Přehled ověřených výroků

Ruská federace v polovině ledna oznámila, že její námořnictvo provede vojenské cvičení zhruba 240 kilometrů jihozápadně od irského pobřeží. Cvičení bylo naplánováno na 3. až 8. února a zúčastnit se ho mělo 140 plavidel a přes deset tisíc námořníků. 

Místo plánovaných manévrů se nenachází přímo v Irském moři (tedy mezi ostrovy Velká Británie a Irsko). Cvičení však mělo probíhat v irské výlučné ekonomické zóně (Exclusive Economic Zone – EEZ), v níž sice Irsko nemůže zcela rozhodovat o tom, co se děje na hladině, má však kontrolu nad všemi hospodářskými zdroji v oblasti, a to včetně rybolovu. S jistou mírou zjednodušení tak lze hovořit o „irském moři“.

Právě irští rybáři, kteří místo cvičení využívají k rybolovu, záměr Ruska kritizovali. Výkonný ředitel Irské organizace producentů ryb na jihu a západě (IS&WFPO) Patrick Murphy 25. ledna uvedl, že místní rybáři budou v těchto vodách dále rybařit, a pokojně tak proti tomuto cvičení „demonstrovat“. Také zmínil, že tím Irové chtějí chránit biodiverzitu a mořský život. 

K ruským vojenským manévrům se vyjádřil i irský ministr zahraničí Simon Coveney, který řekl, že takovéto akce „nejsou vítány“. Pro úplnost doplňme, že všechny lodě ve výlučné ekonomické zóně se v podstatě nacházejí v mezinárodních vodách a právní názory na to, zda mohou plavidla cizích zemí v EEZ provádět vojenská cvičení bez povolení, či ne, se různí.

Ještě v lednu se pak výkonný ředitel irské rybářské organizace sešel s ruským velvyslancem v Irsku Jurijem Filatovem. Ten nejdříve rybáře přesvědčoval, aby se vyhnuli „provokativním akcím, které by mohly ohrozit všechny zúčastněné“, 29. ledna však Rusko nakonec oznámilo, že „jako gesto dobré vůle“ cvičení přesune na jiné místo mimo výlučnou ekonomickou zónu Irska. V českých médiích se pak zprávy o tomto rozhodnutí Ruské federace objevily 31. ledna, tedy až poté, co proběhla námi ověřovaná debata. 

Jelikož tedy původní místo ruského vojenského cvičení běžně využívají irští rybáři a nachází se v irské výlučné ekonomické zóně, může o něm Jaroslav Bašta hovořit jako o „irském moři“, byť jde o nepřesný a lehce matoucí termín. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Poslanec Bašta svými slovy odkazuje na dění na rusko-ukrajinské hranici, kde lze od druhé poloviny ledna sledovat stupňující se napětí, které znepokojuje i západní státy. 

Ukrajinská vláda v pondělí 24. ledna 2022 stáhla návrh zákona, který se týkal reintegrace oblasti Donbasu a Krymu. Od roku 2014 je východoukrajinská oblast Donbasu v rukou proruských separatistů a Krym je anektován Ruskem. Média interpretují stažení návrhu zákona jako ústupek ze strany Ukrajiny, aby Rusko přistoupilo na schůzku v tzv. normandském formátu. Doplňme, že současná napjatá situace má vícero příčin a návrh zákona je pouze jedním z mnoha faktorů, které přispěly k nedůvěře mezi Ruskem a Ukrajinou.

Ve středu 26. ledna 2022 se pak v Paříži sešli zástupci Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa. Francie a Německo v tzv. normandském formátu fungují jako zprostředkovatelé, kteří mezi Ruskem a Ukrajinou umožní jednání, jež by měla vést k ukončení konfliktu. 

V předchozích týdnech již jednali zástupci USA a Ruska ve švýcarské Ženevě. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock a americký ministr zahraničí Blinken se shodli na diplomatickém řešení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou na schůzi 20. ledna 2022. Rusko ovšem neustoupilo ze svých požadavků a neprojevilo snahu o deeskalaci konfliktu.

Před zmiňovaným 24. lednem, kdy ukrajinská vláda stáhla návrh zákona o reintegraci Donbasu a Krymu, tedy ruská strana žádný podnět k deeskalaci napětí neučinila. Ukrajinská vláda tedy skutečně byla v rámci dvou stran konfliktu tou první, která k takovému kroku přistoupila. Krátce poté následovalo jednání v tzv. normandském formátu, jak uvádí Jaroslav Bašta. Ten se však dopustil také dvou nepřesností: o stažení návrhu zákona rozhodla vláda, nikoliv prezident Zelenskyj, a nestalo se tak v úterý, ale v pondělí. Jedná se však o drobné nepřesnosti a vzhledem ke zbývajícím částem výroku, ve kterých poslanec Bašta správně popsal vývoj událostí v rámci rusko-ukrajinského sporu, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Vlasta Parkanová byla ministryní obrany ve druhé vládě premiéra Mirka Topolánka. Úřad zastávala mezi lety 2007 a 2009. 

Kauza s nákupem armádních letadel CASA odstartovala 13. června 2012, kdy policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání ministryně obrany Parkanové k trestnímu stíhání. Sněmovna této žádosti 11. července vyhověla. Pro vydání hlasovalo celkem 117 poslanců, včetně tehdejšího premiéra Petra Nečase. Po svém vydání se Parkanová rozhodla rezignovat na post místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. 

Vlasta Parkanová byla obviněna ze dvou trestných činů. Podle policie se měla dopustit zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Toho se měla dopustit tak, že před nákupem letounů nenechala zpracovat znalecký posudek na ověření ceny zakázky. Policie údajnou škodu původně vyčíslila na 658 milionů Kč.

V březnu 2015 policie navrhla obžalovat Vlastu Parkanovou a jejího bývalého podřízeného Jiřího Staňka z výše zmíněných trestných činů. Zároveň změnila odhadovanou výši škody na 818,8 milionu Kč. V září roku 2016 obvodní soud pro Prahu 6 vrátil obžalobu k došetření. Soudní jednání nakonec začalo v květnu 2017, následně bylo nicméně odročeno na srpen téhož roku. Líčení se protáhlo až do roku 2020, kdy soud exministryni Parkanovou i Jiřího Staňka nepravomocně zprostil obžaloby. Státní zástupce Kořán ovšem podal odvolání a požadoval pro Parkanovou dvouletý podmíněný trest a pokutu 2 miliony Kč. Pro Jiřího Staňka požadoval trest odnětí svobody na 5 let a pokutu 5 milionů Kč. Zároveň požadoval pro oba obžalované pětiletý zákaz činnosti.

Trestní stíhání pro Vlastu Parkanovou a Jiřího Staňka pravomocně skončilo v říjnu 2021. Městský soud v Praze potvrdil osvobozující rozsudek a státní zástupce nepodal odvolání. Soudkyně Petra Benešová se v rozsudku vyjádřila takto: „V žádném směru nebylo zjištěno, že by České republice v souvislosti s obchodem s letadly a s nákupem transportního letounu CASA vznikla nějaká škoda.“ 

Kauza definitivně skončila v lednu 2022, když se nejvyšší státní zástupce Igor Stříž rozhodl nepodat dovolání k Nejvyššímu soudu. Zároveň Parkanová uvedla, že se bude domáhat finančního odškodnění a omluvy. Na definitivní osvobození Vlasty Parkanové zareagoval současný ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který přislíbil omluvu a vyjednání finanční kompenzace za neoprávněné trestní stíhání. Na konec kauzy reagovala také ministryně obrany Černochová, která Vlastě Parkanové zaslala omluvu za dlouhé roky trvající trestní stíhání.

Ministryně obrany nicméně správně poukazuje na nestandardně dlouhou dobu trvání celé kauzy. Vlasta Parkanová čelila obvinění nejméně od 13. června 2012 až do 13. ledna 2022 – 9 let a 7 měsíců. Janou Černochovou uvedená doba 11 let je o rok a 5 měsíců delší, její výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Zákon o státní službě vstoupil v účinnost 1. ledna 2015. Od té doby byl několikrát novelizován. 

§ 173 zmíněného zákona upravuje tzv. politické náměstky, kdy odst. 2 říká, že „člen vlády může mít nejvýše 2 takové náměstky“. Tyto náměstky si vybírá či odvolává samotný ministr, kterého náměstek zastupuje např. na jednáních vlády, schůzí výboru nebo komise Poslanecké sněmovny. Služební zákon se na ně nevztahuje. Ustanovení o politických náměstcích bylo za dobu účinnosti služebního zákona novelizováno pouze jednou, nejvyšší povolený počet náměstků se však nezměnil.

Maximálně dva politické náměstky člena vlády povolovala také původní verze služebního zákona z roku 2002, kterou připravila vláda Miloše Zemana. Tento zákon nicméně nikdy nevstoupil v účinnost. K jediné změně úpravy náměstků tak došlo právě při zavedení režimu státní služby v roce 2015.

Před rokem 2015 tedy neexistovala (.pdf) účinná právní úprava, která by rozlišovala mezi tzv. politickými a ostatními náměstky. Až s přijetím nového služebního zákona přešla většina stávajících náměstků pod režim státní služby a počet ostatních (politických) náměstků byl omezen na dva.

Jana Černochová se tedy dopustila nepřesnosti, když označila přijetí služebního zákona za jeho změnu. Právní úprava ministerských náměstků se však se služebním zákonem skutečně změnila tak, jak ministryně obrany popisuje. Její výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Dodejme, že kromě politických náměstků může mít dnes člen vlády také tzv. odborné náměstky (náměstek pro řízení sekce), na které se služební zákon naopak vztahuje. Ti jsou vybíráni na základě výběrového řízení na dobu neurčitou. Změny na těchto pozicích jsou možné pouze tzv. systemizací, kdy se ruší či slučují místa.

Současná ministryně obrany Jana Černochová se v rozhovoru pro Deník N mimo jiné vyjadřovala k vývoji nových materiálů a vzorů polních stejnokrojů Armády ČR. Ve svém výroku uvádí, že se touto problematikou zabývala již v roce 2011, a to v rámci svého působení ve Výboru pro obranu. 

V první řadě jsme se tedy při ověřování výroku zaměřili na záznamy z jednání Výboru pro obranu, které jsou dostupné na webových stránkách Poslanecké sněmovny. Soustředili jsme se především na zápisy z roku 2011, kdy ještě výbor fungoval pod názvem Výbor pro obranu a bezpečnost, ale také na ostatní období. Jelikož jsou zápisy prováděny velice stručnou formou, nepodařilo se nám najít žádnou zmínku o podobné diskuzi.

Obrátili jsme se proto na tiskové oddělení Ministerstva obrany, ale také na samotnou ministryni Janu Černochovou s žádostí o odkaz na konkrétní jednání. Mluvčí Ministerstva obrany nám odpověděl, že resort obrany nemá k dispozici žádné záznamy z uskutečněných diskuzí ze sněmovních výborů či jiných orgánů, a nemůže nám tak poskytnout více informací. Jana Černochová se zatím k věci nevyjádřila.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem tedy tento výrok ministryně obrany Jany Černochové hodnotíme jako neověřitelný. 

Pro kontext ještě uveďme, že v květnu 2011 Ministerstvo obrany vyhlásilo tendr na nákup nových vojenských uniforem. V září stejného roku nicméně výběrové řízení zrušilo, protože čtyři z pěti firem nesplnily zadávací podmínky. V říjnu 2011 následně ministerstvo tendr vypsalo znovu. Jednou z jeho podmínek přitom bylo, aby uniformy splňovaly parametry špičkové kvality, včetně barevného provedení kvůli maskování. Je tedy možné, že poslanci na některé ze schůzí Výboru pro obranu a bezpečnost řešili právě i toto téma.

Doplňme, že i poslední zmíněný tendr byl v roce 2012 zrušen Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Jedna z firem si tehdy například stěžovala, že v tendru neuspěla, i když jako jediná dodržela předpisy pro maskovací vzor na látce. Problémem ostatních firem tehdy mělo být nedodržení rozestupu mezi maskovacími skvrnami.

Jana Černochová svůj výrok uvedla v souvislosti se závazkem vynakládat na obranu 2 % HDP. Tento závazek je pak součástí programového prohlášení vlády, členské státy NATO se na zmíněné 2% hranici dohodly již v roce 2006. Ministryně Černochová poukazuje na to, že Česko do svých výdajů na obranu nezapočítává některé položky, přestože by pro účely navýšení podílu na HDP mohlo. Jako příklad opačného přístupu pak uvádí Německo, které se podle ní díky započítání dodatečných položek mezi obranné výdaje může snáz přiblížit hranici 2 %.

NATO za obranné výdaje považuje (.pdf, str. 1) „platby státu, skutečné či plánované, v průběhu fiskálního roku, které slouží k zajištění potřeb ozbrojených sil státu, spojenců či Aliance“. Tato definice je poměrně obecná, a tak dochází nejednotnému započítávání výdajů mezi členskými státy. Často používaný ukazatel výdajů na obranu ku HDP tak nemusí v mezinárodním srovnání plně odrážet plnění spojeneckých závazků.

Jak k výpočtu obranných výdajů přistupuje Německo, se nám však z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Narazili jsme na dva články z let 2018 a 2019, ze kterých vyplývá, že se v Německu o možnosti započítávání výdajů na dopravní infrastrukturu mezi obranné výdaje diskutovalo. Jestli k tomu ale nakonec Německo přistoupilo, nevíme.

Obrátili jsme se proto s dotazem na německé ministerstvo obrany, armádu a také bruselské zastoupení Německa u NATO. Zatím jsme však nedostali žádnou odpověď, a výrok Jany Černochové proto hodnotíme jako neověřitelný.

Jana Černochová svůj výrok uvedla v souvislosti s vládním závazkem vynakládat do roku 2025 na obranu 2 % HDP. Tento závazek je pak součástí programového prohlášení vlády a zní následovně: „Budeme navyšovat výdaje na obranu země v souladu s našimi aliančními závazky tak, aby dosáhly úrovně 2 % HDP už v rozpočtu na rok 2025. Budeme prosazovat legislativní zakotvení této úrovně obranných výdajů jako minimální hranice.“ Dodejme, že členské státy NATO se na zmíněné 2% hranici dohodly již v roce 2006, Česká republika ji však naposledy překročila v roce 2005. 

Ministryně Černochová už dříve mluvila o tom, že předchozí vlády do obranných výdajů započítávaly především rozpočet Ministerstva obrany, ačkoliv mohly započítat i další položky.

NATO za obranné výdaje považuje (.pdf, str. 1) „platby státu, skutečné či plánované, v průběhu fiskálního roku, které slouží k zajištění potřeb ozbrojených sil státu, spojenců či Aliance“. Tato definice je poměrně obecná, a tak dochází k nejednotnému započítávání výdajů mezi členskými státy. Často používaný ukazatel výdajů na obranu ku HDP tak nemusí v mezinárodním srovnání plně odrážet plnění spojeneckých závazků.

Česko do svých obranných výdajů, které reportuje NATO, započítává především rozpočet Ministerstva obrany. To vyplývá z velmi podobných hodnot podílu rozpočtu Ministerstva obrany na HDP a podílu (.pdf, str. 8) „obranných výdajů“ dle NATO na českém HDP.

Z tiskového prohlášení (.pdf, str. 16) NATO pak vyplývá, že je možné započítat do obranných výdajů položky, které uvádí Jana Černochová. Konkrétně výdaje na dopravní infrastrukturu (tedy i položky z rozpočtu Ministerstva dopravy) lze zahrnout do obranných výdajů v případě, že je součástí společné infrastruktury NATO. Především dopravní síť ve východní části EU není z dřívějších dob uzpůsobena tak, aby umožnila přesun současné techniky NATO. Z toho důvodu došlo k uzavření spolupráce mezi EU a NATO, která má mimo jiné vést ke zrychlení modernizace evropské dopravní infrastruktury. Uveďme, že výdaje na výstavbu dopravní infrastruktury se v rozpočtu (.pdf) Ministerstva obrany skutečně nenacházejí. V České republice je má na starost přednostně Ministerstvo dopravy, respektive jemu podřízený Státní fond dopravní infrastruktury (SFDI).

Kritéria NATO zahrnují (.pdf, str. 16) zvlášť také „military construction“, tedy vojenské výstavby. Ty mohou být v češtině také interpretovány pod pojmem infrastruktura, ovšem jedná se spíše například o výstavby základen či jejich vybavování.

Podle dokumentu (.pdf, str. 7–8) britského parlamentu i podle dokumentů NATO (.pdf, str. 13) je poté možné do výdajů na obranu započitatelných pro účely NATO zahrnout také výdaje na policii či celníky, a to za předpokladu, že jsou tyto jednotky vybaveny a vycvičeny takovým způsobem, že mohou být nasazeny v rámci armádní operace pod jejím velením. V Česku výdaje na Policii ČR a Celní správu spadají do rozpočtů Ministerstva vnitra (.pdf), respektive Ministerstva financí (.pdf, str. 149). V rozpočtu (.pdf) Ministerstva obrany takové položky chybí. Mezi obranné výdaje lze teoreticky započítat také finanční pomoc (.pdf, str. 8) spojenci, kterou by za stát hradilo Ministerstvo financí.

Do uznatelných výdajů spadají (.pdf, str. 16) také výzkumné projekty. Ty jsou však součástí rozpočtu (.pdf, str. 135, 140–142) Ministerstva obrany už nyní. Z dostupných zdrojů však nedokážeme určit, jaký je rozsah výzkumu a vývoje v oblasti obrany, který je financovaný z jiných zdrojů než z Ministerstva obrany.

Jana Černochová tedy správně uvádí, že mezi uznatelné výdaje pro účely reportování NATO patří také některé položky, které se dnes nacházejí v rozpočtech ministerstev dopravy, vnitra či financí. Některé výzkumné projekty již dnes spadají pod Ministerstvo obrany, a Česko je tedy do svých obranných výdajů zahrnuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Členské státy Severoatlantické aliance (NATO) se v roce 2006 dohodly, že na výdaje na obranu budou vynakládat alespoň 2 % HDP. 

Programové prohlášení vlády Petra Fialy obsahuje plán vlády legislativně zakotvit tuto hranici jako minimální částku vydávanou na obranu. Kromě toho si vláda stanovila závazek dosáhnutí hranice 2 % HDP již v rozpočtu na obranu v roce 2025. Podle aktuálních ekonomických predikcí by to bylo cca 140 miliard Kč. Pro srovnání dodejme, že v roce 2021 činily výdaje státního rozpočtu na resort obrany 85,4 miliardy Kč. K navyšování rozpočtu má podle dřívějšího vyjádření Jany Černochové docházet postupně o přibližně 10 miliard korun ročně.

Doplňme, že po vstupu ČR do NATO v roce 1999 výdaje dokonce přesahovaly hranici 2 %, přibližně od roku 2006 se však až dodnes drží pod 2% úrovní.

Z veřejně dostupných zdrojů se nám přesnou výši vnitřního dluhu armády nepodařilo dohledat. O vnitřním dluhu, který „přesahuje 100 a více miliard Kč“, nicméně hovořil v červenci 2020 například i současný předseda vlády Petr Fiala v rozhovoru pro Armádní noviny. Že má armáda dluh ve výši 100 miliard korun, pak podle informací serveru CZDefence.cz zaznělo také na neveřejném jednání Výboru pro obranu, jehož byla Jana Černochová (ODS) předsedkyní v minulém volebním období. Nemůžeme však vyloučit, že na jednání o této sumě hovořila samotná Jana Černochová, která ji v médiích zmiňovala již dříve, naposledy 10. ledna 2022. Na dluh ve výši 100 miliard korun pak v předvolebním speciálu v ČT v červnu 2021 upozornil i nynější ministr zahraničí Jan Lipavský.

Uveďme také, že na začátku června 2021 server CZDefence.cz přišel s informací, že vnitřní dluh armády „je odhadován na 300-400 mld. korun“. 400 miliard korun server uváděl již v roce 2020. Tuto informaci se nám však nepovedlo dohledat v jiných zdrojích. V roce 2011 tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra uvedl, že dluh se odhaduje na 80–90 miliard korun.

S dotazem ohledně přesné výše vnitřního dluhu armády jsme se obrátili již v únoru minulého roku na Ministerstvo obrany a Generální štáb Armády ČR. Obdrželi jsme odpověď od Ministerstva obrany, které však „pomyslný vnitřní dluh (…) nikdy takto nevyčíslilo, protože se jedná pouze o teoretický konstrukt, který nezohledňuje řadu faktorů ovlivňujících každoroční sestavovaní rozpočtu resortu obrany“.

Ministerstvo však připouští, že pokud bychom pomyslný vnitřní dluh armády chápali „jako prostý rozdíl v tom, jaké byly rozpočty Ministerstva obrany od vstupu do NATO, a jaké měly být, kdybychom ve všech letech dávali na obranu 2 % HDP, k čemuž jsme se tehdy zavázali, mohla by se jeho výše zřejmě orientačně skutečně blížit částce, kterou uvádí paní poslankyně Černochová a další odborníci na obranu a bezpečnost“.

Dodejme, že dle této definice vnitřního dluhu by nicméně celková částka od vstupu ČR do NATO v roce 1999 byla přibližně pětinásobná oproti sumě, kterou uvádí Jana Černochová. Částka 100 mld. Kč tedy vyjadřuje spíše hodnotu „podinvestovanosti“ Armády ČR, nikoli rozdíl mezi reálnými celkovými výdaji (např. na platy) a výdaji, které by odpovídaly 2 % HDP.

Co se týče podfinancování Armády ČR, bývalý armádní generál Petr Pavel uvedl například již v roce 2013, že „(…) celé části života armády jsou podfinancovány a to nejenom například údržba nemovité infrastruktury, kdy dlouhodobě se do údržby budov neinvestují žádné peníze, ale byly podfinancovány i věci související s nákupem zásob (…)“. Se stejným závěrem tehdy přišlo NATO, které v hodnotící zprávě zkritizovalo nedostatečné financování české armády.

Přesnou hodnotu podinvestovanosti se nám však nepodařilo dohledat, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

V současné době, kdy se Česká republika řídí podle tzv. rozpočtového provizoria, musíme věnovat pozornost tomu, ke kterému rozpočtu se ministryně obrany vyjadřuje.

Návrh rozpočtu na rok 2022, který předložila vláda Andreje Babiše v listopadu 2021, počítal (.pdf, str. 345) s tím, že na nákup pásového bojového vozidla pěchoty bude v tomto roce směřovat 3,84 miliardy korun. 

V současné době však kvůli rozpočtovému provizoriu stále platí rozpočet na rok 2021, který v totožné kolonce uvádí (.pdf, str. 367) cenu 4,2 miliardy korun.

Pro kontext uveďme, že se jedná o finance určené na první splátku pásových bojových vozidel pěchoty (BVP), která Ministerstvo obrany plánuje nakoupit již několik let. Zakázka za celkem 52 miliard korun je nejdražším vojenským tendrem v novodobé české historii. Zakoupeno mělo být celkem 210 obrněných BVP. 

Původně měla být vítězná firma známa už v roce 2019, tento termín se ovšem několikrát posunul. 1. září 2021 se do finální fáze výběrového řízení dostaly tři společnosti a jejich vozidla. V listopadu ovšem armádní expertní komise oznámila, že ani jedna z nabídek nesplňuje veškeré požadavky. O definitivní ukončení tendru nicméně nešlo, jeho pokračování závisí také právě na přístupu nové vlády. V tomto kontextu ministryně obrany Jana Černochová na začátku ledna označila nákup bojových vozidel za prioritu, ovšem poznamenala, že původní průzkum trhu k této zakázce pochází již z roku 2015 a ceny se tedy pravděpodobně změnily. 

Uveďme, že kvůli průtahům výběrového řízení se finance, které byly ve státním rozpočtu určeny na nákup BVP, musely využít jiným způsobem už v roce 2021. Výše zmíněnou částku 4,2 miliardy korun tak Ministerstvo obrany využilo na jiné projekty. 

Ministryně Černochová tedy správě popisuje, že částka vyčleněná v rozpočtu na nerealizovaný nákup BVP se za něj nebude moci „utratit“, podobně jako v roce 2021. Ve výroku nicméně neuvádí přesná čísla, jelikož podle návrhu státního rozpočtu na rok 2022 činí částka určená na splátku BVP 3,84 mld. Kč. V rozpočtu pro rok 2021 nicméně tato částka dosahovala 4,2 mld. Kč, Ministerstvo obrany také dříve počítalo např. s první splátkou ve výši 4,5 miliardy korun. Vzhledem k těmto skutečnostem výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou.