Právo požádat o azyl je jedno ze základních lidských práv. Přiznejme si, je to i výsledek 2. světové války, všeobecná deklarace lidských práv, potom ty různé úmluvy. Ženevská úmluva, Newyorské protokoly. A každý má právo odejít ze země, kde je ohrožen na životě a kde je předpoklad, že když se vrátí, tak přijde o svoji svobodu.
Předně je třeba říci, že neexistuje univerzálně platný a zavazující výčet základních lidských práv. Jakkoliv v České republice vycházíme primárně z Listiny základních práv a svobod (čl. 43), potažmo zákon o azylu, s oporou ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (.pdf) a několik dalších dokumentů (viz např. níže,) které se často překrývají, v jiných regionech světa řadí mezi základní lidská práva jiná práva, některá námi uznávaná neuznávají a podobně. Mezinárodní společenství se však (s různou mírou podpory) shoduje na některých právech, která jsou obecně přijatá jako "jádro" lidských práv.
Jde například o zákaz mučení, otroctví a také tzv. princip non-refoulement, Podle něj:
„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“
Jde o zásadu mezinárodního obyčejového práva, tedy je závazný pro všechny státy světa, přestože nejsou signatáři Ženevské úmluvy z r. 1951, kde je v článku 33 zakotven. Státy by jej rovněž měly promítnout do znění svých zákonů a mezinárodních úmluv, i bez toho jsou však povinovány jej dodržovat. Zásadu dále rozvíjí tzv. Dublinský systém (platný jen pro omezený okruh evropských států), který vytváří systém přerozdělování žadatelů o azyl, na základě něhož mohou být uprchlíci "vráceni" do první z těchto zemí, do které po opuštění své domoviny vkročili. Na základě toho pak právo požádat o azyl lze zařadit mezi základní lidská práva, přestože ne vždy jej musíme v mezinárodních dokumentech najít explicitně.
Pokud bychom však měli zhodnotit uznání práva na azyl napříč mezinárodními úmluvami, shledáme, že:
Všeobecná deklarace lidských práv (nezávazný dokument OSN) jej přiznává ve čl. 14. Charta základních práv EU (součást závazného primárního práva EU, nicméně pouze s působností ve státech EU) jej přiznává v čl. 18, potažmo 19. Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951) a navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) jsou základními dokumenty azylového práva.Další dokumenty evropského práva najdete například zde, EU se k jejich přijetí zavázala již Smlouvou o ES (čl. 61-63, konsolidovaná verze).
Právo na azyl dnes ale v různých modifikacích uznává přibližně 140 států světa, zpravidla na základě Ženevské úmluvy o postavení uprchlíků (1951) a navazujícího Newyorského protokolu (1967).
K tomu, zda jde o výsledek druhé světové války: Všeobecná deklarace lidských práv (1948) i navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) i Charta OSN (1945), na jejichž hodnoty odkazuje Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951), pochází shodně z iniciativy OSN. Ta vznikla z podnětu amerického prezidenta Roosevelta již během druhé světové války Deklarací Spojených národů z popela neúspěšné Společnosti národů, která selhala tím, že nezabránila právě druhé světové válce (viz například dokument ČT). V preambuli Charty (nikoli zakládajícího, avšak jednoho ze základních dokumentů OSN) pak stojí: " My, lid Spojených národů, jsouce odhodláni uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti... " Základní dokumenty azylového práva tedy opravdu vznikly v důsledku situace po druhé světové válce.
Na základě těchto informací pak hodnotíme Svobodův výrok jako pravdivý.
