Přehled ověřených výroků

Při samotných událostech listopadu 1989 v Československu se o vojenském zásahu, i přes odmítání ze strany Sovětského svazu, uvažovalo. „Někteří vládní úředníci a pracovníci aparátu KSČ ovšem upozorňovali, že vojenským zásahem by se nic nevyřešilo. Československo by bylo rázem izolováno nejen od Západu, ale i od Východu.“ Tendence zakročit však byly skutečně přítomny, mobilizovaly se například Lidové milice, usilovaly o to také některé postavy československé armády. Jak uvádí bývalý poradce Václava Havla Petr Oslzlý, bylo velmi nepravděpodobné, že by k tomuto docházelo s oficiálním souhlasem Moskvy a Gorbačova.

Z Moskvy již před 17. listopadem přicházela varování, aby českoslovenští představitelé nedopustili ozbrojený zásah proti opozici. Poradce Gorbačova Valerij Musatov 25. listopadu 1989 přijel do Prahy a zopakoval přání Kremlu: „Sílu nepoužívat nikdy, nikde a v žádné podobě!“ Dlouhotrvající zdrženlivost sovětského vedení potvrzuje také historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Tomáš Vilímek: „Gorbačov už dlouhou dobu, dejme tomu rok a půl zpětně, dával najevo, že nějaký zásah ze sovětské strany je naprosto vyloučený.“

O tom, že podle tehdejších informací neměly sovětské síly v úmyslu nijak proti změnám v Československu zasáhnout, mluvil v rámci parlamentního vyšetřování událostí 17. listopadu (Pavel Žáček – Vypovídat pravdu a nic nezamlčet, 2013) také mluvčí Charty 77 Václav Benda (str. 218) nebo Michael Kocáb, bývalý předseda iniciativy Most (str. 351).

Nové myšlení

Michail Sergejevič Gorbačov stál v čele Sovětského svazu od roku 1985 až do jeho rozpadu v roce 1991. Jeho příchod je spojován se změnami ve fungování Sovětského svazu, které nakonec jeho pád způsobily. Jedná se především o pojmy glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba), které přinášely například omezení cenzury nebo změny v hospodářství. V tomto kontextu je však podstatnější Gorbačovův přístup k ostatním zemím východního bloku. Ten bývá někdy nazýván jako politika nevměšování se do věcí východoevropských zemí, nebo „nové myšlení“ (.pdf, str. 92).

Tento Gorbačovův přístup znamenal odklon od tehdy platné Brežněvovy doktríny, která udávala přesně opačný postup, tedy jasnou nadřazenost Sovětského svazu nad satelitními státy. Tato doktrína vzešla z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Poslední generální tajemník KSSS Brežněvovu doktrínu zrušil v roce 1988. Mezi důvody pro tento krok se řadí hlavně ekonomická situace Sovětského svazu. Ten byl finančně vyčerpán například táhlým konfliktem v Afganistánu, který právě Leonid Brežněv v roce 1979 započal. Web ČT 24 cituje profesory amerických univerzit následovně: „Opakovaná sovětská selhání v afghánské válce změnila to, jak sovětské vedení začalo vnímat efektivitu, se kterou umí vyvinout sílu na udržení nesovětských národností ve svazu. Oslabilo to morálku armády a její samotnou legitimitu, narušilo to vnitřní soudržnosti země a urychlilo to proces glasnosti.“

Systém glasnosti a perestrojky do jisté míry připomínal tzv. socialismus s lidskou tváří, tedy reformní snahy z období Pražského jara 1968. To se nelíbilo komunistickým funkcionářům většinou vyššího věku, kteří znali pouze tvrdý stalinský přístup. Podobný postoj zaujímali také představitelé režimů v Československu, NDR nebo Bulharsku, tedy tam, kde byly režimy nejpřísnější.

Klíčovým faktorem Gorbačovových postojů bylo odmítání intervencí ve státech východního bloku, tedy co nejmenší zasahování do jejich vnitřní politiky. Také z důvodu, že na to Sovětský svaz neměl finance. Historik a ředitel Centra ruských a euroasijských studií na Oxfordu Alex Pravda píše (.pdf, str. 91): „Za Gorbačovovým neoblomným odmítáním zvážit možnost užití nátlakových prostředků k vyřešení problémů ve východní Evropě v roce 1989 stál zásadní odpor vůči nasazení síly. Gorbačov měl s užitím síly morální problém – vyjma situací, kdy by užití síly zcela jistě vedlo k odvrácení krveprolití.“ V tomto přístupu se promítaly také zkušenosti z předchozích intervencí v Evropě i mimo ni. Pravda také zmiňuje (.pdf, str. 92), že dalším faktorem byl nový závazek respektování práv východoevropských států, například rozhodování o spojeneckých vztazích.

V Polsku se už v srpnu 1980 objevilo velmi početné nezávislé odborové hnutí Solidarita. Situace v zemi byla vážná, a to hlavně z ekonomického a hospodářského pohledu. Problémy měly pomoci řešit reformní snahy nového generálního tajemníka KSSS Michaila Sergejeviče Gorbačova, který se do čela strany dostal v roce 1985. Nově se objevily pojmy glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba), které přinášely například omezení cenzury nebo změny v hospodářství.

Solidarita zpočátku upozorňovala převážně na zhoršené životní podmínky, ale velmi rychle narůstala až k 10 milionům členů. Díky růstu se Solidarita stávala také centrem protirežimního hnutí a proto byla v roce 1982 zakázána. Až do roku 1988 fungovala ilegálně, po vlně stávek se stala zástupcem opozice v jednání s vládní Polskou sjednocenou dělnickou stranou (PZPR). Jednání probíhala v rámci tzv. Kulatých stolů od února 1989. Výsledkem byla opětovná legalizace hnutí a první částečně svobodné volby v červnu 1989. Opozice v nich zvítězila a polská vláda měla od 24. srpna 1989 prvního nekomunistického premiéra ve středovýchodní Evropě, Tadeusze Mazowieckého.

Maďarský režim byl už delší dobu volnější. V čele byl už od maďarského povstání roku 1956 János Kádár, kterého strana vyměnila až v roce 1988. Na rozdíl od Československa zde bylo silné reformní křídlo komunistické strany, tudíž revoluce měla jiný charakter než v Polsku nebo Československu. Masové demonstrace byly v Maďarsku méně časté. To se změnilo v červnu 1989, kdy se ku příležitosti pohřbu tajně popravených reformních komunistů sešlo na Náměstí Hrdinů v Budapešti čtvrt milionu lidí. Mimo jiných na demonstraci vystoupil také Viktor Orbán. Demonstrující se vyslovili například pro uspořádání svobodných voleb.

Jednání mezi opozicí a stranou započala v červnu 1989. V září z nich vzešla dohoda o přechodu k pluralitní demokracii a následně se strana v říjnu sama rozpustila. Na jejím místě vznikla sociální demokracie. První svobodné volby se však konaly až na jaře 1990 a byly prvními plně svobodnými volbami ve východním bloku.

Obě země se k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vyjádřily v srpnu 1989. 16. srpna vydala Maďarská socialistická dělnická strana vyjádření, podle kterého se strana s intervencí neztotožňuje. Polský Senát a Sejm (dolní komora parlamentu) následovaly o den později. Další státy, například Německá demokratická republika a Bulharsko, se stejně vyjádřily v prosinci.

Omluvy Polska a Maďarska vyvolaly reakci v Československu. Federální shromáždění reagovalo odmítavě a o omluvách sousedních států jednalo 18. srpna 1989 také předsednictvo ÚV KSČ. Českoslovenští komunisté zformulovali odpověď, ve které uvedli, že omluva za invazi roku 1968 napomáhá protisocialistickým silám (v Československu): „Vážení soudruzi, tento akt byl podniknut zjevně unáhleně. Objektivně napomáhá protisocialistickým silám. Ve svém důsledku to podrývá vzájemnou důvěru, úctu a porozumění. Se soudružským pozdravem, Předsednictvo ÚV KSČ."

„Vměšování do vnitřních věcí“, o kterém mluví Miloš Zeman, tedy není přesné, obsah dopisu předsednictva ÚV KSČ je ale obdobný. Tehdejší československé vedení považovalo omluvu Polska a Maďarska za akt, který napomáhá tuzemské opozici. Výrok Miloše Zemana proto hodnotíme jako pravdivý.

Rakouský a bavorský model opatření proti onemocnění covid-19 se od sebe liší. O obou se však v kontextu toho, jaké opatření zavede vláda v demisi Andreje Babiše, hovořilo. 

Rakouský model je v současné chvíli zřejmě nejpřísnějším v Evropě. V době rozhovoru Miloše Zemana pro TV Nova byl v Rakousku zaveden lockdown pro neočkované, někdy také nazýván jako hybridní lockdown. To v praxi znamená, že neočkovaní mohou jen na nezbytné nákupy, do lékáren, na zdravotní procházky, do práce, do školy nebo na místa k „uspokojování základních náboženských potřeb“. Zrušena byla také platnost PCR i antigenních testů jako prokázání bezinfekčnosti.

Uveďme, že v době, kdy se o zavedení rakouského modelu v České republice uvažovalo, někteří ústavní právníci začali poukazovat na jeho problematičnost v českém právním prostředí. K zavedení by totiž dle nich bylo nutné vyhlásit nouzový stav nebo stav nebezpečí, protože český pandemický zákon neumožňuje omezit volný pohyb neočkovaných osob. Zmiňme, že proti rakouskému modelu se již 13. listopadu vymezil také AntiCovid tým koalice SPOLU.

Dodejme, že situace v Rakousku se od 16. listopadu změnila. V pátek 19. listopadu byl vyhlášen plošný lockdown pro všechny obyvatele (neočkované i očkované) v maximální délce 20 dní. Od února bude v Rakousku také pro všechny obyvatele povinné očkování.

Bavorský model je o něco volnější než ten rakouský. Volný pohyb neočkovaných nezakazuje, ruší ale používání jak PCR, tak antigenních testů jako dokladu o covidové bezinfekčnosti. Tím tedy nedovoluje neočkovaným například účast na hromadných akcích, dále nemohou na sportoviště nebo za kulturou, do restaurací či hotelů. Bezplatnost obou typů testů v Bavorsku skončila už na začátku října, zatímco v České republice až 1. listopadu. V Bavorsku funguje také pravidelné plošné testování ve školách.

Po vyhlášení nových opatření ze čtvrtka 18. listopadu je však zřejmé, že v České republice zavedený model není přesnou kopií modelu bavorského. Opatření, která si česká vláda z bavorského modelu nepřevzala ihned, se začala objevovat v pátek. Pokračovat například bude plošné testování ve školách a testování neočkovaných na pracovištích. Premiér v demisi také nabádá k zavedení home office v co nejvyšší míře. Tato opatření jsou také součástí bavorského modelu.

Nový balíček protiepidemických opatření v ČR je tedy podobný tzv. bavorském modelu výrazně více, než tomu rakouskému. Že se česká vláda inspirovala právě Bavorskem, řekl při ohlášení nových pravidel také premiér v demisi Andrej Babiš. O den dříve dokonce uvedl, že v Česku bude platit bavorský model, později ale svá slova upravil. Není tedy pravda, že by vláda v Česku zavedla rakouský model, zároveň je mezi oběma modely podstatný rozdíl a to již k datu rozhovoru s prezidentem Zemanem. Ani vyjádření Reye Korantenga, kde mluví o „lehkých detailech“, není přesné, podobně tak není pravdivý ani prezidentův výrok.

Nejprve je třeba popsat, co vlastně tzv. klouzavý mandát znamená. Pokud by byl klouzavý mandát zaveden, musel by se poslanec, který se stane členem vlády, vzdát svého poslaneckého mandátu po dobu výkonu vládní funkce. Nezastával by tedy obě funkce naráz, a nedocházelo by tak ke kumulaci funkcí. Na místo takového poslance by pak byl dosazen náhradník, který je další v pořadí na kandidátce téhož politického uskupení.

Ivan Bartoš, poslanec a kandidát na ministra, podle informací Hospodářských novin svůj vstup do vlády Petra Fialy podmiňuje právě zavedením klouzavého mandátu, a to od poloviny roku 2023.

Ústava ČR zatím nezakazuje kumulaci vládní funkce a poslaneckého mandátu. Požadavek Ivana Bartoše tak spíše vyplývá ze samotné politiky Pirátů, kterým kumulaci funkcí zakazuje Všeobecný kodex veřejného zastupitele, kde je uvedeno: „V případě zvolení za Piráty se zavazuji současně vykonávat jen jednu uvolněnou volenou veřejnou funkci (poslanec, senátor, člen vlády, prezident, uvolněný zastupitel apod.) a vyhradit si na výkon veřejné funkce potřebný čas.“

Piráti na svých webových stránkách mají také uvedeno, že „eliminace souběhu funkcí je jedním ze základních pilířů pirátské politiky. Osoba, která ve stejné chvíli zastává více funkcí, nemůže zodpovědně vykonávat jednotlivé pozice na plný úvazek“.

Vzhledem k tomu, že Piráti mají v současné Poslanecké sněmovně pouze 4 mandáty a náhradnicí za Ivana Bartoše je zástupkyně hnutí STAN, zmenšilo by se již tak malé zastoupení Pirátské strany na pouhé 3 poslance.

V Poslanecké sněmovně se o novele (.pdf) Ústavy, podle níž by klouzavý mandát fungoval na bázi dobrovolnosti, hlasovalo 18. června 2021. Protože se jednalo o změnu Ústavy, pro její schválení byl nutný souhlas třípětinové většiny poslanců. Novela Ústavy byla schválena 120 poslanci z řad ANO, Pirátů, SPD, KDU-ČSL, STAN a TOP 09. Poslanci ODS, ČSSD a KSČM se hlasování zdrželi.

V Senátu byl návrh projednáván 26. října 2021, kdy senátoři hlasovali o zamítnutí návrhu. Pro zamítnutí byli převážně členové senátorských klubů ODS a TOP 09, Starostové a nezávislí a PROREGION.

Ivan Bartoš tedy skutečně podle Hospodářských novin podmiňuje svou účast ve vládě zavedením klouzavého mandátu, který by vyřešil Piráty nepřijímanou kumulaci vládní a poslanecké funkce. Pokud se jedná o druhou část výroku, členové senátorského klubu Starostové a nezávislí, kteří jsou koaličními partnery Pirátů, ale také senátoři zastupující strany koalice SPOLU, skutečně hlasovali pro zamítnutí návrhu novely Ústavy.

Ministr dopravy a průmyslu a obchodu Karel Havlíček 9. listopadu v Interview ČT 24 (video, čas 1:34) ke své kandidatuře na předsedu Poslanecké sněmovny řekl, že „pokud Sněmovna rozhodne o tom, že bych neměl kandidovat, a bude k tomu mít jasné důvody, potom já to samozřejmě budu respektovat“.

Karel Havlíček se tímto vyjádřil k situaci, která nastala 8. listopadu. Na ustavující schůzi nové Sněmovny byl jmenován kandidátem na předsedu dolní komory za hnutí ANO. O této záležitosti se diskutuje z toho důvodu, že článek 32 Ústavy České republiky říká: „Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou Poslanecké sněmovny nebo Senátu ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí.“ To tedy znamená, že pokud by se ministr Havlíček svých postů ve vládě nevzdal, nemohl by zastávat funkci předsedy Poslanecké sněmovny. 

Tuto neslučitelnost (respektive nevolitelnost) funkcí potvrdil také Legislativní odbor Poslanecké sněmovny. „Předpokladem pro to, aby poslanec-člen vlády, mohl být volen do funkce předsedy Poslanecké sněmovny, je nutný předchozí zánik členství ve vládě,“ stojí ve stanovisku sněmovních právníků. Podmínka musí být podle legislativců splněna ještě před samotnou volbou. K Havlíčkově volitelnosti do čela Sněmovny by podle stanoviska nevedlo ani případné čestné prohlášení, že by se po zvolení vzdal vládních funkcí. Doplňme, že stanovisko si vyžádala volební komise Sněmovny.

O tom, jestli vůbec může Sněmovna rozhodnout, zda by se ministr mohl stát jejím předsedou nebo místopředsedou, píše v komentáři k Ústavě Jindřiška Syllová. Ta k článku 32 píše následující: „Ustanovení žádným způsobem nesankcionuje případné nabytí funkce neslučitelné podle čl. 32 členem vlády. Ve skutečnosti jde o zákaz volby člena vlády do této neslučitelné funkce (nevolitelnost).“ (Komentář k Ústavě ČR, 2016, str. 367). To, že člen vlády nesmí být do funkce ve vedení Sněmovny či Senátu ani volen, vyplývá také z důvodové zprávy k Ústavě.

Karel Havlíček se samotné volby skutečně neúčastnil, neboť z ní byl vyřazen (.docx). Tajná volba předsedy Sněmovny proběhla ve středu 10. listopadu 2021 a zvolena byla nakonec jediná kandidátka Markéta Pekarová Adamová (TOP 09). Havlíček nové předsedkyni následně pogratuloval (video, čas 7:26) ke zvolení a uvedl, že rozhodnutí poslanců respektuje.

Jan Skopeček hovoří o nominaci Karla Havlíčka na post předsedy Poslanecké sněmovny. Tajná volba předsedy sněmovny proběhla ve středu 10. listopadu 2021 a zvolena byla nakonec jediná kandidátka Markéta Pekarová Adamová (TOP 09). Karel Havlíček byl z volby ještě před jejím zahájením vyřazen, a to právě kvůli neslučitelnosti funkcí. Karel Havlíček totiž zastává ministerskou funkci – je stále ministrem dopravy a ministrem průmyslu a obchodu, a nemůže tak být zároveň předsedou Sněmovny.

Legislativní odbor Poslanecké sněmovny neslučitelnost funkcí skutečně potvrdil. „Předpokladem pro to, aby poslanec – člen vlády, mohl být volen do funkce předsedy Poslanecké sněmovny, je nutný předchozí zánik členství ve vládě,“ stojí ve stanovisku sněmovních právníků. Podmínka musí být podle legislativců splněna ještě před samotnou volbou. K Havlíčkově volitelnosti do čela Sněmovny by podle stanoviska nevedlo ani to, pokud by čestně prohlásil, že by se po zvolení vzdal vládních funkcí. Doplňme, že stanovisko si vyžádala volební komise Sněmovny.

Neslučitelnost těchto funkcí upravuje Ústava České republiky. Její článek 32 konkrétně říká: „Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou Poslanecké sněmovny nebo Senátu ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí.“

O tom, jestli vůbec může Sněmovna rozhodnout, zda by se ministr mohl stát předsedou nebo místopředsedou Sněmovny, píše v komentáři k Ústavě Jindřiška Syllová. Ta k článku 32 píše následující: „Ustanovení žádným způsobem nesankcionuje případné nabytí funkce neslučitelné podle čl. 32 členem vlády. Ve skutečnosti jde o zákaz volby člena vlády do této neslučitelné funkce (nevolitelnost).“ (Komentář k Ústavě ČR, 2016, str. 367). To, že člen vlády nesmí být do funkce ve vedení Sněmovny či Senátu ani volen, vyplývá také z důvodové zprávy k Ústavě.

Poslanec Hrnčíř svým výrokem reaguje na dotaz, který se týkal šancí na zvolení kandidáta SPD do vedení Sněmovny. Poukazuje na to, že právě vzhledem k tajné volbě nelze vyloučit, že by i přes odmítavá prohlášení stran koalic SPOLU a PirSTAN byl kandidát SPD zvolen.

Podle § 75 Zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny se tajným hlasováním volí předseda Sněmovny, místopředsedové Sněmovny, předsedové výborů a předsedové komisí. Jedná se tedy o vedoucí funkce Sněmovny. Další tajná hlasování může stanovit zvláštní zákon nebo usnesení Sněmovny.

Dodejme, že volba probíhá pomocí hlasovacích lístků, jejichž vydaný počet se považuje za počet přítomných poslanců.

Jan Skopeček popisuje situaci, kdy se Vojtěch Filip stal prvním místopředsedou Poslanecké sněmovny. Poukazuje na to, že si Filipa jako představitele KSČM přímo vybral tehdejší předseda Radek Vondráček.

Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 proběhla ustavující schůze Sněmovny, na níž si poslanci zvolili (.pdf) do svého čela Radka Vondráčka (ANO) a také pět místopředsedů (.pdf): Vojtěcha Filipa (KSČM), Jana Hamáčka (ČSSD), Tomia Okamuru (SPD), Vojtěcha Pikala (Piráti) a o několik dní později (.pdf) ještě Petra Fialu (ODS). Ústava nepracuje se skutečností, že by místopředsedové byli nějakým způsobem seřazeni, a proto měli po zvolení všichni místopředsedové stejné postavení.

Pořadí místopředsedů ale může na základě § 29 odst. 2 písm. c) jednacího řádu Poslanecké sněmovny stanovit její předseda. To ještě v den zvolení posledního z místopředsedů (28. listopadu 2017) Radek Vondráček udělal (.pdf). Prvním místopředsedou se stal Jan Hamáček, druhým Vojtěch Filip, třetím Petr Fiala, čtvrtým Tomio Okamura a pátým Vojtěch Pikal.

Ke změně na postu prvního místopředsedy došlo v červnu 2018 v důsledku vzniku nové vlády s účastí ČSSD, respektive jejího předsedy Jana Hamáčka. Jelikož je členství ve vládě neslučitelné s pozicí ve vedení Sněmovny, Hamáček skončil jako první místopředseda Poslanecké sněmovny v den, kdy byl jmenován ministrem nové vlády.

Tehdejší předseda Radek Vondráček ještě v ten samý den rozhodl v souladu s jednacím řádem (.pdf), že se prvním místopředsedou Sněmovny stane dosavadní druhý místopředseda, Vojtěch Filip. Podle serveru iROZHLAS.cz Vondráček zdůraznil, že výběr prvního místopředsedy je výlučně v jeho kompetenci a s nikým věc nekonzultoval. „Měnit to můžu každý týden teoreticky,“ uvedl. Svou volbu Vojtěcha Filipa Vondráček zdůvodnil jeho zkušenostmi. „Je to zkušenost, znalost věci. Je z jižních Čech, odkud to není daleko do Prahy. Potřeboval jsem někoho, když já odejdu z baráku, abych tu měl někoho, na kterého se mohu spolehnout,“ popsal Vondráček důvody k výběru Filipa. Zároveň odmítl, že by šlo o povýšení výměnou za podporu nové vlády komunisty.

Uvolněný post místopředsedy za ČSSD převzal o dva týdny později z rozhodnutí (.pdf) Sněmovny poslanec Tomáš Hanzel. Ten zůstal místopředsedou až do konce volebního období.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, jelikož si Radek Vondráček skutečně zvolil představitele KSČM jako prvního místopředsedu Poslanecké sněmovny. Konkrétně se jím na základě Vondráčkova rozhodnutí stal Vojtěch Filip, tehdejší předseda komunistické strany.

Na ustavující schůzi Poslanecké sněmovny byla 10. listopadu 2021 ve druhém kole tajné volby místopředsedů Poslanecké sněmovny zvolena Olga Richterová (Piráti), a to ze 3 kandidátů, mezi kterými byl také Tomio Okamura (SPD) a Radek Vondráček (ANO). Zvolenými místopředsedy jsou také Jan Bartošek (KDU-ČSL), Věra Kovářová (STAN), Jana Mračková Vildumetzová (ANO) a Jan Skopeček (ODS). Jedno místopředsednické místo je aktuálně neobsazeno a bude se o něm hlasovat na příští schůzi Sněmovny.

Ačkoliv je Olga Richterová členkou Pirátů, v rámci ustavující schůze byla součástí společného sněmovního uskupení Pirátů a Starostů, které je dle čl. 7 přílohy č. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny považováno za jeden klub. Společný zisk koalice Pirátů a Starostů ve volbách byl 37 mandátů a koalice se již dříve domluvila na společném vystupování „(…) při vyjednávání o zastoupení koaličních stran ve vedení Poslanecké sněmovny a v jejích orgánech (…)“ (.pdf, příloha 2, str. 6). Piráti nicméně získali ve Sněmovně jen 4 mandáty, zatímco hnutí SPD získalo 20 křesel, když obdrželo přibližně 514 tisíc hlasů.

Poslanecký klub SPD, který je dle jednacího řádu při ustavující schůzi považován za stejný klub jako sdružený klub Pirátů a Starostů, by taktéž měl možnost mít svého zástupce ve vedení Sněmovny, aby rozložení odpovídalo principu poměrného zastoupení. 

Představitelé dvou vítězných koalic nicméně již delší dobu prohlašovali, že se zástupcem SPD ve vedení Sněmovny nepočítají. Například v souvislosti s nárokem hnutí ANO na místopředsednická křesla mluvil Petr Fiala o poměrném systému, zároveň však uvedl, že SPD by místopředsedu mít nemělo. Obdobně se později vyjádřila také například Olga Richterová. Zástupci obou koalic tedy skutečně mluvili o tom, že s SPD v rámci systému poměrného zastoupení na místopředsednických pozicích nepočítají.

Jan Skopeček zde reaguje na otázku (video, 13:48) moderátorky, která zmiňovala, že hnutí SPD s 20 poslanci prozatím ve vedení dolní komory nezískalo ani jednoho zástupce, zatímco Pirátská strana se čtyřmi poslanci svou zástupkyní má. Jan Skopeček vysvětluje, proč podle něj skutečnost, že se pirátská poslankyně Olga Richterová stala místopředsedkyní Sněmovny, není v rozporu s poměrným rozdělením postů ve vedení Sněmovny. Poukazuje přitom na to, že na ustavující schůzi vystupují kluby STAN a Pirátů sdruženě. Zisk více místopředsednických křesel pro tento sdružený klub je pak podle něj v souladu s principem poměrného zastoupení.

Vzhledem ke kontextu výroku proto budeme v následujících odstavcích pracovat s tím, že Jan Skopeček mluví o rozložení sil v rámci ustavující schůze Sněmovny.

Nejdříve se zaměřme na části výroku, v nichž Jan Skopeček mluví o poslaneckých klubech. Koalice Pirátů a Starostů již před volbami avizovala (.pdf, příloha č. 2, str. 6), že vzniknou dva samostatné kluby STANu a Pirátů, v rámci vyjednávání o zastoupení ve vedení Poslanecké sněmovny ale budou postupovat jednotně: „Koaliční strany se dohodly, že po volbách vytvoří samostatné poslanecké kluby, které budou postupovat jednotně při vyjednávání o zastoupení koaličních stran ve vedení Poslanecké sněmovny a v jejích orgánech (…).“

Jednotné vystupování různých poslaneckých klubů v rámci volby sněmovních funkcionářů poté umožňuje článek 7 volebního řádu Poslanecké sněmovny, který je součástí zákona o jednacím řádu dolní komory. Sdružení poslaneckých klubů je považováno v kontextu jednání Sněmovny za jeden klub.

Piráti a Starostové a nezávislí po volbách opravdu vytvořili dva samostatné poslanecké kluby, které v rámci ustavující schůze skutečně hlasovaly jednotně. Samotná volba předsedy a místopředsedů Sněmovny je tajná, a tak společný postup dvou klubů při hlasování nemůžeme ověřit. Uveďme však, že Olgu Richterovou na post místopředsedkyně Sněmovny nominovali Piráti a hnutí STAN společně.

Byť je Olga Richterová členkou poslaneckého klubu Pirátů, v rámci ustavující schůze 8. a 10. listopadu 2021 byla součástí společného sněmovního uskupení Pirátů a Starostů, které zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny považuje za jeden klub. 

Zde je však nutné upozornit na to, že před Olgou Richterovou byla na post místopředsedkyně Poslanecké sněmovny zvolena také Věra Kovářová (STAN). Z celkového počtu šesti místopředsedů (.pdf) tak koalice PirSTAN obsadila již dvě místa. Podle zásad poměrného zastoupení by přitom na celou koalici Pirátů a hnutí STAN, která ve volbách získala 37 poslaneckých mandátů, mělo (po zaokrouhlení na celá čísla) připadat jen jedno křeslo ve vedení Sněmovny.

Upřesněme, že pokud by mělo být poměrným systémem rozděleno 6 míst místopředsedů, připadalo by na koalici PirSTAN 1,1 místa; na koalici SPOLU 2,1 místa; na hnutí ANO 2,2 místa a na hnutí SPD 0,6 míst. Pokud by při výpočtu mělo být rozděleno všech 7 míst ve vedení Sněmovny, tedy 6 místopředsedů a 1 předseda, jsou tato čísla podobná. Na Piráty a hnutí STAN by připadalo 1,3 místa a například na SPD 0,7 místa.

Rozdělení pozic předsedy a místopředsedů Sněmovny pak tomuto poměrnému zastoupení neodpovídá. K volbě posledního z šesti místopředsedů prozatím nedošlo, z pěti míst již ale 2 obsadila koalice SPOLU, 1 místo hnutí ANO a Piráti a Starostové dohromady dvě místa. Koalice PirSTAN tedy získala více pozic v předsednictvu Sněmovny, než jí dle zásad poměrného zastoupení připadá. Výrok Jana Skopečka proto hodnotíme jako zavádějící.

Doplňme, že na počtu dvou místopředsedů pro koalici SPOLU a dvou místopředsedů pro koalici PirSTAN se tato tzv. pětikoalice dohodla v rámci své koaliční smlouvy (.pdf, str. 11). Původně pětikoalice počítala se zachováním stejného počtu místopředsedů jako v minulém volebním období, kdy bylo místopředsedů pět. O plánu na navýšení na celkem 6 místopředsedů poté začali zástupci pětikoalice hovořit ve druhé polovině října, zbývající dva posty přitom měly připadnout hnutí ANO. Uveďme, že svého místopředsedu chtěla získat také SPD, která kritizovala především to, že při navýšení počtu místopředsedů nezíská pozici, která by jí dle zásad poměrného zastoupení měla připadnout. Účast SPD v předsednictvu Poslanecké sněmovny však hned po volbách odmítla především TOP 09 v čele s Markétou Pekarovou Adamovou, která označila zástupce SPD za extremisty.