejprve v úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“

Jak jsme hodnotili již v předchozím výroku, Michal Horáček svůj program rozděluje do devíti částí, které ale dále rozpracovává a v jejich rámci se věnuje několika tématům zároveň. I když na začátku celého prohlášení vyzdvihuje šest bodů, nejedná se o celou jeho vizi.

V úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“

Není pravdou, že kurzovní sázení nevyvolává závislosti jako jiné typy hazardu. Studie, které to popisují, vycházejí minimálně padesát let – není tedy možné, že by v době psaní dizertace pana Horáčka (před rokem 2011) tato fakta nebyla dostupná.

Herní automaty jsou z hlediska závislostí velmi problematické. Podle některých studií (například tato z roku 1995) jsou dlouhodobě hlavní formou léčeného gamblerství. Podle studie Griffithse (1999) je gamblerství na automatech zvláště nebezpečné kvůli krátkým intervalům mezi sázkou a výsledkem a navíc jsou vytvořeny podmínky pro opakované hraní: to působí zvláště nebezpečně na lidskou psychiku, chování je výsledky bezprostředně posilováno a je vytvářen návyk (.pdf, str. 268–269, překlad Demagog.cz).

Svůj negativní postoj k výherním automatům Michal Horáček potvrdil například v rozhovoru pro rádio Impuls v roce 2010:

„Já bych každému chtěl říct, jestli jdete kolem automatů nebo vidíte někoho, kdo hází ty peníze do automatu, prostě nikdy to nedělejte, to je nesmysl, vůbec se toho nezúčastňujte. Může to mít ošklivé následky, prostě ne. A já s tím vlastně vůbec jsem nikdy nechtěl být spojován. Já jsem vždycky chtěl být spojovaný s tím, že já mám nějaký názor, já si třeba myslím, že Nadal porazí Federera, dejme tomu, no tak si na toho Nadala vsadím. No a teďka když budu mít pravdu, budu odměněn a když pravdu mít nebudu, tak budu potrestán. A míru odměny a trestu si určuji dopředu sám a vůbec do toho nemusí mít. To je něco úplně jiného. Je to vlastně zastávání názoru a prostě házení peněz do té bedny, kde jsou nějaké ty třešničky nebo ty citronky nebo co se tam točí, to žádný názor není, to je jenom hloupost.“

Pokud se zaměříme na kurzové sázení, o němž Horáček tvrdí, že nevyvolává závislosti, musíme tento pohled odmítnout. Kurzové sázení je samozřejmě jiný typ hazardu a podle některých studií přitahuje jiné gamblery než automaty: jak shrnuje studie Koncepční rámec škodlivého hráčství (vypracované Ontario Problem Gambling Research Center, vydané Úřadem vlády), je sázení částečně založeno na dovednosti.„Jedinci, které lákají právě tyto typy hazardních her, obvykle nacházejí potěšení v průzkumu akce a testování své vlastní ‚odbornosti‘ na tomto poli při sázení. Dále se tito jedinci snaží zvýšit zábavnost akce nebo sportu tím, že sázejí na jeho výsledek.“ (.pdf, str. 36) Tento dokument z roku 2013 zmiňuje kurzovní sázení spolu s dalšími typy hazardu a považuje jej za možného původce škodlivého hráčství, tedy vyvolávajícího závislosti, finanční i zdravotní nebo sociální problémy. Kurzovní sázení navíc může být vedlejším zdrojem zábavy a později závislosti i u profesionálních sportovců.

Nebezpečí kurzovního sázení pro Demagog.cz potvrdil i přední český psychiatr zabývající se závislostmi, MUDr. Karel Nešpor. „Kurzovní sázení je vede často k patologickému hráčství a k tomu s čím souvisí, jako jsou extrémní zadluženost, krádeže, zpronevěry atd. Tato forma hazardu je stejně nebezpečná jako hazardní automaty, ruleta atd.“

Problematické je i tvrzení, že v době psaní Horáčkovy disertační práce (2011) nebyly klinické důkazy o rizicích kurzového sázení popsány. To je v rozporu například s databází U.S. National Institutes of Health's National Library of Medicine (NIH/NLM), která uvádí desítky citací a odkazů na výzkumy patologického hráčství, pod které spadají i kurzové sázky. Popřípadě je třeba připomenout vědeckou zprávu z roku 1999 pro americký kongres National Gambling Impact Study Commision final report, která se snaží shrnout poznatky o gamblerství a patologickém hráčství, kam mj. podle zprávy patří i kurzové sázky (pdf., str.10–16). Ze starších studií můžeme zmínit studii Gambling And Mental Health z roku 1964 nebo Pathological Gambling z roku 1965.

Na závěr je také možno připomenout, že v citované disertační práci Michal Horáček odkazuje na praktické výzkumy ohledně rizik sázení minimálně, a nebo vůbec – zaobírá se spíše jen filozoficko-teoretickou stránkou problému.

William Hague je od počátku 90. let do současnosti součástí britské vrcholné politiky s jednou částečnou přestávkou v letech 2001–2005. Hague, který se ve zmíněném období živil prací zejména v rámci soukromého sektoru, však byl i v tomto období členem britského parlamentu.

William Hague byl lídrem Konzervativní strany v letech 1997–2001. Na funkci lídra strany rezignoval v roce 2001 v reakci na silnou porážku Konzervativců v parlamentních volbách, které proběhly téhož roku.

V následujících letech měl Hague zaměstnání převážně mimo politiku, a to v několika soukromých společnostech. Například byl poradcem ve společnosti JCB nebo Terra Firma Capital Partners. Kromě toho se stal také spisovatelem, napsal veřejností velmi oblíbenou biografii Williama Pitta mladšího.

Ačkoliv se Hague až do roku 2005 živil prací převážně v rámci soukromého sektoru, z politiky zcela neodešel. Nadále, tedy i po roce 2001, byl řadovým členem britského parlamentu, zastával například pozici v komisi zabývající se chystanou reformou Sněmovny lordů.

Poté, co byl v roce 2005 do čela Konzervativní strany zvolen David Cameron, stal se Hague stínovým ministrem zahraničí v rámci Cameronova stínového (opozičního) kabinetu.

Do vysoké politiky se Hague vrátil po boku Davida Camerona v roce 2010, kdy strana vyhrála parlamentní volby. Cameron se stal premiérem a Hague usedl v jeho kabinetu jako ministr zahraničí.

Topolánkův výrok je tedy pravdivý, Hague jako předseda Konzervativců po drtivé porážce nebyl zcela odepsán, naopak jej další předseda strany při budoucím formování svého kabinetu využil jako ministra zahraničí.

Dodejme, že na svůj ministerský post Hague rezignoval v létě 2014.

Výkonná rada ODS se rozhodla svého bývalého předsedu jako kandidáta přímo nepodpořit, nicméně také nepostavila jiného kandidáta. Současný předseda Petr Fiala prohlásil: „Výkonná rada ODS považuje Mirka Topolánka za nestranického kandidáta. Má jak potřebné zahraničněpolitické zkušenosti, tak i vnitropolitické znalosti a je zastáncem silné euroatlantické vazby.“

Podle ODS může Topolánek narušit mocenský pakt mezi Zemanem a Babišem. V rozhovoru pak Fiala uvedl, že ODS kandidaturu finančně nepodpoří. Mirek Topolánek získal na kandidaturu podpisy od deseti senátorů, pět z nich bylo zvoleno za ODS.

Marek Hilšer figuroval v roce 2014 v otevřeném protestu na Úřadu vlády, kde vystupoval proti příklonu vlády ke spolupráci s Ruskem vedeném Vladimirem Putinem, a rozvinutím vlajek EU a NATO vyjádřil svou politickou orientaci. Hilšer byl i s druhým mužem v poklidu vyveden ochrankou.

Ve středu 8. října 2014 pronikli na tiskovou konferenci po jednání vlády konané na Úřadu vlády dva muži, kteří vysvlečení do půli těla a s rozvinutými vlajkami EU a NATO protestovali proti ruské politice vůči Ukrajině a vyzývali premiéra Sobotku, aby bránil svobodu a nepodporoval obchodní kontakty s „putinovským“ Ruskem.

Oba muže vyvedla bez jakéhokoliv konfliktu z tiskové konference ochranka, a následně byli legitimizováni policií a propuštěni.

Foto: ČT24. Hilšer vlevo.

Muži se na tiskovou konferenci dostali na platné novinářské průkazy časopisu Babylon, které vlastnili. K protestu Marek Hilšer pro server Novinky.cz uvedl, že: „Současné výroky premiéra Sobotky k sankcím, tzn. zpochybňování sankcí vůči Rusku, jsou jakýmsi výrazem křivení páteře a rozbourávání postoje EU k celé této ruské agresi. Pan premiér svými výroky spíše nahrává putinovskému Rusku, o kterém víme, že je polodiktátorský nebo diktátorský režim. Nás velice mrzí, že se Češi spíše staví na stranu Putina než na stranu EU a našich spojenců NATO.“

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila, a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvzuje také např. článek serveru Idnes z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Nelson Mandela, který v letech 1994–1999 zastával funkci prezidenta JAR, svou kariéru skutečně začal jako bojovník proti apartheidu a za rovnost ras. Byl členem Afrického národního kongresu, kde bojoval proti utlačování bílé menšiny, která potlačovala práva jihoafrické černé většiny. Ve svém aktivismu se nejdříve nechal inspirovat nenásilnými cestami Gándhího, v roce 1961 pak ale například zastával pozici velitele ozbrojenéhokřídla ANK. Za svůj aktivismus byl několikrát vězněn, nejdéle pak v období 1964–1990 za sabotáže a plánování ozbrojeného převratu.

Joschka Fischer je německý politik, který byl mezi lety 1998–2005 vicekancléřem. V 60. letech se začal zabývat levicovým aktivismem v západním Německu a stal se členem militantní levicové skupiny Revolutionärer Kampf.V 70. letech však ustoupil od násilných metod a zaměřil se na nový socialismus, později založil německou stranu Zelených a za své činy se omluvil.

Bylo by vhodné zde připomenout především Václava Havla, který v době normalizace kritizoval komunistický režim, byl předním českým disidentem, spoluautoremCharty 77 a vedoucí osobností Občanského fóra, a který by se dal považovat za předního českého aktivistu. Po sametové revoluci pak zastával funkci prezidenta jak Československa, tak později nově samostatné České republiky.

Vratislav Kulhánek kandiduje na post prezidenta za stranu Občanská demokratická alliance (ODA), jejíž šéf Pavel Sehnal mu kandidaturu a členství v této straně skutečně nabídl.

Jak zaznělo v tomto videu(2:30–2:54), do politiky Vratislav Kulhánek vstupovat nechtěl, byl však přemluven na základě programových bodů ODA právě Pavlem Sehnalem. Dá se tedy hovořit o přesvědčování, nelze však zjistit, jak tento proces probíhal nebo kolikrát mu byla kandidatura nabídnuta. Výrok je tedy označen za neověřitelný.

Kroměřížská výzva je petiční iniciativa z května 2016, která vyzývá ke společné akci při příští volbě prezidenta České republiky. V prosinci 2016 zveřejnila tato iniciativa ve svém seznamu (další) dva kandidáty, kteří jsou dle signatářů vhodní k výkonu této funkce, a to Marka Hilšera a Pavla Fischera. Zde však Fischer svou kandidaturu nepotvrdil.

V lednu 2017 v rozhovoru pro Právo naznačil, že kandidaturu zvažuje, o datech svého rozhodnutí však nehovoří. Konkrétně uvedl:

„Poslední dobou mě ohledně kandidatury oslovilo více lidí, jejichž podporu musím vzít se vší vážností. Vyžadovalo by to ale politický projekt, který spojí širokou občanskou společnost i vybrané politické strany. Konzultuji, radím se, milióny na kampaň nemám a cítím se odpovědný především ke své rodině. Zda a kdy budu kandidovat, teprve vyhlásím.“

Hilšer zmiňuje, že s Fischerem absolvovali různé debaty s Kroměřížskou výzvou. Např. na konci března diskutovali (ještě s Jiřím Pospíšilem) v Českých Budějovicích. Fischer na dotaz Petra Honzejka z Hospodářských novin ke své možné kandidatuře uvedl (video, čas 19:55 a dále):

„Co se týče mého vlastního osudu, vězte, že jsem o tomhle rozhodnutí mluvil s celou řadou důležitých lidí. Zdá se mi, že dokonce zatím preferuji kandidáty, kteří ještě neohlásili svou kandidaturu a nemají ani svůj program. Proto si myslím, že bude třeba říci brzy jasné slovo, já jsem tak chtěl učinit již v minulých týdnech a neučinil jsem tak.“

Oficiální kandidaturu pak Pavel Fischer oznámil na tiskové konferenci (0:00–0:15) dne 5. října. Je tedy pravda, že Fischer možnou kandidaturu naznačoval od začátku letošního roku a oznámil ji až po prázdninách. Byť termínově není Hilšer zcela přesný, jeho vyjádření fakticky korektně popisuje přístup Pavla Fischera k prezidentské kandidatuře.