Přehled ověřených výroků

Jiří Hynek uvádí komplikace při vývozu obráběcích center jako příklad diskriminace ze strany Evropské unie vůči zemím, které nemají přístup k moři.

Některé druhy (CNC) obráběcích center, tedy složitějších obráběcích strojů, spadají (.pdf) mezi takzvané zboží dvojího užití. Konkrétně patří (.pdf, str. 61) do kategorie č. 2: Zpracování materiálů a její podskupiny Zkušební, kontrolní a výrobní zařízení (příloha 1, kategorie 2, 2B). Zbožím dvojího užití se přitom rozumí „zboží včetně softwaru a technologií, které lze použít jak pro civilní, tak i vojenské účely“. Dle Ministerstva průmyslu a obchodu jsou typickým příkladem takového zboží právě obráběcí stroje, protože „jsou masově používané v mnoha průmyslových odvětvích, ale lze je snadno zneužít i k výrobě zbraní“.

Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady 2021/821, které nahradilo dřívější nařízení Rady 428/2009, není možné bez povolení vyvážet mimo Evropskou unii zboží dvojího užití, které je uvedené v příloze 1 (tedy také zmíněná obráběcí centra). Toto povolení přitom vývozci uděluje pouze členský stát, „v němž má vývozce sídlo nebo je usazen“. V případě vývozu z ČR tedy toto povolení uděluje stát, přesněji české Ministerstvo průmyslu a obchodu (.pdf), a to podle zákona č. 594/2004 Sb.

Odlišná je situace v případě tranzitu zboží dvojího užití uvedeného v příloze 1, které „není zbožím Unie“, tedy pochází ze států mimo Unii (čl. 5 bod 23–24). Tento tranzit „může být kdykoli zakázán příslušným orgánem členského státu, v němž se zboží nachází“, jestliže dotyčné zboží je nebo může být určeno například k výrobě zbraní.

Tzv. tranzitní licence neboli povolení pro přepravu zboží dvojího užití uvnitř Unie je pak vyžadována primárně u vojenského materiálu uvedeného v příloze 4 nařízení EP a Rady 2021/821. Členský stát nicméně může rozhodnout, že je pro přepravu i jiného zboží dvojího užití přes jeho území nutné získat tuto tranzitní licenci, pokud je cílová země mimo celní území Unie. Připomeňme, že tímto postupem například v roce 2014 blokovalo Německo export zbraní z ČR do Egypta.

Obráběcí centra jakožto zboží dvojího užití tedy nelze z Česka ven z EU vyvézt bez povolení od Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Pokud by se jednalo o obráběcí centrum, které „není zbožím Unie“, má každý členský stát EU, přes který transport prochází, právo jej zakázat. Kromě toho ale každý členský stát může tranzit přes své území podmiňovat také vydáním tranzitní licence. Zda a jak často skutečně členské státy EU tuto tranzitní licenci na obráběcí centra vydávají, se nám nicméně z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Nedokážeme tak říct, zda je situace, kterou popisuje Jiří Hynek, běžná, či spíše výjimečná. Jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

17. června 2020 představila Evropská komise dokument s názvem Strategie EU pro očkovací látky proti covid-19. Cílem této strategie bylo mimo jiné urychlit distribuci vakcín a zabezpečit dostupnost vakcín pro členské státy a jejich obyvatele. "Společné úsilí zvýší naše šance na přístup k bezpečné a účinné vakcíně, kterou potřebujeme co nejrychleji," komentovala tehdy Strategii eurokomisařka Stella Kyriakidisová. Na základě této strategie Komise dohromady s členskými státy domlouvala záruky předběžného nákupu s výrobci očkovacích látek. Na základě tohoto postupu pak měly jednotlivé členské státy právo na nákup určitého množství dávek očkovacích látek za určitou cenu. 

Počet dávek a druh očkovacích látek si mohly členské státy určit v rané fázi vyjednávání. Po uzavření smluv měly být očkovací látky přidělovány podle distribučního klíče založeného na počtu obyvatel, přičemž členské státy dostávaly očkovací látky za stejných podmínek – tedy na poměrném základě a za stejnou cenu. Následně bylo možné upravit počet očkovacích látek mezi členskými státy podle jejich potřeb. V případě, že by se jeden z členských státu rozhodl svou objednávku zcela nevyčerpat, ostatní státy pak měly možnost nakoupit této očkovací látky více. Hospodářské noviny dodávají, že členské státy si od každého výrobce mohly objednat tolik dávek vakcíny, kolik odpovídá počtu jejich obyvatel. Česko však tuto možnost nevyužilo a vakcín nakoupilo podstatně méně.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť členské státy si skutečně mohly zvolit, kolik dávek jednotlivých vakcín chtějí prostřednictvím EU objednat. Jediným omezením bylo, že nemohly od jediného výrobce požadovat více dávek, než by stačilo na proočkování jejich populace.

Podle informací serveru ceskezajmy.eu došlo v období od 20. května 2020 do 18. května 2021 k celkem 97 zasedáním Rady Evropské Unie. Jednání Rady EU se zpravidla účastní ministři jednotlivých zemí, a to podle agendy, které se právě týká. V případě České republiky se jej účastnili samotní ministři 40krát, jejich účast tedy byla méně než poloviční. Doplňme, že projekt ceskezajmy.eu společně realizují odborníci z organizací STEM (Ústav empirických výzkumů), AMO (Asociace pro mezinárodní otázky), Europeum (Institut pro evropskou politiku) a Evropa v datech.

Pokud srovnáme jednotlivé ministry, pak ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se účastnila všech tří svých resortních jednání. Ministr zemědělství Miroslav Toman se účastnil čtyř jednání z dvanácti. Ministryně financí Alena Schillerová se účastnila osmi jednání z osmi. Ministr školství Robert Plaga nebo ministryně spravedlnosti Marie Benešová se potom neúčastnili ani jednoho z příslušných jednání. Účast Jany Maláčové je tedy možné považovat za častější oproti jejím vládním kolegům.

Pro úplnost dodáme, že Českou republiku čeká od 1. července 2022 předsednictví Evropské Unie. Při srovnání účasti ministrů ze zemí, které měly v blízké době předsedat EU, Česko zaujímá poslední místo. Od 1. července tento post zastává Slovinsko, jehož ministři se účastnili 66 zasedání. Francie, kterou čeká předsednictví příští rok, byla svými ministry přítomna na 51 zasedáních a ze Švédska, které předsedá EU po nás, byli jeho ministři na jednáních 83krát.

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), neboli Pařížská smlouva, vstoupila v platnost v roce 1952. Jejím úkolem bylo především „zajistit volný pohyb uhlí a oceli a uvolnit přístup k výrobním zdrojům“. Dalším cílem bylo také zřídit společný Vysoký úřad, který by „dohlížel na trh, sledoval dodržování pravidel hospodářské soutěže a zajišťoval transparentnost cen". Ekonomika (trh) by se tedy v tomto případě dala považovat za zásadní motiv vzniku.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS), neboli Římská smlouva, vstoupila v platnost 1. ledna 1958. Jejím cílem bylo „prostřednictvím obchodu usilovat o integraci a hospodářský růst“. Vytvořila také společný trh fungující na základě volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Dalšími cíli byla např. spravedlivá hospodářská soutěž, společná obchodní politika anebo položení základů pro užší svazek evropských států. I v tomto případě se tedy jednalo především o ekonomickou integraci. Jejím prostřednictvím se však mělo dosáhnout i určité integrace politické.

Nad rámec výroku pak zmiňme, že Smlouva o Evropské unii, neboli Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 byla již o poznání komplexnějším řešením evropské integrace. Obsahovala například také pilíře o zahraniční a bezpečnostní politice, vyžadovala spolupráci členských států v oblasti dodržování lidských práv či podporovala jednotnost v boji proti terorismu. Mimo jiné však položila základ pro společnou hospodářskou a měnovou unii, podle níž musí členské země „koordinovat své hospodářské politiky, poskytovat mnohostranný dohled nad touto koordinací a řídit se pravidly finanční a rozpočtové kázně“. 

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť Josef Nerušil mluví o počátcích evropské integrace a zejména založení ESUO a EHS. V případě obou těchto společenství přitom můžeme říci, že jejich primárním cílem byla ekonomická integrace a vytvoření ekonomického společenství. 

Evropská unie vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Tato smlouva zavedla tři pilíře: prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhý pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Právní subjektivitu má Evropská unie ovšem až od doby, kdy vstoupila v platnost tzv. Lisabonská smlouva, což se uskutečnilo 1. prosince 2009 (.pdf, str. 1). V důsledku získání právní subjektivity se Evropská unie stala osobou v právním smyslu a jako taková obdržela práva a povinnosti a může právně jednat. Evropská unie tak nově mohla například podepisovat mezinárodní smlouvy v oblastech spadajících do jejích pravomocí a stát se členem mezinárodních organizací. Členské státy zároveň smějí od této doby podepisovat pouze mezinárodní smlouvy, které jsou slučitelné s právními předpisy EU (str. 2).

Dle dlouhodobých výzkumných šetření mezinárodní analytické organizace YouGov, probíhajících od ledna 2020, je s vystoupením Velké Británie z Evropské unie konstantně nespokojeno 43 až 51 % dotazovaných. Z prozatím poslední analýzy YouGov na téma Brexit z 29. září 2021 pak vyplývá, že 53 % respondentů si myslí, že Brexit (ve smyslu fungování Spojeného království po odchodu z EU) neprobíhá dobře.

V červnovém dotazování výzkumné agentury Redfield & Wilton Strategies uvedlo 42 % oslovených, že rozhodnutí opustit EU nebylo správné.

Další průzkumy na téma Brexit ukazují, že pokud by probíhalo nové referendum, pro setrvání v EU by hlasovalo 43 % z dotazovaných.

S počínáním britské vlády ohledně Brexitu bylo pak podle jiného výzkumu agentury YouGov v září 2021 nespokojeno přibližně 59 % dotazovaných Britů. 

Citace pochází z twitterového účtu předsedy ODS Petra Fialy. Celkově jde o výňatek z projevu, který Petr Fiala pronesl na schůzi Poslanecké sněmovny z 13. září 2018. Na ní poslanci probírali vedle jiného i výsledek hlasování Europarlamentu z předcházejícího dne, kterým došlo k přijetí doporučení, aby Evropská komise zahájila proti Maďarsku řízení kvůli vážnému ohrožení unijních hodnot.

Upřesněme, že předseda občanských demokratů 13. září 2018 na Twitteru doslova uvedl: „Všechny pokusy různým způsobem zasahovat do dění jednotlivých demokratických států v rámci Evropské unie jenom prohlubují krizi EU, prohlubují nedůvěru mezi evropskými zeměmi a ohrožují dokonce i budoucí spolupráci jednotlivých zemí.“

Předsedkyně TOP 09 hovoří o vyloučení maďarské parlamentní strany Fidesz z evropské politické frakce Evropská lidová strana (EPP). 

Již v březnu 2019 bylo hnutí Fidesz, jejímž předsedou je maďarský premiér Viktor Orbán, pozastaveno členství v EPP. Tímto krokem strana ztratila právo účastnit se schůzí frakce a hlasovat na nich. Důvodem mělo být údajné porušování principů právního státu. 

Pro úplné vyloučení hnutí Fidesz z EPP se předsedové 13 členských stran (včetně Markéty Pekarové Adamové za TOP 09) poprvé vyslovili v dubnu 2020. V dopise adresovaném předsedovi EPP Donaldu Tuskovi poukazovali především na kontroverzní způsob řešení pandemie covidu-19. Maďarský parlament totiž v březnu 2020 schválil zákon, podle nějž může Viktor Orbán rozhodovat o dalších krocích ohledně řešení pandemie prostřednictvím dekretů bez nutnosti předchozího schválení parlamentem. Evropská komise vyjádřila obavy především kvůli absenci časového omezení tohoto rozhodování. 

3. března 2021 všech 12 poslanců Fidesz frakci EPP definitivně opustilo. Stalo se tak v reakci na schválení nových pravidel usnadňujících jejich vyloučení, jež premiér Orbán označil za zjevně nepřátelský krok proti Fideszu a jeho voličům.

Na závěr dodejme, že fakticky se tedy nejednalo o vyloučení, nýbrž o odchod z vlastního rozhodnutí Fideszu. Avšak vzhledem k tomu, že tento odchod byl reakcí na hrozící vyloučení, a vzhledem k předchozím událostem (pozastavení členství, dopis Donaldu Tuskovi a usnadnění pravidel pro vyloučení), tento výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

29. září 2021 navštívil Českou republiku na pozvání Andreje Babiše maďarský premiér Viktor Orbán. Oba politici společně zavítali do Ústeckého kraje, kde mimo jiné řešili otázky týkající se migrace, vzájemných vztahů ČR a Maďarska a dopadů pandemie covidu-19. 

Po tomto jednání následovala společná tisková konference, na niž nebyli vpuštěni někteří žurnalisté. Jednalo se například o novináře českých Hospodářských novin a serveru Investigace, zahraničních deníků Le Monde a Die Zeit nebo televize ARD. Mluvčí vlády Vladimír Vořechovský uvedl, že z důvodu nedostatečné kapacity nebylo možné akreditaci některých novinářů potvrdit. Stejný důvod pořadatelé sdělili i zástupcům redakce Investigace.cz. Ta však poukazuje na to, že výběr novinářů, jejichž akreditace nebyla potvrzena, nesouvisel s časem žádosti o akreditaci. Podle novináře německého týdeníku Die Zeit Martina Nejezchleby bylo opatření namířené speciálně na některé zahraniční novináře. „Pak jsem se ptal, podle čeho novináře vybírali, a ona mi říkala, že má nařízeno, že zahraniční novináře nebudou pouštět,“ popsal.

Dle příspěvků na sociálních sítích měli být někteří novináři v seznamu označeni červeně – jednalo se právě o zástupce výše zmíněných médií, kteří na tiskovou konferenci nebyli vpuštěni. Proti takovémuto počínání se ve své tiskové zprávě ohradily Český národní výbor Mezinárodního tiskového institutu a Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Počínání považují za diskriminaci novinářů a odpírání práva na informace, čímž byla údajně porušena ustanovení Listiny základních práv a svobod.

Podle fotografie (.jpeg) seznamu novinářů, kterou pořídil zpravodajský server Seznam Zprávy, zažádalo o akreditaci na tiskovou konferenci 84 novinářů, 19 z nich však bylo označeno červenou barvou, a tedy nebylo vpuštěno. Naopak byli vpuštěni i někteří novináři, kteří o akreditaci předem nepožádali. V sále bylo v průběhu tiskové konference podle zpravodaje Českého rozhlasu stále místo.

Podle fotografií seznamu novinářů jich tedy skutečně téměř 90 o akreditaci požádalo. Nedokážeme však vzhledem k protichůdným informacím posoudit, jaká byla kapacita sálu pro novináře, kolik z nich bylo skutečně uvnitř, ani zda si někteří červeně označení novináři o akreditaci požádali pozdě, a proto nebyli vpuštěni. Výrok Patrika Nachera proto hodnotíme jako neověřitelný.

Na začátek uveďme, že Josef Nerušil v návaznosti na hodnocený výrok tvrdí, že zmíněný princip subsidiarity je uplatňován stále v menší míře. Předmětem hodnocení však bude pouze to, zda je tento princip zakotven v právu Evropské unie. Otázka míry uplatňování tohoto principu v praxi je totiž v daném kontextu spíše subjektivním hodnocením, které neověřujeme.

Zásadu subsidiarity zakotvuje článek 5 odst. 1 a 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18): „Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.“ Na základě principu subsidiarity pak může Unie v rámci oblastí, které spadají do tzv. sdílené pravomoci, jednat jen v případě, že jednotlivé členské státy nemohou problém samy uspokojivě vyřešit.

Jinými slovy by se princip subsidiarity dal popsat jako princip, který se snaží zabezpečit, že rozhodnutí budou přijímána co nejblíže občanům. Komise uvádí, že: „Kromě případů, kdy EU náleží výhradní pravomoc, by neměla být podnikána opatření na evropské úrovni, pokud by takové opatření nebylo účinnější než opatření přijaté na národní, regionální či místní úrovni.“

Zásada subsidiarity tak úzce souvisí s principem svěřených pravomocí, který je zakotven v článku 3 a následujících Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Dle ní dělíme svěřené pravomoci do tří kategorií.

V první kategorii má Evropská unie pravomoci výlučné (jde například o oblast celní unie, společné obchodní politiky). V kategorii sdílených pravomocí najdeme oblasti jako doprava, energetika, životní prostředí nebo ochrana spotřebitele. Právě v těchto oblastech má být zásada subsidiarity uplatňována. Poslední kategorií jsou oblasti, ve kterých má unie pouze koordinační a doplňkovou pravomoc (například vzdělání, cestovní ruch nebo kultura).

Zásada subsidiarity se pak uplatňuje podle Protokolu o uplatňování zásady subsidiarity (.pdf). Ten zakotvuje například konzultační roli vnitrostátních parlamentů, když Komise připravuje nové legislativní akty.

Komitologie je potom konzultační proces v Evropské unii. Jde o širší systémy výborů, které asistují Komisi při implementaci evropské legislativy a zároveň hledají shodu mezi Komisí a členskými státy. Ve Smlouvě o fungování Evropské unie je komitologie zakotvena (.pdf, str. 172–173) v článku 290 a 291. Jde tedy svým způsobem o kontrolní systém členských států vůči Komisi.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Zda je, či není tato zásada fakticky uplatňována, případně zda je její uplatňování dostatečné, je věcí (právně-vědeckého) hodnocení, které není možné v poměrně krátkém odůvodnění ověřit.