Vodní pára je nejrozšířenějším plynem v atmosféře a řadí se do skupiny tzv. skleníkových plynů (.pdf, str. 1). Ty jsou zodpovědné za skleníkový efekt, při němž zmíněné plyny absorbují většinu (.pdf, str. 2) infračerveného záření vyzařovaného zemským povrchem, čímž dochází k ohřívání vzduchu (.pdf, str. 18). I tento vzduch poté vyzařuje infračervené záření, a část energie se tak vrací zpět k zemskému povrchu, který se spolu s nejspodnějšími částmi atmosféry ohřívá (.pdf, str. 1).
Uveďme, že právě díky tomuto efektu má Země teplotu vhodnou pro život (.pdf, str. 18). Zvyšování koncentrace skleníkových plynů však způsobuje, že se množství infračerveného záření směřujícího k povrchu Země zvyšuje, čímž dochází „ke zvyšování teploty na Zemi se všemi jeho důsledky“ (.pdf, str. 2).
Vodní pára se na skleníkovém efektu podílí přibližně z 60 %, avšak častěji je uváděn (.pdf, str. 17) rozptyl 36–70 %. Určit přesnou hodnotu není snadné mimo jiné z důvodu, že určitou část infračerveného záření (určité rozmezí vlnových délek) může pohlcovat více skleníkových plynů najednou. Horní hranice 70 % v tomto případě odpovídá podílu, který by měla na skleníkovém efektu vodní pára, pokud bychom nepočítali s absorpcí stejné části spektra infračerveného záření dalšími skleníkovými plyny.
Dalším problémem při určení přesného čísla je i skutečnost, že se obsah vodní páry ve vzduchu liší v závislosti na místě a čase. Doplňme také, že se vodní pára v atmosféře neudrží dlouho, ale jen několik dní (.pdf, str. 153). Oproti tomu jiné skleníkové plyny, mezi které patří například oxid uhličitý, metan nebo oxid dusný, se mohou v atmosféře udržet několik let až staletí a působí tedy mnohem déle.
Uveďme, že obsah vodní páry ve vzduchu je dán především teplotou (.pdf, str. 77). Ta limituje maximální množství vodní páry, které vzduch může obsahovat. Zjednodušeně lze říci, že při vyšší teplotě dokáže vzduch pojmout více vodní páry (.pdf, str. 153). Když je vzduch vodní párou nasycen na maximum a dojde ke snížení teploty, část vodní páry zkondenzuje na malé vodní kapky, které poté tvoří oblaka. Následně se tak voda vrací na povrch Země v podobě deště.
Zde dodejme, že hodnota 85 %, kterou ve výroku zmiňuje Radim Špaček, odpovídá podílu, který má na skleníkovém efektu dohromady vodní pára spolu s oblaky (v kapalném či pevném skupenství). Dle serveru Yaleovy univerzity se přesněji jedná o 66–85 %. Oblaka se v určitém ohledu chovají podobně jako skleníkové plyny, protože také absorbují infračervené záření, které poté z části vyzařují zpět.
V tomto případě však hraje roli také množství přítomných aerosolů, které se do atmosféry dostávají i kvůli činnosti člověka (.pdf, str. 4). Pokud se ve vzduchu nachází větší koncentrace aerosolů, jsou oblaka tvořena větším počtem vodních kapek o menší velikosti, a odrážejí tak více infračerveného záření. Na tvorbu oblaků a množství jimi odraženého infračerveného záření tak nemá vliv pouze vodní pára, ale také další faktory. Podíl oblačnosti na skleníkovém efektu proto nelze zaměňovat s podílem vodní páry nebo ho do něj zahrnovat.
Dále také uveďme, že na udržování teploty či jejím zvyšování se vodní pára podílí opačným způsobem než ostatní skleníkové plyny. Sama zvýšení teploty nezpůsobuje, naopak na něj reaguje. Čím vyšší bude teplota povrchu Země, tím vyšší bude také výpar a obsah vodní páry v atmosféře, čímž se dále zesílí skleníkový efekt (.pdf, str. 19). Z tohoto pohledu lze říci, že koncentrace vodní páry souvisí se změnou koncentrací ostatních skleníkových plynů v atmosféře – čím silnější bude skleníkový efekt způsobený ostatními plyny, tím větší bude teplota a tím větší bude koncentrace vodní páry. Tímto způsobem tedy vodní pára významně umocňuje skleníkový efekt způsobený jinými skleníkovými plyny.
Pro úplnost doplňme, že na rozdíl od ostatních skleníkových plynů můžeme množství vodní páry v atmosféře ovlivnit jen velmi málo. Lidstvem vytvářené emise vodní páry, způsobené například odlesňováním nebo zavlažováním půdy, jsou považovány za zanedbatelné (.pdf, str. 153) v porovnání s vypařováním vody z přírodních vodních ploch.
Na závěr shrňme, že 85 %, o nichž ve výroku mluví Radim Špaček, je hodnota podílu, který má na skleníkovém efektu vodní pára spolu s oblačností. Nikoliv vodní pára samotná, v jejímž případě se jedná o podíl 36–70 %. Jelikož se Radimem Špačkem zmiňovaných 85 % nevešlo do naší 10% tolerance, hodnotíme výrok jako nepravdivý.
