V roce 1989 byl Michal Horáček skutečně aktivním účastníkem listopadových událostí. Spolu s Michaelem Kocábem založili na jaře roku 1989 iniciativu MOST, která měla zprostředkovat komunikaci mezi vládními strukturami a disentem. Tato iniciativa byla aktivní i v listopadu roku 1989, kdy Horáček a Kocáb jednali s tehdejším předsedou vlády Ladislavem Adamcem.

Během nejen listopadových demonstrací byli jejich účastníci napadáni ze strany složek Sboru národní bezpečnosti a Lidových milic. V případě Horáčkova tchána šlo konkrétně o Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti.

Tchán Michala Horáčka, profesor Jiří Hořejší, působil v 80. letech na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a dále také v Laboratoři teoretické fyziky Spojeného ústavu jaderných výzkumů v ruském Dubně. Ředitelem Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK byl mezi lety 1999 a 2009.

Jak již Demagog.cz ověřil, informace o vyhození profesora Hořejšího z auta nebyla přesná. Profesor Hořejší byl po demonstraci 28. října 1989 spolu s dalšími demonstranty převezen autobusem do Nymburka, podroben výslechu a další den nad ránem odvezen na Černý most, kde byl propuštěn.

Celkově hodnotíme výrok jako pravdivý navzdory nepřesnosti v popisu dané události.

Co se týče nadnárodních společností, Rada v červenci 2016 schválila směrnici o pravidlech proti vyhýbání se placení daní ve státě, ve kterém právnická osoba působí. Společně s mezinárodní iniciativou proti daňové optimalizaci na úrovni OECD tak bojuje proti vyhýbání se daňové povinnosti nadnárodních korporací, přičemž si klade za cíl reformovat mezinárodní daňový rámec a zajistit, aby byly zisky nadnárodních společností odváděny tam, kde jsou vytvářeny.

Především článek 5 směrnice ukládá povinnost při přesunu aktiv, zejména prostřednictvím mateřských společností na území EU do dceřiných, které se nachází mimo území EU. Daně se tak nadnárodním společnostem nenavýšily, pouze nyní musí při přesunu svých prostředků do zemí mimo členské státy EU zaplatit v členském státě daň z přesunuté částky.

Ministerstvo financí k této směrnici pořádalo v březnu letošní roku veřejnou konzultaci, Česká republika však směrnici doposud netransponovala. Transponovat by ji pak podle znění samotné směrnice měla do konce roku 2018.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. Tuto částku pak zjevně Marek Pieter zaměňuje s „velkými daňovými úniky“, což je z kontextu diskuze patrné. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. I v předchozích letech se výplata dividend pohybovala v podobných sumách, zatím ale nikdy nepřekročila částku 600 mld. korun. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

Jiří Drahoš byl předsedou Akademie věd ČR (AVČR) od 13. března 2009 do března roku 2017. Během tohoto období se vystřídalo pět vlád a pět premiérů – konkrétně šlo o kabinety Mirka Topolánka, Jana Fischera, Petra Nečase, Jiřího Rusnoka a Bohuslava Sobotky.

Jiřímu Drahošovi se dařilo vyjednávat s politiky – např. v roce 2009 s tehdejším premiérem Janem Fischerem, kdy AVČR dostala o půl miliardy větší rozpočet (viz dříve ověřovaný výrok), nebo také s Nečasovou vládou. K jednání, mimo jiné o zvýšení rozpočtu, došlo i za Sobotkovy vlády, kdy Sobotka v březnu při svém projevu na půdě AVČR prohlásil:

„Dovolte mi, abych při této příležitosti poděkoval profesoru Drahošovi za jeho práci ve prospěch dobrého jména české vědy a ve prospěch rozvoje Akademie věd. Jak zde zmínil, jeho funkční období, která zahrnovala celých 8 let, byla obdobími, které byly velmi bouřlivé. Rozhodovalo se o budoucnosti české vědy, rozhodovalo se v nich do značné míry o bytí a nebytí Akademie věd jako klíčové vědecké instituci v naší zemi.“

Dle těchto informací má tedy Jiří Drahoš opravdu zkušenosti s jednáním s politiky. Co se týče jeho členství v politické straně, nejsou dostupné informace, které by jakékoli členství potvrzovaly. Dá se tedy předpokládat, že Jiří Drahoš nikdy členem politické strany nebyl, což uvádí i na svých stránkách.

V květnu 2003 pozval prezident Václav Klaus na jednání do zámku v Lánech vrcholné politiky k jednání o budoucím postavení České republiky v Evropské unii.

Tato pracovní schůzka se nazývala E8 a kromě prezidenta Klause se skládala z předsedů obou komor Parlamentu a šéfů všech parlamentních stran.

Schůzky se tedy účastnil i tehdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček. Zejména tehdejší předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda nebyl spokojen s tím, že Klaus k jednání přizval také KSČM. Uvedl, že nechápe, proč by měla být řešena budoucnost ČR v EU se stranou, která oznámila, že si vstup ČR do Evropské unie nepřeje.

Tehdejší ředitel tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky Hájek připomněl Klausovo dřívější rozhodnutí, že k zásadním politickým tématům bude zvát všechny parlamentní strany.

Foto: Mladá fronta DNES

Senátní volby se konají na základě dvoukolového většinového systému, tak jak stanovuje Zákon o volbách do Parlamentu ČR (§ 76). Získá-li kandidát v prvním kole senátních voleb nadpoloviční většinu hlasů (tj. 50 % hlasů jeden hlas), ve volbách vítězí a druhé kolo se již nekoná. V případě, že tato situace nenastane, koná se druhé kolo senátních voleb, do něhož postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasům. Ve druhém kole pak vítězí ten, kdo má vyšší počet hlasů, v případě rovnosti počtu hlasů rozhodne los.

Zákon nestanovuje žádnou potřebnou volební účast, aby byly volební výsledky platné, proto se druhé kolo voleb dlouhodobě potýká s nízkou volební účastí (průměrně okolo 20% účasti oprávněných voličů, z toho důvodu můžeme průměrně říci, že ke zvolení kandidáta do Senátu stačí 10 % hlasů). V doplňovacích volbách do Senátu je pak volební účast ještě nižší, příkladem mohou být doplňovací volby v Praze 10 v roce 2014, kdy se ve druhém kole voleb zúčastnilo pouhých 8,75 % oprávněných voličů v tomto obvodu. Reálně tedy o senátorce zvolené za tento obvod rozhodla 4,37 % voličů.

V posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 mělo možnost jít k volbám 8 424 227 oprávněných voličů. Podíváme-li se na počet voličů, kteří se účastnili druhého kola senátních voleb např. v posledních senátních volbách v roce 2016, vidíme, že platný hlas odevzdalo 424 089 voličů, což tvoří pouhých 5 % z celkové počtu voličů.

Co se týče změny Ústavy, článek 9 Ústavy říká, že změna Ústavy je možná pouze přijetím ústavního zákona, přičemž změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná (tj. nemůže být změněno demokratické jádro Ústavy). Zároveň článek 39 Ústavy říká, že k přijetí ústavního zákona je potřeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů, přičemž prezident takový zákon nemůže vetovat (článek 50 Ústavy). Senátoři tak Ústavu sami nikdy změnit nemohou.

Andrej Babiš srovnává případy, které nejsou srovnatelné. Na starostku Třince bylo podáno trestní oznámení, nicméně poté byl případ odložen. Starostka podle zastupitelství jednala podle zákona, trestní oznámení na ni podal opoziční politik. Naopak trestní oznámení na Andreje Babiše odloženo nebylo a v kauze Čapího hnízda byl Babiš obviněn.

Případ, na který Babiš odkazuje, se týká obvinění proti starostce Třince Věře Palkovské, které podal opoziční zastupitel Jan Ferenc v prosinci 2012. Palkovská pak byla vyšetřována pro podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Případ byl však odložen policií – nejdříve v březnu 2013 a podruhé v říjnu stejného roku, a to poté, co Ferenc uspěl se stížností u Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Policie však žádný trestný čin nezjistila a starostka podle nich postupovala v souladu se zákonem.

Palkovská poté požadovala úhradu nákladů spojených s trestním stíháním, okresní soud to však zamítl. Letos v září Palkovská uspěla u Ústavního soudu, který vyjádřil souhlas s tvrzením, že trestní oznámení nemá být pokračováním politického boje, pokud by podněty pro něj byly vágní nebo objektivně nepodložené.

Miloš Zeman se mýlí v tom, že v Poslanecké sněmovně leží podobný návrh. Ten poslanci nestihli doprojednat v minulém období, reálně již tedy na stole není, musí být případně načten znova. Navíc tento návrh neumožňoval, aby se jeho prostřednictvím uskutečnilo referendum o vystoupení z EU. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Sobotkova vláda v minulém volebním období předložila do Poslanecké sněmovny návrh zákona o celostátním referendu. Ten ovšem nebyl projednán. Dodejme, že nebyl projednán kvůli samotné vládní koalici, která jej nezařadila na program zasedání poslanců. To opakovaně navrhoval Tomio Okamura. Věnovali jsme se tomu v některých našich textech.

S koncem volebního období tak padl zákon pod stůl a nyní již v Poslanecké sněmovně vůbec není.

Co se týče použitelnosti návrhu na uspořádání referenda, to popisují články 1 a 2 návrhu. Případné hlasování o vystoupení České republiky z Evropské unie pak fakticky znemožňoval čl. 1, odst. 2.

Čl. 1
Základní ustanovení
(1) Tento ústavní zákon upravuje konání celostátního referenda.
(2) Tento ústavní zákon se nevztahuje na konání referenda podle čl. 10a odst. 2
Ústavy České republiky a referendum ve věci výpovědi mezinárodní smlouvy podle čl. 10a
Ústavy České republiky.

Čl. 2

Předmět referenda
(1) V referendu lze rozhodovat o věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu
s výjimkou rozhodování o
a) základních právech a svobodách,
b) státním rozpočtu a ve věcech znamenajících zásah do právní úpravy nebo správy daní,
poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění,
c) porušení závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva,
d) ustanovování jednotlivých osob do funkcí a o jejich odvolávání z funkcí,
e) individuálních právech a povinnostech.
(2) Referendem nelze schvalovat právní předpisy.

Miloš Zeman korektně popisuje potřebný počet petentů (čl. 4 návrhu) a stejně tak výsledek SPD ve volbách. Nicméně libovolný počet hlasů/podpisů by SPD nezaručilo, že by podle návrhu (který ve Sněmovně neleží a navíc to podle něj není ani možné) bylo vyvoláno referendum o vystoupení z EU.

Dodejme, že Miloš Zeman během projednávání tohoto návrhu Sobotkovy vlády vystoupil v Poslanecké sněmovně a apeloval na poslance, aby návrh schválili.

Na internetových stránkách Jiřího Hynka je k dispozici seznam petičních míst. Pro ověření jsme některá z těchto míst kontaktovali telefonicky, a zjistili, že přestože na některých místech byl již sběr podpisů ukončen, jinde i nadále probíhá.

Informace o počtu 15 000 podpisů není možné z veřejných zdrojů ověřit. Toto číslo uvedl Jiří Hynek již v polovině října, nicméně kandiduje na základě podpisů od poslanců. Petiční archy s podpisy občanů tak neodevzdával na Ministerstvu vnitra ČR, kde by bylo možné je prověřit.

Celkově hodnotíme výrok jako pravdivý, vzhledem k tomu, že sběr podpisů skutečně i nadále pokračuje. Informaci o počtu podpisů nehodnotíme, neboť ji nelze ověřit.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v červnu 2016 výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se skutečně umístila jako jedna z nejlepších, konkrétně skončila na šesté příčce ze 163 zemí. Tento index však neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Vliv na bezpečnost v zemi má pak vedle vlády velké množství dalších faktorů.

V roce 2015 obsadila Česká republika 12. místo, 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku 2 body z 5, přičemž 5 značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dále lze v souvislosti s bezpečností zmínit klesající kriminalitu. Za rok 2016 jsou zatím dostupné statistiky pouze do konce listopadu, nicméně i podle nich je celková kriminalita nižší než ta za stejné období v letech 2015 a 2014. Lze tedy předpokládat, že i konečné číslo bude nižší a potvrdí klesající trend. Za období této vlády kriminalita setrvale klesá.

O aktivitách Ruska a Číny na území ČR píše BIS ve své výroční zprávě za rok 2015 (výroční zpráva za rok 2016 nebyla dosud zveřejněna) v kapitole Kontrarozvědná činnost. Zpravodajské služby právě těchto dvou zemí působily v ČR nejvýrazněji, přičemž dominovaly ty ruské.

Aktivity Ruska se zaměřovaly především na operace vedené v rámci informační války v kontextu ukrajinské a syrské krize. Cílem zde bylo oslabit informační potenciál ČR, vyvolat či přiživit vnitro-společenské a vnitropolitické tenze v ČR, narušit vnitřní soudržnost a akceschopnost ČR a NATO aj. Další ruské aktivity se odehrávaly na poli ekonomické a vědecko-technické rozvědky v ČR a dále pokračovaly i vlivové aktivity zaměřené na udržení a posílení ruských pozic a perspektiv v české energetice.

Čínské aktivity se zaměřovaly na rozšiřování a prohlubování vlivové infiltrace české politiky a složek české státní moci. Vedle toho se orientovaly také na posilování čínského vlivu v české ekonomice a byznysu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, výroční zpráva BIS za rok 2015 obsahuje a potvrzuje aktivity Ruska a Číny vedené na území ČR. Zároveň tvrzení o České republice jako jedné z nejbezpečnějších zemí na světě není zcela přesné. Světový index míru totiž prokazuje spíše mírové prvky než míru bezpečnosti, nicméně ČR se skutečně umístila mezi nejlepšími.

Předseda Pirátů má pravdu. Piráti opravdu zapisují své kontakty a styky s ostatními politickými subjekty a lobbisty. Tato stránka je na Pirátských listech pod názvem Evidence lobbistických kontaktů. Piráti zde nezapisují pouze neveřejné schůzky, ale také své setkání s těmito lidmi například v rámci nějakých akcí či neveřejné komunikace na sociálních sítí. Na konci zápisu bývají přijaté a poskytnuté výhody.

Ivan Bartoš opravdu zapsal schůzku s Daliborem Dědkem a Karlem Janečkem.Zápis ze schůzky s Daliborem Dědkem byl přidán 1. srpna v 21:23 a označen jako opožděný zápis. Tito dva pánové se totiž sešli již 21. července.

8. srpna v 7:20 zapsal Ivan Bartoš schůzi republikového předsednictva s Petrem Bouškou z hnutí Tak jo! z předešlého dne. V tomtéž zápisu je i uvedeno, že následně proběhl mezi Bartošem a Janečkem telefonický rozhovor.

S hnutím Tak jo! komunikoval například i Mikuláš Penksa, který byl následně pověřen komunikací s touto stranou. Jeho zápisy pochází například z 28. července, 13. srpna, 11. září nebo 10. října.