Přehled ověřených výroků

Strategický plán, podle kterého by vláda v současnosti postupovala ve věci příchodu a integrace ukrajinských uprchlíků, se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Podle ministra vnitra Víta Rakušana se nicméně na přípravě takového plánu pracuje. To prohlásil 20. března v rozhovoru (čas 16:55) pro CNN Prima NEWS: „Existuje strategická mezioborová skupina, která právě tyto strategie (týkající se mj. integrace uprchlíků do systému školství a zdravotnictví, pozn. Demagog.cz) připravuje“. Také 3. dubna Rakušan mluvil (video, čas 16:38) o tom, že strategický dokument zatím není hotový. Ještě na začátku dubna tak strategický plán zvládání migrace nebyl dokončený, což potvrzuje např. i tisková zpráva Ministerstva vnitra.

Kromě připravovaného strategického plánu má vláda k dispozici také čtyřstupňový Plán připravenosti na migrační vlnu. Ten Ministerstvo vnitra aktivovalo hned první den ruské invaze na Ukrajinu. Podle Víta Rakušana Ministerstvo vnitra aktivovalo ve stejný den i Typový plán pro migrační vlnu (.pdf, str. 15–16, 109), kterým Ministerstvo ale disponovalo již před (.pdf, str. 12) invazí.

V řádu několika dnů po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu tedy vláda ani Ministerstvo vnitra s žádným novým (strategickým) plánem nepřišly. Obrátili jsme se s dotazem na tiskovou mluvčí Pirátské strany, která uvedla, že Ivan Bartoš „použil nepřesný výraz strategie, odkazoval se ale na tyto informace zveřejněné ministerstvem vnitra ohledně čtyřstupňového plánu připravenosti na migrační vlnu.“

Jelikož vláda ani Ministerstvo vnitra po ruské invazi na ukrajinské území nevytvořily žádný nový strategický dokument týkající se příchodu uprchlíků z Ukrajiny a jejich integrace, hodnotíme výrok Ivana Bartoše jako nepravdivý.

Ruská invaze na Ukrajinu zapříčinila podle OSN největší uprchlickou krizi od druhé světové války. Od začátku války do data rozhovoru s Ivanem Bartošem, tedy do 27. března dle agentury OSN pro uprchlíky (UNHCR) uteklo z Ukrajiny na 3,8 milionu ukrajinských občanů, z toho do EU směřovalo 3,5 milionu z nich. Pro představu, toto číslo tvoří 9 % ukrajinské populace před invazí (43,9 milionu).

Ivan Bartoš tedy uvádí velmi nepřesný počet ukrajinských uprchlíků. V následující promluvě zmiňuje interval tří týdnů, nicméně i kdybychom si jeho výrok vykládali tak, že hovoří pouze o prvních třech týdnech války, nejde o přesný počet. V prvních třech týdnech konfliktu (od 24. února do 16. března) dle údajů UNHCR z Ukrajiny uprchlo 3,1 milionu lidí. Z toho přibližně 2,9 milionu lidí odešlo do států EU.

Bartoš následně porovnává tyto pohyby obyvatel s krizí po roce 2015, kdy do bojů v Syrské občanské válce na žádost prezidenta Bašára al-Asada poprvé zasáhlo i Rusko. Za celé období syrského konfliktu (který stále pokračuje) ze Sýrie dle UNHCR uprchlo na 5,7 milionu utečenců, většina z nich do sousedních zemí, především Turecka. 

Do Evropy, respektive Evropské unie nicméně kromě uprchlíků ze Sýrie v době tzv. migrační krize po roce 2015 přicházeli také lidé z jiných zemí: Afghánistánu, Iráku, Pákistánu, Afriky či ze západního Balkánu. Podívejme se proto na celkové počty příchozích migrantů a uprchlíků bez ohledu na zemi původu, kteří v roce 2015 a později přišli do Evropské unie. Následující graf zobrazuje celkové počty žadatelů o azyl dle dat Eurostatu. Jedná se tedy o všechny příchozí, kteří v zemích EU zažádali o azyl (bez ohledu na to, zda byla jejich žádost úspěšná či zda v EU zůstali). Tento ukazatel nám poskytne nejlepší možnou představu o tom, kolik lidí skutečně do Evropy přišlo.

Z grafu můžeme vidět, že nejvíce lidí do EU přišlo v roce 2015 – 1,3 milionu, přičemž největší část žádala o azyl v Německu. Obdobný počet přišel i v roce 2016, ještě v průběhu roku 2016 ale Evropská unie uzavřela dohodu s Tureckem o navracení nelegálních migrantů, kteří do EU přicházeli právě přes Turecko, čímž se v následujících letech počet příchozích výrazně snížil. Dohromady za tři roky, kdy do EU proudilo nejvíc migrantů, jich o azyl požádalo 3,2 milionu (k podobnému počtu se dostaneme i pokud bychom vybrali libovolných 36 po sobě jdoucích měsíců v letech 2014–2017). 

Abychom se vrátili k výroku Ivana Bartoše, přibližně o 4 milionech příchozích do Evropy bychom mohli mluvit za delší období 4 let, jak to například dělá OECD. Zda bylo v daném období „v pohybu“ směrem do Evropy i jiných oblastí celkem 8 milionů lidí, je těžké určit. Podle UNHCR bylo v roce 2015 na světě přes 20 milionů uprchlíků, nedá se ale říct, kolik z nich bylo „v pohybu“.

Ministr Bartoš tedy uvedl hned několik čísel, z nichž ale žádné není přesné. K datu rozhovoru uteklo z Ukrajiny 3,8 milionu lidí, tedy přibližně o polovinu víc, než předseda Pirátů uvádí. Počet příchozích po roce 2015 naopak nadhodnotil – za tři roky jich nepřišly 4 miliony, ale 3,2 milionu. Na druhou stranu Ivan Bartoš správně poukazuje na skutečnost, že nynější tempo, kterým přicházejí uprchlíci z Ukrajiny, je nesrovnatelně větší, než tomu bylo v průběhu tzv. migrační krize. Výše uvedené počty ukazují na to, že rozdíl těchto dvou „vln“ je ještě výraznější, než jak jej politik popisuje. Vzhledem k nesprávným počtům uprchlíků a migrantů, které Bartoš uvedl, nicméně jeho výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Na začátek uveďme, že Ukrajinci tvoří největší skupinu pracovních migrantů v Evropské unii. Nejvíce Ukrajinců v zemích EU pracuje (.pdf, str. 11) v Polsku, Itálii a také právě v České republice.

Podle posledních dostupných dat Českého statistického úřadu bylo v České republice k 31. prosinci 2020 zaměstnáno 741 967 cizinců, z toho 183 623 Ukrajinců. Ukrajinci jsou tak po Slovácích druhou nejpočetnější skupinou zahraničních pracovníků v ČR.

Tyto údaje nicméně zahrnují pouze legálně pracující. Co se týče nelegálně pracujících cizinců, podle roční souhrnné zprávy (.pdf, str. 32) Státního úřadu inspekce práce (SÚIP) se jejich počty pohybují v jednotkách tisíc ročně. Kontroly SÚIP v roce 2020 odhalily 2 554 nelegálně pracujících cizinců, z nichž většina (konkrétně 1 999) pocházela z Ukrajiny (str. 34). Počet nelegálně pracujících Ukrajinců, které kontroly SÚIP neodhalily, však pochopitelně není znám a ani obdobné odhady se nám nepodařilo dohledat.

Podle dat (.pdf) Ředitelství služby cizinecké policie pak mělo na konci roku 2021 trvalý či jiný typ pobytu na území ČR celkem 196 875 Ukrajinců.

Poslední dostupné údaje tedy ukazují, že za rok 2020 bylo na území ČR zaznamenáno více než 185 tisíc (legálně i nelegálně) pracujících Ukrajinců. Trvalý či jiný pobyt jich pak konci roku 2021 mělo téměř 197 tisíc. Obě tato čísla spadají do námi tolerované 10% odchylky, a výrok Ivana Bartoše proto hodnotíme jako pravdivý. 

V rozhovoru pro server Info.cz mluvil ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti) kromě jiného také o schopnosti České republiky čerpat evropské dotace. Předseda Pirátů se o této problematice zmiňoval v kontextu hospodaření minulé vlády. Navzdory tomu, že vláda Andreje Babiše podle něj slibovala spoustu věcí, na které ve výsledku neměla dostatek finančních prostředků, v žebříčku čerpání evropských dotací posunula ČR na vyšší příčky.  

V následujícím se proto zaměříme na to, jak se v minulosti České republice dařilo dotace Evropské unie čerpat a zda v současnosti skutečně v žebříčku, který hodnotí, jak rychle čerpají členské státy peníze z fondů EU, obsadila 9. místo. Doplňme, že žebříček zohledňuje prostředky reálně proplacené Evropskou komisí z fondů EU jednotlivým zemím, a to za jedno programové období, které trvá 7 let. V současnosti dobíhá období 2014 až 2020, na vyčerpání všech peněz z tohoto programu má totiž Česká republika prostor (.pdf, str. 2) až do konce roku 2023. Pro toto období má k dispozici přibližně 25 miliard eur (v přepočtu cca 660 miliard korun). Nové období budou ohraničovat roky 2021 a 2027.

Z veřejně dostupných informací vyplývá, že např. během roku 2017, tedy v průběhu programového období 2014–2020, se Česká republika z 23. příčky hodnocení rychlosti čerpání dotací posunula na 18. V listopadu roku 2019 se vyšplhala ještě o jednu výš, přičemž jí Evropská komise v tu dobu proplatila již 37,7 % ze všech evropských prostředků určených pro ČR na dané období. První místo tehdy patřilo Finsku, kterému se v tu dobu podařilo vyčerpat již přes 60 % dotací. 

Ke konci května roku 2020 pak Česko zvýšilo tempo čerpání dotací a v žebříčku postoupilo o čtyři místa vpřed, na 13. pozici. Dostalo se tak do první poloviny zemí EU. Do konce května 2020 se českým příjemcům dotací vyplatilo přibližně 50 % celkových prostředků pro období 2014–2020. Ke konci listopadu 2020 to bylo přes 58 % všech dostupných prostředků, což Česko posunulo na 12. místo.

Na konci září 2021 ČR obsadila opět 12. příčku díky 66 % vyčerpaných evropských dotací. Na konci října téhož roku to pak bylo více než 70 % a země tak postoupila mírně vpřed, na 11. pozici.

Na 9. místo Česko dosáhlo na konci roku 2021. Českým příjemcům dotací se tehdy vyplatilo již 73 % prostředků. Podle webu DotaceEU, který spadá pod Ministerstvo pro místní rozvoj, je to dosud nejlepší umístění v tomto srovnání. Výrok Ivana Bartoše tedy hodnotíme jako pravdivý.

Evropská komise 8. března 2022 schválila návrh (.pdf) Akce soudržnosti pro uprchlíky v Evropě (CARE). Cílem tohoto programu je uvolnit finanční prostředky EU a zvýšit flexibilitu jejich využití tak, aby členské země Unie mohly poskytnout mimořádnou podporu lidem, kteří prchají před ruskou invazí na Ukrajině.

Zmíněný návrh obsahuje mimo jiné změnu ohledně čerpání peněz z evropských fondů. Tisková zpráva Evropského parlamentu uvádí, že země EU budou moci využít v souvislosti s uprchlickou krizí peníze z fondů politiky soudržnosti z období 2014 až 2020, „které dosud nebyly přiděleny nebo vyčerpány“.

Upřesněme, že objem peněz, které státy mohou z evropských fondů čerpat, je vždy určen na konkrétní období. Současné programové období se vztahuje k letům 2021 až 2027, minulé trvalo od začátku roku 2014 do konce roku 2020. Ministerstvo pro místní rozvoj na svém webu uvádí, že klíčovými nástroji politiky soudržnosti, o níž hovoří návrh CARE, jsou tzv. Evropské strukturální a investiční fondy. Mezi ně spadá Fond soudržnosti, který je určen na podporu chudších států Evropské unie, včetně České republiky, Evropský fond pro regionální rozvoj, Evropský sociální fond, Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova a Evropský námořní a rybářský fond.

Návrh CARE 16. března schválila Rada Evropské unie a 24. března i Evropský parlament. EU v návrhu CARE např. rozšířila možnost využití prostředků z fondů politiky soudržnosti z období 2014–2020 i v účetním období let 2021–2022. Členské státy a regiony EU také budou moci využít zdroje z Evropského fondu pro regionální rozvoj nebo z Evropského sociálního fondu „pro jakýkoli druh opatření na podporu lidí prchajících z Ukrajiny“, především na dočasné ubytování, zásobování potravinami a vodou, lékařskou péči nebo vzdělávání. Jedním z cílů návrhu bylo kromě jiného i zjednodušit úpravy programů a proces podávání zpráv – možnost využít financování z některých fondů tak např. „nebude vyžadovat rozhodnutí Komise“ a členské státy budou mít jen povinnost Evropskou komisi uvědomit. Na začátku dubna poté tyto legislativní změny vstoupily v platnost.

Dodejme, že Ivan Bartoš dříve také upozorňoval na to, že v případě Česka je už většina dosud nevyčerpaných peněz z fondů (za období 2014–2021) vázána konkrétními smlouvami. „Přestože Česká republika má většinu prostředků z evropských fondů již přidělenou konkrétním žadatelům, intenzivně prověřujeme možnosti návrhu v našich programech a možnosti pro partnery v regionech. Tato opatření mohou rychle pomoci jednotlivým regionům, ale zároveň je potřeba vnímat dlouhodobější dopady,“ uvedl k věci 10. března Ivan Bartoš. V námi ověřovaném rozhovoru Bartoš dále řekl, že východiskem by bylo využít miliardu eur z mimořádného fondu obnovy Evropské unie.

Na závěr uveďme, že Ivan Bartoš ve výroku mírně nepřesně zmiňuje, že minulé programové období skončilo v roce 2021. Období nicméně skončilo koncem roku 2020 a od ledna 2021 již běželo programové období nové. Shrňme, že Evropská komise na ruskou invazi na Ukrajině, která začala 24. února 2022, a na následnou uprchlickou vlnu, skutečně reagovala poměrně rychle a legislativní návrh CARE předložila 8. března. Balíček také opravdu urychluje možnost využití prostředků z evropských fondů, které byly původně určeny pro období let 2014–2020. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že v rámci Evropské unie funguje tzv. víceletý finanční rámec, který určuje rozpočtové priority EU vždy na 7 let (od roku 1993) a pro každou z priorit stanovuje horní limit výdajů pro jednotlivé roky. Na základě těchto finančních plánů se poté každý rok vytváří rozpočet EU, který musí splňovat tyto přijaté limity. Minulé programové období se odehrálo mezi lety 2014–2020, to současné se týká období 2021–2027.

Období 2014–2020

Minulé sedmileté programové období, v jehož rámci Česko z fondů EU dostalo k dispozici přes 655 miliard korun, skončilo na konci roku 2020. Díky tzv. pravidlu n+3 má nicméně Česká republika čas vyčerpat finance vyčleněné pro rok 2020 až do konce roku 2023.

Ze statistiky Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) z 28. února 2022 vyplývá (.pdf, str. 3), že již bylo rozhodnuto o alokování téměř 700 miliard korun, což je dokonce o 6,6 % více, než jsou dostupné prostředky. MMR pro Demagog.cz uvedlo, že se jedná o „záměrné přezávazkování programů“, aby nakonec – např. kvůli chybám v žádostech – došlo k vyčerpání všech prostředků. Téměř 500 miliard, tedy zhruba 75 %, se pak již přímo proplatilo příjemcům dotací.

Dodejme, že na webu Ministerstva pro místní rozvoj lze stále ještě nalézt otevřené dotační výzvy, z nichž je možné získat prostředky z fondů EU, které byly přiděleny Česku na období 2014–2020.

Období 2021–2027

Pro Česko bylo v rámci evropského rozpočtu na období 2021–2027 určen zhruba bilion korun z unijních prostředků. Tato částka se skládá jak z financí určených na Národní plán obnovy (180 mld. Kč), které mají sloužit k zotavení ekonomik z koronavirové krize, tak z fondů pro zemědělce a na rozvoj venkova (200 mld. Kč). Největší část, přesněji 550 miliard korun (.pdf), bude moci Česká republika čerpat prostřednictvím fondů tzv. politiky soudržnosti. Upřesněme, že politika soudržnosti neboli kohezní politika slouží ke snižování rozdílů mezi jednotlivými regiony Evropské unie. Méně rozvinuté státy a regiony tak získávají větší množství peněz. Česko má také k dispozici prostředky na transformaci energetiky z Modernizačního fondu, který nicméně běží mimo tento sedmiletý rozpočet. Během 10 let by jeho prostřednictvím měla ČR získat až 150 miliard korun.

Uveďme, že Česká republika již rozhodla o rozdělení peněz v rámci českého Národního fondu obnovy do jednotlivých oblastí. Stejně je tomu i v případě prostředků, které jsou na období 2021–2027 pro Česko vyčleněné z fondů politiky soudržnosti, jak nám ukazuje tabulka níže.

Informace o rozdělení prostředků ze zbývajících evropských fondů, tedy Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova a Evropského zemědělského záručního fondu, se nám nepodařilo ve veřejně dostupných zdrojích dohledat v souhrnné podobě. Uveďme však, že finance z těchto fondů tvoří jen necelou čtvrtinu z celkového objemu peněz, které Česká republika z EU v období let 2021–2027 může získat.

Předseda Pirátů Ivan Bartoš ovšem v souvislosti se současným programovým obdobím používá pojem „projekty“. Projekt je nicméně až konkrétní záměr na získání některé dotace, který vytvářejí žadatelé o dotaci, např. obce, kraje, podniky, vysoké školy atd. Konkrétní projekty jsou však dohledatelné pouze za období 2014–2020. Pro současné období nejsou zatím otevřeny ještě ani dotační výzvy. Tyto slouží k tomu, aby v nich zájemci mohli zažádat o dotaci pro konkrétní projekt.

Na závěr shrňme naše hodnocení. O rozdělení prostředků z minulého dotačního období příjemcům skutečně již bylo rozhodnuto, ačkoliv se zatím proplatilo jen 75 % financí, jež má ČR od Evropské unie k dispozici. Co se týče současného období, Česko již u většiny prostředků (jmenovitě u prostředků z Národního fondu obnovy a z fondů politiky soudržnosti) naplánovalo, do jakých jednotlivých programů budou směřovat. Toto naplánování, či „zaplánování“, o němž ve výroku mluví Ivan Bartoš, se nicméně netýká přímo jednotlivých projektů. Vzhledem k této nepřesnosti tedy výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Nejprve si uveďme kontext výroku. Válka na Ukrajině, která způsobuje příliv uprchlíků do Česka, trvá již déle než měsíc. Od počátku ruské invaze 24. února do Česka podle odhadů přišlo okolo 300 tisíc uprchlíků. Ministr Bartoš hovoří o tom, že dobrý způsob, jak získat od Evropské unie v souvislosti s uprchlickou krizí peníze, je využít tzv. fond obnovy. Dle svého vyjádření proto navrhl, aby z fondu Česko pro tyto účely využilo jednu miliardu eur.

Upřesněme, že jako evropský fond obnovy se označuje nástroj Next Generation EU, který odsouhlasily v červenci roku 2020 všechny státy Unie. Cílem fondu je zmírnit dopady pandemie koronaviru, přičemž velký důraz se klade na zelenou politiku. Země Unie mají v rámci nástroje Next Generation EU k dispozici dohromady 750 miliard eur (v cenách roku 2018), přesněji mohou získat 390 miliard eur ve formě grantů a 360 miliard eur ve formě půjček.

Tyto prostředky mohou jednotlivé země čerpat prostřednictvím 7 programů. Suverénně největší objem peněz přitom připadá na Nástroj pro oživení a odolnost, a to 672,5 miliard eur. Česko z něj má získat 179 miliard korun ve formě grantů. Doplňme, že peníze z Nástroje pro oživení a odolnost mohou unijní státy čerpat poté, co připraví svůj národní plán obnovy. Ke schválení českého národního plánu obnovy došlo ze strany EU v září roku 2021.

Podle České tiskové kanceláře řekl Ivan Bartoš 18. března novinářům v Bruselu, že „Česko by chtělo využít miliardu eur (24,9 miliard korun) z mimořádného fondu obnovy Evropské unie na stavbu ubytování a další náklady spojené s péčí o lidi prchající z Ukrajiny před ruskou invazí.“ O den dříve uvedl ministr Bartoš to samé na svém Twitteru.

Pokud by Česko chtělo využít peníze z fondu na jiné, než na dříve schválené účely, je podle analytika Nilse Redekera z Jacques Delors Centre v Berlíně možné národní plán upravit. Kritéria se dle něj ale měnit nemohou, stejně jako celkový objem peněz, se kterým národní plán počítá. Dojít by tak mohlo jen k přesunu financí z jedné kapitoly plánu do jiné.

Premiér Fiala v rozhovoru pro Seznam zprávy nikterak nekonkretizoval, oproti jakým zemím má být česká inflace vyšší. Vzhledem k tomu, že je Česko členem Evropské unie, budeme se zabývat srovnáním České republiky a ostatních zemí EU. Statistický úřad Evropské unie Eurostat uvádí, že mezi lety 2017 a 2021 se roční míra inflace v Česku pohybovala od 2 do 3,3 %. Jak nám ukazuje následující tabulka, spotřebitelské ceny rostly v celoevropském průměru o trochu méně.

Doplňme, že pro lepší mezinárodní srovnání používáme pro zachycení míry inflace tzv. harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP), který se používá při měření inflace v eurozóně a zajišťuje „skutečnost, že všechny země Evropské unie dodržují stejnou metodiku výpočtu“.

Z dalších údajů vyčteme, že na podzim roku 2021 nabrala inflace vyšší tempo, a to na evropské i české úrovni. Mezi zářím a prosincem se průměrná měsíční inflace pohybovala v rámci Česka a Evropské unie na podobné úrovni. Listopadová inflace byla v tuzemsku dokonce nižší než v celé Evropské unii. V lednu a únoru letošního roku ale růst cen v Česku výrazně zrychlil, konkrétně na 8,8 % a 10 %, a značně odskočil od celoevropského průměru. Právě měsíce leden a únor jsou pro naše hodnocení podstatné, protože premiér Fiala hovoří o současné míře inflace. 

Při bližším pohledu na jednotlivé měsíce zjistíme, že během ledna a února se pouze v Estonsku a Litvě pohybovala inflace na vyšší úrovní než v tuzemsku. 

Pro úplnost dodejme, že Český statistický úřad (ČSÚ) uvádí trochu jiné údaje než Eurostat. Podle ČSÚ činila průměrná míra inflace v Česku za rok 2021 3,8 % a v únoru pak 11,1 %. Tento rozdíl je způsobený použitím odlišného ukazatele s jinou metodikou (HICP u Eurostatu a index spotřebitelských cen u ČSÚ). Vzhledem k tomu, že porovnáváme Českou republiku s ostatními státy Evropské unie, vycházeli jsme pouze ze statistik Eurostatu.

Předseda vlády Petr Fiala tedy říká pravdu, česká inflace je skutečně oproti jiným zemím vyšší.

Ještě před začátkem ruské invaze na Ukrajinu Ministerstvo obrany oznámilo, že Česká republika podepsala s Ukrajinou smlouvu o případné zdravotní pomoci ukrajinským vojákům na území ČR a také o darování 4 tisíců dělostřeleckých granátů ukrajinské armádě. 

Dodávka této munice se nicméně zpozdila kvůli nejasnostem o způsobu dopravení. Podle ředitele odboru komunikace Ministerstva obrany Davida Jareše však byla Ukrajině munice k dispozici již po podepsání smlouvy, ke kterému došlo 1. února.

České vlaky nakonec dopravily tento náklad na Ukrajinu až po zahájení ruské invaze, konkrétně 27. února, společně s další vojenskou pomocí v hodnotě 188 milionů korun. V rámci tohoto druhého daru, který vláda schválila 26. února, ukrajinská armáda obdržela přibližně 30 tisíc pistolí, 5 tisíc útočných pušek, 2 tisíce samopalů, 3 tisíce kulometů a 31 odstřelovacích pušek (12 Dragunovů a 19 Falconů). Dále Ukrajina dostala přes 3,5 milionu nábojů a prostředky potřebné k přepravě tohoto materiálu.

Pro další vojenskou pomoc se česká vláda rozhodla na mimořádném zasedání 27. února. Šlo o výzbroj v celkové hodnotě 400 milionů korun sestavenou podle ukrajinských požadavků. Z bezpečnostních důvodů nicméně nebyl obsah blíže specifikován, ministryně obrany Černochová pouze uvedla, že se nejednalo o lehké zbraně.

O další dodávce vojenského materiálu se ministryně Černochová zmínila například 13. března. Uvedla, že Česká republika doposud Ukrajině poskytla vojenský materiál v celkové hodnotě 725 milionů korun a momentálně je v plánu další dodávka vybavení za podobnou částku. Blíže materiál s ohledem na bezpečnost nespecifikovala. Tuto dodávku 16. března schválila vláda. Doplňme, že vláda na svém jednání 23. března poté odsouhlasila i poskytnutí balistické obrany či dalšího vojenského materiálu.

Česká republika je tedy skutečně velmi aktivní v dodávání vojenského materiálu na Ukrajinu. O první pomoci rozhodla již před začátkem invaze a další následovaly již během konfliktu. Výrok Petra Fialy tedy hodnotíme jako pravdivý.

Pro srovnání doplňme, že například Německo ke konci ledna 2022 zaslalo na pomoc Ukrajině 5 tisíc vojenských přileb a přislíbilo finanční podporu pro stavbu polní nemocnice. Za tento zdrženlivý přístup bylo Německo ostře kritizováno. Ve stejnou dobu podpořila Ukrajinu Kanada vysláním menší vojenské jednotky a Velká Británie doručením protitankových zbraní a vysláním skupiny 30 vojáků, která má ukrajinské vojáky vycvičit v jejich používání.

Zástupci Ukrajiny v polovině března například uvedli, že podpora od Spojených států, která zahrnuje munici, protitankové střely Javelin a protiletadlové střely Stinger, „je zásadní“ a že Ukrajina dále potřebuje také letadla a pozemní protiletadlovou obranu. Ukrajinská velvyslankyně v USA 15. března také požádala o zbraně jakéhokoliv typu s důrazem na protivzdušnou obranu. „Protivzdušná obrana je něco, s čím potřebujeme naléhavě pomoci, abychom Ukrajinu ochránili před tímto brutálním útokem, který páchají ze vzduchu. Toto je priorita číslo 1.“

Podobné požadavky přednesl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj před americkým Kongresem 16. března. „Vy víte, jaký druh obranných systémů potřebujeme: S-300 a další podobné systémy,“ prohlásil tehdy ve svém projevu. Upřesněme, že pod označením S-300 se skrývají mobilní raketové systémy protivzdušné obrany, které jsou určené k obraně před letadly i před řízenými střelami.

Agentura AP na konci února informovala, že prezident Zelenskyj v reakci na nabídku Spojených států k evakuaci z Kyjeva uvedl, že potřebuje „protitankové zbraně, ne odvoz“. Volodymyr Zelenskyj tehdy také na svém twitterovém účtu například poděkoval Německu za příslib dodání protitankových zbraní a protiletadlových střel Stinger.

Ukrajinský premiér Denys Šmyhal rovněž vyzýval ostatní státy, aby Ukrajině poslaly obranný vojenský materiál. Na začátku března například poděkoval Španělsku za jejich „dodávku útočných zbraní a další klíčové kroky“. Součástí této dodávky bylo více než tisíc protitankových granátometů.

Dále uveďme například Lucembursko, kterému premiér Šmyhal na konci února vyjádřil poděkování mimo jiné za protitankové střely, které „znamenají pro Ukrajinu mnoho“. Za pomoc poděkoval třeba i Nizozemsku, které poskytlo protitankové a protiletadlové zbraně. Dne 10. února, tedy ještě před začátkem ruské invaze na Ukrajinu, označil premiér Šmyhal dodávku protileteckých zbraní Stinger z Litvy za „včasnou a důležitou“.

Prosby o protiletadlové a protitankové zbraně přednesl také ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov ve svém videu pro americký Kongres na začátku ruské invaze. Ukrajina tehdy požádala západní státy o zbraně a vybavení. Diplomatům předala detailní dopis s požadavky. Podle tohoto dokumentu Ukrajina naléhavě potřebovala „přenosné protiletadlové raketové systémy a střely pro přenosné protitankové systémy, stejně jako neprůstřelné přilby a bojová obrněná vozidla“.

Důležitost protitankových a protiraketových střel zmiňovali prezident Zelenskyj a premiér Šmyhal už delší dobu. Stejný názor potvrzují i výroky dalších představitelů Ukrajiny, proto hodnotíme výrok jako pravdivý. Nutno podotknout, že Ukrajina i nadále potřebuje a shání protitankové a protiledlové střely a další vojenský materiál.