Přehled ověřených výroků

Dne 9. června předseda Senátu Miloš Vystrčil potvrdil svou zahraniční cestu na Tchaj-wan. Ta by měla proběhnout na přelomu srpna a září 2020. Vystrčil také uvedl, že počítá s využitím vládního letadla. Musí však podat žádost na Ministerstvo obrany. Ministr obrany Metnar už dopředu potvrdil, že jí vyhoví. Cestu plánoval už jeho předchůdce Jaroslav Kubera, který však v lednu zemřel. Už dříve ji nedoporučovali prezident Zeman, premiér Babiš ani předseda Poslanecké sněmovny Vondráček. O Kuberově plánované cestě jsme psali už dříve, například zde.

Cestu nedoporučuje ani ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček. Pro server iROZHLAS.cz uvedl: „Cestu panu předsedovi doporučit nemohu. Vláda mu ji nemůže ale ani zakazovat.“ Serveru Seznam Zprávy pak ještě řekl, že mu ji on sám zakazovat nemůže a ani nechce. Podle ministra vnitra a předsedy ČSSD Hamáčka se Senát ohledně zahraničních cest rozhoduje sám a vláda nemůže jeho rozhodnutí nijak omezit, avšak cesta na Tchaj-wan podle něj vybočuje z politiky jedné Číny, kterou Česká republika uznává. Nesouhlas s cestou vyjádřilo i Čínské velvyslanectví u nás.

Naopak podporu má Vystrčil například u některých představitelů opozičních stran, a to u Pirátů, KDU-ČSL, ODS nebo TOP 09.

Koordinaci a financování zahraničních cest ústavních činitelů pak upravuje Usnesení Vlády ČR ze dne 5. prosince 2012 a Příloha k tomuto Usnesení. „Výdaje související s pracovní zahraniční cestou ústavních činitelů (…) jsou hrazeny výhradně z rozpočtu příslušných kapitol státního rozpočtu.“ (str. 5 Přílohy). Podle § 20 Zákona č. 219/1999 Sb. o ozbrojených silách České republiky „leteckou dopravu ústavních činitelů, včetně nezbytného počtu osob jejich doprovodu, vyplývajícího z účelu dopravy, zabezpečuje armáda vyčleněnými vojenskými dopravními letadly.“ Podle § 75 Zákona č. 49/1997 Sb. o civilním letectví lze „lety za účelem přepravy ústavních činitelů (…) uskutečňovat se souhlasem státu zastoupeným vládou.“ Na toto ustanovení pak navazuje další usnesení vlády, podle kterého leteckou dopravu zabezpečuje Ministerstvo obrany. Předsedovi Senátu „se poskytuje letecká přeprava v souvislosti s výkonem funkce bezúplatně“ a jeho lety „se neomezují“.

Je tedy pravda, že ministr zahraničí skutečně nemůže předsedovi Senátu jeho pracovní cestu zakázat. Taková pravomoc nevyplývá ani z výše uvedených právních předpisů, ani např. z Ústavy. Vláda jako celek by mohla pouze tuto cestu zkomplikovat, a to tak, že by v souladu s § 75 zákona o civilním letectví a § 20 zákona o ozbrojených silách neumožnila využití vládního speciálu.

Dne 1. října 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika a 4. října 1949 byla uznána Československem. I po rozdělení Československa vláda České republiky udržuje s ČLR diplomatické styky a zastává také takzvanou politiku jedné Číny. Podle ní je Tchaj-wan součástí entity zvané Čína a „státy udržující diplomatické vztahy s ČLR nemohou mít vztahy s Tchaj-wanem, a naopak“. Tchaj-wan je vnímán jako pouhé „geografické označení“. I přesto pro nás je Tchaj-wan obchodním partnerem a významným investorem (.pdf, str. 15). Podle Asociace pro mezinárodní otázky (.pdf, str. 11) „objem tchajwanských investic stále převyšuje ty z pevninské Číny a daří se i spolupráci firem a akademických institucí. Velikostí a demokratickým zřízením je také Tchaj-wan pro ČR čitelnějším partnerem“.

Česká republika vznikla 1. ledna 1993 po rozdělení Československa, k tomuto dni ji uznala, mimo jiných, i Čínská lidová republika. Československo bylo jedním z 51 zakládajících států OSN a po rozdělení musely Česká i Slovenská republika znovu požádat o přijetí.

Podle článku 4 Charty OSN (.pdf, str. 7):

„1. Za členy Organizace spojených národů mohou být přijaty všechny ostatní mírumilovné státy, které přijmou závazky obsažené v této Chartě a podle úsudku Organizace jsou způsobilé a ochotné tyto závazky plnit.

2. Přijetí každého takového státu za člena Organizace spojených národů se děje rozhodnutím Valného shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti.“

Rada bezpečnosti OSN má 15 členů, z nichž 5 je stálých. Kromě Číny jsou to ještě Francie, Ruská federace, Spojené státy americké a Velká Británie. Jak vyplývá z Charty OSN, Rada bezpečnosti pouze doporučuje přijetí nových členů. Na tomto doporučení se musí shodnout alespoň 9 členů Rady bezpečnosti a zároveň všech 5 stálých členů. Na základě jejího doporučení pak o členství hlasuje Valné shromáždění a pro nový členský stát musí hlasovat alespoň dvě třetiny.

Česká republika byla na základě jednomyslného doporučení Rady bezpečnosti z 8. ledna 1993 Valným shromážděním 19. ledna 1993 přijata (.pdf, str. 5) jako nový členský stát OSN. Čínská lidová republika jako stálý člen tedy na zasedání Rady bezpečnosti hlasovala pro přijetí České republiky bez připomínek. Rudolf Fürst k čínské pozici stran vzniku samostatné České republiky uvádí (.pdf, str. 138): „Rozpad ČSFR akceptovala Čína bez problémů, oba nástupnické státy ochotně uznala a přistupovala kooperativně k převedení smluvních ujednání na Českou a Slovenskou republiku.“

Směr české zahraniční politiky se pak lehce změnil kolem roku 1995, tedy v době, kdy již Česko bylo členem OSN. Kdy především prezident Havel začal prosazovat (str. 58) vstřícnější postoj k Tchaj-wanu, a to i na mezinárodní scéně. Tento přístup byl však odmítnut tehdejším ministrem zahraničí. Havlova činnost však již zjevně nemohla mít žádný vliv na přijetí do OSN, kterého jsme již byli členy.

Co se týče pozice Tchaj-wanu, v roce 1971 byli z orgánů OSN (.pdf, str. 2, 4) vyhoštěni jeho zástupci a právo zastupovat Čínu mají od té doby zástupci Čínské lidové republiky. I Evropská unie zastává tzv. politiku jedné Číny a „vzhledem k tomu, že diplomaticky uznaná ČLR v praxi nevykonává veřejnou moc nad územím Tchaj-wanu, musí státy EU hájit své obchodní a další zájmy, které se týkají Tchaj-wanu, uzavíráním dohod s jiným subjektem, než je ČLR. Udržování oddělených hospodářských vztahů s pevninskou Čínou a s Tchaj-wanem a udržování diplomatických vztahů jen s ČLR se jeví jako nejpragmatičtější řešení“.

Po určitém období pasivity ke konci 90. let se začala ČLR opět aktivněji vymezovat proti státům, které nezastávaly politiku jedné Číny a udržovaly diplomatické vztahy s Tchaj-wanem. A to při jednáních na půdě OSN. Zároveň také nebylo možné, aby měl nějaký stát plnohodnotné diplomatické vztahy s ČLR i s Tchaj-wanem. Nepodařilo se nám však dohledat žádné dostupné informace, které by potvrzovaly, že přijetí politiky jedné Číny nějakým způsobem urychlilo či usnadnilo naše přijetí do OSN či uznání ze strany ČLR.

Celý výrok Jiřího Kobzy zní: „Číňanům cesta (Miloše Vystrčila na Tchaj-wan, pozn. Demagog.cz) vadí samozřejmě, protože je to zásadní odklon od české oficiální formální politiky, která je zde už 30 let, o které se zmínil tady pan ministr, a samozřejmě, pakliže dojde k takovému odklonu, tak můžeme předpokládat, že samozřejmě druhá strana bude reagovat také. Já bych k tomu chtěl zopakovat jednu věc, kterou už jsem tady řekl, teda ne tady, ale v Událostech, pan předseda Vystrčil má mandát 8 144 hlasů. A to jsou občané, za které mluví.“ 

Miloše Vystrčila podpořilo v roce 2016 při druhém kole senátních voleb opravdu 8 144 voličů, a získal tak mandát je zastupovat. Jiří Kobza však spojuje tento volební výsledek s mandátem, kterým předseda Senátu disponuje při své cestě na Tchaj-wan. Mandát Miloše Vystrčila k dané cestě je ale vyšší. Senát totiž 20. května letošního roku přijal tato usnesení:

6. Senát vyjadřuje přesvědčení, že cesty parlamentních delegací ČR na Tchaj-wan jsou v souladu s dlouhodobými zahraničně politickými zájmy ČR.

7. Senát vyjadřuje svou podporu, aby právě v tomto kontextu to byl předseda Senátu Parlamentu ČR, kdo v doprovodu podnikatelské delegace navštíví Tchaj-wan.

Jiří Kobza má tedy pravdu, že Miloš Vystrčil získal v posledních volbách mandát 8 144 voličů. Ke své cestě na Tchaj-wan má však mandát mnohem vyšší, protože jeho úmysl podpořila většina senátorů.

36 tisíci hlasy je myšlen výsledek hnutí Svoboda a přímá demokracie - Tomio Okamura ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 v Praze. Tento údaj není zcela přesný, protože kandidátku SPD tehdy podpořilo 35 547 občanů.

Daný počet hlasů stačil na zisk jednoho poslaneckého mandátu, který získal právě Jiří Kobza. Ten byl zároveň lídrem kandidátky.

Z kontextu rozhovoru plyne, že Jiří Kobza opírá legitimitu postojů, které SPD hájí, o podporu voličů tohoto hnutí. V tomto konkrétním případě o podporu téměř 36 000 voličů, kteří svým hlasem podpořili v Praze kandidátku, v jejímž čele stál. V této souvislosti uveďme, že volby do Poslanecké sněmovny probíhají podle zásad poměrného zastoupení a řídí se zákonem č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR. Není tak snadné rozlišit, kolik občanů dalo mandát přímo poslanci Kobzovi a kolik subjektu, za který kandidoval. 

Nejprve zpřesněme první část výroku, v níž místopředseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Jiří Kobza hovoří o „druhém nejsilnějším nebo nejmocnějším ústavním činiteli“. Z hlediska kontextu mluví o předsedovi Senátu PČR, který je druhým nejvyšším ústavním činitelem ČR. Jiří Kobza uvádí pojmy „nejsilnější nebo nejmocnější“ ústavní činitel, což například z hlediska pravomocí nemusí korespondovat s protokolárním řazením (např. premiér má větší pravomoci než prezident).

Tohoto rozdílu jsme si vědomi, nicméně s ohledem na kontext vykládáme tuto část klasickým způsobem, tudíž že hovoří o druhém nejvyšším ústavním činiteli, předsedovi Senátu PČR. Do této funkce byl 19. února 2020 zvolen Miloš Vystrčil, tuto pozici převzal po náhle zesnulém Jaroslavu Kuberovi. 

Zpochybňováním zahraniční politiky má Jiří Kobza na mysli plánovanou cestu předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wan. Tuto cestu plánoval mimo jiné také Jaroslav Kubera.

Dle koncepce české zahraniční politiky z roku 2011 (.pdf, str. 15) ČR zastává politiku jedné Číny, podle níž je to vláda Čínské lidové republiky (ČLR), která jediná vládne entitě zvané „Čína“ a podle které Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“

V současné koncepci české zahraniční politiky, která se datuje do roku 2015 (.pdf), sice žádný takový závazek přímo uveden není, ale České republika se opět zavázala dodržovat politiku jedné Číny v prohlášení o navázání strategického partnerství mezi ČR a Čínou v roce 2016.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil svou cestu oznámil na tiskovém brífinku 9. května (video, od 11:30):

„Můj závěr je, že na Tchaj-wan pojedu. Na Tchaj-wan pojedu a ty důvody, když to shrnu, jsou dva. Tím prvním je, že jsem přesvědčen, že je to správné z hlediska našeho hospodářského rozvoje, ekonomického rozvoje, rozvoje vzdělání, vědy, kultury, z hlediska toho, jak se demokratické země k sobě mají chovat a co má český Senát a předseda českého Senátu dělat, abychom komunikovali a spolupracovali s těmi, kteří jsou ochotni býti našimi skutečnými partnery. Ten druhý důvod je paradoxně důvodem vnitrozemským, vnitrostátním. Během té doby, během té debaty o mé cestě na Tchaj-wan se vlastně ukázalo, že se nám sem do České republiky vrací ten hodnotový střet, který my jsme v roce 1989 vítězně vybojovali. To znamená, je to střet mezi základními hodnotami a principy, na kterých fungujeme. Suverenita, nezávislost, vláda práva, svoboda, demokracie s něčím, co jsem nazval počítáním grošů.“

Pro kontext dodejme, že v rozhodnutí cestu uskutečnit sehrála roli i stále nevyjasněná situace ohledně vzniku tzv. čínského dopisu, o kterém jsme již dříve psali.

Následně se k rozhodnutí Miloše Vystrčila vyjádřila čínská ambasáda:

„Dne 9. června 2020 oznámil předseda Senátu Parlamentu České republiky Miloš Vystrčil, že v srpnu zamýšlí cestu na Tchaj-wan. Taková návštěva by přitom znamenala otevřenou podporu separatistických sil a aktivit spojených s „nezávislostí Tchaj-wanu“. Takový akt je významným zákrokem do čínské suverenity a teritoriální integrity státu, významně porušuje základní normy mezinárodních vztahů a bilaterální politické závazky a podrývá politické základy budoucí spolupráce mezi Čínou a Českou republikou. Čína si dovoluje projevit výraznou nespokojenost a nesouhlas s takovým činem.“

Cestu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan nedoporučují další významní čeští ústavní činitelé. Slovy svého mluvčího se k dané cestě vyjádřil prezident Zeman:

Prezident republiky Miloš Zeman konstatuje, že cesta předsedy Senátu na Tchaj-wan nebyla doporučena prezidentem republiky, předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, předsedou vlády ani ministrem zahraničních věcí.

— Jiří Ovčáček (@PREZIDENTmluvci) June 9, 2020

Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček v rozhovoru (video, od 37:43) pro CNN Prima News ze 31. května prohlásil, že cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan je v „rozporu s dlouhodobou koncepcí zahraniční politiky České republiky“.

V pořadu 168 hodin 14. května (video, 1:51–2:08) zaznělo k této věci vyjádření premiéra Babiše: „Pan předseda Senátu je druhý nejvyšší ústavní činitel, takže je to jeho rozhodnutí, je to na něm, jaký dopad ta cesta může mít na naše ekonomické zájmy.“ Blíže však Andrej Babiš odmítl cestu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan komentovat.

Ve stejné relaci zazněla i reakce ministra zahraničí Petříčka (video, 2:09–2:22): „Já s ohledem na naše zahraničněpolitické priority a kontinuální pozici v těchto otázkách mu to doporučit nemohu, my Tchaj-wan neuznáváme jako samostatný stát.“ Ministr Petříček již dříve pro Interview ČT24 5. března také prohlásil: „Naše politika jedné Číny má svá pravidla a to, že si vyhrazujeme rozvíjet vztahy s Tchaj-wanem. A to především ekonomické, v kultuře, ve vědecko-technické výměně, v turismu. Tam si vyhrazujeme právo i vůči Číně rozvíjet naše vztahy. (…) To znamená, že se běžně setkávají diplomaté, úředníci, ekonomové, probíhá intenzivní spolupráce. Tchaj-wan je velký investor naší ekonomiky. Tohle je naše politika jedné Číny, kterou jsme přijali v 90. letech, a toho bychom se měli držet.“

Předseda Senátu Vystrčil si za svým rozhodnutím přes výše uvedenou kritiku stojí a několikrát také zopakoval, že o narušení politiky jedné Číny se nejedná a že cesta má významnou ekonomickou rovinu (Události, komentáře, 9. května, video, od 2:15): „Dle mého názoru se nám to vyplatí spolupracovat s demokratickou zemí, jako je Tchaj-wan, je to výhodné po stránce hospodářské, po stránce vědecké spolupráce, po stránce kulturní spolupráce. Nenarušujeme žádný princip jedné Číny, protože tam nejedu vyhlašovat nezávislost Tchaj-wanu, já tam jedu na návštěvu, která by měla zvýšit naši vědeckou, technickou, hospodářskou spolupráci.“

Dále ve stejném rozhovoru Miloš Vystrčil prohlásil (tamtéž, od 10:33): „Není pravdou, že já narušuji prostě politiku jedné Číny.“ V rozhovoru pro Český rozhlas (audio, od 8:10) také uvedl, že plánovaná cesta „na zahraniční politice nic nemění, protože vládní nebo zahraničí politiku České republiky určuje vláda, respektive ministr zahraničních věcí. To, co se někdy děje, je, že ta parlamentní zahraniční politika může v nějakém okamžiku zdůraznit některé rysy zahraniční politiky, které, bych řekl, jsou dlouhodobě principem, což v našem případě je třeba ta obhajoba lidských práv a svobod a ta víra ve své vlastní síly, že jsme národ, který si věří“. Miloš Vystrčil chce také na svou cestu vzít zástupce českých podnikatelů a vědců, a tím podpořit ekonomický a vědecko-technický význam své cesty.

Podpora cesty na Tchaj-wan přichází z řad některých opozičních politiků:

Tchaj-wan je pro ČR významný obchodní partner, který nám nezištně pomohl. Cesta Miloše Vystrčila je proto jednoznačně správným krokem.

Zároveň žádám premiéra Babiše, ať poskytne vládní letadlo a nevymlouvá se na rozhodnutí ministerstva obrany. Každý ví, kdo opravdu rozhoduje.

— Markéta Adamová (@market_a) June 9, 2020

Stojím za @Vystrcil_Milos. Většina našich nejvyšších ústavních činitelů poklonkuje čínským komunistům a čínská diplomacie je stále agresivnější. Za této situace je správné a nutné, aby Miloš Vystrčil naplnil úmysl svého předchůdce a na Taiwan jel. https://t.co/IQpMjqVmel

— Petr Fiala (@P_Fiala) June 15, 2020

Souhrnně tedy můžeme říci, že na české politické scéně nevládne jednotné přesvědčení, že Vystrčilova cesta na Tchaj-wan je porušením české zahraniční politiky. Součástí české zahraniční politiky je závazek dodržování politiky jedné Číny, z čehož plyne závazek neuznávání samostatnosti Tchaj-wanu. Miloš Vystrčil však sám říká, že politiku jedné Číny nechce narušit a jde mu o rozšíření vědecké, hospodářské a kulturní spolupráce a vedle toho o vymezení se proti čínské politice vůči České republice. Jeho návštěva Tchaj-wanu není automaticky porušením české zahraniční politiky. Byť je pravdou, že zahraniční cesta takto vysokého ústavního činitele na Tchaj-wan není obvyklá, politika jedné Číny umožňuje rozvíjet vzájemné vztahy s Tchaj-wanem na nepolitické úrovni.

Jiří Kobza zde naráží na výrok předsedy Senátu Vystrčila, který v kontextu své cesty na Tchaj-wan mluvil o tom, že se v České republice střetává vláda práva, svoboda a demokracie s „počítáním grošů“.

V prvním čtvrtletí tohoto roku poklesla česká ekonomika meziročně o 2 procenta a je odhadováno, že v druhém čtvrtletí bude pokles větší než 10 procent. Ačkoliv tvrzení o zastavení ekonomiky není zcela přesné, je ve veřejném prostoru běžné a užívané i mezi ekonomy.

Ačkoliv není zřejmé, odkdy má poslanec Kobza na mysli „dva měsíce“, budeme počítat se 14. březnem 2020, tedy dnem kdy byly zavřeny všechny obchody s výjimkou prodejen potravin a dalších.

V polovině dubna, tedy měsíc od uzavření části obchodů, bylo zcela bez úspor 23 % Čechů a 18 % mělo úspory do deseti tisíc korun. 20 % však nemělo žádné úspory ani před začátkem krize. Lidí, kteří byli „na dně finančních rezerv“, bylo  34 %, ovšem v kontextu výroku je relevantní hovořit pouze o 14 % občanů, kteří si své rezervy postupně vyčerpali.

Průzkum NMS Market Research, provedený v průběhu dubna, pak ukázal, že 42 % z dotázaných má finanční rezervu na maximálně jeden měsíc. Z veřejně dostupných informací jsme tak nebyli schopní ověřit, zdali „nejméně třetina národa“ měla finanční rezervu na dva měsíce.

Poslanec Jiří Kobza pravděpodobně ve svém výroku vychází z dat společnosti Global Blue, která zprostředkovává turistům ze zemí mimo EU žádosti o vrácení DPH. Podle těchto dat průměrný čínský turista v roce 2017 utratil v českých obchodech 17 907 Kč.

V témže roce pak bylo podle dat (.xlsx) Českého statistického úřadu (ČSÚ) v ČR ubytováno 491 648 čínských turistů, z čehož nám vychází částka ‭8 803 940 736‬ Kč. Pokud bychom danou útratu vynásobili počtem čínských turistů z roku 2019, kterých bylo podle dat ČSÚ (.pdf) 612 048, dostaneme se na částku ‭10,96 mld. Kč. Pro zajímavost lze uvést, že někteří čínští turisté utrácí v Česku mnohem více než jiní. Například opět podle dat společnosti Global Blue utratili bohatí Číňané v Pařížské ulici v Praze za tamější luxusní zboží průměrně 47 000 Kč.

Zde je však nutné říci, že uvedené hodnoty o útratách v ČR jsou pouze odhadem. Podle jiných dat, tentokrát z průzkumu (.pdf, str. 11) agentury CzechTourism, utratil průměrný čínský turista při návštěvě České republiky 5 202 Kč/os./den. To při zohlednění počtu nocí (.xlsx) strávených v ČR znamená, že útraty čínských turistů se mohou pohybovat kolem 8 mld. Kč. Na tomto místě je však třeba upozornit, že ne celá tato částka byla utracena (.pdf, str. 11) na území ČR a z uvedených dat nelze zjistit, jaká část této sumy nedoputovala do ČR a zůstala např. čínským prostředníkům. Zároveň pak není zcela jasný ani počet nocí, které tu čínští turisté stráví. Zatímco data ČSÚ, na které odkazuje i CzechTourism, hovoří o cca 1,5 noci na 1 čínského turistu, jiná data CzechTourismu (.pdf, str. 11) mluví až o 3–4 nocích na 1 turistu. V případě, že by zde tedy Číňané strávili v průměru 3 noci, tedy 4 dny, byla celková výše jejich útraty cca 12,7 miliardy.

Závěrem tedy lze shrnout, že skutečná výše finančních prostředků utracených čínskými turisty v ČR není zřejmá. K dispozici jsou pouze odhady. Ty se pohybují v řádu několika jednotek miliard korun a legitimní odhad výše útraty čínských turistů v ČR se pohybuje, jak uvádí poslanec Kobza, kolem 10 mld. Kč. 

The Economist v rámci své The Economist Intelligence Unit (EIU) měří již od roku 2006 míru demokracie u 167 zemí světa. The Economist analyzuje 60 indikátorů spadajících do pěti různých kategorií: volební proces a pluralismus, fungování vlády, politická participace, politická kultura a občanské svobody.

Kromě číselného skóre a žebříčku index (.pdf) kategorizuje každou zemi do jednoho ze čtyř typů režimů: plné demokracie, demokracie s chybami a nedostatky, hybridní režimy a autoritářské režimy.

V úplné demokracii žije pouze 5,7 procenta světové populace (str. 3). Mezi lety 2006–2012 byla Česká republika mezi prvními dvaceti státy žebříčku, některé roky byla dokonce na lepší pozici než Velká Británie nebo Spojené státy. V roce 2013 se propadla na 21. místo a v roce 2014 vypadla z kategorie plně demokratických států (str. 18). Nyní je takzvanou demokracií s nedostatky (str. 10), stejně tak jako Tchaj-wan, který se ale posledních několik let umisťuje v žebříčku (.pdf, str. 18, 20) před Českou republikou.

Dodržování některých demokratických principů by se tedy mohlo zlepšit jak na Tchaj-wanu, tak v České republice. Nicméně Tchaj-wan je také nyní trvale zařazen mezi jednu z nejvíce svobodných a nejdemokratičtějších zemí na světě mezinárodními organizacemi jako jsou Freedom House či mezi země se svobodným tiskem podle organizace Reportéři bez hranic (pro srovnání Freedom House také zařazuje Českou republiku až za Tchaj-wanem). Podle Mezinárodního institutu pro demokracii a volební pomoc (IDEA) je demokracie na Tchaj-wanu na vysoké úrovni ve všech měřených faktorech (.pdf, str. 167) a je také vedle Švýcarska jedinou zemí s vysoce rozvinutou přímou demokracií (str. 25).

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, jelikož se Tchaj-wan umisťuje na předních místech indexů, které měří míru demokracie a svobody. Tchajwanská demokracie má sice své nedostatky, umisťuje se však v mezinárodním srovnání před Českou republikou (dle indexu EIU i Freedom House). O demokracii na Tchaj-wanu se Daniel Pawlas zmínil i v jiné části rozhovoru, pro duplicitu jsme druhý výrok neověřili samostatně, ale zahrnuli jsme ho do analýzy tohoto výroku.

Nejdříve upřesněme kontext (video, čas 11:20), ve kterém výrok zazněl. Poslanec Pawlas mluvil o cestě na Tchaj-wan, kterou chystá předseda Senátu Miloš Vystrčil. V této souvislosti tedy Daniel Pawlas prohlásil, že předseda Senátu jede na Tchaj-wan bránit demokracii a že Česká republika nemůže v mezinárodní politice sama příliš mnoho dosáhnout. V případě, že se nám některé přístupy Číny nelíbí, máme prý svůj postup koordinovat právě v rámci EU, která údajně vznikla právě jakožto protiváha světových velmocí na mezinárodním poli. Podstatou našeho hodnocení je tedy fakt, zda EU skutečně vznikla především proto, aby hájila práva svých členů na mezinárodním poli, resp. prosazovala jejich ideje v rámci zahraniční politiky.

O vzniku Evropské unie pak lze hovořit ve dvou rovinách. Zaprvé jako o postupné evropské integraci a vzniku Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1952, následně vytvoření Evropského hospodářského společenství a EURATOM v roce 1957. Tyto jednotlivé instituce byly postupně sjednocovány v Evropská společenství. V druhé rovině Evropská unie jako taková byla založena v roce 1992 Maastrichtskou smlouvou a později podstatně reformována Lisabonskou smlouvou (.pdf, str. 6), kdy Evropská unie nahradila do té doby fungující Evropská společenství a získala tím právní subjektivitu. Ta vytvořila hospodářský a politický systém stojící na třech pilířích – prvním z nich byla stávající Evropská společenství, druhým Společná bezpečnostní a zahraniční politika, třetím pilířem se stala spolupráce v oblasti spravedlnosti.

Nejdříve se zaměříme na vznik Evropské unie jakožto kontinuální proces integrace. První pohnutky k procesu evropské integrace a k vytvoření sjednocené Evropy, ať už v jakékoli podobě, byly motivované zejména mírem a bezpečností, ale i ekonomicky. Evropa zažila dvě světové války, které do značné míry vyvolal nacionalismus jednotlivých národů a států, a jedním ze základních cílů politiků uvažujících o sjednocení národů Evropy tak bylo předejít (.pdf, str. 8) podobnému vývoji do budoucna. Dalším důvodem byla ekonomická kooperace (.pdf, str. 11), která by vedla k výhodnějším podmínkám pro ekonomický růst všech zúčastněných států. Součástí ekonomické integrace byla i teze, že pokud státy budou ekonomicky provázané, nevyplatí se jim války vést.

Existovaly také další motivy (.pdf, str. 9, 10), kvůli kterým byla budoucí integrace (str. 34) Evropy pro některé státy zajímavá. USA a Velká Británie v ní viděly možnost omezení pokračující sovětské rozpínavosti (str. 202), Francie zase pokus vzdorovat rostoucí politické, ekonomické i kulturní hegemonii Spojených států a zapojením Německa zajištění neopakování války. Německo v integraci spatřovalo možnost zařadit se zpět mezi normální evropské země a podobně také Itálie, hledala možnost jak udělat tlustou čáru za fašistickou minulostí a překonat hrozbu komunismu v současnosti. Jako více méně vedlejší dopad evropské integrace byl považován fakt, že Evropa spojená do jednoho silného celku mohla mít možnost být mezinárodně více slyšet než jako rozdrobené státy.

V rámci zmíněné Maastrichtské smlouvy pak vznikla mimo jiné i Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP), která má směřovat k hlubší integraci států také v této oblasti – Evropská unie má tak možnost zaujímat společné postoje, případně vyhlašovat společné akce – civilní i vojenské. Hlasování o společných postojích a akcích probíhá jednomyslně s možností konstruktivní neúčasti. Pro státy byla tato rozhodnutí závazná, avšak nebyla vynutitelná.

Podstatnou změnu ve fungování Evropské unie pak představuje Lisabonská smlouva. Tou, jak již bylo řečeno v úvodu, byla zrušena Evropská společenství, jež byla plně nahrazena Evropskou unií, která tak získává právní subjektivitu. Hlavní motivací pro její přijetí však opět nebylo vytvoření protiváhy světovým velmocem. Jako hlavní důvod je zmiňována především větší akceschopnost a zefektivnění (.pdf, str. 8). Dalšími deklarovanými cíli je pak větší demokratičnost a transparentnost či větší důraz na práva občanů. Mezi těmito cíli se však opět objevuje i ukotvení Evropské unie jakožto globálního aktéra.

Co se týče zahraniční působnosti Unie, také zde je nejdůležitější zahraniční prosazování obchodních zájmů. Dle čl. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) má Unie výlučnou pravomoc v oblasti společné obchodní politiky. Do této oblasti přitom dle druhého odstavce čl. 3 spadá i uzavírání mezinárodních smluv. Proces jejich uzavírání je pak upřesněn v čl. 207 SFEU. Unii při sjednávání dohod zastupuje Komise, přičemž k zahájení jednání o mezinárodní smlouvě potřebuje souhlas Rady. K udělení souhlasu pak stačí kvalifikovaná většina.

V případě společné zahraniční politiky, které se výrok týká, je však postup rozdílný. Dle čl. 24 Smlouvy o Evropské unii (SEU, .pdf, str. 30) rozhodují o zahraniční politice Evropská rada a Rada EU. K přijetí jakéhokoliv opatření je přitom nutná jednomyslnost. Článek 25 SEU pak vymezuje, jakých opatření může Unie při provádění zahraniční politiky využít.

Z tohoto je patrné, že i Lisabonská smlouva (SEU a SFEU) vnímá hlavní roli Unie především v rovině společné obchodní politiky, ve které se uplatní hlasování kvalifikovanou většinou, což umožňuje větší akceschopnost Unie v této oblasti. Naopak v oblasti zahraniční politiky je stále nutný jednomyslný souhlas všech členských států a nástroje provádění zahraniční politiky jsou omezeny. 

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Přestože je totiž lepší pozice na mezinárodní scéně skutečně jedním z důvodů především pozdějších fází evropské integrace, potažmo vzniku EU jako takové, nemůžeme říci, že by EU vznikla právě proto, aby na mezinárodní scéně hájila práva členských států či vedla s jinými státy politický dialog. Ač je to oblast, které se Unie již od 90. let také věnuje. To je zjevné i z nastavení vnitřních procesů Unie, ve kterých je kvalifikovaná většina, zajišťující vetší akceschopnost, a tudíž i konkurenceschopnost, uplatňována pouze v případě společné obchodní politiky. Vedle toho zahraniční politika stále zůstává poměrně rigidním aspektem EU, když je v této oblasti nutné veškerá opatření schválit jednomyslně, což v případě 27 suverénních členských států s vlastními zahraničně politickými zájmy není vždy snadné.

Výrok navazuje na otázku moderátora diskuse vztahující se k reakci vlády na chování čínského ambasadora Čang Ťien-mina. Moderátor Moravec uvádí dva konkrétní příklady takového chování, jak jeho vystupování vůči Senátu, tak i k premiérovi Andreji Babišovi.

Komunikací k Senátu se zřejmě myslí dokument vypracovaný čínským velvyslanectvím v Praze, který byl zaslán na Pražský hrad, kde byl následně předán tehdejšímu předsedovi Senátu Kuberovi, a který obsahuje nedoporučení plánované cesty na Tchaj-wan. Ministr Petříček se k tomuto tématu vyjádřil dříve v rozhovoru pro pořad Interview ČT24. Podle jeho slov jednal o dopise na čínské ambasádě jeho náměstek, přičemž během jednání se „jasně ohradil proti formě i obsahu dokumentu“. K samotnému dopisu dále ministr Petříček uvádí, že ač se mu jeho obsah nelíbí, tak nejde o oficiální formu diplomatické komunikace. Fakt, že náměstek ministra zahraničí s čínským velvyslancem skutečně jednal, pak potvrzuje ČTK.

Další schůzkou může být setkání premiéra Babiše a čínského velvyslance Čang Ťien-mina z prosince 2018. Premiér se sešel s čínským velvyslancem za účelem projednat otázku udělení bezpečnostní prověrky pro čínské firmy Huawei a ZTE. Čínské velvyslanectví však po schůzce v tiskové zprávě vydalo dle premiéra nepravdivé prohlášení. Zápis zveřejněný Čínskou ambasádou najdete například zde. V reakci na to premiér prohlásil, že s čínským velvyslancem již jednat nebude a přenechává jednání právě ministru Petříčkovi. Petříček se pak dle médií sešel se zástupci čínského velvyslanectví, kdy tlumočil český postoj a požadoval smazání facebookového příspěvku, ve kterém čínská ambasáda schůzku s premiérem Babišem popisovala. Co se týče pozdějších schůzek, jejichž záznamy se měly objevit v médiích, můžeme zmínit například popis schůzky mezi zástupci Ministerstva zahraničí a čínským velvyslancem ze 6. května, který přinesl Deník N. Předmětem této schůzky byl zejména agresivnější přístup čínské diplomacie vůči Česku, např. ohledně Tchaj-wanu.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť je pravda že vláda, respektive Ministerstvo zahraničí s čínským velvyslancem opakovaně probíralo česko-tchajwanské vztahy nebo dopis doručený Jaroslavu Kuberovi. Zároveň se pak několikrát záznamy z těchto schůzek objevily v médiích.