My jsme se zavázali, když jsme vstoupili do Evropské unie, že jednoho dne, byť bohudíky jsme nestanovili datum, přijmeme EURO.
Článek 4 aktu o přistoupení ČR k EU zní: "Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES".
Tento výše zmíněný článek je dnes platný prostřednictvím článku 140 Smlouvy o fungování EU. Odstavec 1. obecně vymezuje některá kritéria pro přistoupení ke společné měně. Podrobněji jsou tato kritéria rozpracována v Protokolu o konvergenčních kritériích a Protokolu o postupu při nadměrném schodku. Obecně jsou známa pod názvem Mastrichtská kritéria. V odstavci 2.Smlouvy o fungování EU se pak praví: " Rada po konzultaci s Evropským parlamentem a po projednání v Evropské radě rozhoduje na návrh Komise, které členské státy, na které se vztahuje výjimka, splňují podmínky nezbytné na základě kritérií stanovených v odstavci 1, a zruší výjimky dotyčných států ".
V současné době neexistuje závazné datum přijetí Eura.
Výrok Karla Schwarzenberga na základě výše uvedených dokumentů tedy hodnotíme jako pravdivý.
Sám pracuju ve vysokém školství a víme z různých zemí, že ve Finsku třeba neplatí školné
Prof. JUDr. Vladimír Franz působí jako vysokoškolský pedagog na Katedře činoherního divadla Divadelní fakulty Akademie múzických umění (DAMU).
Ve Finsku se skutečně na vysokých školách školné neplatí. Zpoplatněno je pouze členství ve studentské unii.
Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
...je pravda, že se u nás taky objevily jisté případy korupce, příliš časté střídání členů vlády... (myšlena je vláda Petra Nečase)
Podle informací médií dokonce Nečasova vláda střídala ministry častěji než tři sociálně demokratičtí premiéři před ní dohromady. Souhrn některých vládních krizí a korupčních kauz nabízí server Aktuálně.cz - jmenujme například kauzy náměstka ministra práce Šišky, PromoPro a kauzu Drobil.
Podařilo se nám to vyjednat, tady bych velmi chválil našeho velvyslance v Bruselu, že v budoucnosti to bude možné, neboť náš národní dohled (ČNB - pozn. Demagog.cz) bude zachován i kdyby byla bankovní unie.
Výrok Karla Schwarzenberga hodnotíme jako pravdivý na základě dohledaných zpravodajských článků.
Systém bankovní unie, resp. bankovní dohled nad finančními institucemi Evropskou centrální bankou má platit pro členské země eurozóny. Vstup dalších států je dobrovolný a Česká republika oznámila, že se k tomuto bankovnímu dohledu nepřipojí, ale že její vznik podporuje. Na prosincovém summitu v Bruselu se ČR podařilo vyjednat záruky, že český finanční sektor a české dohledové pravomoci nebudou dotčeny bankovním dohledem.
..co s otázkou nádraží, kterých je zhruba 900 v České republice..
Ministr Stanjura hovoří o nádražích, která vlastní České dráhy, a.s. Vycházíme tedy ze seznamu stanic, který ČD poskytují na svém webu. Celkový počet stanic v databázi je 2463.
To ovšem zahrnuje i zastávky bez nádražní budovy. Omezíme-li vyhledávání na stanice, které jsou vybaveny "prostorem pro cestující" (nikoli čekárnou, pouze prostorem), najdeme celkem 646 stanic. Stanic s pokladní přepážkou pro vnitrostátní jízdné je pak 686. Nezjistíme však, kolik stanic celkem nabízí jednu, druhou, nebo obě služby (všechny by bylo možné považovat za nádraží). Lepší databázi pak k dispozici nemáme a výrok nemůžeme plně ověřit.
To Švýcarsko je specifický případ technickým vysokým stupněm federalizace ty malé kantony, velmi samostatné obce. A tudíž tam tento nástroj přímého referenda, přímého rozhodování je od středověku zvykem a je tam součástí jejich tradice.
Švýcarská konfederace je specifickým státním útvarem. Podle stránek CIA World Factbook (anglicky) je to formálně konfederace, ovšem podobná struktuře federálního státu. Dělí se na 26 kantonů (anglicky, 6 z nich jinak také nazývány tzv. polokantony), nejmenší Basel-Stadt měří rozlohou pouze 37 km2. Největší – Graubünden - 7 105 km2. 15 z nich nedosahuje ani rozlohy 1000 km2 (např. Liberecký kraj, který je po hlavním městě druhým nejmenším krajem zabírá rozlohu 3 163 km2).
Co se týče samostatnosti obcí, tyto například vybírají daně z příjmu, starosta je volen přímo a v menších obcích hraje hlavní roli shromáždění občanů.
Systém přímé demokracie má pak ve Švýcarsku skutečně dlouhou tradici. V anglickém shrnutí textu od Krise W. Kobacha: The Referendum: Direct Democracy in Switzerland z roku 1993 se zmiňuje o tom, že švýcarské federální referendum vzniklo v roce 1848, jeho kořeny a předchůdce přímého rozhodování lze však vysledovat opravdu do dob středověku. Hned první kapitola zabývá počátky přímé demokracie v tomto státním útvaru. Ve druhém odstavci můžeme vyčíst informaci například o Landsgemeinde, což mělo být údajně pravidelné každoroční shromáždění mužských občanů s právem volit ve třináctém století.
Strana práv občanů, jíž jsem čestným předsedou, tam, kde uspěla (myšleno v krajských volbách - pozn. Demagog.cz), to znamená v Pardubickém a Zlínském kraji, vstoupila do koalice právě se sociální demokracií.
Strana práv občanů - Zemanovci (SPOZ) uspěla v Pardubickém a Zlínském kraji, kde získala, 5,31 %, respektive 7,21 %. V Pardubickém kraji uzavřela koaliční smlouvu nejen s ČSSD, ale i s Koalicí pro Pardubický kraj. Ve Zlínském kraji uzavřela koalici nejen s ČSSD, ale také s Komunistickou stranou Čech a Moravy. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.
Já myslím, že to bylo už za vaší vlády (myšleno ČSSD, pozn.), ta smlouva (s KAPSCHem, pozn.) byla podepsaná.
Zmiňovaná smlouva (.pdf) byla podepsána 14. září 2005 za vlády Jiřího Paroubka, ministrem dopravy byl Milan Šimonovský. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.
"A chtěl bych citovat i vyjádření představitele slovenské pravice Jána Čarnogurského, který pana Schwarzenberga rovněž kritizoval, a to nikoli jako mého odpůrce v kandidatuře, ale jako ministra zahraničí České republiky."
Kritiku Karla Schwarzenberga jako ministra zahraničí ČR z úst Jána Čarnogurského nebo jeho reakci na výroky Karla Schwarzenberga v otázce Benešových dekretů se nám nepodařilo dohledat v českých ani slovenských médiích.
Právo prezidenta je ty členy vlády povolat, může taky vedoucí parlamentních klubů, poslance, se všemi si pohovořit a myslím si, že to je lepší způsob.
Čl. 64 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že “prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti”. Přestože se tento článek vztahuje výslovně pouze na vládu a její členy, je zvykem již od první republiky, že si prezident může pozvat k rozhovoru de facto kohokoliv. I zvyky/obyčeje mají v českém ústavním pořádku své místo, a přestože zpravidla nemohou být vynuceny, jsou všeobecně dodržovány.
