Přehled ověřených výroků

Nástroj pro oživení a odolnost EU má zejména dvojí cíl. Poskytnutí financí členským státům má v první řadě pomoci zmírnit hospodářské a sociální dopady pandemie koronaviru, zároveň má ale pomoci jednotlivým státům lépe se připravit na výzvy týkající se zelené a digitální transformace. Na podporu bude celkem uvolněno až 723,8 mld. eur.

Tyto peníze mohou čerpat členské státy EU poté, co připraví svůj národní plán obnovy. V každém plánu musí uvést reformy a investice, které hodlají realizovat a které by zároveň měly vést k urychlení ekologické a digitální transformace a zvýšit odolnost ekonomiky státu.

Pro vypracování jednotlivých plánů bylo Evropskou Komisí stanoveno jedenáct pravidel, které musí členské státy následovat. Jedná se o kritéria (.pdf, str. 65–68) posuzující relevanci, účinnost, efektivitu a ucelenost národních plánů. Zároveň Komise stanovila 7 klíčových oblastí, do kterých by členské státy měly prostředky směřovat. Jedna z nich je zaměřená právě na energeticky efektivní renovaci budov (Renovate).

Jelikož prostředky z Nástroje pro oživení a odolnost jsou určeny pro projekty financované státem, podíváme se na příkladu Belgie především na tu výstavbu, kterou běžně realizuje stát, nikoliv soukromou výstavbu. Ivan Bartoš zároveň mluví v kontextu dostupnosti bydlení, zateplení a energetické šetrnosti budov. Zaměříme se tedy na výstavbu budov, nikoliv například dopravní infrastruktury.

Belgie na svůj Národní plán obnovy (.pdf) získala v rámci Nástroje pro oživení a odolnost 5,9 miliardy eur. Asi 50 % získaných peněz Belgie použije na tzv. zelenou tranzici, kam spadá i rekonstrukce budov – zhruba 750 milionů eur podle plánu použijí na renovaci budov za účelem zvýšit jejich energetickou účinnost. Zmiňovány jsou především renovace (.pdf, str. 35, 43) budov sociálního bydlení či veřejných budov. Tyto plánované investice spadají do kategorie stavebnictví a celkový podíl peněz je ve srovnání s ostatními členskými státy nadstandardní, jedná se ale zejména o rekonstrukce (.pdf, str. 1–5), nikoliv novou výstavbu.

Kromě toho má ale Belgie ve svém plánu také položku (.pdf, str. 399–402) týkající se infrastruktury bydlení pro ohrožené skupiny obyvatel. Zde je vyhrazeno 166 milionů eur na ekologickou renovaci, ale také na výstavbu bydlení, což by mělo zajistit (.pdf, str. 7) více sociálních bytů v regionu Valonska. Dalšími body jsou plány na výstavbu či rekonstrukci zařízení péče o děti (str. 8) nebo výstavba či rekonstrukce tréninkových a rekvalifikačních center ve Valonsku.

Jiné položky, které by naznačovaly, že Belgie plánuje z unijních peněz stavět nové budovy, ale v Národním plánu obnovy nejsou, přestože obsahuje (.pdf, str. 4) konkrétní plány na 6 let. Nemůžeme však vyloučit, že projekty uvedené v předchozím odstavci skutečně zahrnují všechny stavby nových budov, které stát plánuje v dalších letech postavit s tím, že ostatní projekty budou probíhat formou rekonstrukce. Seznam všech projektů výstavby budov, které Belgie plánuje či v minulosti plánovala, se nám totiž ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Výrok Ivana Bartoše proto hodnotíme jako neověřitelný.

Doplňme, že Česká republika v rámci Národního plánu obnovy také počítá s ekologickou renovací budov a výstavbou nových budov pro bydlení v pasivním standardu. Ani v Česku ale podíl peněz určených na ekologickou renovaci a výstavbu není v evropském srovnání (.zip → .xlsx, list Flagship) nijak výjimečný.

Ivan Bartoš mluví o potřebě zajištění dostupného bydlení a jako argument používá počet lidí, kteří každý rok hledají nové bydlení. Vyjmenovává více skupin obyvatel, a tak jsme se i my v našem odůvodnění zaměřili na mladé rodiny, mladé lidi po studiu, seniory i další, kteří se v určité fázi svého života chtějí přestěhovat.

Data o tom, kolik lidí ročně hledá nové bydlení, jsme hledali například ve Zprávě o vyloučení z bydlení z roku 2021 (.pdf), která se však zaměřuje především na skupiny obyvatel ohrožených bytovou nouzí či ztrátou bydlení a informace o ostatních skupinách hledajících bydlení neobsahuje. Hledali jsme také data z realitních serverů, která sice ilustrují obecný zájem o bydlení, ale mají omezený rozsah – data pochází pouze z daného serveru a nepokrývají tak celý trh.

Existují také agregovaná data (.pdf, str. 7, 10) o počtu prodaných bytů či nabízených nájmů. Tyto ukazatele ale reflektují jen ty, kteří bydlení našli, což je logicky menší skupina než lidé bydlení hledající.

Při pátrání po počtu lidí, kteří hledají každý rok nové bydlení, jsme zohlednili, že v současnosti dospívá generace, která se narodila kolem roku 2000. V uvedeném období se v České republice narodilo (.pdf, str. 1–2) kolem 90 až 100 tisíc dětí ročně a logicky tito lidé na prahu dospělosti hledají, kde budou bydlet. Nadále je třeba připočíst také ty, kteří chtějí své bydlení z nejrůznějších důvodů změnit (z finančních důvodů, rozvody, stěhování, atd.). Zdroje, které by alespoň přibližně uváděly počet takových lidí, se nám najít nepodařilo.

Ve veřejně dostupných zdrojích jsme tedy nenašli najít žádnou ucelenou informaci o tom, kolik lidí v Česku ročně hledá nové bydlení. Obrátili jsme se tak s dotazem na mediální odbor Pirátské strany. Podle Pirátů Ivan Bartoš ve svém výroku vycházel právě z výše zmíněné Zprávy o vyloučení z bydlení, podle mediálního odboru ale použil „špatnou formulaci“. Zpráva informaci o 150 tisících lidech hledajících bydlení totiž neobsahuje.

Vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo najít zdroj, který by Ivanem Bartošem uvedené číslo potvrzoval, či vyvracel, hodnotíme jeho výrok jako neověřitelný.

Vládní návrh nového stavebního zákona byl schválen 13. července 2021, kdy Poslanecká sněmovna přehlasovala zamítavé stanovisko Senátu. Pro vládní návrh hlasovali poslanci ANO, SPD a část klubu KSČM, ČSSD a tři nezařazení poslanci.

Návrh nového stavebního zákona se od začátku potýkal s kritikou ze strany části odborníků i většiny opozice. ODS, Piráti, lidovci, TOP 09 a STAN představili už 28. ledna 2021 komplexní pozměňovací návrh (.pdf) k vládnímu návrhu nového stavebního zákona. Opoziční politici v něm kladli důraz na digitalizaci, jež by ušetřila i část výdajů. Kromě digitalizace opozice prosazovala posílení samospráv v oblasti územního plánování. Vláda ale návrhy tehdejší opozice soustavně zamítala.

Už před volbami do Poslanecké sněmovny koalice Pirátů a Starostů (.pdf, str. 623–626) i koalice SPOLU (.pdf, str. 26) ve svých programech uváděly, že chtějí vládní návrh stavebního zákona změnit. Dalo by se tedy hovořit o jakémsi slibu voličům. Vzhledem k této skutečnosti a s přihlédnutím k výše zmiňovanému komplexnímu pozměňovacímu návrhu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pirátská strana je aktuálně součástí vládnoucích koalic v 9 krajích. Konkrétně jde o kraje Středočeský, Plzeňský, Karlovarský, Liberecký, Královehradecký, Jihomoravský, Olomoucký, Zlínský a Vysočinu. 

Počet přihlášek do Pirátské strany není veřejně dostupnou informací, proto jsme se s dotazem obrátili na tiskovou mluvčí strany Veroniku Šmídovou. Z mediálního odboru nám přišla následující odpověď: „Od říjnových voleb (9. října) zaznamenala Pirátská strana 292 nových přihlášek. Z nich bylo 56 přijato. Od voleb registrujeme nárůst o 52 členů, k 10. lednu to činí celkem 1232 členů. Rozdíl v uvedených číslech způsobil odchod několika členů, případně pozastavení členství z důvodu nezaplacení členského příspěvku."  

Česká pirátská strana je tedy opravdu součástí zastupitelstev v devíti krajích a od sněmovních voleb 2021 přijala téměř 300 členských přihlášek. Výrok Ivana Bartoše tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021 získala koalice Pirátů a Starostů 15,62 % z celkového počtu odevzdaných hlasů. Ovšem po přepočtu na mandáty obsadila Pirátská strana – hlavně vlivem preferenčních hlasů (tzv. „kroužkováním“) – pouze 4 poslanecká křesla, oproti 33 poslancům za STAN. Tento volební výsledek Pirátů vedl k nespokojenosti některých členů strany.

Ihned po vyhlášení výsledků voleb však zástupci koalice Pirátů a Starostů a koalice SPOLU uzavřeli memorandum o spolupráci, kterým deklarovali vůli společně vytvořit vládu České republiky. Dne 8. listopadu 2021 předsedkyně a předsedové jednotlivých stran těchto koalic uzavřeli koaliční smlouvu.

Co se týče situace v Pirátské straně, již 7. listopadu republikové předsednictvo Pirátů pověřilo předsedu Ivana Bartoše podepsáním koaliční smlouvy, což se následující den stalo. Tento akt byl však poté ještě předložen k odsouhlasení členské základně Pirátů. Pro schválení koaliční smlouvy byl zapotřebí souhlas (video, čas 0:24) alespoň 60 % hlasujících. Koaliční smlouvu a vznik nové vlády v tomto hlasování podpořilo 82,1 % členek a členů strany, kteří se aktivně zúčastnili internetového hlasování.

Premiér Petr Fiala se v rozhovoru pro CNN Prima NEWS vyjádřil k českému předsednictví Rady EU. Předsednictví se Česká republika ujme historicky podruhé, a to od 1. července 2022. V této pozici pak ČR setrvá následujících šest měsíců. Trojici předsedajících států tvoří opět společně s Francií a Švédskem, stejně jako v minulém případě.

Podle webu vlády představuje předsednictví Rady EU „jeden z nejdůležitějších nástrojů, jakým může členský stát ovlivnit každodenní chod, dlouhodobé směřování i vnější tvář EU“. Přípravy na české předsednictví byly zahájeny v roce 2018, standardně probíhají pod vedením předsedy vlády, jehož prostřednictvím se na přípravách podílí Sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR.

Petr Fiala ve svém výroku zmiňuje bývalého tajemníka pro evropské záležitosti, ekonoma a úřadujícího prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáše Prouzu. Jeho výroky týkající se českého předsednictví zmiňují například Deník N, Seznam zprávy či Hospodářské noviny.

Tomáš Prouza se podle serveru Seznam zprávy negativně vyjádřil především vůči původnímu rozpočtu (1,24 mld.), komentoval jej takto: „Za třetinu původní částky budeme vypadat jako velmi chudí příbuzní, kteří si nemohou dovolit ani dát lidem najíst a napít.“ Dále uvedl, že šetřit se dá vždy. Narážel tím na některé zbytečné provozní náklady z roku 2009, vzápětí však dodal: „Avšak investovat do předsednictví a ukázat, že Česko na to má, je důležitá věc.“ 

Obdobnou reakci Tomáše Prouzy ohledně původně plánovaného rozpočtu uvádějí také Hospodářské noviny: „S takovým rozpočtem a s tak málo lidmi nemáme šanci profesionálně zvládnout ani půlku toho, co nás čeká.“

V souvislosti s českým předsednictvím se Tomáš Prouza vyjadřoval také na svém twitterovém účtu. Upozorňoval například na jazykovou nepřipravenost nových ministrů a na to, jak Českou republiku vnímá zahraniční web POLITICO s ohledem na názory prezidenta Zemana a střety zájmů bývalého premiéra Babiše. 

Co se týče organizace českého předsednictví Rady EU uveďme, že již v roce 2019 se média a veřejnost začali detailněji zajímat o to, jakým způsobem se na něj bývalá vláda Andreje Babiše připravuje. Kritické hlasy nejen ze strany opozice, ale i vládní ČSSD tehdy upozorňovaly především na nízký rozpočet, ten totiž v té době představoval 1,24 miliard korun. Oproti roku 2009, kdy rozpočet uvolněný na předsednictví Rady EU činil přibližně 3,75 miliardy Kč, byl tedy i bez započtení inflace přibližně o třetinu nižší.

Za nedostatečný považovali rozpočet například tehdejší ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) nebo bývalý lídr ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Výhrady však měli také ministři z řad hnutí ANO. Bývalý šéf diplomacie Lubomír Zaorálek konstatoval, že předsednictví je „prestižní věc a možnost sebepropagace země. Když na tohle rezignujeme, je to spíš k naší škodě“.

Jeden z bývalých tajemníků pro evropské záležitosti Aleš Chmelař pro server Seznam zprávy uvedl, že podle současného trendu se rozpočty předsednictví pohybují mezi 1,64 a 3,4 miliardami korun. To potvrdil také Tomáš Prouza. Pro tentýž server Prouza uvedl: „Kolem dvou a půl tří miliard je to rozumná částka na to, abychom nevypadali trapně.” 

Proti návrhu rozpočtu se vyjádřil také bývalý velvyslanec ČR při EU Jakub Dürr, který podle serveru iROZHLAS uvedl, že „za tak málo peněz předsednictví zkrátka nejde uspořádat“. Podle názoru Alexandra Vondry, který připravoval předsednictví v roce 2009, Andrej Babiš přípravy podceňuje, ke zdařilé organizaci bude totiž zapotřebí více prostředků na personální zajištění kvalifikovaných odborníků.

9. července 2021 odeslali ekonomové, investoři a odborníci na evropskou politiku otevřený dopis vládě s výzvou „Máme na to řídit EU“, ve kterém apelovali na politické představitele, aby plně využili všech možností, které předsednictví nabízí, a zefektivnili jeho přípravu i propagaci. Tento dopis podepsali například ekonomka a tehdejší rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová, předseda sdružení pro zahraniční investice Kamil Blažek, diplomatka a politička Magdaléna Vášáryová, diplomat Petr Kolář, hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil a další. 

Vláda nakonec 23. srpna 2021 v reakci na rozsáhlou kritiku navýšila rozpočet na české předsednictví o 200 milionů, tedy na 1,4 miliardy korun.

Bývalý premiér Andrej Babiš od začátku jakoukoliv kritiku odmítal. Na otevřený dopis reagoval těmito slovy: „Tihle pisatelé se jenom chtějí zviditelnit, protože asi potřebují do svých politických marketingových kampaní něco říct. My jim na to odpovíme velice konkrétně, věnujeme tomu velkou pozornost.“ Proti „nesmyslné“ kritice se ohradila také Thünde Bartha, pověřená řízením úřadu vlády.

Výzkumný pracovník Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Vít Havelka v článku pro iDNES uvádí: „Na závěr je nutné dodat, že ačkoliv úkolů před novou vládou a českou státní správou leží mnoho, je velká šance, že se své předsednické role zhostí se ctí a napraví pošramocenou pověst z prvního a prozatím jediného pokusu v roce 2009. Stačí přitom zapracovat na kontaktech, jazykových dovednostech a dát českému státnímu aparátu jasné politické zadání. Ostatní pak poběží samospádem.“

Vzhledem k tomu, že se ekonom Tomáš Prouza skutečně k přípravě českého předsednictví Rady EU ve většině případů vyjadřoval spíše kriticky a značná část odborné veřejnosti (viz otevřený dopis) také, hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Policejní prezident Jan Švejdar zveřejnil 16. prosince 2021 na svém twitterovém účtu příspěvek, v němž oznámil, že 3. ledna 2022 odešle žádost o propuštění z pracovního poměru k datu 31. března 2022. Podle svých slov nechce komplikovat „věcné řešení současných policejních a bezpečnostních témat“, a tak se rozhodl z funkce odejít.

Prezident Miloš Zeman jmenoval vládu Petra Fialy včetně Víta Rakušana 17. prosince 2021. Jan Švejdar oznámil, že plánuje rezignovat na funkci policejního prezidenta, již o den dříve. Lze tedy nadneseně říci, že ministr Rakušan měl na stole jeho výpověď dříve, než se oficiálně stal ministrem vnitra. Výrok Petra Fialy tedy hodnotíme jako pravdivý. 

Sleva na poplatníka je základní daňová sleva, kterou může uplatnit každý poplatník daně z příjmů, tedy každá osoba, která má vlastní zdanitelné příjmy. Týká se tedy nejen všech zaměstnanců, ale také OSVČ nebo lidí pracujících na dohodu. Zaměstnanci běžně uplatňují slevu na poplatníka měsíčně, díky čemuž je jim vyplácena vyšší čistá mzda.

V roce 2020 činila výše této slevy 24 840 Kč, o rok později došlo k jejímu zvýšení na částku 27 840 Kč. Od roku 2022 je sleva na poplatníka nastavena na 30 840 Kč, tedy o další 3 000 Kč více než v předchozím roce. Toto plošné zvýšení znamená, že každý poplatník daně získá každý rok navíc 3 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se nejedná o procentuální částku, nýbrž o částku stejnou pro všechny, dá se říci, že zvýšení slevy na poplatníka více pomáhá osobám s nízkými příjmy. Částka 3 000 Kč pro ně totiž představuje větší procentuální podíl příjmů než pro vysokopříjmové poplatníky. 

Sociolog Daniel Prokop k tomu v rozhovoru pro Český rozhlas Plus zmiňuje (video, čas 11:19), že zvýšení slevy na poplatníka by mohlo pomoci také chudším regionům. „Ta daňová progrese, kterou my v čase ztrácíme tím, že rostou mzdy a ta sleva na poplatníka, kterou každý dostane zpátky, stagnuje, tak my ztrácíme tu daňovou progresi, a to dál poškozuje ty chudé regiony, protože jim se samozřejmě vyplatí, aby byla nějaká velká sleva na poplatníka, aby z těch relativně nižších mezd platili méně a aby se danilo někde jinde,“ upřesňuje Prokop.

Je však nutné upozornit také na to, že ačkoliv je vyšší sleva obecně výhodnější pro lidi s nižšími příjmy, všem lidem s nízkými příjmy nepomůže. Pokud je například příjem tak nízký, že daň nedosahuje výše slevy na poplatníka, případně v součtu s dalšími slevami, takový poplatník neplatí žádnou daň a zvýšení slevy na něj nemá (.pdf, str. 2) žádný efekt.

Na závěr tedy shrňme, že plošné zvýšení slevy na poplatníka o stejnou částku, tedy 3 000 Kč, má u nízkopříjmových zaměstnanců relativně výraznější efekt, jelikož tato částka pro ně představuje vyšší procentuální podíl mzdy než pro vysokopříjmové poplatníky. Výrok Petra Fialy proto hodnotíme jako pravdivý.

22. prosince 2020 schválil Parlament daňový balíček, jehož prostřednictvím došlo kromě jiného také ke zvýšení základní slevy na poplatníka v následujících dvou letech. V roce 2021 tak základní sleva na dani pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob stoupla o 3 000 Kč na 27 840 Kč. Součástí schváleného návrhu bylo také zvýšení slevy o další 3 000 Kč na konečných 30 840 Kč v roce 2022. 

Pro tento balíček jako celek hlasovalo 70 ze 104 přítomných poslanců. Pro byli poslanci hnutí ANO, ODS a SPD. Proti byli především poslanci vládní ČSSD a Pirátů. Návrh nepodpořily ani TOP 09 či hnutí STAN.

Pro úplnost doplňme, že Poslanecká sněmovna původně v listopadu 2020 odsouhlasila návrh, který počítal se zvýšením slevy na 34 125 Kč, a to už v roce 2021. Poslanci ODS tehdy hlasovali pro pozměňovací návrh (.pdf) pirátského poslance Ferjenčíka, který právě zvýšení slevy na poplatníka navrhl, a následně i pro balíček jako celek. Senát však s touto verzí nesouhlasil a dolní komoře ji vrátil s pozměňovacími návrhy, které obsahovaly právě postupný nárůst o 3 000 Kč na zmiňovaných 30 840 Kč. Po odsouhlasení těchto změn Sněmovnou byl daňový balíček 31. prosince 2020 vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Petr Fiala hovoří o poměru mezinárodních a domácích vlivů, které se podílí na zvyšování inflace. Žádné studie, které by přesně určovaly, jak se jednotlivé složky na růstu inflace podílí, podle všeho provedeny nebyly (video, 9:02).

K mezinárodním vlivům na zdražování řadí ekonomové jako Jan Švejnar (video, 0:46) a Štěpán Jurajda (video, 8:57) například zpřetrhání dovozních řetězců, tedy zpoždění či nedostatek některých surovin. Zdražit mohou také některé vstupní suroviny, mezi ty hlavní v poslední době patřily energie, křemík, čipy nebo stavební materiály, jako je dřevo (video, 3:08). Rostly pak také náklady na lodní i pozemní dopravu. Proto se tento způsob inflace nazývá inflací nabídkovou (video, 3:08), která je způsobena zvýšením cen vstupů do výroby.

Co se týče domácích vlivů, které se na této vlně rostoucí inflace podílí, můžeme zmínit například slova šéfky Národní rozpočtové rady Evy Zamrazilové: „Souvislost mezi inflací a dědictvím předchozí fiskální politiky je zřejmá, ostatně jsme na tento fakt opakovaně upozorňovali. Určitě nelze problém inflace smést ze stolu s tím, že jde o čistě globální dovezenou inflaci.“

O vlivu vlády na zdražování mluví například ekonomka Helena Horská. Ta uvádí, že při znovuotevření ekonomiky většina restauratérů, hoteliérů a obecně poskytovatelů služeb své ceny zvýší, aby vyrovnali ztráty z období lockdownu a dostáli zvýšené odložené poptávce. Dodává také: „Tuhle poptávku ještě nafukují další faktory. Konkrétně zrušení superhrubé mzdy, zvyšování důchodů nad rámec valorizace, zrušení daně z nabytí nemovitostí a další kroky, které rozvolnily rozpočtovou kázeň natolik, že i po odeznění pandemie má ve státní kase chybět v době ekonomického boomu téměř 400 miliard korun.“ Vládní politiku nicméně Helena Horská nevidí jako hlavní příčinu inflace.

Výlučně vládních vlivů se pak týká krátká citace Petra Kříže v deníku E15, který mezi příčiny řadí vysoké schodky státního rozpočtu nebo růst důchodů. Podobná vyjádření jsou však výjimkami. Dle zbytku článku a ostatních zde citovaných ekonomů však vládní politika není hlavním viníkem současné inflace. 

ČNB pak příčinu momentální vysoké inflace spatřuje jinde, než ve „špatném hospodaření státu“. Jednou z hlavních příčin je podle ní „vzedmutí spotřebitelské poptávky po odbourání protiepidemických opatření“, které vede k prudkému zdražování v sektoru služeb, přičemž se zároveň zrychlil i růst cen zboží, jak uvádí také Helena Horská. K tomuto efektu však dle ČNB dochází i v ostatních státech. Za další výraznou příčinu inflace ČNB označila „vysoký růst cen průmyslových výrobců ve světě daný výpadky v dodavatelských řetězcích, k němuž se přidává výrazné zdražování mnoha surovin a materiálů“. V závěru svého komentáře ČNB píše o „nečekaně silných a plošných inflačních tlacích z domácí i zahraniční ekonomiky“. Na to, že rozpočtová politika vlády alespoň zčásti způsobuje dnešní výši inflace, již dříve upozornil guvernér ČNB Rusnok. Naopak radní ČNB Aleš Michl uvedl, že za inflaci vláda „fakt nemůže“.

Petr Fiala ve svém výroku zdůrazňuje, že ekonomové i ČNB přisuzují mezinárodním faktorům i hospodaření předešlé vlády stejnou zásluhu na stoupající inflaci. Vyjádření některých ekonomů mohou být s premiérovým výrokem v souladu, byť jde zjevně o menšinový postoj. Publikované postoje představitelů České národní banky jsou však s premiérovým tvrzením zcela v nesouladu – ČNB přisuzuje hlavní odpovědnost za růst inflace mezinárodním vlivům. Fialův výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Doplňme, že v listopadu (.pdf) 2021 byla výše inflace v České republice pod průměrem Evropské unie, a to na hodnotě 4,8 procenta. Na závěr také uveďme, že výroky Petra Fialy o inflaci jsme ověřovali již v minulosti.