Je pravdou, že Jiří Drahoš je vzděláním inženýr v oboru fyzikální chemie a chemického inženýrství. V případě patentů je obecně uváděno, že Jiří Drahoš má minimálně dvacet patentů, u kterých je uváděn jako autor nebo spoluautor.

Na stránkách Akademie věd České republiky je patentů podle oficiálního medailonku 20, a stejný počet uvádí i například ČT.

Pokud jde o ověření samotných patentů je situace komplikovanější, neboť neexistuje jednotná celosvětová databáze vědeckých patentů, která by obsahovala všechny přihlášené patenty na celém světě. Například české patenty obsahuje databáze Úřadu průmyslového vlastnictví, která uvádí hned třináct českých a dva evropské patenty, kde figuruje Jiří Drahoš jako spoluautor nebo autor. Oproti tomu Evropský patentový úřad zmiňuje kromě již dvou zmíněných ještě další čtyři patenty. V případě celosvětových patentů podle databáze World Intelectual Property Organization je jméno Jiřího Drahoše uvedeno u dvanácti patentů, z nichž dva jsou celosvětové a zbývající jsou kopie pro specifické země.

Jiří Drahoš je podle dostupných informací absolventem Vysoké školy chemicko-technologické v Praze v oboru fyzikální chemie a je tedy vzděláním inženýrem. V dostupných nejvýznamnějších patentových databázích je také uveden u více jak 20 patentů jako autor nebo spoluautor. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Vratislav Kulhánek je kandidátem pro prezidentskou volbu pod hlavičkou politické strany ODA. Jak vyplývá z informací o financování prezidentské volební kampaně na webu Vratislava Kulhánka, na jeho kampaň přispívá Pavel Sehnal, který je předsedou ODA.

Na první tiskové konferenci nově vzniklé strany konané v lednu 2017 její zakladatel a předseda Sehnal hovořil o obnovení značky ODA.

Původní ODA byla dle rejstříku politických stran ministerstva vnitra registrována v roce 1990 a k jejímu výmazu z rejstříku došlo na základě dobrovolného rozpuštění strany v roce 2016. Fakticky však strana přestala vyvíjet činnost k začátku roku 2007, o svém rozpuštění rozhodla na celostátní konferenci v prosinci 2006.

S původní ODA nemá nová strana se stejným názvem nic společného, což dokládá mimo jiné to, že zakladatelé původní ODA Daniel Kroupa a Pavel Bratinka o použití názvu pro novou stranu nevěděli, Sehnal je o svolení název využít nepožádal.

Je faktem, že za novou ODA stojí jeden člověk. Je jím miliardář Pavel Sehnal, který je, jak je uvedeno výše, zakladatelem i předsedou strany. Strana sídlí na stejné adrese jako Sehnalova finanční skupina SPGroup. Ve vedení ODA jsou, jak uvádí například web ceskenoviny.cz nebo irozhlas.cz lidé, kteří figurují ve statutárních orgánech skupiny SPGroup.

Například Petr Kachlík, místopředseda představenstva SPGroup je členem rady a představenstva ODA, stejnou funkci má ve straně Jiří Staněk, který je členem představenstva SPGroup.

Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Horáček takto reagoval na Kulhánkovu otázku, proč se domnívá, že má nad kandidáty navrženými poslanci či senátory morální převahu díky kandidatuře podpořené podpisy občanů ČR.

O morální převaze Horáček opravdu dosud ve veřejném prostoru nehovořil. Podporu občanů, jejichž podpisů nakonec odevzdal 86 000, ovšem považuje za svou výhodu:

„Horáček novinářům řekl, že pro něj bylo důležité se obrátit na občany, a ne na poslance. ‚Mně ta poslanecká nominace připomíná knížku mého dětství, která se jmenovala Do zoo zadními vrátky,‘ uvedl.“

V podobném smyslu se vyjádřil před několika dny v debatě Seznamu (čas 8:30), kde podporu občanů jmenoval jako jeden ze zdrojů své nezávislosti.

Podle článku 56 Ústavy České republiky může být kandidát na prezidenta republiky navržen buď na základě petice podepsané nejméně 50 000 občany, nebo ho může navrhnout nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů.

Ze současných kandidátů na prezidenta získali dostatečný počet podpisů občanů tři z nich, ostatní jsou navrženi poslanci či senátory.

Podhoubí celému solárnímu boomu vytvořily pozměňovací návrhy zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií z roku 2005, které měly zaručit nejvyšší možné meziroční snížení výkupních cen elektřiny ze slunečních elektráren z původních 10 % na polovičních 5 % (§ 6, odst. 4).

Od začátku jej prosazovala poslankyně Šedivá, která navrhla fakticky omezení možností regulátora reagovat na další možný vývoj.

V pořadí první pozměňovací návrh z pera sociálnědemokratické poslankyně Ivy Šedivé v hlasování neprošel, fakticky totožný návrh však poté předložil poslanec Ladislav Urban z KSČM (seznam všech PN je dostupný zde – Urbanův nese označení E2). Právě ten získal nakonec podporu. Komunisté tehdy návrh protlačili společně s poslanci ČSSD a Unií svobody, ODS pod vedením tehdejšího předsedy Mirka Topolánka hlasovala proti.

Problémy nastaly v letech 2008 a 2009, kdy se za každoročního skokového nárůstu výkupních cen za elektřinu z fotovoltaických zdrojů výrazně snížily náklady na výstavbu samotných elektráren především díky levnějšímu dovozu článků z Číny. Vysoké výkupní ceny vedly k výraznému nárůstu počtu investorů v solární energetice, jejichž podpora se promítla do cen elektřiny i samotným spotřebitelům. Trend se podařilo zastavit až prosazením novely, která zrušila garantovanou podporu pro vysoce ziskové energetické zdroje. Dodejme ovšem, že v tomto období (březen 2009) rovněž padla koaliční vláda a nastoupil Fischerův úřednický kabinet.

Zmiňovaná novela byla předložena sněmovně 18. listopadu 2009, tedy řadu měsíců po vypuknutí solárního boomu, o několik měsíců dříve než u nás se přitom byznys na stejném principu začal rozmáhat i ve Španělsku. Novelu nepředkládala Topolánkova vláda, protože ta již několik měsíců neexistovala.

Odhad nákladů na financování celého „solárního tunelu“ se různí, server iDNES jej odhaduje na 400 miliard korun, týdeník Euro na 567 miliard.

Horáček popisuje některé aspekty (Španělský příklad, cena panelů z Číny – byť zde se mýlí v roce) korektně, nicméně z našeho pohledu je problematické určit, zda za danou věc mohla vláda Mirka Topolánka. Celý příběh kolem podpory OZE je složitější, začal již před nástupem tohoto kabinetu a vrcholil po jeho pádu. Zejména rok 2009 byl pro dané téma složitý v tom, že po pádu vlády neexistovala v České republice vláda, která by měla pevnou či garantovanou většinu v Poslanecké sněmovně a byla tak akceschopná. Topolánek v reakci na tento výrok přehazuje vinu výhradně na svého nástupce Jana Fischera, což také hodnotíme jako neověřitelné prohlášení, protože z našeho pohledu není možné autoritativně určit, kdo konkrétně za daný výsledek může, resp. kdo jako poslední mohl neblahému výsledku zabránit.

Tomuto tématu jsme se věnovali již v naší předchozí analýze ze září letošního roku.

Topolánkův výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť ODS skutečně hlasovala proti pozměňovacím návrhům (.pdf, str. 22–23) tehdejší poslankyně Ivy Šedivé (ČSSD) a poslance Ladislava Urbana (KSČM) k zákonu o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen OZ).

Díky těmto pozměňovacím návrhům nesměla být výkupní cena elektrické energie z OZ nižší než 95 % ceny z roku, v němž se nová výkupní cena stanovovala – v původním návrhu zákona byl ovšem stanoven 90% minimální limit. Jinými slovy Energetický regulační úřad neměl ve finále dostatek manévrovacího prostoru pro stanovení nižší či odpovídající ceny „zelené energie“ (například v závislosti na vývoji trhu) na další rok.

První pozměňovací návrh podala poslankyně Iva Šedivá, tento návrh Sněmovnou těsně neprošel. Na pozměňovacím návrhu poslance Ladislava Urbana se ovšem Sněmovna (byť těsnou většinou) již shodla. Důležitá je také skutečnost, že pozměňovací návrh Ladislava Urbana obsahoval právě variantu předchozího návrhu paní poslankyně Šedivé.

V obou hlasováních je patrné, že poslanci ODS hlasovali v drtivé většině proti oběma pozměňovacím návrhům.

Přijatý návrh zákona rovněž počítal s podporou výrobců elektřiny z OZ pomocí výkupních cen po dobu 15 let, přičemž po tutéž dobu měla zůstat zachována i zmíněná minimální výše výkupní ceny, stanovená pro rok 2005 dle tehdejších platných právních předpisů (§ 6, odst 1).

Proklamace, že byl Mirek Topolánek proti podpoře obnovitelných zdrojů, s tím, že to lze dohledat ve Sněmovně či Senátu, je pravdivá.

Zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a jeho kontroverzní pozměňovací návrhy (.pdf, od str. 22) byl předmětem hlasování v prvním kvartálu roku 2005 a Mirek Topolánek se stal poslancem až o více než rok později a nemohl tudíž zasáhnout do tohoto konkrétního rozhodnutí. Během výkonu senátorské funkce však hlasoval proti návrhu zákona (.doc) o stanovení zvýhodněné výkupní ceny elektrické energie vyrobené pomocí obnovitelných zdrojů (více ve Zvláštní části návrhu, .doc, str. 4).

Další známky preference konvenční energie před obnovitelnými zdroji je patrná z Topolánkova projevu na konferenci Energy Efficiency Business Week z roku 2008, kde pronesl toto:

„Co se týká omezování produkce CO2, vychází ze zmíněné studie naprosto jednoznačné sdělení: je třeba vsadit na jadernou energii. Jaderná energie má nejen zdaleka největší potenciál, co se týká omezování emisí CO2, ale je zároveň cestou zdaleka nejlevnější, nejbezpečnější a nejjistější. Obnovitelné zdroje přinášejí naprosto neúměrný růst nákladů a navíc neznamenají stabilní dodávky energie. (...)Za druhé bychom měli v energetickém mixu podpořit rozvoj jaderné energetiky. V České republice by využití jen poloviny jejich potenciálu znamenalo splnit cíle snižování emisí, které na nás do roku 2030 klade Evropská unie. A to vše při snížení ceny elektřiny.“ Také ve volebním programu (.pdf) pro volby do Evropského parlamentu v roce 2009 (šlo o poslední celostátní volby, které Topolánek absolvoval v pozici předsedy ODS), je patrná preference jaderné energetiky před obnovitelnými zdroji.

Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vstoupil v platnost již roku 2005. Přehled žádostí o připojení solární elektrárny nikde zveřejněn není, růst počtu solárních elektráren však můžeme snadno vypozorovat srovnáním výročních zpráv ERÚ z let 2008 (oddíl základní informace o subjektech, výběr solárních elektráren) a 2009 (oddíl výrobci elektřiny, ČEPS a RDPS, výběr solárních elektráren). Většina elektráren ve výběru byla uvedena do provozu až v roce 2009.

Vláda Mirka Topolánka padla skutečně 24. března 2009.

Pravomoci a povinnosti prezidenta republiky upravuje Ústava ČR v článcích 62 až 64.

V prvním případě se jedná o tzv. suspenzivní veto, tedy o pravomoc vrátit spolu s odůvodněním Parlamentem ČR schválený neústavní zákon zpět k projednání Poslanecké sněmovně. Jak je tato pravomoc aplikována v praxi, je upřesněno v Jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (paragraf 98 v článku Účast Senátu a prezidenta republiky v zákonodárném procesu). Musí tak učinit ve lhůtě 15 dnů počínající den po předložení zákona k podpisu. Toto veto nelze ale aplikovat na ústavní zákony, jedná se tedy skutečně jen o některé zákony. Přehlasovat veto může nadpoloviční většina všech (nikoliv jen přítomných) poslanců.

Ve druhém případě je třeba se spolehnout zcela na znění Ústavy, žádné další předpisy tuto pravomoc neupravují. Ústava sice přímo neříká, že prezident má pravomoc znát kroky ministrů, ale že „má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. V rámci tolerance výkladu je ale možné chápat Topolánkovo vyjádření jako pravdivé.