Přehled ověřených výroků

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), neboli Pařížská smlouva, vstoupila v platnost v roce 1952. Jejím úkolem bylo především „zajistit volný pohyb uhlí a oceli a uvolnit přístup k výrobním zdrojům“. Dalším cílem bylo také zřídit společný Vysoký úřad, který by „dohlížel na trh, sledoval dodržování pravidel hospodářské soutěže a zajišťoval transparentnost cen". Ekonomika (trh) by se tedy v tomto případě dala považovat za zásadní motiv vzniku.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS), neboli Římská smlouva, vstoupila v platnost 1. ledna 1958. Jejím cílem bylo „prostřednictvím obchodu usilovat o integraci a hospodářský růst“. Vytvořila také společný trh fungující na základě volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Dalšími cíli byla např. spravedlivá hospodářská soutěž, společná obchodní politika anebo položení základů pro užší svazek evropských států. I v tomto případě se tedy jednalo především o ekonomickou integraci. Jejím prostřednictvím se však mělo dosáhnout i určité integrace politické.

Nad rámec výroku pak zmiňme, že Smlouva o Evropské unii, neboli Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 byla již o poznání komplexnějším řešením evropské integrace. Obsahovala například také pilíře o zahraniční a bezpečnostní politice, vyžadovala spolupráci členských států v oblasti dodržování lidských práv či podporovala jednotnost v boji proti terorismu. Mimo jiné však položila základ pro společnou hospodářskou a měnovou unii, podle níž musí členské země „koordinovat své hospodářské politiky, poskytovat mnohostranný dohled nad touto koordinací a řídit se pravidly finanční a rozpočtové kázně“. 

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť Josef Nerušil mluví o počátcích evropské integrace a zejména založení ESUO a EHS. V případě obou těchto společenství přitom můžeme říci, že jejich primárním cílem byla ekonomická integrace a vytvoření ekonomického společenství. 

Evropská unie vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Tato smlouva zavedla tři pilíře: prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhý pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Právní subjektivitu má Evropská unie ovšem až od doby, kdy vstoupila v platnost tzv. Lisabonská smlouva, což se uskutečnilo 1. prosince 2009 (.pdf, str. 1). V důsledku získání právní subjektivity se Evropská unie stala osobou v právním smyslu a jako taková obdržela práva a povinnosti a může právně jednat. Evropská unie tak nově mohla například podepisovat mezinárodní smlouvy v oblastech spadajících do jejích pravomocí a stát se členem mezinárodních organizací. Členské státy zároveň smějí od této doby podepisovat pouze mezinárodní smlouvy, které jsou slučitelné s právními předpisy EU (str. 2).

Dle dlouhodobých výzkumných šetření mezinárodní analytické organizace YouGov, probíhajících od ledna 2020, je s vystoupením Velké Británie z Evropské unie konstantně nespokojeno 43 až 51 % dotazovaných. Z prozatím poslední analýzy YouGov na téma Brexit z 29. září 2021 pak vyplývá, že 53 % respondentů si myslí, že Brexit (ve smyslu fungování Spojeného království po odchodu z EU) neprobíhá dobře.

V červnovém dotazování výzkumné agentury Redfield & Wilton Strategies uvedlo 42 % oslovených, že rozhodnutí opustit EU nebylo správné.

Další průzkumy na téma Brexit ukazují, že pokud by probíhalo nové referendum, pro setrvání v EU by hlasovalo 43 % z dotazovaných.

S počínáním britské vlády ohledně Brexitu bylo pak podle jiného výzkumu agentury YouGov v září 2021 nespokojeno přibližně 59 % dotazovaných Britů. 

Citace pochází z twitterového účtu předsedy ODS Petra Fialy. Celkově jde o výňatek z projevu, který Petr Fiala pronesl na schůzi Poslanecké sněmovny z 13. září 2018. Na ní poslanci probírali vedle jiného i výsledek hlasování Europarlamentu z předcházejícího dne, kterým došlo k přijetí doporučení, aby Evropská komise zahájila proti Maďarsku řízení kvůli vážnému ohrožení unijních hodnot.

Upřesněme, že předseda občanských demokratů 13. září 2018 na Twitteru doslova uvedl: „Všechny pokusy různým způsobem zasahovat do dění jednotlivých demokratických států v rámci Evropské unie jenom prohlubují krizi EU, prohlubují nedůvěru mezi evropskými zeměmi a ohrožují dokonce i budoucí spolupráci jednotlivých zemí.“

Předsedkyně TOP 09 hovoří o vyloučení maďarské parlamentní strany Fidesz z evropské politické frakce Evropská lidová strana (EPP). 

Již v březnu 2019 bylo hnutí Fidesz, jejímž předsedou je maďarský premiér Viktor Orbán, pozastaveno členství v EPP. Tímto krokem strana ztratila právo účastnit se schůzí frakce a hlasovat na nich. Důvodem mělo být údajné porušování principů právního státu. 

Pro úplné vyloučení hnutí Fidesz z EPP se předsedové 13 členských stran (včetně Markéty Pekarové Adamové za TOP 09) poprvé vyslovili v dubnu 2020. V dopise adresovaném předsedovi EPP Donaldu Tuskovi poukazovali především na kontroverzní způsob řešení pandemie covidu-19. Maďarský parlament totiž v březnu 2020 schválil zákon, podle nějž může Viktor Orbán rozhodovat o dalších krocích ohledně řešení pandemie prostřednictvím dekretů bez nutnosti předchozího schválení parlamentem. Evropská komise vyjádřila obavy především kvůli absenci časového omezení tohoto rozhodování. 

3. března 2021 všech 12 poslanců Fidesz frakci EPP definitivně opustilo. Stalo se tak v reakci na schválení nových pravidel usnadňujících jejich vyloučení, jež premiér Orbán označil za zjevně nepřátelský krok proti Fideszu a jeho voličům.

Na závěr dodejme, že fakticky se tedy nejednalo o vyloučení, nýbrž o odchod z vlastního rozhodnutí Fideszu. Avšak vzhledem k tomu, že tento odchod byl reakcí na hrozící vyloučení, a vzhledem k předchozím událostem (pozastavení členství, dopis Donaldu Tuskovi a usnadnění pravidel pro vyloučení), tento výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

29. září 2021 navštívil Českou republiku na pozvání Andreje Babiše maďarský premiér Viktor Orbán. Oba politici společně zavítali do Ústeckého kraje, kde mimo jiné řešili otázky týkající se migrace, vzájemných vztahů ČR a Maďarska a dopadů pandemie covidu-19. 

Po tomto jednání následovala společná tisková konference, na niž nebyli vpuštěni někteří žurnalisté. Jednalo se například o novináře českých Hospodářských novin a serveru Investigace, zahraničních deníků Le Monde a Die Zeit nebo televize ARD. Mluvčí vlády Vladimír Vořechovský uvedl, že z důvodu nedostatečné kapacity nebylo možné akreditaci některých novinářů potvrdit. Stejný důvod pořadatelé sdělili i zástupcům redakce Investigace.cz. Ta však poukazuje na to, že výběr novinářů, jejichž akreditace nebyla potvrzena, nesouvisel s časem žádosti o akreditaci. Podle novináře německého týdeníku Die Zeit Martina Nejezchleby bylo opatření namířené speciálně na některé zahraniční novináře. „Pak jsem se ptal, podle čeho novináře vybírali, a ona mi říkala, že má nařízeno, že zahraniční novináře nebudou pouštět,“ popsal.

Dle příspěvků na sociálních sítích měli být někteří novináři v seznamu označeni červeně – jednalo se právě o zástupce výše zmíněných médií, kteří na tiskovou konferenci nebyli vpuštěni. Proti takovémuto počínání se ve své tiskové zprávě ohradily Český národní výbor Mezinárodního tiskového institutu a Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Počínání považují za diskriminaci novinářů a odpírání práva na informace, čímž byla údajně porušena ustanovení Listiny základních práv a svobod.

Podle fotografie (.jpeg) seznamu novinářů, kterou pořídil zpravodajský server Seznam Zprávy, zažádalo o akreditaci na tiskovou konferenci 84 novinářů, 19 z nich však bylo označeno červenou barvou, a tedy nebylo vpuštěno. Naopak byli vpuštěni i někteří novináři, kteří o akreditaci předem nepožádali. V sále bylo v průběhu tiskové konference podle zpravodaje Českého rozhlasu stále místo.

Podle fotografií seznamu novinářů jich tedy skutečně téměř 90 o akreditaci požádalo. Nedokážeme však vzhledem k protichůdným informacím posoudit, jaká byla kapacita sálu pro novináře, kolik z nich bylo skutečně uvnitř, ani zda si někteří červeně označení novináři o akreditaci požádali pozdě, a proto nebyli vpuštěni. Výrok Patrika Nachera proto hodnotíme jako neověřitelný.

Na začátek uveďme, že Josef Nerušil v návaznosti na hodnocený výrok tvrdí, že zmíněný princip subsidiarity je uplatňován stále v menší míře. Předmětem hodnocení však bude pouze to, zda je tento princip zakotven v právu Evropské unie. Otázka míry uplatňování tohoto principu v praxi je totiž v daném kontextu spíše subjektivním hodnocením, které neověřujeme.

Zásadu subsidiarity zakotvuje článek 5 odst. 1 a 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18): „Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.“ Na základě principu subsidiarity pak může Unie v rámci oblastí, které spadají do tzv. sdílené pravomoci, jednat jen v případě, že jednotlivé členské státy nemohou problém samy uspokojivě vyřešit.

Jinými slovy by se princip subsidiarity dal popsat jako princip, který se snaží zabezpečit, že rozhodnutí budou přijímána co nejblíže občanům. Komise uvádí, že: „Kromě případů, kdy EU náleží výhradní pravomoc, by neměla být podnikána opatření na evropské úrovni, pokud by takové opatření nebylo účinnější než opatření přijaté na národní, regionální či místní úrovni.“

Zásada subsidiarity tak úzce souvisí s principem svěřených pravomocí, který je zakotven v článku 3 a následujících Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Dle ní dělíme svěřené pravomoci do tří kategorií.

V první kategorii má Evropská unie pravomoci výlučné (jde například o oblast celní unie, společné obchodní politiky). V kategorii sdílených pravomocí najdeme oblasti jako doprava, energetika, životní prostředí nebo ochrana spotřebitele. Právě v těchto oblastech má být zásada subsidiarity uplatňována. Poslední kategorií jsou oblasti, ve kterých má unie pouze koordinační a doplňkovou pravomoc (například vzdělání, cestovní ruch nebo kultura).

Zásada subsidiarity se pak uplatňuje podle Protokolu o uplatňování zásady subsidiarity (.pdf). Ten zakotvuje například konzultační roli vnitrostátních parlamentů, když Komise připravuje nové legislativní akty.

Komitologie je potom konzultační proces v Evropské unii. Jde o širší systémy výborů, které asistují Komisi při implementaci evropské legislativy a zároveň hledají shodu mezi Komisí a členskými státy. Ve Smlouvě o fungování Evropské unie je komitologie zakotvena (.pdf, str. 172–173) v článku 290 a 291. Jde tedy svým způsobem o kontrolní systém členských států vůči Komisi.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Zda je, či není tato zásada fakticky uplatňována, případně zda je její uplatňování dostatečné, je věcí (právně-vědeckého) hodnocení, které není možné v poměrně krátkém odůvodnění ověřit.

Rada vzájemné hospodářské společnosti (RVHP) je bývalá organizace sdružující socialistické státy východního bloku mezi lety 1949 až 1991, a to za účelem obchodní spolupráce. Evropskými členy tohoto společenství byly Albánie (jen do roku 1961), Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, NDR, Rumunsko a SSSR. Od roku 1964 spolupracovala s RVHP i Jugoslávie.

Ze zemí bývalé RVHP jsou současnými členy Evropské unie Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a pokud bychom přičetli i státy bývalé Jugoslávie, tak i Chorvatsko a Slovinsko.

K vytvoření blokační menšiny, tedy skupiny, která je schopna zablokovat návrh schvalovaný na půdě Rady EU, je třeba účasti minimálně 4 členských států, jejichž obyvatelstvo zároveň tvoří minimálně 35 % z celkového počtu obyvatel EU.

Populace Evropské unie se skládá (dle dat z roku 2020) z přibližně 447 milionů (konkrétně 447 319 829) obyvatel. K vytvoření blokační menšiny je tedy zapotřebí, aby počet obyvatel blokujících států byl přibližně 157 milionů. Souhrnný počet obyvatel výše zmíněných zemí bývalé RVHP činí přibližně 96 milionů, tedy zhruba jen 22 % populace EU. Pokud bychom přičetli také státy bývalé Jugoslávie, jednalo by se přibližně o 102 milionů obyvatel (cca 23 % populace EU), což je pro vytvoření blokační menšiny stále nedostačující.

Země bývalé RVHP (ať se státy bývalé Jugoslávie, či bez nich) tedy sice splňují první kritérium o minimálním počtu států, avšak počet obyvatel těchto zemí netvoří dohromady alespoň 35 %. 

Josef Nerušil mluví o blokační menšině v souvislosti s odchodem Velké Británie z EU. Před jejím vystoupením žilo v EU přibližně 514 milionů obyvatel, z nich 67 milionů ve Velké Británii. Státy bývalé RVHP tedy nedosáhly na blokační menšinu ani společně s Velkou Británií.

Dodejme však, že po Brexitu se začíná mluvit o zlepšení vyjednávacích pozic pro velké země EU, především pro Německo, které bylo doposud přítomno v 72 % možných blokačních koalic. Po odchodu VB tento podíl stoupl na více než 86 % (pdf., str. 2). Vyjednávací pozice se zlepšila i Polsku (str. 3).

Pro zajímavost zmiňme také složení Evropského parlamentu. Ten se skládá z celkového počtu 705 poslanců. Za bývalé země RVHP je v něm pro volební období 2019–2024 zvoleno 184 europoslanců. Tvoří tedy přibližně 26 % z celkového počtu. Pokud bychom opět započítali také slovinské a chorvatské europoslance, dostali bychom číslo 204 (cca 29 % z celkového počtu poslanců EP).

Kancléřkou Spolkové republiky Německo se stala Angela Merkelová v listopadu 2005 a tento post v současnosti zastává již čtvrté funkční období. Na podzim 2021 tedy uběhne 16 let od jejího nástupu do funkce. Během úřadu navštívila Merkelová Rusko v rámci oficiálních zahraničních cest celkem dvacetkrát, naposledy na konci srpna 2021.

Kdy tyto cesty proběhly a co bylo předmětem setkání s představiteli Ruské federace?

• 2006: Angela Merkelová poprvé navštívila Rusko po více než roce v úřadu, a to v lednu 2006. S prezidentem Putinem se na setkání v Kremlu shodli na bližší spolupráci v řešení jaderného sporu s Íránem. Německá kancléřka navštívila Rusko tento rok ještě dvakrát. V Tomsku diskutovala v dubnu především o dodávkách plynu do Evropy a v červenci se zúčastnila summitu G8 v Petrohradu.
   
• 2007: V roce 2007 navštívila Angela Merkelová Rusko dvakrát. V té době vyjednávala v Soči a Samaře o dohodě mezi EU a Ruskem týkající se například dodávek plynu. 
   
• 2008: V březnu tohoto roku se v Moskvě poprvé setkala s nově nastupujícím ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. V srpnu 2008 s ním poté v Soči vyjednávala o rusko-gruzínském konfliktu. V říjnu pak přijela Merkelová do Petrohradu na bilaterální fórum Petrohradské dialogy, které se tradičně koná od roku 2001. Dodejme, že země se v jeho pořádání nepravidelně střídají.
   
• 2009: V srpnu Angela Merkelová přicestovala do přímořského letoviska Soči na jednání s ruským prezidentem Medveděvem. Diskutovali tehdy o řešení nastupující ekonomické krize a ruských investicích v Německu.
   
• 2010: V květnu tohoto roku se Merkelová na moskevském Rudém náměstí zúčastnila oslav 65. výročí konce druhé světové války. V červenci poté přijela Merkelová jednat o německých investicích v Rusku a o účasti německých firem na modernizaci ruských společností.
   
• 2012: Merkelová navštívila již zmíněné Petrohradské dialogy. Během fóra uvedla své znepokojení nad omezováním lidských práv v Rusku.
   
• 2013: V červnu Angela Merkelová dorazila do Petrohradu na mezinárodní ekonomické fórum. V září se pak Merkelová do Petrohradu vrátila na summit G20. Hlavní otázkou bylo používání chemických zbraní v Sýrii.
   
• 2015: V únoru tohoto roku se v Moskvě konala schůzka Angely Merkelové, ruského prezidenta Putina a francouzského prezidenta Hollanda. Merkelová a Holland se zde snažili Putina přesvědčit o dojednání příměří v již rok trvajícím rusko-ukrajinském konfliktu. V květnu se poté německá kancléřka zúčastnila výročí konce druhé světové války v Moskvě. Spolu s dalšími západními lídry ale vynechala kvůli napětí na Ukrajině vojenskou přehlídku na Rudém náměstí.
   
• 2017: V květnu se Angela Merkelová zúčastnila prvního dvoustranného setkání s prezidentem Putinem od ruské anexe Krymu. Schůzka proběhla v rámci přípravy na summit G20, kterému Německo v témže roce předsedalo. Merkelová zde chtěla přesvědčit ruského prezidenta, aby Rusko chránilo gaye v Čečensku a aby byla zohledněna práva protivládních demonstrantů.
   
• 2018: Hlavními tématy tehdejšího květnového setkání Angely Merkelové s Vladimirem Putinem v Soči bylo odstoupení USA od jaderné dohody s Íránem, situace na Ukrajině a dodávky plynu do Německa plynovodem Nord Stream 2, který obchází území Ukrajiny.
   
• 2020: Merkelová a Putin na lednovém setkání v Moskvě potvrdili, že plynovod Nord Stream 2 bude spuštěn i přes sankce USA, které byly namířené proti společnostem zapojeným do stavby plynovodu.
   
• 2021: Naposledy navštívila Angela Merkelová Rusko v srpnu letošního roku. Zde například vyzvala ruského prezidenta Putina k propuštění opozičního aktivisty Alexeje Navalného.

Předně uveďme, že Patrik Nacher tímto výrokem poukazuje na pragmatický postoj Německa v případě výstavby plynovodu Nord Stream 2, který vede pod Baltským mořem a spojuje německý Greifswald s ruským přístavem Usť-Luga. Vyhýbá se tedy území Polska a Ukrajiny, přes něž prochází například plynovod Jamal, respektive plynovod Bratrství.

Nord Stream 2 tak kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, k jehož dokončení došlo na přelomu let 2011 a 2012. Ten tehdy vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami. Na novém projektu Nord Stream 2 se poté Gazprom dohodl s německými společnostmi Uniper SE a BASF/Wintershall, rakouskou OMV, francouzskou Engie a britsko-nizozemskou Royal Dutch Shell v roce 2015. V roce 2018 poté Německo schválilo „výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. O dostavění plynovodu informoval dle agentury TASS šéf společnosti Gazprom Alexej Miller 10. září 2021.

Plán na stavbu tohoto plynovodu byl již od samého počátku častým předmětem sporů a čelil odporu například ze strany Polska a pobaltských zemí a následně i ze strany Ukrajiny nebo také Spojených států amerických. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyjádřil obavy ze zneužití plynovodu Nord Stream 2 jako „politické zbraně“. Odpůrci výstavby se také obávají sílícího vlivu Ruska v evropské energetice, zatímco Německo hájí své ekonomické zájmy, jelikož mu nový plynovod zajistí levnější energii z plynu. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier pro deník Rheinische Post uvedl, že obchod s pohonnými látkami je jedním z „posledních mostů mezi Ruskem a Evropou“.

Dle amerického think-tanku Atlantic Council Nord Stream 2 dává Rusku volnější ruku ve vojenských akcích na Ukrajině a v Bělorusku. Zmiňme, že německá kancléřka Angela Merkelová se pokusila uklidnit polské obavy během své návštěvy Varšavy v září 2021. Zde uvedla, že Německo chce Ukrajinu při budoucím využívání tranzitní sítě podporovat. Produktovody na ukrajinském území by tak podle ní mohly být využity například k přepravě vodíku.