Minimální délka dovolené je v České republice zákoníkem práce stanovena na 4 týdny. Výjimky pak platí například pro pedagogické pracovníky, kterým náleží osmitýdenní dovolená, zaměstnanci ve veřejném sektoru pak mají minimální dovolenou nastavenou na hranici 5 týdnů. Uveďme, že v České republice je období 4 týdnů chápáno jako 20 dní, tedy 4 pracovní týdny o pěti dnech. Od roku 2021 se dovolená čerpá v rámci hodin, kterých je možné celkem vyčerpat minimálně 160 za kalendářní rok.
Ze sousedních zemí se výrazně vymyká Rakousko, které patří k nejštědřejším také v rámci celé Evropy. V Rakousku záleží také na tom, zda zaměstnanec pracuje i v sobotu, tedy má šestidenní pracovní týden, nebo jestli se na něj vztahuje běžnější pětidenní týden. V obou případech je však hranice dovolené 5 týdnů v roce. V případě šestidenního týdne má zaměstnanec nárok na 30 dnů, u kratšího týdne pak 25 dnů. Jakmile pak zaměstnanec odpracuje více než 25 let, roční výměra dovolené se zvýší na 6 týdnů.
Další ze sousedních zemí, která je velmi často cílem českých pracovních sil, je Německo. V této zemi je minimální hranice totožná jako v České republice, tedy dovolená v délce 4 týdnů. Opět zde pozorujeme rozdíl mezi šestidenním a pětidenním pracovním týdnem. Ve dnech je to tedy 20 dní pro kratší a 24 dní pro delší pracovní týden. Velmi často je však v kolektivních smlouvách vyjednána dovolená delší.
Polská úprava počítá s minimální délkou dovolené totožnou jako v České republice, tedy 20 dní. V případě, že zaměstnanec pracuje pro svého zaměstnavatele více než deset let, získává 6 dní dovolené navíc.
Na Slovensku je minimální hranice stanovena taktéž na 4 týdny. Na 5 týdnů však dosáhne velký počet pracujících, neboť na ně má nárok každý zaměstnanec starší 33 let a také každý, kdo se stará o dítě.
V rámci Evropské unie není hranice 20 dní, tedy 4 týdnů, ničím výjimečným. Sdílí ji například Bulharsko, Maďarsko, Slovinsko, Itálie, Nizozemsko, Irsko nebo Lotyšsko. Maximem je pak 38 dní, kterých lze dosáhnout ve Finsku, ovšem jen v případě splnění příslušných podmínek. Pak následuje Rakousko s 30, potažmo až 36 dny a Estonsko i Velká Británie s 28 dny. V britském případě je však do konečného čísla zahrnuto i 8 státních svátků, což v Evropě není běžné. Státní svátky bývají propláceny zvlášť.
Celkově tedy nemůžeme říci, že ve všech okolních zemí mají delší dovolenou než v České republice. Minimální výměra je často totožná, rozdíl také vzniká tím, že je brán v potaz rozdíl mezi pětidenním a šestidenním týdnem. Také v České republice je navíc pátý týden dovolené velmi častým zaměstnaneckým benefitem i v soukromé sféře.
Co se týče změny délky dovolené, ta je na hranici 4 týdnů od tzv. harmonizační novely zákoníku práce, která vznikla v roce 2000 (bod 6.). Tehdy s účinností od roku 2001 došlo ke zvýšení základní dovolené ze tří na čtyři týdny. Původní zákoník práce, který vešel v platnost již v roce 1965, dokonce obsahoval základní výměru dovolené jen na úrovni 2 týdnů, v roce 1985 pak byla navýšena na týdny 3.
Výrok Jiřího Dolejše hodnotíme jako nepravdivý, zejména vzhledem k tomu, že v okolních zemích obecně platí stejná základní výměra dovolené v délce čtyř týdnů, výjimku představuje pouze Rakousko s pěti týdny. K poslední změně délky základní doby dovolené pak došlo v roce 2000, tedy až 11 let po roce 1989.
