Přehled ověřených výroků

Pro kontext předešleme, že výrok se podobá tvrzení ekonoma Lukáše Kovandy o Tchaj-wanu jako o 14krát významnějším investorovi v ČR oproti Číně. To se několikrát objevilo v českých médiích – vždy však s upřesněním, že se jedná o investice v českém zpracovatelském průmyslu. Pro kontext dodejme, že například server Hlídací pes poněkud nešťastně zvolil zjednodušující titulek „Tchaj-wan: v ČR 14krát větší investor než Čína“. I v tomto textu se nicméně píše o stavu „přímých investic v českém zpracovatelském průmyslu“.

Nejednalo se tedy o data vztahující se k celkovým investicím Číny a Tchaj-wanu v ČR. Popisovaná čísla byla také navíc uváděna pouze za období, které končilo 31. prosincem 2017.

Pokud budeme vycházet z dat, která jsou nyní (v září 2020) dostupná na stránkách České národní banky (ČNB), musíme označit výrok Alexandra Vondry za nepravdivý. Přehled ČNB totiž nabízí i informace o stavu „přímých zahraničních investic v ČR podle zemí“ za roky 2014 až 2018. (Údaje za rok 2019 zde ještě zveřejněny nebyly.) Z nich lze vyčíst, že situace je spíše opačná, tedy že celkový stav přímých investic do ČR je vyšší u Číny než u Tchaj-wanu.

Podle metodiky ČNB se výpočet přímých zahraničních investic stanovuje jako součet základního kapitálu, reinvestovaného zisku a ostatního kapitálu (.pdf, str. 2–3).

I pokud bychom se podívali na aktuální údaje o výši investic ve zpracovatelském průmyslu (nejnovější data ČNB jsou opět za rok 2018), situace se oproti roku 2017 významně změnila. Tchajwanské investice do tohoto sektoru dosahují výše 1 360,8 milionu korun, zatímco investice čínské 3 669,3 milionu korun.

Tématem se pak zabýval například zpravodajský server denik.cz, který také k článku uvedl: „Vyznat se v číslech, která vycházejí z různých databází a často hovoří protichůdně, je složité i pro ekonomy. Navíc je velmi ošidná struktura těchto investic. Platí to především pro ty čínské, které často nejsou investicemi v pravém smyslu, ale spíše skupováním majetku a různými akvizicemi (například pražské Slavie).“

Česká republika skutečně má zápornou bilanci obchodu s Čínou. Jinými slovy to znamená, že import čínského zboží a služeb je vyšší než český export do Číny. Podle dat Ministerstva průmyslu a obchodu (.xlsx) v první polovině roku 2020 dosahoval schodek vzájemné obchodní bilance mínus 11 mld. eur. Bilance vzájemného obchodu je záporná dlouhodobě, přičemž od roku 2016 do roku 2019 se rozdíl mezi vývozem a dovozem stále prohlubuje. V roce 2019 byl dovoz z Číny do Česka o celých 21,783 mld. eur vyšší než vývoz z ČR do Číny.

Není ovšem pravda, že by na tom byla takto i každá jiná západní země. Podle dat Světové banky mělo v roce 2018 kladnou bilanci zahraničního obchodu s Čínou například Švýcarsko, Německo, Irsko či Francie. Německo vyvezlo zboží v hodnotě o celých 28 mld. dolarů vyšší nežli z Číny dovezlo, Francie kupříkladu dosáhla přebytku lehce nad miliardu dolarů.

Je pravda, že v zahraničním obchodu s Čínou mají veliký deficit Spojené státy americké (za rok 2018 dle Světové banky -323,7 mld. dolarů) a také Evropská unie jako celek. Z posledních dostupných dat Eurostatu lze vyčíst, že celkový deficit v obchodu mezi EU a Čínou v roce 2019 dosáhl výše 164 mld. eur. Vývoz z EU do Číny odpovídal 198 mld. euro, dovoz z Číny do EU pak 362 mld. eur. Zápornou bilanci obchodu s Čínou má EU kontinuálně posledních deset let a trendem spíše je, že se tento deficit lehce zvyšuje.

Dostupné zprávy o návštěvě předsedy Senátu na Tchaj-wanu ve 21. století jsou pouze ty o belgickém předsedovi Senátu. Jacques Brotchi svou cestu podnikl jako člen tříčlenné delegace v květnu 2019. V rozhovoru pro Aktualne.cz Brotchi uvedl, že byl čínskou stranou před cestou varován, aby neposkytoval žádná veřejná prohlášení, což podle svých slov dodržel. 

Tchaj-wan navštívily i jiné senátní delegace. Například francouzská delegace roku 2010 nebo delegace z Polska roku 2017. Ani jeden člen těchto delegací ovšem nebyl předsedou Senátu nebo jiným vrcholným představitelem státu (byť v obou uvedených delegacích byli přítomni tehdejší místopředsedové senátů Catherine Tasca, respektive Adam Bielan). Další významnou zahraniční návštěvou byla i návštěva Alexe Azara, ministra zdravotnictví USA. Během této návštěvy v dubnu 2020 se setkal i s tchajwanskou prezidentkou.

Tehdejší předseda belgického Senátu, Jacques Brotchi, podnikl svou cestu na Tchaj-wan v datu od 3. do 6. května 2019. Doprovázela ho jeho manželka a vedoucí protokolu belgického Senátu Thibaut Cardon. Během této cesty se Jacques Brotchi setkal s prezidentkou Tchaj-wanu Tsai Ing-wenovou, tchajwanskými ministry zahraničí a zdravotnictví, navštívil Belgickou kancelář v Tchaj-peji, muzeum umění a jiné. Tchajwanské ministerstvo zahraničí jako cíl této návštěvy označilo posílení meziparlamentních, zdravotnických a obchodních vztahů mezi oběma zeměmi.

Z důvodu jeho cesty v roce 2019 mu však bylo následně zakázáno zúčastnit se dalšího neurochirurgického kongresu, který se konal v čínském Pekingu. Samotní organizátoři tohoto kongresu mu sdělili, že vzhledem k tomu, že se jedná o akci vědeckou, nikoliv politickou, nesmí na ní promluvit.

Jacques Brotchi, původním povoláním neurochirurg, navštívil Tchaj-wan již dříve, a to jako předseda Světové federace neurochirurgických společností.

Jacques Brotchi svou cestu na Tchaj-wan podnikl v květnu roku 2019, konkrétně od 3. do 6. května. Krátce po této návštěvě Brotchi skončil v pozici předsedy Senátu, kterou vykonával od konce roku 2018. Stalo se tak ovšem na základě voleb, které se uskutečnily koncem května 2019, a po kterých došlo k výrazné generační obměně belgického Senátu. Krátce poté, co Jacques Brotchi opustil post předsedy Senátu, navíc opustil i Městskou radu města Uccle a tím ukončil i celou svou politickou kariéru. 

Sám Jacquas Brotchi popírá jakékoliv spekulace o tom, že by o svůj mandát přišel v důsledku své cesty na Tchaj-wan. „Nemůžou tlačit na vaše politiky tvrzením, že já jsem kvůli Tchaj-wanu musel odstoupit. Nikdy jsem neměl se svou vládou problém. Odsloužil jsem mandát v takové délce, jaká byla od začátku v plánu.“ Cesta se pak prý uskutečnila se souhlasem belgického ministerstva zahraničí, ohradil se v minulosti Jacques Brotchi proti tvrzení čínské ambasády v Praze, která se právě ve spojitosti s jeho osobou obrátila na českou stranu ve věci plánované cesty Jaroslava Kubery na Tchaj-wan.

Čínský ministr zahraničí Wang I absolvoval diplomatické turné po Evropě v posledním srpnovém týdnu tohoto roku. Navštívil Itálii, Německo, Nizozemí, Norsko a Francii. Mimo ekonomické zájmy se ministr také snažil naznačit možnost multilaterální spolupráce při řešení nadnárodních výzev. Jeho snahou bylo také předejít situaci, kdy by i evropské státy začaly vůči Číně postupovat tvrději, tak jako v poslední době Spojené státy.

Ačkoli hodnocení, že této diplomatické cestě věnovala česká média málo pozornosti, je velmi subjektivní, je pravdou, že tato cesta byla zastíněna zejména články o návštěvě předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu. Hospodářské noviny zmínily cestu čínského ministra zahraničí ve článku věnovaném čínským výhrůžkám českému šéfovi Senátu: „Německo bylo poslední zastávkou čínského ministra Wanga I během jeho týdenní cesty po Evropě, kdy navštívil Itálii, Nizozemsko, Norsko a Francii. Cílem bylo diskutovat boj s pandemií koronaviru a podpořit vztahy Číny s Evropou.“

V Lidových novinách se nad kontextem celé cesty zamýšlel ve své rubrice Monitor Jan Macháček. Ten hodnotí prohlášení na adresu Miloše Vystrčila v rámci této cesty za krajně netaktické: „Pozoruhodný je i kontext, kdy čínský ministr zahraničí pronesl tuto výhrůžku. Řekl to na přednášce v pařížském think tanku. Ministr Wang je na týden trvající cestě po Evropě, během které navštívil Francii, Itálii, Norsko, Nizozemsko a Německo. Jeho záměrem je, aby Čína a EU uzavřely do konce roku dohodu o investicích. Jeho cesta má balancovat dopady návštěvy amerického ministra zahraničí Pompea. Nechť posoudí každý sám, jestli čínským zájmům poslouží titulky s výhrůžkami Vystrčilovi.“ Jinak LN o cestě čínského ministra informovaly především v souvislosti s jeho slovy o cestě předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wan.

Další hlavní média ovšem o tomto tématu skutečně nijak zásadně neinformovala. O Wangově poslední zastávce v Německu se psalo zejména v souvislosti se zmíněnými výhrůžkami Miloši Vystrčilovi, jelikož je pronesl právě odtamtud. O jeho kontroverzní návštěvě Francie informovaly Seznam zprávy, ale detailně se celému turné také nevěnovaly. O norské zastávce se zmiňoval mimo jiné například Český rozhlas Plus v souvislosti s Wangovými prohlášeními zpochybňujícími, že by první pacient s koronavirem byl z Číny. Mimo jiné zde také varoval před udělením Nobelovy ceny hongkongským demonstrantům. Česká televize pak na svém webu cestu čínského ministra zmínila spíše mimoděk.

Lze tedy říci, že česká média skutečně evropskému turné čínského ministra zahraničí komplexně nevěnovala mnoho pozornosti. Článků, které by se věnovaly přímo této cestě, nelze dohledat mnoho. Mnohem více se jich pak o cestě zmiňuje jen v souvislosti se slovy čínského ministra na adresu Vystrčilovy cesty na Tchaj-wan.

Na oficiálních webových stránkách tibetského duchovního vůdce dalajlamy lze nalézt výčty jeho setkání s vysokými představiteli světových zemí. Dle seznamu za roky 1990 až 1999 byla jeho návštěva Václava Havla v Praze 3. února 1990 jeho první schůzkou s některým ze světových státníků v 90. letech.

V předcházejícím období se pak dalajlama podle výčtu setkání za léta 1954 až 1989 sešel mimo jiné 11. prosince 1989 s tehdejším norským premiérem Janem Pederem Sysem. Dodejme, že tento den přijal také v Oslu Nobelovu cenu za mír. 10. prosince 1989 se dalajlama setkal i s norským králem Olafem V. Dále můžeme zmínit jeho schůzku s tehdejší předsedkyní Německého spolkového sněmu Ritou Süssmuth z 8. prosince téhož roku nebo schůzky s prezidenty Kostariky a Mexika v červnu a červenci 1989.

Co se týče setkání tibetského duchovního vůdce se státníky západní Evropy, 13. května 1986 se ve Vídni sešel s rakouským prezidentem Rudolfem Kirchschlägerem. V říjnu 1973 pak proběhla jeho schůzka s irským prezidentem a předsedou vlády.

Z tohoto úhlu pohledu nelze popřít, že po návštěvě Václava Havla v únoru 1990 se dalajlama začal více setkávat s ostatními státníky nejen Evropy (například v říjnu 1990 s německým prezidentem či v prosinci 1991 s britským premiérem atd.), ale také s vysokými představiteli Spojených států. V dubnu 1991 navštívil ve Washingtonu tehdejšího amerického prezidenta George Bushe, o dva roky později pak jeho nástupce Billa Clintona. Je tak možné, že v tomto ohledu Václav Havel skutečně učinil jistý pokrok, či dokonce průlom. Tvrzení Alexandra Vondry, že se v období začátku 90. let s dalajlamou nesetkával „žádný státník“, je nicméně nepravdivé.

Předně uveďme, že při ověřování tohoto výroku považujeme výraz „nedal červený koberec“ pouze za obrazné vyjádření, a nebereme ho tedy doslovně.

Jan Fischer se s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou setkal 11. září 2009, tedy v době, kdy předsedal tzv. úřednické vládě, která byla jmenována v květnu 2009 po pádu vlády Mirka Topolánka. Ke schůzce došlo v Kramářově vile, která slouží jako „rezidence předsedy vlády České republiky“. Čínské velvyslanectví se tehdy proti návštěvě dalajlamy v ČR a jeho účasti na konferenci o míru a demokracii v Asii ohradilo.

Podle tehdejšího prohlášení tiskového mluvčího Jana Fischera však zmiňované přijetí dalajlamy v Kramářově vile bylo „soukromou schůzkou“. Toto tvrzení později zopakoval Jan Fischer i v roce 2012 ve svém článku pro Parlamentní listy: „(…) s ohledem na citlivost této věci pro čínskou stranu jsem zvolil setkání soukromé, v rezidenci – Kramářově vile, a bez médií.“ Dodejme, že tehdy Jan Fischer reagoval na kritiku, která k němu směřovala právě ze strany Alexandra Vondry.

Nepřísluší nám hodnotit, do jaké míry byla schůzka Jana Fischera s dalajlamou skutečně soukromá. Pro hodnocení výroku je nicméně důležité zmínit, že například setkání dalajlamy a Václava Havla v únoru 1990 mělo do jisté míry podobnou formu jako setkání tibetského duchovního vůdce s Janem Fischerem. Jako úřadující československý prezident tehdy Václav Havel pozval dalajlamu „do prezidentské rezidence na zámek v Lánech“ (video, čas 01:50). Jednalo se také o „soukromé setkání“ (video, tamtéž). I proti této návštěvě čínská strana protestovala a nepřijala „názor, že návštěva má ryze soukromý charakter a že nepoškodí společné zájmy obou zemí“ (video, čas 02:14).

Za dobu, kdy byl Václav Havel českým a dříve československým prezidentem, navštívil dalajlama Českou republiku celkem čtyřikrát: v letech 1990, 1997, 2000 a 2002. Dodejme, že ve výroční zprávě Správy Pražského hradu za rok 2002 (.pdf, str. 19) je mezi „společenskými a pracovními akcemi“ na zámku v Lánech uvedena právě také návštěva delegace dalajlamy.

Je pravdou, že zástupci Čínské lidové republiky se ohradili proti návštěvě dalajlamy v ČR v roce 2009, kdy proběhlo také jeho setkání s Janem Fischerem. Jelikož však tato schůzka měla v zásadě stejnou formu jako schůzka dalajlamy s Václavem Havlem v roce 1990 (oba v době setkání vykonávali vysokou funkci, oba dalajlamu pozvali do své oficiální rezidence a oba označili tato setkání za soukromá), hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Tchaj-wan udržuje diplomatické vztahy s 15 státy, konkrétně jsou to Marshallovy ostrovy, Nauru, Palau, Tuvalu, Svazijsko, Vatikán, Belize, Guatemala, Haiti, Honduras, Nikaragua, Paraguay, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie a Svatý Vincenc a Grenadiny.

Navázání diplomatických vztahů s Čínskou lidovou republikou (Čínou) nebo Čínskou republikou (Tchaj-wanem) se odvíjí od politiky jedné Číny. Podle ní platí, že „státy udržující diplomatické vztahy s ČLR nemohou mít vztahy s Taiwanem, a naopak.“ Oněch vyjmenovaných 15 států tedy nemá navázané diplomatické vztahy s Čínou. Toto platí i pro jedinou evropskou zem, která je na daném seznamu, a sice pro Vatikán. Ten nemá s Čínou navázané oficiální diplomatické vztahy od 50. let minulého století.

V roce 1949 v Číně skončila občanská válka mezi komunisty v čele s Mao Ce-tungem a nacionalisty ze strany Kuomingtan vedené Čankajškem. Válka dopadla vítězstvím pro komunisty, kteří vytlačili zbytky Čankajškova Kuomingtanu na Tchaj-wan. Tchaj-wan se tak de facto stal na pevninské Číně nezávislým územím, představitelé Kuomintangu však tvrdili, že existuje jen jedna Čína (tzv. princip jedné Číny), jejímiž oni jsou představiteli, kteří ovšem nemají území celé Číny pod svou kontrolou. Cílem bylo ji znovu ovládnout, ovšem ne pod komunistickým vedením. Jako zástupce Číny vystupoval po válce Tchaj-wan i v Radě bezpečnosti OSN a mnohými státy západního světa byla jeho vláda uznávána jako jediný legitimní zástupce Číny.

Samostatnost Tchaj-wanu však nikdy neuznala samotná pevninská Čína. Ta také prosazuje princip jedné Číny, tedy že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států. Podle výkladu ČLR je pak jediným legitimním útvarem zastupujícím „jednu Čínu“ právě pevninská Čína. V 70. letech došlo ke změnám ve světě diplomatických vztahů, když OSN začala uznávat vládu Čínské lidové republiky a zástupci Čínské republiky z Tchaj-wanu tak v Radě bezpečnosti ztratili své místo. Prudce klesl i počet států, které Čínskou republiku diplomaticky uznávají.

Postupem času se plán na invazi do pevninské Číny ukázal jako neproveditelný. Zároveň se Tchaj-wan postupně evolučně proměnil v prakticky fungující demokratický stát s pluralitním politickým systémem. S demokratizací země si od 70. let Tchaj-wan postupně přestává činit nároky na území celé Číny. V posledních letech pak opakovaně zaznívají požadavky, které usilují o Tchaj-wan jako samostatný suverénní stát nezávislý na zbytku Číny. Tenze pak narostly zejména v roce 2000 po zvolení prezidenta Chen Shui-biana, který se otevřeně hlásil k nezávislosti země. Současná prezidentka Tsai Ing-wen je zástupcem Demokratické pokrokové strany, která tradičně podporuje nezávislost Tchaj-wanu. Při své inauguraci se prezidentka Tsai odmítla přihlásit k principu jedné Číny.