Prezident také skládá slib, když vstupuje do svého úřadu a tam se zavazuje zachovávat ústavu.
Slib prezidenta upravuje článek 59 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Konkrétně: (1) Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor. (2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". Článek 60 dále uvádí: Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.
Moje vláda byla poslední, která souhlasila s bombardováním Jugoslávie...
Vláda Miloše Zemana schválila bombardování Jugoslávie jako poslední s podmínkou, že se akce bude soustředit na čistě vojenské cíle a nebudou bombardovány civilní oblasti. Česká diplomacie se snažila později k urovnání konfliktu společně s Řeckem přispět tzv. česko-řeckou inciativou.
Podle ústavy nese vláda odpovědnost za kontrasignované pravomoci. Premiér nemusel nic podepisovat. Kdyby on bez znalosti věci nic nepodepsal, tak by prezident žádnou amnestii vyhlásit nemohl.
Výrok na základě Ústavy České republiky hodnotíme jako pravdivý.
Článek 63 Ústavy ČR se v bodech (1) a (2) zabývá pravomocemi, které podle bodu (3) vyžadují kontrasignaci ke své platnosti. Doslova bod (3) uvádí:
" Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. "
Poslední bod článku 63, bod (4), pak hovoří o odpovědnosti vlády:
" Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. "
Ve prospěch výroku Jiřího Dienstbiera hovoří také argumenty předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl mimo jiné: " A tady musím říci, že není nejmenších pochyb, že u amnestie není institut kontrasignace formální akt. Není možné o něm hovořit tak, že když to chtěl prezident, tak to musí premiér podepsat. "
...v tom zákoně je jasno, jasně řečeno, že církev musí prokázat, že jim to patřilo. (v tzv. církevních restitucích - pozn. Demagog.cz)
Na základě znění zákona 428/2012 Sb (.pdf). hodnotíme výrok jako pravdivý.
Přemysl Sobotka správně uvádí, že církve musí prokázat, že jim příslušný majetek patřil. Konkrétně to upravuje § 9 a §1 0, oba v odstavci 1a) - " [oprávněná osoba]připojí listinu nebo jinak doloží, že věc náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností".
(Miloš Zeman hovoří o mezerách v ústavě) Funkční období vlády v demisi není rozumně omezeno. Je-li jmenována vláda, tak musí předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a ta jí do 30 dnů buď vysloví, nebo nevysloví důvěru. Ale je-li ta vláda v demisi, tak pokud se nekonají mimořádné volby, tak prezident republiky má možnost, které zatím nevyužil, nechávat, byť teoreticky, tu vládu v demisi kromobyčejně dlouho, dovedeno ad absurdum až do konání řádných voleb.
Tento problém nejednoznačnosti Ústavy ČR v otázce omezenosti funkčního období vlády v demisi rozebírá např. studie (.pdf) Parlamentního institutu z roku 2006 (str. 11) autorů JUDr. Jindřišky Syllové, CSc a PhDr. Petra Koláře, Ph.D., která vychází z komplexní analýzy (doplněné např. i o historické paralely s Ústavním textem z roku 1920) a interpretace dotčených článků. Text staví na komentářích předních českých odborníků na Ústavní právo (jmenovitě např. Jan Filip, Jan Baxa, Václav Pavlíček a další). Problematiku částečně řeší ústavní novela 319/2009 Sb., která prezidenta zavazuje k rozpuštění Poslanecké sněmovny na její návrh (následně musí dojít k vyhlášení nových voleb - článek 17 odst. 2 Ústavy). Pokud se však sněmovna "sama nerozpustí", možnost uskutečnění stavu popsaného ve výroku zůstává platná.
Miloš Zeman popisuje správně to, že vládne-li vláda v demisi a prezident teoreticky nejmenuje nového premiéra (ovšem reálně je třeba brát ohled i na politickou situaci), může tato vláda podle Ústavy vládnout fakticky až do termínu řádných voleb.
Vláda je zcela odpovědná za rozhodnutí prezidenta, které podléhá kontrasignaci
Jiří Dienstbier jinými slovy popisuje to, co přesně definuje Ústava České republiky (Článek 63). "(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda."
(Ale jednu z chyb, kterou dělala Nečasova vláda, ona ji vlastně dělala i Topolánkova vláda, byla, že její takzvané reformy se chystaly jenom v úzkém kruhu expertů vládní koalice a nehledala se širší shoda.) A už vůbec nebyla nalezena shoda u většiny opatření na půdě tripartity se zaměstnavateli i zástupci zaměstnanců.
Topolánek neuspěl např. při jednání o reformě veřejných financí (kdy byli proti ale především hlavně zástupci zaměstnanců), při jednání o změnách v zákonu o zaměstnanosti nebo během projednávání reformy zdravotnictví.
Rovněž Petrovi Nečasovi se dialog s odbory a zaměstnavateli příliš nedařil, zkrachovaly opět debaty ohledně zdravotnictví nebo o úsporných opatřeních. Na některých bodech se ale naopak tripartita s vládou shodla.
Ilustrativní výčet jednání vlády s tripartitou ukazuje na to, že shoda mezi vládou a tripartitou byla skutečně nalezena spíše výjimečně, hodnotíme proto výrok jako pravdivý.
(Já bych v žádném případě nepodepsala to, co se nyní chce po prezidentu Klausovi a sice abychom v případě, že přijmeme EURO, platili cizí dluhy, tj. onen pověstný záchranný mechanismus, pro který hlasovali v Parlamentu všichni kromě komunistů včetně lidovců, prostě všichni v Poslanecké sněmovně, v Senátu...) V případě vstupu do Eurozóny by to pro nás znamenalo, že bychom zaplatili 350 mld. Kč.
Výrok Jany Bobošíkové hodnotíme jako zavádějící, a to na základě vysvětlení Petra Nečase dne 9. května 2012 při jednání Poslanecké sněmovny.
Výpočet částky, kterou by Česká republika byla zavázána zaplatit do záchranného fondu v rámci Evropského stabilizačního mechanismu vysvětlil premiér takto:
"V případě, že by Česká republika byla členskou zemí eurozóny již dnes, znamenalo by to, že by i v letošním roce musela složit do tohoto mechanismu svůj podíl ve výši tzv. dvou tranší, což je 12,8 miliardy korun, příští rok 2013 opět dvě tranše, to znamená dalších 12,8 miliardy korun a v roce 2014 třetí tranši ve výši 6,4 miliardy korun. Znamená to tedy, že během tří let by to byly zhruba 32 miliardy korun složené hotově s tím, že po dvanácti letech v eurozóně by musela Česká republika doložit dalších zhruba 8 miliard korun na celkový objem 40 miliard. Ve výši záruk, resp. půjček na vyžádanou, by to znamenalo ručit prakticky okamžitě 250 miliard a po dvanácti letech v eurozóně dohromady 310 miliard." V téže debatě se o finanční výši, kterou by ČR v případě vstupu do Eurozóny platila, vyjádřil také ministr financí Kalousek: "Kdybychom dnes byli členy eurozóny a byl by na nás rozpočítán podíl firewallu podle našeho HDP, tak závazek by byl zhruba na 40 mld. cash a zhruba na 310 mld. garancí budoucích plateb." Je tedy pravdou, že celková možná částka, kterou by ČR při vstupu do Eurozóny mohla platit, by mohla dosáhnout až 350 miliard, nicméně tato povinnost nevyplývá automaticky, neboť velkou většinu této částky tvoří garance, tedy ne automatická platba.
Za prvé jsme vlastníky, respektive stát vykonává vlastnická práva SŽDC, to znamená, patří nám infrastruktura.
Na webových stránkách SŽDC se můžeme dočíst, že podnik
Když byly poprvé senátní volby, docházelo k neskutečně až bych řekl trapným sporům, že třeba Jaroslava Šabatu tehdy neuznala volební komise proto, že nepředložil doklad o občanství, ale jenom občanský průkaz.
Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Jaroslav Šabata skutečně nebyl uznán volební komisí do prvních senátních voleb z důvodu nepředložení dokladu o občanství.
Jaroslav Šabata v prvních senátních volbách nejprve nebyl registrován, jelikož doložil své občanství občanským průkazem a ne osvědčením o státním občanství. Toto rozhodnutí však následně zrušil Ústavní soud usnesením ze dne 7.10.1996.
