Přehled ověřených výroků

Na DPH se v roce 2012 vybralo o 2,8 miliardy víc, než v roce 2011, a to celkově 278 miliard korun. Výrok hodnotíme tedy jako pravdivý.

Na základě výsledků průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění a agentury STEM hodnotíme výrok jako zavádějící. Senát si v poslední době udržuje větší popularitu, ale 7 až 8 let je přehnaný údaj.

Jak ilustruje například článek na serveru iHned.cz, popularita se často ztotožňuje s důvěrou obyvatel. Pro hodnocení výroku tedy použijeme výsledky průzkumů, hodnotících důvěru občanů v ústavní instituce, a to v období 2004-2012.

Agentura STEM provádí takové šetření jednou za čtyři roky. Dostupná relevantní data jsou tedy z let 2012, 2008 a 2004. (V tabulce uvádíme procento občanů, které důvěřuje dané instituci - určitě ano, spíše ano.)

STEM201220082004 PS24 %30 %42 %Senát28 %24 %20 %

Každý měsíc kromě letních provádí průzkum důvěry v ústavní instituce i Centrum pro výzkum veřejného mínění. V úvahu bereme výsledky od listopadu 2004 do listopadu 2012. Přehledy průzkumů, vždy pro celý uplynulý rok, jsou dostupné na stránkách CVVM (vše .pdf): 2012, 2011, 2010, 2009, 2008, 2007, 2006, 2005. Pro přehlednost jsme pro vás vytvořily celkový dataset (.xls) s grafem vývoje popularity obou institucí.

I údaje CVVM vyvrací tvrzení Přemysla Sobotky - v období říjen-prosinec 2010 a listopad 2006 měly obě instituce popularitu stejnou; v září 2010, od května 2005 do září 2006 a od listopadu 2004 do února 2005 se Poslanecká sněmovna těšila větší důvěře než Senát.

Z dlouhodobého hlediska by se podle údajů CVVM dalo říct, že Senát je v malých procentech populárnější než Poslanecká sněmovna, ale není tomu tak stále. Období 7 až 8 let je tedy přehnané. Převažující prvenství si Senát udržuje až od začátku roku 2007, a to pouze podle výsledků CVVM. Podle agentury STEM by tento výrok mohl být pravdivý nejpozději po roce 2008.

Ústava ČR v hlavě třetí, článku 62 e) prezidentovi vysloveně neukládá povinnost ústavní soudce jmenovat. Tento bod doslova zní: prezident " jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy ". Není tedy jasné, zda lze tento bod chápat jako povinnost, či pravomoc.

Paragraf 7, odstavec 4 Zákona č. 182/1993 o Ústavním soudu hovoří o situaci, kdy ústavnímu soudci funkce zanikne. V tomto případě " sdělí to předseda Ústavního soudu neprodleně prezidentu republiky ". V zákoně však nelze dohledat ustanovení, které by explicitně hovořilo o povinnosti prezidenta v případě uvolnění místa ústavního soudce jmenovat soudce nového.

Na základě těchto platných právních předpisů tedy hodnotíme výrok Jiřího Dientsbiera jako zavádějící.

Podle informací Eurostatu z listopadu 2012 mělo Polsko inflaci 2,7% tedy nižší než Česká republika, která měla 2,8%, Maďarsko mělo míru inflace 5,3 % , Slovensko pak 3,5 %. Data Eurostatu z května 2012 taky nehovoří pro tvrzení Petra Nečase tehdy bylo zemí s nejnižší inflací z Visegrádské čtyřky Slovensko s hodnotou 3,4 %. Česká republika měla nejnižší inflaci ze čtyř jmenovaných zemí v roce 2011 - tehdy dopadla v obou nalezených zprávách Eurostatu nejlépe.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože byť v roce 2011 měla Česká republika nejnižší míru inflace ze zemí Visegrádské čtyřky, v roce 2012 už to není pravda a Česká republika už nemá nejnižší míru inflace v porovnání se Slovenskem, Polskem a Maďarskem.

Eurostatduben 2011listopad 2011květen 2012listopad 2012Polsko4,1%4.4%3.6% 2.7% Česká republika 1,6%2.9% 3.5%2.8%Maďarsko4,4%4.3%5.4%5,3%Slovensko3,9%4.8% 3,4% 3.5%

Dle údajů České správy sociálního zabezpečení (.pdf) aktuálních k 30. září 2012 je v České republice 2 855 623 důchodců (z toho 2 337 480 důchodců starobních) a 5 022 259 poplatníků pojistného, což znamená, že na každého důchodce připadá přibližně 1,76 pracujícího a 2,15 pracujících v případě starobních důchodců. Demografický vývoj naznačuje trend zvyšování počtu obyvatel v důchodovém věku a relativní snižování počtu přispěvatelů ku počtu důchodců. Dle modelací (.pdf) ČSSZ bude počet přispívajících a důchodců vyrovnaný přibližně za 30 let (tzn. bude pouze jeden pracující člověk na jednoho důchodce).

Z hlediska evropského srovnání v procentu obyvatel starších 65 let v roce 2011 je na pozicích zemí s nejnižším procentem této části populace Irsko (11,6 %), Makedonie (11,7 %) a Island (12,3 %), na druhé straně spektra najdeme Německo (20,6 %), Itálii (20,3 %) a Řecko (19,3 %). V České republice bylo v roce 2011 15,5 % obyvatel starších 65 let, v případě Slovenska se jednalo o 12,4 %.

Evropské vlády plánují či zavádějí penzijní reformy (v angličtině) - je možné zmínit například Francii (zvýšení věku pro odchod do důchodu z 60 na 62 let s tím, že pokud budou francouzští občané chtít obdržet plnou výši penze, odejít do důchodu by měli v 67 letech), Německo (věk od důchodu se zvyšuje z 65 na 67 let), návrh v Polsku (sjednocení a zvýšení věku odchodu do důchodu pro ženy a muže na 67 let), Bulharsko či Rumunsko (nárůst a sjednocení na 65 let).

Škoda v této kauze byla znalci při policejním vyšetřování vyčíslena na 388 356 677,57 korun. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok Jany Bobošíkové hodnotíme jako zavádějící, a to na základě vysvětlení Petra Nečase dne 9. května 2012 při jednání Poslanecké sněmovny.

Výpočet částky, kterou by Česká republika byla zavázána zaplatit do záchranného fondu v rámci Evropského stabilizačního mechanismu vysvětlil premiér takto:

"V případě, že by Česká republika byla členskou zemí eurozóny již dnes, znamenalo by to, že by i v letošním roce musela složit do tohoto mechanismu svůj podíl ve výši tzv. dvou tranší, což je 12,8 miliardy korun, příští rok 2013 opět dvě tranše, to znamená dalších 12,8 miliardy korun a v roce 2014 třetí tranši ve výši 6,4 miliardy korun. Znamená to tedy, že během tří let by to byly zhruba 32 miliardy korun složené hotově s tím, že po dvanácti letech v eurozóně by musela Česká republika doložit dalších zhruba 8 miliard korun na celkový objem 40 miliard. Ve výši záruk, resp. půjček na vyžádanou, by to znamenalo ručit prakticky okamžitě 250 miliard a po dvanácti letech v eurozóně dohromady 310 miliard." V téže debatě se o finanční výši, kterou by ČR v případě vstupu do Eurozóny platila, vyjádřil také ministr financí Kalousek: "Kdybychom dnes byli členy eurozóny a byl by na nás rozpočítán podíl firewallu podle našeho HDP, tak závazek by byl zhruba na 40 mld. cash a zhruba na 310 mld. garancí budoucích plateb." Je tedy pravdou, že celková možná částka, kterou by ČR při vstupu do Eurozóny mohla platit, by mohla dosáhnout až 350 miliard, nicméně tato povinnost nevyplývá automaticky, neboť velkou většinu této částky tvoří garance, tedy ne automatická platba.

Výrok na základě dohledaných informací ze stránek Ústavního soudu hodnotíme jako zavádějící.

V případě veřejných prací se skutečně skupina poslanců ČSSD, mezi které patřil také Lubomír Zaorálek, obrátila na Ústavní soud s žádostí (.pdf) o zrušení několika zákonů. Mimo jiné zde byl také návrh na zrušení zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 o zaměstnanosti. Ústavní soud ve svém nálezu nezrušil zákon celý, vyškrtl z něj ale § 30 odst. 2 písm. b), který umožňoval vyřadit z evidence uchazeče, jež bez vážného důvodu odmítne vykonávat veřejné práce. V tomto případě tedy šlo o oprávněné podání.O oprávněném rušení zákona týkajícího se spotřebitelského úvěru se však Ústavní soud nikde nezmiňuje.

Soud vynesl osvobozující rozsudek, ale nijak nezpochybnil, "co bylo naneseno na Věci veřejné" v rozsudku předchozím.

Obvodní soud pro Prahu 5 v dubnu 2012 odsoudil (.pdf) Víta Bártu za podplácení v podobě poskytnutí bezúročné půjčky a Jaroslava Škárku za podvod na Vítu Bártovi. Po vrácení případu odovlacím soudem však obvodní soud vynesl rozsudek osvobozující (Deník, ČT). Tento rozsudek nemáme k dispozici, vycházíme-li ovšem z textu zpráv o něm uveřejněných a nakonec i z jeho popisu na VítBárta.cz (odvolací soud "skutková zjištění nijak nezpochybnil"), je zřejmé, že nový rozsudek pouze konstatoval, že nedošlo k trestnému činu, mimoto však dřívější rozsudek a jeho odůvodnění nezpochybnil.

Původní rozsudek (,pdf) přitom hovořil (s. 22) mj. o motivaci posl. Škárky, Kočí a Maršálkové rozštěpit poslanecký klub, která " jednoznačně z provedeného dokazování vyplývá ". Poslaci Škárka a Kočí měli u soudu lhát, když jejich výpovědi byly " v podstatných částech prokazatelně lživé nebo alespoň mimořádně nevěrohodné a naprosto nelogické " (s. 22). O Kristýně Kočí (s. 19) a jejím popisu sestavování kandidátek VV soudce říká, že " je zcela zjevné, že i ona buď lže a snaží se svou bývalou politickou stranu poškodit, nebo se podílela minimálně na zcela cynickém podvádění voličů při volbách do poslanecké sněmovny ".

Oba poslanci jsou tedy (zatím nepravomocně) zproštěni obžaloby. Ke zpochybnění obsahu odůvodnění původního rozsudku, které pro dřívější poslanecký klub VV nevyznívá dobře, však nedošlo.

Jak informoval server Aktuálně.cz, několik dní před prezidentskou volbou v roce 2008 se sešel Jiří Weigl, kancléř tehdejšího prezidenta Václava Klause, usilujícího o znovuzvolení, s Miroslavem Šloufem, blízkým spolupracovníkem Miloše Zemana. Údajně došlo minimálně ke dvěma krátkým schůzkám v salonku hotelu Savoy nedaleko Pražského hradu. Oba muži setkání potvrdili, kancléř Weigl později přiznal, že skutečně hovořili o volbě prezidenta. Salonek hotelu však není zcela veřejné místo, výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.