Británie si svého času dala asi 99 podmínek, za kterých vstoupí do eurozóny.
Kandidát Baxa zmínil podmínky Británie pro vstup do eurozóny jako reakci na předchozí výroky jeho spoluřečníků, kteří se vyjadřovali proti vstupu do eurozóny, případně pro vstup pouze za splnění určitých podmínek. Devadesát devět podmínek tak nemínil doslova, použil je pouze jako přirovnání ke stanovení si dalších podmínek pro vstup do měnové unie. Jednalo se tak o nadsázku.
Velká Británie si v rámci maastrichtské novely Smlouvy o EU vyjednala (spolu s Dánskem) trvalou výjimku na zavedení společné měny (tzv. „opt-out“). To znamená, že závisí jen na jejím suverénním rozhodnutí, zda euro v budoucnosti přijme, nebo ne.
Co se týká dalších podmínek k přijetí eura, o to se v roce 1997 pokoušel tehdejší ministr financí Gordon Brown. Během vystoupení v Parlamentu prohlásil, že Velká Británie je přijetí eura nakloněna, ale určující je pro ni splnění určitých podmínek, které Británii zaručí dlouhodobou ekonomickou výhodnost.
Tyto podmínky nazval Pět hospodářských testů a jejich pozitivní nebo negativní vyhodnocení ministerstvem financí rozhoduje o postoji k vstupu do měnové unie, a tedy i eurozóny. Ministerstvo zároveň vypracovává také Národní plány přechodu na euro, které by v případě splnění požadavků použilo. Zhodnocení pana Baxy, že jich bylo 99, bereme v kontextu diskuze jako nadsázku.
Pět hospodářských testů zní:
1. Je konvergence mezi hospodářským cyklem země a ekonomikou eurozóny udržitelná?
2. Je britská ekonomika dostatečně flexibilní na to, aby v podmínkách měnové unie dokázala odolávat externím šokům?
3. Vytvoří vstup do eurozóny příznivé klima pro dlouhodobé investice?
4. Jaký bude dopad tohoto kroku na finanční sektor?
5. Bude členství v eurozóně přínosné z hlediska dlouhodobé prosperity a zaměstnanosti?
