Přehled ověřených výroků

S ohledem na veřejné komentáře prezidentů ČR a Ruska hodnotíme výrok jako pravdivý.

Prezident Zeman skutečně vyzývá ke vzájemnému zvyšování investic, a to i v energetické politice, zejména dostavby jaderné elektrárny Temelín.

K tomu se přiklání také ruský prezident Putin, který se při jmenování Vladimíra Remka velvyslancem v Rusku vyjádřil takto:

„Počítáme s důslednou realizací společných projektů v energetice, včetně jaderné, jakož i v humanitární a kulturní oblasti.“
Při události probíhajících olympijských her v Soči prezident Zeman jedná i se svým čínským protějškem o energetické politice a absolvuje i jiné bilaterární jednání právě o hospodářství a energetice.

Výrok moderátora Moravce tak hodnotíme jako pravdivý.

Výrok Milana Urbana zazněl 22. listopadu během rozhovoru pro Radiožurnál (v čase 16:20) a na základě dostupných informací z médií ho hodnotíme jako pravdivý.

Německá energetická politika prochází v posledních letech poněkud turbulentním obdobím. V roce 2007 rozhodla německá vláda, že uzavře do roku 2018 všechny uhelné elektrárny a opustí těžbu uhlí, zejména z důvodů nerentability a nekonkurenceschopnosti. Koncem roku 2011 se v reakci na havárii jaderné elektrárny Fukušima německá vláda usnesla ukončit provoz všech jaderných elektráren do roku 2022 a nahradit je energií z obnovitelných zdrojů při snižování celkové spotřeby elektřiny.

Velmi rychle se však ukázalo, že přechod na obnovitelné zdroje (solární a větrné) bude zdlouhavým procesem a energetickou mezeru nyní paradoxně zaplňují uhelné elektrárny, které zažívají renesanci i vzhledem k nízké ceně emisních povolenek. V roce 2012 Německo spustilo nové uhelné elektrárny poblíž Kolína nad Rýnem či Boxbergu, v minulém roce pak například nedaleko Duisburgu a města Lünen. Pod záštitou společností RWE či Vattenfall probíhá stavba elektráren u Hamburku či Mannheimu, s čímž také souvisí rozšiřování dosavadních hnědouhelných těžebních oblastí, např. povrchového dolu Garzweiler, kde dochází k vysídlování obyvatel, či snahy o rozšíření těžby v oblastech bývalé Lužice s centrem v Chotěbuzi (dnes součástí Braniborska). Absence jasné a kontinuální energetické politiky je v německém případě zřejmá. Dotace pro obnovitelné zdroje energie navíc prodražují koncovou cenu elektřiny pro domácnosti a průmysl.

Z. Ondráček sloužil u Sboru národní bezpečnosti a následně u Policie ČR od roku 1988 do roku 2011, což představuje 23 let. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Je zde ovšem namístě připomenout, že Ondráček - ještě jako příslušník Pohotovostního pluku SNB - zasahoval v lednu 1989 proti demonstrantům během tzv. Palachova týdne.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož mnohé národnosti – včetně krymských Tatarů – skutečně v Sovětském svazu trpěly represemi. Těm však byli vystaveni i Rusové, neboť perzekuce nestavěly pouze na národnostním základě, probíhaly i podle třídního, politického a náboženského principu.

Historik J. Otto Pohl popisuje osud Krymských Tatarů v Sovětském svazu: represe započaly ve 30. letech, kdy byly v rámci dekulakizace deportovány tisíce Krymských Tatarů na sever Ruska a na Ural. Stalinův režim dále omezoval kulturní autonomii a popravoval množství intelektuálů z řad Krymských Tatarů.

Za druhé světové války bojovali krymští Tataři na obou stranách fronty, přesto bylo v roce 1944 rozhodnuto o deportaci celého etnika do Uzbekistánu a dalších částí Sovětského svazu. Během pouhých třech dnů bylo z Krymu násilně vystěhováno 194 155 krymských Tatarů. Otto Pohl uvádí, že šlo o jednu z nejrychlejších a nejdůkladnějších etnických čistek ve světové historii.

Většina krymských Tatarů žila v Uzbekistánu za velmi špatných podmínek; při špatném ubytování, nedostatku potravin, oblečení i léků. V prvním roce a půl po deportaci zemřelo v Uzbekistánu 17,8 % krymských Tatarů, z čehož téměř polovinu tvořily děti. Příslušníci národa se přitom na Krym ve velkém začali vracet až v roce 1989.

Mimo krymských Tatarů měl Stalinův režim mnoho dalších obětí, odhady celkového počtů mrtvých se pohybují okolo 20 milionů osob. Historik Norman Naimark vypočítává, že počínaje třicátými lety Stalin popravil skoro milion lidí. Další miliony zemřely následkem nucených prací, deportace, hladomoru, masakrů, věznění nebo výslechů.

Podle odhadů bylo na Sibiř a do střední Asie deportováno v letech 1941–49 společně s krymskými Tatary téměř 3,3 milionů osob. Byli to nejen příslušníci některých etnik, ale i lidé vystěhovaní z náboženských nebo politických důvodů.

Počty příslušníků národností ve vyhnanství v roce 1946:

osob ve vyhnanství

národnosti774 000

povolžští Němci

> 400 000Čečenci a Inguši194 000

Krymští Tataři, Bulhaři a Řekové

84 000

Turkové a Kurdové

82 000

Kalmykové60 000

Karačajové

< 33 000

Balkaři5 000

Litevci (zdroj: geocurrents.info)

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako nepravdivý. Je sice pravda, že byly zpracovány dvě studie ocenění církevního majetku, přičemž výsledná částka první studie byla následně prověřena a potvrzena druhou studií, avšak první studii nezpracoval auditor z Velké čtyřky a druhá nebyla vyžádána za doby Fischerovy vlády.

V roce 2007 (pdf., str. 7) byla vypracována Církevní komisí první studie ocenění majetku, který by měl být navrácen církvi. Studie byla zpracována na základě řady podkladů, včetně materiálů poskytnutých Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky a podkladů církví a náboženských společností. Výsledky byly následně schváleny vládní a expertní komisí, v níž zasedali zástupci Ministerstva kultury, Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí. Podrobná metodika ocenění je zveřejněna na internetových stránkách Ministerstva kultury. Výsledný majetkový nárok vycházející z této studie byl vyčíslen na 134 miliard Kč.

V roce 2008 byla provedena druhá studie na žádost sněmovní komise, jejímž cílem byla kontrola podkladů a metodiky studie z roku 2007. Tuto kontrolu a následné potvrzení provedla mezinárodní poradenská firma Ernst & Young, která je součástí tzv. Velké čtyřky auditorských firem. V této době však byla u moci stále ještě druhá Topolánkova vláda.

Výrok Oldřicha Vlasáka je hodnocen jako pravdivý, neboť zhruba uprostřed českého předsednictví byla skutečně české vládě vyslovena nedůvěra.

Česká republika předsedala v Radě EU od ledna do června 2009.

Během tohoto období byla vyslovena nedůvěra vládě Mirka Topolánka, která byla následně nahrazena úřednickým kabinetem Jana Fischera.

Topolánkově vládě vyslovilo nedůvěru 101 poslanců na jednání Poslanecké sněmovny 24. března 2009, tedy zhruba uprostřed českého předsednictví.

Klára Samková opravdu spolupracuje s Tomiem Okamurou na některých kauzách.

Advokátka Klára Samková ohlásila ústavní stížnost, směrovanou vůči údajným nedostatkům v zákoně o přímé volbě prezidenta ČR. Zároveň se stala právní zástupkyní Tomia Okamury a autorkou jeho ústavní stížnosti, kterou se domáhala odkladu voleb a prověření některých zákonných opatření týkajících se přímé prezidentské volby. Součástí stížnosti je i požadavek na zrušení změny související části ústavy, v níž je stanoven požadavek 50 tisíc podpisů občanů pro zaregistrování kandidatury.

Předseda hnutí Úsvit Tomio Okamura také navštívil ve věznici nacionalistu Vlastimila Pechance, který si tam odpykává trest 17 let za vraždu Roma Oty Absolona. Podle Okamury byl Pechancův proces zmanipulovaný a usiluje o jeho opětovné otevření. V tom mu má pomoci právě advokátka Klára Samková.

Sama Klára Samková nám ke svému výroku napsala následující: "Pana Okamuru zastupuji ve všech jeho žalobách na ochranu osobnosti. V současné době jsou vedeny proti Ornelle a Monice Štikovým, proti časopisu Reflex, v dalších sporech a výrocích jsem jeho stálou poradkyní v právním vztahům k médiím...Ty dvě jmenované jsou stále živé probíhající kauzy, tedy dosud neskončené".

Výrok tedy na základě výše uvedených informací hodnotíme jako pravdivý.

V nedávné minulosti se skutečně objevovaly informace o možném krachu ČD Cargo. Ten byl alespoň dočasně odvrácen.

České dráhy se za generálního ředitele Petra Žaludy sice poměrně výrazně zadlužovaly, ve veřejně dostupných zdrojích se však nikde neobjevuje informace o tom, že by jim hrozila platební neschopnost (insolvence). Ta nestává teprve v situaci, kdy dlužník není schopen dostát svým závazkům, tedy splácet dluhy. Výrok ministra v demisi Žáka by tak byl v této části pravdivý pouze tehdy, pokud bychom přistoupili na předpoklad, že platební neschopnost teoreticky hrozí každému subjektu. Poté by však již ale nešlo tvrdit, že tato hrozba již neexistuje.

Od 1. července 2013 došlo ke zrušení 6 rychlíků a omezení dalších 18. V prosinci 2013 však bylo 10 z těchto spojů obnoveno. Rychlíků je však v České republice 437, nejedná se tedy o rušení třetiny rychlíků, ale o rušení či omezení pouze 5,5 % rychlíků.

K rušení (omezování) regionálních spojů dochází i za působení Zdeňka Žáka na ministerstvu. A to na Rakovnicku a v jižních Čechách.

Především z důvodu výrazného nadsazení počtu rušených rychlíků hodnotíme výrok Zdeňka Žáka jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme na základě dostupných dat jako pravdivý. Podle Eurostatu (ang.) vydává Rakousko na aktivní politiku zaměstnanosti skutečně okolo 2 % HDP (v roce 2011 2,043 %) a Česká republika pouze 0,5 % (v roce 2011 0,556 %). Rakousko má také příznivější statistiky nezaměstnanosti: podle nejnovějších údajů (k prosinci 2013) byla míra nezaměstnanosti (ang.) v Rakousku 4,9 %, v České republice potom 6,7 %. Míra nezaměstnanosti v Rakousku byla vůbec nejnižší v celé Evropské unii. Česká republika se však také nachází v čele této statistiky.

Pravomoci Ministerstva financí vymezuje zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky (byl převzat do právního řádu České republiky). § 4 tohoto zákona zní:

“(1) Ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro státní rozpočet republiky, státní závěrečný účet republiky, státní pokladnu České republiky, finanční trh, regulaci vydávání elektronických peněz a ochranu zájmů spotřebitelů na finančním trhu s výjimkou výkonu dohledu nad finančním trhem v rozsahu působnosti České národní banky, pro zavedení jednotné měny euro na území České republiky, pro platební styk, daně, pojistné na důchodové spoření, poplatky a clo, finanční hospodaření, finanční kontrolu, přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků, účetnictví, audit a daňové poradenství, věci devizové včetně pohledávek a závazků státu vůči zahraničí, ochranu zahraničních investic, pro tomboly, loterie a jiné podobné hry, hospodaření s majetkem státu, privatizaci majetku státu, příspěvek ke stavebnímu spoření a státní příspěvek na penzijní připojištění, ceny a pro činnost zaměřenou proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a vnitrostátní koordinaci při uplatňování mezinárodních sankcí za účelem udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrany základních lidských práv a boje proti terorismu, posuzuje dovoz subvencovaných výrobků a přijímá opatření na ochranu proti dovozu těchto výrobků.

(2) Ministerstvo financí spolu s Českou národní bankou připravuje a předkládá vládě návrhy zákonných úprav v oblasti měny a peněžního oběhu a návrhy zákonných úprav, kterými se upravují postavení, působnost, organizace a činnost České národní banky, s výjimkou dohledu nad finančním trhem, platebním stykem a vydáváním elektronických peněz. (...)”.

Výpůjční potřeba se pak mezi lety poměrně různí, v roce 2012 byla podle ministerstva financí čistá výpůjční potřeba 172,8 miliard korun, hrubá (po započtení dluhopisů splatných v daném roce a dalších položek) pak 309,4 miliard. Pro rok 2014 hovoří materiály MF (.pdf, strana 30) o čisté výpůjční potřebě 113,6 miliardy.

Uvedené částky výpůjční potřeby se značně liší od Kalouskem uváděných 220 miliard a výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.