Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu (EP) z 21. listopadu 2023, o provádění zásady přednosti práva EU. Návrh usnesení předložený Výborem pro právní náležitosti (JURI) a Výborem pro ústavní záležitosti (AFCO) se týká zakotvení zásady nadřazenosti (jinak také přednosti) práva Evropské unie (EU) před právem členských států do Smluv o EU.

Jak návrh uvádí, v současnosti tato zásada ve Smlouvách o EU není zahrnuta. Přednost evropského práva však vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Přijaté usnesení se tak odkazuje např. k prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě (.pdf), dle kterého se zásada přednosti odvíjí právě od rozhodnutí SDEU (respektive Evropského soudního dvora, předchůdce SDEU). Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Flaminio Costa proti E.N.E.L., podle kterého se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly, když vstoupily do evropského společenství. Z toho tak dle soudu vyplývá, že evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Zmiňme, že zásada přednosti podle výkladu v přijatém návrhu nepředstavuje hierarchii mezi právními řády EU a právem členských zemí. Říká ale, že vnitrostátní právo musí být v souladu s právem EU, a případné protichůdné předpisy tak mají být zrušeny nebo změněny.

Důvody pro zakotvení nadřazenosti práva EU do smluv o EU

Přijatý návrh potřebu nadřazenosti evropského práva přímo odůvodňuje některými základními ustanoveními ve Smlouvě o EU, která by bez této zásady nebylo možné dodržet. Jedná se např. o článek 4 (.pdf, str. 6), který říká, že „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. Jak usnesení Evropského parlamentu dále uvádí, bez uplatňování zásady nadřazenosti práva EU také nelze zajistit účinnost a jednotnost uplatňování a vymáhání práva ze strany SDEU a soudů členských států.

EP svým návrhem reaguje mj. na rozpory ve výkladu přednosti práva EU mezi SDEU a vnitrostátními soudy. Jako příklad uveďme případ z října 2021, kdy se otázkou nadřazenosti práva EU zabýval polský ústavní soud, který tuto zásadu zpochybnil a rozhodl, že některé články základních smluv o EU odporují polské ústavě.

Dodejme, že podle Evropské komise (EK) tímto krokem Polsko porušilo principy práva EU, mezi které patří i jeho nadřazenost. Přijatý dokument z listopadu 2023 proto EK doporučuje důkladně sledovat rozsudky vnitrostátních soudů a využívat svou pravomoc zahájit se státy zpochybňujícími zásadu přednosti práva EU řízení o nesplnění povinnosti.

Závěr

Evropský parlament tedy 21. listopadu 2023 přijal usnesení, které požaduje zakotvení zásady nadřazenosti práva EU před vnitrostátním právem do Smluv o EU. Došlo k tomu přibližně dva týdny před tím, než Ivan David zveřejnil námi ověřované video. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Pro úplnost ovšem doplňme, že přednost evropského práva vychází už z rozsudku Evropského soudního dvora ze 60. let 20. století.

Ivan David ve svém videu nejdříve mluvil o listopadovém usnesení europarlamentu, které doporučuje, aby byla v základních smlouvách Evropské unie (EU) zakotvena zásada nadřazenosti práva Unie nad vnitrostátním právem jednotlivých členských zemí. Uvedená zásada totiž ve smlouvách dosud výslovně zmíněná není, ačkoli v praxi přednost práva EU vychází z judikatury Soudního dvora EU. 

David se proti tomuto usnesení ve svém videu vymezuje se slovy, že samotná EU nemá ústavu. Vzápětí dodává, že je EU „jen mezinárodní organizací“, která byla založena Smlouvou o EU, a že Unie „není ani smluvní stranou“ této smlouvy.

Mezinárodní organizace… svého druhu

EU je skutečně běžně označována za mezinárodní organizaci (str. 3–4), často však s dovětkem, že se jedná o mezinárodní organizaci sui generis, tedy atypickou organizaci svého druhu. Její zvláštní postavení (.pdf, str. 1) vyplývá mj. ze skutečnosti, že má vlastní, samostatný právní řád. Unijní nařízení jsou přitom pro jednotlivé členské země závazná. 

Jak jsme už zmínili výše, podle dřívějších rozsudků Soudního dvora EU je právní řád Unie nadřazený vnitrostátnímu právu, což má podle vyjádření EU zaručovat „jednotu a soudržnost unijního práva“.

O Evropské unii se také někdy mluví přímo jako o nadstátní (.pdf, str. 54–55) organizaci, vzhledem k tomu, že členské země část své suverenity (.pdf, str. 3) – v některých vymezených oblastech – přenesly na EU a její instituce. Tím se opět liší od „klasických“ mezinárodních organizací, jako je například Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo Světová obchodní organizace (WTO). 

Smlouva o EU

Smlouvou o EU, kterou zmiňuje Ivan David, došlo v roce 1993 k vytvoření Evropské unie (jako nástupce dřívějších Evropských společenství). Spolu s dalšími smlouvami, zejména Smlouvou o fungování EU, patří mezi základní dokumenty EU, které ratifikovaly všechny členské státy. 

Europoslanec David má pravdu v tom, že samotná Evropská unie není smluvní stranou této smlouvy. Základní článek dokumentu totiž zní: „Touto smlouvou zakládají vysoké smluvní strany mezi sebou Evropskou unii (…), jíž členské státy svěřují pravomoci k dosažení společných cílů.“ Pokud by tedy měla být EU přímo smluvní stranou, ze znění smlouvy by vyplývalo, že založila sama sebe.

EU ale funguje na základě smluv, které jsou závazné nejen pro členské státy, ale také pro EU jako celek i pro její orgány. Článek 13 Smlouvy o EU například říká: „Každý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými.“ EU je tedy právní entitou, která je tvořena těmito smlouvami, a proto jako organizace nestojí mimo tento smluvní rámec. 

Smlouva o EU podle článku 47 dále udává EU právní subjektivitu (.pdf, str. 43 ze 412). Z toho například vyplývá, že jí schválené mezinárodní dohody jsou závazné nejen pro členské státy, ale také pro její orgány (.pdf, str. 146 ze 412). 

Závěr

Evropská unie se sice označuje jako mezinárodní organizace, většinou ovšem s dodatkem, že se jedná o atypickou mezinárodní organizaci odlišnou od těch „klasických“, protože má vlastní právní řád a členské státy na ni přenášejí část své suverenity. V tomto ohledu je někdy popisována i jako nadstátní organizace. 

Je také sice pravda, že Evropská unie není ve Smlouvě o EU výslovně zmíněná jako jedna ze smluvních stran, zároveň ale podle tohoto dokumentu může jednat jen v mezích, které udávají základní unijní smlouvy. Protože tvrzení Ivana Davida vytváří dojem, že EU stojí mimo tento smluvní rámec, hodnotíme jeho vyjádření jako zavádějící.

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu z 21. listopadu 2023 o provádění zásady přednosti práva EU. Návrh usnesení předložený Výborem pro právní náležitosti (JURI) a Výborem pro ústavní záležitosti (AFCO) se týká zakotvení zásady nadřazenosti (jinak také přednosti) práva EU před právem členských států do Smluv o EU.

Zmiňme, že přijaté usnesení nespecifikuje, do kterých smluv má být přednost evropského práva doplněna. Mezi hlavní evropské smlouvy patří např. Lisabonská smlouva (.pdf), Niceská smlouva (.pdf) a zejména Maastrichtská smlouva (.pdf), též zvaná Smlouva o Evropské unii. Právě tu ve výroku zmiňuje Ivan David. Tato smlouva vymezuje především organizační strukturu EU a její pravomoci, jelikož právě na jejím základě EU v roce 1993 oficiálně vznikla.

Usnesení Evropského parlamentu

Jak je uvedeno ve zmiňovaném usnesení, v současném znění Smluv o EU není zásada přednostního práva EU výslovně zahrnuta. Vychází však z judikatury Soudního dvora Evropské unie (respektive Soudního dvora Evropských společenství, předchůdce SDEU). Přijaté usnesení se tak odkazuje alespoň k prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě, dle kterého se zásada přednosti odvíjí právě od rozhodnutí evropského soudu. Konkrétně se jedná o rozsudek z roku 1964 v případu Flaminio Costa proti E.N.E.L., podle kterého se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly, když vstoupily do evropského společenství. Z toho tedy podle soudu vyplývá, že evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Je vhodné dodat, že zásada přednosti podle výkladu v přijatém usnesení nepředstavuje hierarchii mezi právním řádem EU a právem členských zemí. Říká ale, že vnitrostátní právo musí být v souladu s právem EU, a případné protichůdné předpisy tak mají být zrušeny nebo změněny.

Přijaté usnesení potřebu nadřazenosti unijního práva přímo odůvodňuje některými základními ustanoveními ve Smlouvě o EU, která by bez této zásady nebylo možné dodržet. Jedná se např. o článek 4 (.pdf, str. 6 z 34), který říká, že „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smluv nebo z aktů orgánů Unie“. Jak usnesení Evropského parlamentu dále uvádí, bez uplatňování zásady nadřazenosti práva EU také nelze zajistit účinnost a jednotnost uplatňování a vymáhání práva ze strany SDEU a soudů členských států.

Závěr

V usnesení Evropského parlamentu z listopadu 2023 je skutečně uvedeno, že žádná z hlavních evropských smluv (tedy ani Maastrichtská smlouva, tzv. Smlouva o EU) výslovně nezahrnuje zásadu přednosti práva EU před právem členských států. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Dodejme ale, že tento princip vychází z judikatury evropského soudu, na kterou se odvolává např. prohlášení připojené k Lisabonské smlouvě.

Europoslanec Ivan David mluví o usnesení Evropského parlamentu (EP), které bylo přijato 21. listopadu 2023, a které usiluje o přidání zásady přednosti práva Evropské unie před právem členských států do smluv o Evropské unii (EU). V tomto usnesení je citován také rozsudek Evropského soudního dvora (dnes Soudní dvůr Evropské unie, SDEU) z 15. července 1964, zvaný Costa v. E.N.E.L. (.pdf, str. 23–25). EP se ve svém usnesení na tento rozsudek odkazuje jako na první případ, kdy SDEU rozhodl o přednosti práva EU.

Pro úplnost zmiňme, že SDEU mj. rozhoduje ve věcech týkajících se výkladu či porušení práva EU členskými státy. Tato rozhodnutí však neznamenají zrušení státu, ale zaměřují se na nápravu dané situace, v horším případě ukládají členskému státu pokutu.

Rozsudek Costa v. E.N.E.L.

Předmětem uvedeného soudního sporu byl mj. článek 177 (.pdf, str. 61) Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS, předchůdce Evropské unie). Ten soudnímu dvoru uděluje „pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu (…) smlouvy“.

Zmíněný rozsudek k tomuto bodu zmiňuje, že se členské státy EHS dobrovolně vzdaly určitých pravomocí a dobrovolně přenesly svá práva na jiný subjekt (tedy EHS), čímž vytvořily právo vztahující se „na své státní příslušníky i sebe samotné“. Z tohoto pak dle soudu vyplývá, že se členské státy nemohou dovolávat práv, kterých se dobrovolně vzdaly. Evropské právo má tak přednost před právem vnitrostátním. Členské státy dle tohoto rozhodnutí zároveň nesmí přijmout vnitrostátní právní předpisy, které by byly v rozporu s právem evropského společenství.

Dodejme, že toto soudní rozhodnutí je konkrétně zmíněno také v prohlášení připojeném k Lisabonské smlouvě. To připomíná, že v „souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států“.

„Duch“ a cíle smlouvy

Co se týče slov Ivana Davida o „duchu“ Smlouvy o Evropské unii (.pdf), judikát se o ní nijak nevyjadřuje – Smlouva o Evropské unii, taktéž zvaná Maastrichtská smlouva, totiž byla podepsána až v roce 1992, tedy 28 let po zmíněném rozsudku. Soud ale zmiňuje „ducha“ smlouvy v souvislosti se Smlouvou o založení EHS, a to v kontextu přednosti evropského práva. K cílům této smlouvy pak soud uvedl, že by byly ohroženy v případě, že by došlo k rozdílné vykonatelnosti práva v různých členských státech.

Judikát ovšem nikde neruší suverenitu evropských národních států. Takto se nevyjadřuje ani v úvodu zmíněné usnesení Evropského parlamentu, které naopak připomíná (.pdf, str. 6 z 34) zachování ústavních struktur členských států. Dodejme také, že Česká republika se k Evropské unii připojila v roce 2004, tedy v době, kdy Costa v. E.N.E.L. bylo již několik desetiletí platným rozhodnutím.

Závěr

Podle Ivana Davida tedy listopadové usnesení Evropského parlamentu tvrdí, že byla Česká republika zrušena judikátem Soudního dvora Evropské unie. Usnesení odkazuje na rozhodnutí evropského soudu v případu Costa v. E.N.E.L., ze kterého vyplynulo, že je právo evropského společenství nadřazené právu členských států. Ani judikát, ani usnesení ovšem o zrušení České republiky či ostatních národních států nemluví. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že jsme prohledali nedávné judikáty SDEU, ve kterých ale zrušení států ani „duch“ Smlouvy o EU či ohrožení jejich cílů nejsou zmíněny. Pro upřesnění jsme kontaktovali europoslance Davida a požádali ho o objasnění výroku. Na zaslané dotazy nám ovšem dosud neodpověděl.

Vztah unijního a vnitrostátního práva je dán judikaturou Soudního dvora Evropské unie a rozhodovací praxí národních ústavních soudů. Dle toho je i pohled na právo Evropské unie odlišný.

V primárním právu Evropské unie (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie) není nadřazenost práva EU výslovně zakotvena. V prohlášeních států ke sjednání Smluv, která mají pouze interpretační význam, je však stanoveno, že: „Konference připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.“

Soudní dvůr Evropské unie opakovaně rozhodl (.pdf, str. 8, bod 3), že před unijním právem „nemohou mít vzhledem k jeho povaze přednost vnitrostátní právní předpisy jakéhokoliv charakteru”. To znamená, že pokud je v rozporu unijní norma (ať už unijní smlouva, nebo sekundární předpisy jako např. směrnice) s vnitrostátní normou (tj. zákonem, a to i ústavním) členského státu, má přednost norma unijní.

Neznamená to však, že se vnitrostátní norma ruší, pouze se na daný případ neaplikuje. Stručně řečeno slovy ústavního právníka Jana Kysely, „stupeň právní síly není pro EU rozhodující“.

Druhý pohled pak představuje právo vnitrostátní. V rámci České republiky se k postavení vnitrostátního a unijního práva několikrát vyjádřil Ústavní soud (zejména v nálezech Cukerné kvóty III a Lisabon I a II). Český Ústavní soud tak zastává doktrínu, podle které jsou oba systémy relativně samostatnými, zároveň však uznává (část VI.–B, 4. odstavec) aplikační přednost unijního práva, avšak s výjimkou v případě, kdy by unijní právo porušilo základy státní svrchovanosti či podstatné náležitosti demokratického právního státu, tzv. materiální ohnisko ústavy. V případě rozporu s ním by nemohly být dané unijní akty v České republice závazné (bod 216).

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, jelikož z hlediska Evropské unie je možné mluvit o nadřazenosti, nebo přesněji přednosti před právem vnitrostátním. Vnitrostátní právo potom aplikační přednost akceptuje s výhradou zásahu do podstatných náležitostí demokratického právního státu.

Piráti a hnutí STAN představili koaliční smlouvu (.pdf) 22. prosince 2020 a předložili ji svým členům k hlasování. Celostátní výbor STAN smlouvu schválil 7. ledna a Piráti na svém celostátním online fóru 12. ledna 2021.

V koaliční smlouvě (.pdf, příloha č. 2, str. 2) je ohledně koaliční rady uvedeno: 

„2.1. Nejvyšším orgánem koalice je koaliční rada, která se schází ve formátu 2 až 5 členů ve stejném počtu za každou koaliční stranu (…).“

Rozsah činnosti koaliční rady je pak vyjmenován v bodě 2.3. (tamtéž, str. 2–3). Rada tak například bude schvalovat program koalice, zodpovídat ohledně plnění zákonných povinností (str. 6), bude vytvářet společný povolební vyjednávací tým (str. 7) nebo schvalovat pravidla týkající se hospodaření se společným majetkem (tamtéž, příloha č. 4, str. 3).

Co se týče sporů, bod č. 12 (tamtéž, příloha č. 2, str. 8) ohledně jejich řešení hovoří následovně:

„12.1. Nastane-li mezi stranami této smlouvy spor ohledně plnění, výkladu či tvrzeného porušení této smlouvy anebo jeho hrozby, strany se zavazují, že jej budou přednostně řešit smírně, osobním jednáním zainteresovaných osob či jednáním s mediátorem, kterému obě strany důvěřují, anebo postoupením na vyšší úroveň v rámci koalice, případně celostátním lídrům koaličních stran, a vyvinou veškeré potřebné úsilí k dosažení dohody a smírnému vyřešení věci.“

„12.2. Nepodaří-li spor vyřešit dohodou či jednáním, má kterákoliv strana právo vyvolat smírčí řízení, a to na základě písemného návrhu na koaliční radě. Smírčího řízení se účastní tři zástupci každé smluvní strany.“

Spory mezi stranami koalice se tedy řeší různými způsoby. Je však pravdou, že významné rozepře může řešit právě koaliční rada jakožto nejvyšší orgán. Zároveň je pravdou, že např. v programové oblasti či v oblasti povolebního vyjednávání je klíčovým rozhodujícím orgánem právě koaliční rada, která je tak nadřazena orgánům stranickým.

Pro lepší pochopení výroku se nejprve zaměřme na jeho kontext v rámci debaty. Petra Pecková (STAN) v předvolební debatě kritizovala (čas 1:37:07) podle ní nedostatečnou aktivitu Středočeského kraje při spolupráci s obcemi, což dokládá tím, že kraj nijak nepodpořil město Mnichovice, v němž je starostkou, při výstavbě záchytného parkoviště u místního nádraží. Uvádí, že Mnichovice samy, bez pomoci kraje, musely vykupovat pozemek od Správy železnic a společně s Mirošovicemi žádat o dotaci.

Petra Pecková ve výroku hovoří o bezbariérovosti nádraží v Mnichovicích. V těsné blízkosti nádražního podchodu toto město v roce 2020 vybudovalo záchytné parkoviště P+R (.pdf). Na fotografiích z výstavby parkoviště pak lze zmiňovaný podchod dobře spatřit (pro porovnání doplňujeme také snímek z Mapy.cz z doby ještě před stavbou).

Dle informací na webu města Mnichovice tento bezbariérový podchod (str. 10) s přístupovým chodníkem nechala postavit Správa železnic už v roce 2009. Českými drahami je přístup do budovy stanice popisován jako bezbariérový, stejně jako „přístup na všechna nástupiště“ například v jízdním řádu z roku 2014 (.pdf, str. 1 a 11).

Petra Pecková „bezbariérovým napojením na nádraží“ pravděpodobně myslí napojení prostoru parkoviště na prostor nádraží. V projektu (.pdf) na stavbu záchytného parkoviště lze nalézt chodníkovou rampu se sklonem 12,5 %. Dokument přiložený k zadání veřejné zakázky na stavbu parkoviště uvádí (.zip, dokument A..doc, str. 8), že tato šikmá rampa je navržena „pro bezbariérový vstup z parkoviště do podchodu“. Doplňme, že podle informací k projektu nicméně i přes tyto skutečnosti „došel hodnotící orgán k závěru, že mnichovické nádraží bezbariérové není“.

Zdůrazněme, že zmiňovaná rampa je pak do prostoru parkoviště zcela zakomponovaná a stavba parkoviště byla projektem města, což Petra Pecková před tímto výrokem uvedla (čas 1:37:07). Bylo by tak poněkud zavádějící tvrdit, že záležitosti týkající se napojení na chodník v těsné blízkosti by měl řešit někdo jiný než právě město, jak ve výroku naznačuje Petra Pecková.

Financování krajů jako samosprávných celků v ČR je zajištěno pomocí sdílených daní. Nicméně dle kritiků je (.pdf, str.  3-4) toto financování vzhledem k povinnostem krajů nedostatečné, a kraje musí žádat vládu či některá ministerstva ododatečné finance. 

Zákon o rozpočtovém určení daní nabyl účinnosti 1. ledna 2001, tedy jen rok poté, co byly vytvořeny kraje jako vyšší územní samosprávné celky v současné podobě. V průběhu roku 2001 pak bylo na kraje převedeno vlastnictví silnic II. a III. třídy, o tom bylo rozhodnuto již v červenci 1999. Tedy ještě před tím, než byl zákon o rozpočtovém určení daní předložen v Poslanecké sněmovně. 

Příjmy krajů dle tohoto zákona jsou pak následující:

§ 3

Daňové příjmy rozpočtů krajů

(1) Daňové příjmy rozpočtů jednotlivých krajů tvoří

a) daň z příjmů právnických osob v případech, kdy poplatníkem je příslušný kraj, s výjimkou daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

b) podíl na 8,92 % z celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty,

c) podíl na 8,92 % z celostátního hrubého výnosu daně (záloh na daň) z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, odváděné zaměstnavatelem jako plátcem daně, s výjimkou daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

d) podíl na 8,92 % z celostátního hrubého výnosu daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

e) podíl na 8,92 % z 60 % z celostátního hrubého výnosu daně (záloh na daň) z příjmů fyzických osob sníženého o výnosy uvedené v písmenech c) a d),

f) podíl na 8,92 % z celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob, s výjimkou výnosů uvedených v písmenu a) a v § 4 odst. 1 písm. g).

(2) Každý kraj se na procentní části celostátního hrubého výnosu daně podle odstavce 1 písm. b) až f) podílí procentem stanoveným v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

(3) Součástí daňového příjmu podle odstavce 1 písm. a) není úhrada rozdílu mezi daní vyměřenou nebo dodatečně vyměřenou kraji správcem daně a daní krajem přiznanou nebo dodatečně přiznanou ani příslušenství daně.

STAN se o problematiku přerozdělování finančních prostředků zajímají delší dobu. Otázkou však je, který návrh má Michaela Matoušková na mysli. V současné době totiž v Poslanecké sněmovně leží několik návrhů, které se týkají tohoto tématu. První je poslanecký návrh novely zákona o rozpočtovém určení daní z pera KDU–ČSL. 

Dalším návrhem, který by připadal v úvahu, je návrh zastupitelstva Pardubického kraje, jeho předkladatelem (.pdf, str. 7) byl však hejtman Martin Netolický. Hnutí STAN má navíc v 45 členném zastupitelstvu pouze 3 zástupce, a tento návrh tedy nemůžeme brát jako návrh hnutí STAN.

Stejnou novelu předložilo již 5. února 2020 zastupitelstvo Libereckého kraje v čele se STAN a 2. března 2020 i zastupitelstvo Zlínského kraje v čele s KDU–ČSL. Předkladatelem (.pdf, str. 55) libereckého návrhu byl hejtman Půta, člen Starostů za Liberecký kraj. Hlasy Starostů pro Liberecký kraj pak byly pro schválení návrhu zásadní (.pdf, str. 43). Že jde o původní návrh Libereckého kraje, a tedy Starostů, dokládá i tisková zpráva Asociace krajů ČR.

Zmíněné novely si pak kladou (.pdf, str. 3–4) za cíl změnit financování krajů s odůvodněním spravedlivějšího rozdělení prostředků mimo jiné na údržbu silnic II. a III.třídy. V průběhu roku 2001 byly převedeny silnice II. a III. třídy pod vlastnictví krajů. Nicméně silniční daň a spotřební daň z minerálních olejů, které dle zastánců novely mají krajům pokrývat právě údržbu silnic, krajům připsány, ale byly převedeny na Státní fond dopravní infrastruktury.

Novely se tak snaží (.pdf, str. 1) využít části těchto daní a pomocí změny rozdělení podílu na základě počtu kilometrů silnic v krajích, vylepšit přerozdělování prostředků na údržbu silnic: 

„se procento, jímž se ostatní kraje s výjimkou Hlavního města Prahy podílejí na výnosu daně, vypočte jako součet:

1. poměru počtu obyvatel kraje k počtu obyvatel všech krajů s výjimkou Hlavního města Prahy vyjádřeného v procentech a násobeného koeficientem 0,60, 

2. poměru součtu délky všech silnic II. třídy a III. třídy kraje vyjádřené v kilometrech k součtu délky všech silnic II. třídy a III. třídy všech krajů s výjimkou Hlavního města Prahy vyjádřené v kilometrech vyjádřeného v procentech a násobeného koeficientem 0,40“.

Fakt, že kraje nemají na údržbu a opravy silnic II. a III. tříd dostatek peněz, je přitom dlouhodobým problémem. V roce 2011 se např. uvažovalo o vyřešení nedostatku financí zavedením mýtného i na těchto silnicích.

O dlouhodobé neudržitelnosti současného stavu pak hovoří i poslanci KDU–ČSL ve svém návrhu týkajícím se příjmů (.pdf, str. 2) Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI, nikoliv tedy krajů) kvůli špatnému stavu silnic II. a III. tříd, na jejichž údržbu kraje nemají dostatek financí:

„Dlouhodobě je současný stav financování silnic II. a III. třídy neudržitelný, jednotlivé kraje mají dnes stále rostoucí požadavky i na jiné priority, na opravu a údržbu těchto komunikací stále nejsou dostatečné finanční prostředky“.

Nedostatečnost financování silnic II. a III. třídy spadající pod kraje však připouští (.zip, obsaženo v TEXT ROZPOČTU.doc, str. 23) i SFDI:

„Z důvodu podfinancování oprav a údržby těchto silnic (II. a III. třídy), které jsou financovány z rozpočtů jednotlivých krajů, dochází k paradoxní situaci, kdy průběžně vylepšovaná nadřazená páteřní síť končí z pohledu uživatele na málo kvalitní infrastruktuře silnic II. a III. třídy“.

Dále se v návrhu rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury píše o dlouhodobé praxi mimořádných státních dotací krajům na údržbu silnic II. a III. tříd (str. 23):

„SFDI vnímá tuto záležitost jako velmi podstatnou z pohledu uživatele dopravní sítě, a díky disponibilním zdrojům v minulých letech, resp. 2015 až 2019, poskytoval každoročně jako mimořádný příspěvek na tento účel finanční prostředky v rozpětí od 2 mld. Kč do 4,4 mld. Kč“.

Problém financování oprav silnic II. a III. tříd je však dlouhodobý, což dokazuje (.pdf, str. 13) dokument MVČR zabývající se rozpočty územních samosprávných celků z roku 2008:

„Z hlediska dalšího vývoje salda hospodaření krajů očekáváme, že výše uvedený trend, kdy kraje začaly vykazovat záporný výsledek hospodaření, bude i v budoucnosti nadále pokračovat. Za hlavní příčinu tohoto jevu lze považovat realizaci řady finančně náročných projektů z rozpočtů krajů, např. v oblasti infrastruktury (rekonstrukce silnic)“.