Přehled ověřených výroků

Česká republika má podle metod měření rizika chudoby Eurostatu (.pdf) skutečně procentuálně nejnižší riziko chudoby (9,8 %) ze zemí EU. Nejvyšší míra rizika na hladině 22 % se vyskytuje ve Španělsku, Bulharsku a Rumunsku. Vyplývá to tak ze zprávy Eurostatu z roku 2012. Je nutné ovšem vzít úvahu relativitu chudoby v jednotlivých zemích, v nichž se hranice chudoby můžou výrazně lišit.

Hospodářské noviny vysvětlují relativní míru chudoby takto: „Relativní míra chudoby je způsob, jakým lze změřit míru ohrožení populace chudobou, vzhledem k ostatním zemím. Základním principem je stanovení hranice chudoby vůči příjmovému mediánu domácnosti. Dle metodiky Evropského statistického úřadu Eurostatu je jako kritérium chudoby stanoveno méně než 60 procent mediánu příjmu domácností."

Server finance.cz uvádí hodnoty hranice chudoby v různých zemích. Například v České republice je hranice chudoby 4 235 EUR za rok, zatímco například v Lucembursku činí hranice chudoby 19 400 EUR za rok.

Výrok s ohledem na relativitu metodiky výpočtu rizika chudoby hodnotíme jako pravdivý.

Ministryně práce skutečně veřejně oznámila záměr zavést zvýšení minimální mzdy o 500 Kč například v Otázkách Václava Moravce 6. dubna. Podporu tomuto závěru po jednání tripartity dala i vláda.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Švédsko je skutečně jednou ze zemí (údaje Eurostatu z ledna 2014), které minimální mzdu nemají. Mezi členskými zeměmi EU, kde "zákonná" minimální mzda taktéž absentuje, patří také Dánsko, Itálie, Rakousko a Finsko. "V těchto zemích jsou výše minimálních mezd určeny buďto jednáním mezi sociálními partnery na úrovni podniků, popř. na individuální úrovni. Často jsou také užívány tzv. sektorové dohody, které jsou často aplikovány na všechny zaměstnance, což představuje de facto (v praxi) minimální mzdy." (cit. Eurostat 2014)

Pro ilustraci problematiky "minimálních mezd" viz tato mapa vycházející opět z dat Eurostatu:

Ve zmíněném pořadu uvedl Ransdorf následující:

"Šance by mohly být otevřené, ale říkám, já třeba, když jsem mluvil o energetice, tak já třeba, pokud jde o Pavla Mertlíka, kterého jinak mám rád, tak jako bych tam neviděl moc jaksi se sympatií, protože vím, že on byl proti dostavbě jaderné elektrárny v Temelíně."

Plán legislativních prací vlády na rok 2014 skutečně obsahuje uvedený termín pro podání příslušné legislativy. Odpovídají také jednotlivé gesce, jak je Dienstbier popisuje.

Konkrétně plán uvádí (viz. září 2014):

"Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (financování politických stran)Předkladatel: ministr vnitraSpolupředkladatel: ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu".

Vzhledem k existenci instituce společné zahraniční politiky a jejím občasným projevům, hodnotíme výrok jako zavádějící i přes přetrvávající dominanci role členských států v této oblasti.

Není pravda, že by neexistovala žádná společná zahraniční politika Evropské unie. Společná zahraniční a bezpečnostní politika je součástí primárního práva EU již od dob Maastrichtské smlouvy 1993. Jak píše portál Euroskop, "její zřízení ovšem neznamenalo ani počátek spolupráce členských zemí v těchto oblastech, ani převzetí pravomocí v otázkách bezpečnosti a vztazích členských států se třetími zeměmi evropskou úrovní." V rámci společné zahraniční a bezpečností politiky existují také instituce a nástroje, které může Evropská unie využít. Všechny relevantní informace jsou k nalezení na portálu Evropské unie. V současné době stojí v čele této politiky Vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová.

Existují také konkrétní příklady, kdy je uskutečněn akt společné zahraniční politiky. Jako aktuální příklad jmenujme společné sankce v souvislosti s anexí Krymu. Tyto sankce byly dokonce schváleny ve formě evropské legislativy, jako Nařízení Rady EU (.pdf).

Zahraniční politika sice jistě nepatří mezi oblasti, které by byly v rámci EU zcela integrované. Jednotlivé členské státy jsou stále hlavními aktéry. Nicméně tvrzení, že společná zahraniční politika neexistuje vůbec, je zavádějící.

Dle níže uvedených zdrojů je výrok hodnocen jako nepravdivý, neboť žádné referendum nebylo ignorováno a nebyly přijaty dokumenty, proti kterým by občané vyjádřili v referendu nesouhlas. Pokud se zaměříme na Irsko, tak tam proběhla dvě referenda o přijetí Lisabonské smlouvy (v Holandsku se referendum o Lisabonské smlouvě nekonalo). V prvním referendu (.pdf, str. 22) 12. června 2008 Irové podpis Lisabonské smlouvy odmítli. Poté, co byly Irsku přislíbeny záruky a ústupky členskými státy EU, však Irové Lisabonskou smlouvu v druhém referendu 3. října 2009 dobrovolně přijali 61,7 % hlasů.

Odmítavé referendum v Nizozemí zaměňuje Vojtěch FIlip pravděpodobně s ratifikačním procesem Ústavní smlouvy pro Evropu v roce 2005. V Nizozemsku se totiž referendum k Lisabonské smlouvě nekonalo, rozhodnutí bylo přijato pouze představiteli státu. Odmítavá referenda v Holandsku a Francii způsobila svrhnutí schvalovaného dokumentu pod stůl. Nedá se tedy říct, že by hlas občanů byl ignorován.

Není příliš velkým tajemstvím, že ČSSD i KSČM jsou dlouhodobě a stabilně proti druhému pilíři. Rovněž Věci veřejné lobbovaly za dobrovolný druhý pilíř, podle některých zdrojů (například Měšec.cz, blog Jana Macháčka, komentátora Respektu, či jiné) se dokonce o prosazení opt-outu zasadily právě ony. Při podzimních parlamentních volbách se již za druhý pilíř postavily jen strany ODS a TOP 09. Zatímco TOP 09 o povinný charakter druhého pilíře usilovala až do poslední chvíle, ODS se nakonec slovy svého tehdejšího předsedy Petra Nečase vyjádřila, že: "(...) nyní na to ale není zralá doba" (zdroj: ČTK). Proto v konečném důsledku TOP 09 nenašla dostatečnou podporu pro zavedení povinného vstupu do druhého pilíře důchodového spoření.

Kalouskův výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na základě dostupných zdrojů je výrok hodnocen jako pravdivý, jelikož Evropský parlament 10. září 2013 odhlasoval změnu směrnice 2008/48/ES týkající se spotřebitelských úvěrů na bydlení.

K této reformě hypotéčních úvěrů došlo na základě zprávy (.pdf) španělského sociálnědemokratického poslance Antolína Sáncheze Preseda z roku 2011, která apelovala na větší ochranu spotřebitele, v rámci které by měl mít spotřebitel možnost mimo jiné změnit věřitele během splácení hypotéky. S tím souvisí také možnost převíst půjčkyv cizí ,ěněna domácí měnu. Dále se také zabývala nastavením flexibilních smluv a splátek, finanční informovaností a poradenstvím a větší transparentností trhu.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, skutečně jsou jednotlivé dávky v rámci kapitoly MPSV vypláceny z jednoho balíku (313), kterým ministerstvo disponuje.

Podíváme-li se na zmíněnou kapitolu 313 státního rozpočtu (.pdf, str. 18), tak je nepochybné, že jde o jednotný "balík peněz" pro celé Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Konkrétní situace ve svém výroku Lenka Kohoutová popisuje také korektně. Výplatu zmíněných podpor popisuje web ministerstva práce.

Co se týče "přelévání" do jiného zákona, není zcela jednoznačné, co má Lenka Kohoutová na mysli. Proto necháváme tuto část výroku bez hodnocení.