Přehled ověřených výroků

Evropská Komise zřídila v roce 2007 takzvanou Skupinu na vysoké úrovni pro oblast administrativní zátěže, která měla za cíl "snížení administrativní zátěže o 25 % do roku 2012". Jejího předsednictví se ujal bývalý bavorský premiér Edmund Stoiber.

V prosinci 2012 prodloužila Komise Skupině mandát do konce roku 2014 a definovala nové cíle.

Hospodářskou dynamiku budeme posuzovat podle růstu HDP. Zaměřili jsme se na státy tzv. EU15, které byly součástí Unie před rozšířením v roce 2004. U těchto států jsme porovnali jejich průměrný růst HDP před rozšířením a po rozšíření.

Průměrné HDP států EU15 před rozšířením rostlo v roce 2000 o 3,9 %, 2001 o 2,1 %, 2002 o 1,2 % a 2003 o 1,2 %.

Průměrné HDP států EU15 po rozšíření rostlo v roce 2004 o 2,4 %, 2005 o 1,8 %, 2006 o 3,1 % a 2007 o 3,0 %.

Rok 2008 již posuzovat nebudeme, jelikož v tomto roce propukla hospodářská krize a hospodářská situace tím výrazně utrpěla.

Můžeme tedy sice konstatovat, že po rozšíření EU v roce 2004 došlo k hospodářskému růstu v zemích EU15, ale nedokážeme jasně určit souvislost mezi oběma jevy, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. Nedokážeme vyloučit, že by k růstu HDP došlo i bez rozšíření.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Dokument, který publikovala mezinárodní organizace World Economic Forum, popisuje rysy severského modelu, mezi něž patří mimo jiné vysoké daně (.pdf, str. 5) a investice do zdravotnictví a školství (.pdf, str. 17).

Skandinávský model prosazuje (.pdf, str. 40) sociálně-tržní principy. Státy uplatňující tento model se vyznačují propracovanou a štědrou sociální politikou s vysokými výdaji na zajištění sociální ochrany sociálního zabezpečení obyvatel. Sociální politika klade důraz na aktivní a rozsáhlé služby pro děti a mládež, tělesně postižené a staré občany, kteří se nacházejí v nepříznivé životní situaci. Tento model je rovněž velmi efektivní, neboť vykazuje vysokou úroveň zaměstnanosti i nízkou míru chudoby (.pdf, str. 46).

Část o nerozkrádání daňového výnosu neověřujeme, není jasné, jakým způsobem by měl být výnos případně rozkraden, ani neexistují žádné statistiky, které by k tomuto poskytly relevantní data.

V české Poslanecké sněmovně skutečně může navrhnout pozměňovací zákon kterýkoliv poslanec přímo Poslanecké sněmovně. Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jsme nenalezli jinou zemi se stejnou praxí. Naopak uvádíme případy států převzaté ze studie Parlamentního institutu (.pdf, str. 4–7, 10), kde je tato možnost omezena.

V mnoha zemích má právo podat pozměňovací návrh pouze více poslanců. V Estonsku se sněmovna zabývá pouze pozměňovacími návrhy, které byly předloženy přinejmenším 2 poslanci, v Belgii 5, v Litvě 10, na Slovensku 15 poslanci a v Německu 5 % členů Bundestagu. I maďarští, polští a rakouští poslanci musí předem pro své pozměňovací návrhy získat širší podporu.

Více zemí také projednává pozměňovací návrhy (alespoň v některých případech) ve výborech. Tak tomu je i v Belgii, Francii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, Španělsku a Itálii.

Na základě usnesení vlády k rozvoji Systému elektronického mýta ze 4. prosince 2013 bylo ministru dopravy uloženo vyhlásit do 31. prosince 2013 výběrové řízení na projektového manažera Systému elektronického mýta do roku 2017. Výrok Zdeňka Žáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Tvrzení Martina Peciny nám potvrdil ředitel odboru tisku a public relations Ministerstva vnitra Mgr. Pavel Novák, který takto potvrzuje: „Ministerstvo práce a sociálních věcí se stalo opět hlavním gestorem zákona o státní službě, i když MV je dále spolugestorem a na pracovní úrovni se na přípravě zákona spolupodílí."

Blíže se gescí obou návrhů zákona o státní službě zabývá následující výrok ministra vnitra.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož mnohé národnosti – včetně krymských Tatarů – skutečně v Sovětském svazu trpěly represemi. Těm však byli vystaveni i Rusové, neboť perzekuce nestavěly pouze na národnostním základě, probíhaly i podle třídního, politického a náboženského principu.

Historik J. Otto Pohl popisuje osud Krymských Tatarů v Sovětském svazu: represe započaly ve 30. letech, kdy byly v rámci dekulakizace deportovány tisíce Krymských Tatarů na sever Ruska a na Ural. Stalinův režim dále omezoval kulturní autonomii a popravoval množství intelektuálů z řad Krymských Tatarů.

Za druhé světové války bojovali krymští Tataři na obou stranách fronty, přesto bylo v roce 1944 rozhodnuto o deportaci celého etnika do Uzbekistánu a dalších částí Sovětského svazu. Během pouhých třech dnů bylo z Krymu násilně vystěhováno 194 155 krymských Tatarů. Otto Pohl uvádí, že šlo o jednu z nejrychlejších a nejdůkladnějších etnických čistek ve světové historii.

Většina krymských Tatarů žila v Uzbekistánu za velmi špatných podmínek; při špatném ubytování, nedostatku potravin, oblečení i léků. V prvním roce a půl po deportaci zemřelo v Uzbekistánu 17,8 % krymských Tatarů, z čehož téměř polovinu tvořily děti. Příslušníci národa se přitom na Krym ve velkém začali vracet až v roce 1989.

Mimo krymských Tatarů měl Stalinův režim mnoho dalších obětí, odhady celkového počtů mrtvých se pohybují okolo 20 milionů osob. Historik Norman Naimark vypočítává, že počínaje třicátými lety Stalin popravil skoro milion lidí. Další miliony zemřely následkem nucených prací, deportace, hladomoru, masakrů, věznění nebo výslechů.

Podle odhadů bylo na Sibiř a do střední Asie deportováno v letech 1941–49 společně s krymskými Tatary téměř 3,3 milionů osob. Byli to nejen příslušníci některých etnik, ale i lidé vystěhovaní z náboženských nebo politických důvodů.

Počty příslušníků národností ve vyhnanství v roce 1946:

osob ve vyhnanství

národnosti774 000

povolžští Němci

> 400 000Čečenci a Inguši194 000

Krymští Tataři, Bulhaři a Řekové

84 000

Turkové a Kurdové

82 000

Kalmykové60 000

Karačajové

< 33 000

Balkaři5 000

Litevci (zdroj: geocurrents.info)

Na základě dostupných informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Několikrát přepracovaný návrh zákona o úřednících byl schválen vládou na základě usnesení ze dne 12. června 2013 č. 434. Součástí usnesení bylo nařízení pro ministra vnitra ke zpracování konečného znění zákona, který měl být následně postoupen parlamentu. K přijetí zákona však již skutečně nedošlo.

Co se týče dalších zmiňovaných protikorupčních opatření, lze potvrdit, že jsou součástí aktuální protikorupční politiky vlády ČR. Zákon o střetu zájmů, zákon o svobodném přístupu k informacím, rozkrývání konečných vlastníků, ochrana oznamovatelů, finanční kontrola a audit představují dokonce tzv. prioritní úkoly vládní strategie.

Zmiňovaná studie (.pdf, aj) skutečně uvádí v souvislosti s korupcí ve zdravotnictví jména Marka Šnajdra a Petra Bendla.

Na str. 84–85 (Box. 3.17) je Marek Šnajdr popisován jako "Richelieu českého zdravotnictví", který byl v letech 2007–2009, za vlády Mirka Topolánka, vůdčí osobností a hybatelem ("mastermind and moving force") českého zdravotnictví. Zpráva zmiňuje jeho angažmá na Ministerstvu zdravotnictví a v orgánech VZP. Díky tomuto propojení bylo dle zprávy možné krýt korupční aktivity. Zpráva dále zmiňuje ochranu Marka Šnajdra před policejním vyšetřováním ze strany Mirka Topolánka.

V další pasáži hovoří zpráva o privatizaci několika nemocnic ve Středočeském kraji za vlády Petra Bendla a o nejasných vlastnických strukturách těchto privatizovaných nemocnic. Konkrétně pak je zde zmínka o nemocnici v Hořovicích, která dle zprávy neprosperovala, a proto pro ni byly prostřednictvím Marka Šnajdra vyjednány výhodné podmínky u VZP. Tato nemocnice poté podepsala smlouvu na 30 milionů korun za vzdělávání se soukromou firmou, u níž nebyla známa vlastnická struktura. Tato firma však dle zprávy dlouhodobě přispívala regionální buňce ODS. Zpráva také uvádí, že dle některých informací má v této firmě majoritní podíl Marek Šnajdr.

Lisabonská smlouva stanoví, že od 1. listopadu 2014 by měl počet komisařů odpovídat 2/3 počtu členských států. Evropská rada však na summitu, který se konal 22. května roku 2013, rozhodla, že bude platit dosavadní pravidlo 1 stát = 1 komisař. K přijetí tohoto závazku bylo potřeba jednomyslné rozhodnutí, tedy souhlas každého členského státu. Všechny členské státy včetně České republiky hlasovaly tedy ve prospěch tohoto pravidla.