Přehled ověřených výroků

Poslanec Patrik Nacher (nestr. za ANO) mluví o svém legislativním návrhu upravujícím práva stejnopohlavních párů, který údajně obsahuje koncept rovných práv pro všechny typy svazků, avšak bez titulu „manželství“ pro stejnopohlavní páry. Tento návrh však doposud nebyl ve Sněmovně předložen. V odůvodnění se podíváme na to, zda byl kvůli tomuto návrh poslanec Nacher někým „osočen“.

Na naši žádost nám poslanec Nacher zaslal fotografii reklamy z února 2019, jehož autorem je iniciativa Jsme fér. Tato reklama uvádí, že „Novela poslance Nachera práva gayům a lesbám nenarovná.“ Iniciativa Jsme fér nám potvrdila, že reklama věnující se novele poslance Nachera byla skutečně v minulosti aktivní.

Iniciativa Jsme fér v článku na svých webových stránkách navíc uvedla jedenáct důvodů, proč by tato novela neměla být přijata. Článek uvádí, že poslanec Nacher se o práva homosexuálů nikdy nezasazoval a jeho návrh je pouze reakcí na předloženou novelu zákona o manželství pro všechny. V případě neschválení této novely by Patrik Nacher prý o prosazení svého návrhu již neusiloval. Dle Jsme fér je dalším důkazem Nacherova nezájmu fakt, že tento jeho návrh nebyl nikdy Poslanecké sněmovně předložen, tudíž ani není známo, co je ve skutečnosti jeho obsahem.

Na schůzi Poslanecké sněmovny dne 29. dubna 2021 byl projednáván návrh novely zákona (.pdf), který by uzákonil sňatky stejnopohlavních párů. Návrh prošel prvním čtením, a zamíří tedy k projednání ve výborech. Sněmovní výbory mají na projednání 80 dní.

Při debatě se proti návrhu vymezili především předseda SPD Tomio Okamura a zástupci KDU-ČSL. Jedná se o strany, které naopak podporují zakotvení manželství jako svazku muže a ženy (.pdf, str. 2) do Listiny základních práv a svobod. Předseda SPD Tomio Okamura rovněž odmítl, aby se párům stejného pohlaví umožnila adopce.

V Událostech, komentářích poslanec František Kopřiva (Piráti) zmínil návrh Patrika Nachera (nestr. za ANO), který údajně obsahuje koncept rovných práv pro všechny typy svazků, avšak bez titulu „manželství“ pro stejnopohlavní páry. Ověřujeme tedy, zda takový návrh byl ve Sněmovně Patrikem Nacherem předložen.

Patrik Nacher později v pořadu uvedl (video, čas 6:32–6:43): „Ten návrh tady je (…), týká se to asi šesti nebo sedmi norem a zákonů a já v té chvíli jsem ho prostě stáhl, mám ho v šuplíku.“ Uveďme, že Patrik Nacher se o návrhu zmínil rovněž na Twitteru.

Poslanec Nacher o tomto návrhu hovořil také na půdě Sněmovny: „Já jsem původně přišel s konceptem, který se dá popsat větou ‚práva ano, manželství ne‘, tedy narovnat ta práva (…), ať už je to společné jmění manželů, příjmení, možnost oddávat před starostou, ne před matrikářkou, dva dny dovolené, příbuzenské vztahy, dědictví a tak dále, a tak dále. To prostě prostupuje několika zákony, ale aby se to nejmenovalo manželství. Tenkrát ten koncept byl postaven, že by se to jmenovalo partnerství, nikoliv registrované partnerství, ale partnerství.“

Avšak žádný takový návrh nebyl 29. dubna 2021 poslancem Nacherem na 100. schůzi Poslanecké sněmovny oficiálně předložen. Dodejme, že sněmovní tisk, jehož byl Patrik Nacher předkladatelem, se týkal návrhu novelizace trestního zákoníku (.pdf).

Stejně tak nebyl předložen žádný pozměňovací návrh, jelikož daná novela zákona se doposud nedostala do druhého čtení v Poslanecké sněmovně, kdy v podrobné rozpravě mohou být předkládány pozměňovací návrhy jednotlivými poslanci. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Františka Kopřivy jako pravdivý.

Ke dni 30. dubna 2021 bylo stejnopohlavní manželství oficiálně legalizováno ve 29 státech světa. Více než polovina zemí, které umožňují manželství osob stejného pohlaví, je v západní Evropě. Státem, který jako první schválil stejnopohlavní sňatky, bylo Nizozemsko. Zákon o možnosti stejnopohlavních manželství zde začal platit 1. dubna 2001. Naposledy bylo stejnopohlavní manželství uzákoněno 26. května 2020 v Kostarice, která se tak stala první zemí Střední Ameriky, kde mohou lidé stejného pohlaví uzavřít manželství. Mezi další státy umožňující stejnopohlavní sňatky patří například Brazílie, Kanada, Španělsko či Švédsko, ze sousedních států je to pak Německo a Rakousko.

Celkem 34 dalších zemí uznává určitou formu občanského partnerství pro páry stejného pohlaví. Jednou z nich je i uzavření registrovaného partnerství, které umožňuje také Česká republika. Doplňme, že o možnosti uzavření stejnopohlavního manželství se jedná např. také ve Švýcarsku.

Přestože stejnopohlavní manželství je legální pouze v 29 státech světa, a ne ve více než 30, jak uvádí poslanec Kopřiva, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou, jelikož se poslanec uvedenou hodnotou vešel do 10% tolerančního pásma.

Poslanec Kopřiva ve svém výroku poukazuje také na to, že se v zemích, kde byly stejnopohlavní sňatky legalizovány, v podstatě nic nezměnilo. Zjevně tak upozorňuje na fakt, že tato legislativní změna neměla žádný zásadní vliv na fungování tamních společností či rodin. Toto tvrzení je však poměrně obecné a jako takové jej nedokážeme posoudit.

Poslanec Kopřiva mluví o návrhu novely občanského zákoníku a dalších zákonů, který předložila skupina poslanců zastoupená právě Františkem Kopřivou. Tento návrh byl projednáván v prvním čtení 29. dubna 2021.

Všechny změny v občanském zákoníku podle zmiňovaného návrhu (.pdf, str. 1–2) vycházejí pouze z možnosti uzavření manželského svazku také stejnopohlavním párům. Jde tedy pouze o formální úpravy, které podle kontextu spojení „muž a žena“ nahrazují výrazem „dva lidé“.

Změny stejného typu předpokládá návrh také u zákonů č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení (.pdf, str. 9–12), a zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech (.pdf, str. 6).

Ke znění zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se návrhem přidává (.pdf, str. 4) § 51a o nároku na vdovecký důchod také pro manžele stejného pohlaví: „Stanovení této hlavy platí obdobně pro nárok vdovy na vdovecký důchod po manželce a nárok vdovce na vdovecký důchod po manželovi.“ Ostatní ustanovení tohoto zákona zůstávají nezměněna.

Znění § 21 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, návrh částečně upravuje (.pdf, str. 13), jelikož je bezpředmětné, aby v případě uzákonění manželství bez ohledu na pohlaví obsahovalo část o zániku manželství v případě změny pohlaví jednoho z manželů.

Celkově je ve zvláštní části návrhu (.pdf, str. 26 a násl.) několikrát deklarováno, že jeho zájmem není měnit procesní záležitosti platných zákonů. Cílem je pouze práva a povinnosti manželů rozšířit také na stejnopohlavní manžele.

Registrované partnerství lze uzavřít jen na některých matrikách. Podle zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, lidé vstupující do registrovaného partnerství „činí prohlášení osobně před matrikářem registrujícího matričního úřadu“. Seznam těchto registrujících matričních úřadů, které o partnerství provádějí zápis, lze nalézt ve vyhlášce Ministerstva vnitra č. 207/2001 Sb.

S výjimkou Středočeského kraje se vždy jedná o úřad sídlící v krajském městě. Celkem je tedy evidováno 14 úřadů, na kterých lze uzavřít registrované partnerství. V tomto případě například nehraje roli trvalé bydliště partnerů.

Uveďme, že uzavření manželství se liší už z toho důvodu, že svazek může být církevní nebo civilní (občanský). V případě svazku civilního je nutné se obrátit na matriční úřad, do jehož správního obvodu spadá místo obřadu. Podle dokumentu (.pdf, str. 2) Ministerstva vnitra i webu státní správy se v České republice nachází přes 1270 úřadů, které poskytují matriční služby, včetně obřadů.

V případě církevního obřadu „je nutné se obrátit na osobu pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností“. Místo obřadu poté určují vnitřní předpisy dané církve. Typicky se tedy v případě křesťanských církví jedná o kostely či kaple, kterých je v České republice několik tisíc.

Na závěr zmiňme, že nelze zcela objektivně zhodnotit poměrně subjektivní tvrzení, že „lze manželství uzavřít téměř kdekoliv“. Obecně však můžeme říct, že 14 registrujících matričních úřadů je v porovnání s počtem běžných matrik či kostelů, který se pohybuje v řádu tisíců, nízké číslo. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Český právní řád neuznává manželství stejnopohlavních párů, která byla uzavřena v zahraničí. V českém kontextu lze na tyto svazky hledět jen jako na registrované partnerství, protože to je jediná forma „trvalého společenství dvou osob“ (§ 1 odst. 1 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství), kterou česká právní úprava dovoluje uzavřít osobám stejného pohlaví. To potvrzuje například i rozsudek (.pdf) Nejvyššího správního soudu, podle kterého brněnská matrika postupovala správně, když neuznala svazek dvou mužů uzavřený v Nizozemsku jako manželství v České republice.

Česká právní úprava manželství a registrovaného partnerství se v mnohém odlišuje. V tomto ohledu je klíčový § 3020 občanského zákoníku. Podle tohoto paragrafu se registrované partnerství neřídí ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy v oblasti rodinného práva. To tedy znamená, že například právní vztahy mezi registrovanými partnery a dětmi v jejich péči nemají stejnou právní úpravu jako obdobné vztahy v manželství.

Nejdiskutovanějším rozdílem mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím je osvojení. České právo neumožňuje společné osvojení dítěte stejnopohlavním párem, a proto ani není možné uznávat zahraniční osvojení dítěte stejnopohlavním párem, což potvrdil ve svém nálezu (.pdf) i Ústavní soud.

Odlišně je v českém právu upraveno tzv. individuální osvojení dítěte. Jedná se o situaci, kdy si jeden z partnerů osvojí dítě, druhý partner ovšem nemá k tomuto dítěti i nadále de facto žádný právní vztah. Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, původně obsahoval ustanovení, které tento postup zakazovalo, Ústavní soud jej ale ve svém nálezu Pl. ÚS 7/15 z roku 2016 zrušil. Zákon tedy stále neumožňuje, aby si partner tzv. „přisvojil“ dítě svého partnera, jak je to dovoleno v případě manželů.

Podle § 13 odst. 3 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, má sice partner, který se podílí na výchově dítěte, „povinnosti týkající se ochrany vývoje a výchovy dítěte“, nevzniká mu ovšem automaticky zákonné zastoupení dítěte. Ocitá se tak v pozici tzv. sociálního rodiče (str. 75), který nemá k dítěti, na jehož výchově se podílí, téměř žádný právní vztah. Z toho důvodu by mu mohlo být dítě odebráno v případě úmrtí partnera, jenž je rodičem dítěte i podle právní úpravy.

Ministryně Schillerová mluví o snížení DPH u vodného a stočného, což by podle ní mělo pomoci zvrátit trend postupného růstu cen vody. V odůvodnění se proto zaměříme na ministryní uváděnou změnu legislativy i na vývoj cen vodného a stočného v Česku.

Od 1. května 2020 došlo ke snížení daně z přidané hodnoty u celé řady zboží a služeb na 10 %, tedy nejnižší ze tří sazeb. Patří sem také vodné a stočné, které bylo původně v 15% sazbě. Návrh zákona, kterým se mění také zákon o dani z přidané hodnoty, předložilo Ministerstvo financí vedené Alenou Schillerovou v roce 2018. Poslanecká sněmovna jej i přes zamítnutí Senátem schválila v roce 2019. Pro návrh hlasovali poslanci ANO, ČSSD a KSČM.

Podle dat vědeckotechnického časopisu Vodní hospodářství dochází k růstu cen vodného a stočného v České republice setrvale. Například v roce 2019 stál jeden metr krychlový vody (1 000 litrů) průměrně 88,16 Kč, zatímco v roce 2018 85,63 Kč a v roce 2017 to bylo 84,30 Kč.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu. Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč).

Následující den, tedy 27. března, na tento fakt začala upozorňovat média, například Deník N, iDNES.cz či Aktuálně.cz. Na schválený přesun evropských financí toho dne reagoval na svém twitterovém účtu také premiér Andrej Babiš.

V následujícím tweetu předseda vlády doplnil: „Komise umožnila jen rychlejší čerpání a vyšší flexibilitu přesunů v kohezních fondech.“

Na tweet českého předsedy vlády reagovalo i české Zastoupení Evropské komise.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu.

„Aby bylo možné uvedených 37 miliard EUR evropských veřejných investic rychle nasměrovat k řešení důsledků krize koronaviru, navrhuje Komise zrušit letošní povinnost vrácení nevyčerpaného předběžného financování,“ uvádí důvodová zpráva v již zmíněném návrhu (.pdf, str. 1).

Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč). Díky citovanému opatření Česká republika nemusela do unijního rozpočtu vracet cca 8 miliard korun. Zbylých 24 miliard korun pak bylo uvolněno ze strukturálních fondů EU. Je sice pravdou, že i tyto peníze by teoreticky mohla Česká republika vyčerpat bez přijatého opatření, avšak takové čerpání by bylo navázáno na cca 15% spoluúčast z českého rozpočtu. Díky uvolnění těchto prostředků však podmínka finanční spoluúčasti odpadá a díky zrychlené proceduře mohla finance Česká republika čerpat okamžitě.

Europoslanec David správně uvádí, že se jedná o prostředky, které České republice náležely. Je však nutné dodat, že by všechny tyto prostředky Česká republika pravděpodobně nevyužila. 24 miliard korun by mohla použít pouze na 85% spolufinancování. 8 miliard korun by ve standardní situaci jako nevyčerpané předfinancování v rámci koheze za rok 2019 vracela zpět do rozpočtu EU, nicméně existuje také možnost (.pdf, str. 21) převedení nevyužitých prostředků například do jiného operačního programu a jejich dočerpání.

Výrok europoslance Ivana Davida hodnotíme jako pravdivý. Ačkoli by tyto finance bez jejich přesměrování na boj s koronavirem Česká republika ze strukturálních fondů vyčerpala až v budoucnu, nebo nevyčerpala vůbec, o nové finance se nejedná.

17. června 2020 Evropská komise zveřejnila vakcinační strategii EU, která měla urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti onemocnění covid-19. V rámci této strategie se země EU dohodly na společném postupu, jehož součástí je také to, že Evropská komise jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi předběžné kupní smlouvy na dodávky očkovacích látek. Vakcíny pak mají být jednotlivým zemím EU rozdělovány poměrně podle jejich počtu obyvatel (.pdf, str. 3).

Členské státy se také zavázaly k tomu, že budou uzavírat samostatné dohody jen s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU (.pdf, str. 2, čl. 7).

Toho využilo Slovensko a kvůli pomalé vakcinaci způsobené nedostatkem očkovacích látek bývalý premiér Igor Matovič na přelomu února a března 2021 nakoupil dva miliony dávek ruské vakcíny Sputnik V, která nicméně ještě není registrovaná Evropskou lékovou agenturou (EMA). „Dva miliony vakcín pomohou očkovat milion lidí na Slovensku,“ řekl tehdejší předseda slovenské vlády, když 1. března na košickém letišti vítal letadlo s ruskými vakcínami. Doplňme, že Igor Matovič mimo jiné kvůli tomuto nákupu, o němž dopředu neinformoval koaliční partnery, nakonec skončil ve funkci premiéra.

Ještě dříve než Slovensko si Sputnik V opatřilo Maďarsko. Prvních 40 tisíc dávek ruské vakcíny do země dorazilo už 2. února a očkovat se jimi začalo o devět dní později, tedy 11. února. Maďarsko je tak první a prozatím jedinou zemí Evropské unie, která Sputnik V k vakcinaci skutečně používá. Zmiňované Slovensko k zahájení očkování touto látkou prozatím nepřistoupilo.

Zájem o Sputnik V má ale více států EU. Podle posledních informací Německo s ruskou stranou vyjednává o nákupu 30 milionů dávek, Rakousko pak s Ruskem jednalo o pořízení až jednoho milionu dávek této vakcíny.

I když se státy zavázaly uzavírat (.pdf, str. 2) samostatné dohody pouze s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU, Německo v září roku 2020 nakoupilo 30 milionů dávek vakcíny Pfizer/BioNTech. Evropská komise tento krok neodsoudila a odmítla odpovědět na otázku, zda dvoustranná dohoda porušila závazek společného nákupu.

Mimo centrální nákup Evropské unie si tedy vakcíny zajistilo například Slovensko, Maďarsko či Německo, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.