Přehled ověřených výroků

Poslanec Jiří Kobza pravděpodobně ve svém výroku vychází z dat společnosti Global Blue, která zprostředkovává turistům ze zemí mimo EU žádosti o vrácení DPH. Podle těchto dat průměrný čínský turista v roce 2017 utratil v českých obchodech 17 907 Kč.

V témže roce pak bylo podle dat (.xlsx) Českého statistického úřadu (ČSÚ) v ČR ubytováno 491 648 čínských turistů, z čehož nám vychází částka ‭8 803 940 736‬ Kč. Pokud bychom danou útratu vynásobili počtem čínských turistů z roku 2019, kterých bylo podle dat ČSÚ (.pdf) 612 048, dostaneme se na částku ‭10,96 mld. Kč. Pro zajímavost lze uvést, že někteří čínští turisté utrácí v Česku mnohem více než jiní. Například opět podle dat společnosti Global Blue utratili bohatí Číňané v Pařížské ulici v Praze za tamější luxusní zboží průměrně 47 000 Kč.

Zde je však nutné říci, že uvedené hodnoty o útratách v ČR jsou pouze odhadem. Podle jiných dat, tentokrát z průzkumu (.pdf, str. 11) agentury CzechTourism, utratil průměrný čínský turista při návštěvě České republiky 5 202 Kč/os./den. To při zohlednění počtu nocí (.xlsx) strávených v ČR znamená, že útraty čínských turistů se mohou pohybovat kolem 8 mld. Kč. Na tomto místě je však třeba upozornit, že ne celá tato částka byla utracena (.pdf, str. 11) na území ČR a z uvedených dat nelze zjistit, jaká část této sumy nedoputovala do ČR a zůstala např. čínským prostředníkům. Zároveň pak není zcela jasný ani počet nocí, které tu čínští turisté stráví. Zatímco data ČSÚ, na které odkazuje i CzechTourism, hovoří o cca 1,5 noci na 1 čínského turistu, jiná data CzechTourismu (.pdf, str. 11) mluví až o 3–4 nocích na 1 turistu. V případě, že by zde tedy Číňané strávili v průměru 3 noci, tedy 4 dny, byla celková výše jejich útraty cca 12,7 miliardy.

Závěrem tedy lze shrnout, že skutečná výše finančních prostředků utracených čínskými turisty v ČR není zřejmá. K dispozici jsou pouze odhady. Ty se pohybují v řádu několika jednotek miliard korun a legitimní odhad výše útraty čínských turistů v ČR se pohybuje, jak uvádí poslanec Kobza, kolem 10 mld. Kč. 

The Economist v rámci své The Economist Intelligence Unit (EIU) měří již od roku 2006 míru demokracie u 167 zemí světa. The Economist analyzuje 60 indikátorů spadajících do pěti různých kategorií: volební proces a pluralismus, fungování vlády, politická participace, politická kultura a občanské svobody.

Kromě číselného skóre a žebříčku index (.pdf) kategorizuje každou zemi do jednoho ze čtyř typů režimů: plné demokracie, demokracie s chybami a nedostatky, hybridní režimy a autoritářské režimy.

V úplné demokracii žije pouze 5,7 procenta světové populace (str. 3). Mezi lety 2006–2012 byla Česká republika mezi prvními dvaceti státy žebříčku, některé roky byla dokonce na lepší pozici než Velká Británie nebo Spojené státy. V roce 2013 se propadla na 21. místo a v roce 2014 vypadla z kategorie plně demokratických států (str. 18). Nyní je takzvanou demokracií s nedostatky (str. 10), stejně tak jako Tchaj-wan, který se ale posledních několik let umisťuje v žebříčku (.pdf, str. 18, 20) před Českou republikou.

Dodržování některých demokratických principů by se tedy mohlo zlepšit jak na Tchaj-wanu, tak v České republice. Nicméně Tchaj-wan je také nyní trvale zařazen mezi jednu z nejvíce svobodných a nejdemokratičtějších zemí na světě mezinárodními organizacemi jako jsou Freedom House či mezi země se svobodným tiskem podle organizace Reportéři bez hranic (pro srovnání Freedom House také zařazuje Českou republiku až za Tchaj-wanem). Podle Mezinárodního institutu pro demokracii a volební pomoc (IDEA) je demokracie na Tchaj-wanu na vysoké úrovni ve všech měřených faktorech (.pdf, str. 167) a je také vedle Švýcarska jedinou zemí s vysoce rozvinutou přímou demokracií (str. 25).

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, jelikož se Tchaj-wan umisťuje na předních místech indexů, které měří míru demokracie a svobody. Tchajwanská demokracie má sice své nedostatky, umisťuje se však v mezinárodním srovnání před Českou republikou (dle indexu EIU i Freedom House). O demokracii na Tchaj-wanu se Daniel Pawlas zmínil i v jiné části rozhovoru, pro duplicitu jsme druhý výrok neověřili samostatně, ale zahrnuli jsme ho do analýzy tohoto výroku.

Nejdříve upřesněme kontext (video, čas 11:20), ve kterém výrok zazněl. Poslanec Pawlas mluvil o cestě na Tchaj-wan, kterou chystá předseda Senátu Miloš Vystrčil. V této souvislosti tedy Daniel Pawlas prohlásil, že předseda Senátu jede na Tchaj-wan bránit demokracii a že Česká republika nemůže v mezinárodní politice sama příliš mnoho dosáhnout. V případě, že se nám některé přístupy Číny nelíbí, máme prý svůj postup koordinovat právě v rámci EU, která údajně vznikla právě jakožto protiváha světových velmocí na mezinárodním poli. Podstatou našeho hodnocení je tedy fakt, zda EU skutečně vznikla především proto, aby hájila práva svých členů na mezinárodním poli, resp. prosazovala jejich ideje v rámci zahraniční politiky.

O vzniku Evropské unie pak lze hovořit ve dvou rovinách. Zaprvé jako o postupné evropské integraci a vzniku Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1952, následně vytvoření Evropského hospodářského společenství a EURATOM v roce 1957. Tyto jednotlivé instituce byly postupně sjednocovány v Evropská společenství. V druhé rovině Evropská unie jako taková byla založena v roce 1992 Maastrichtskou smlouvou a později podstatně reformována Lisabonskou smlouvou (.pdf, str. 6), kdy Evropská unie nahradila do té doby fungující Evropská společenství a získala tím právní subjektivitu. Ta vytvořila hospodářský a politický systém stojící na třech pilířích – prvním z nich byla stávající Evropská společenství, druhým Společná bezpečnostní a zahraniční politika, třetím pilířem se stala spolupráce v oblasti spravedlnosti.

Nejdříve se zaměříme na vznik Evropské unie jakožto kontinuální proces integrace. První pohnutky k procesu evropské integrace a k vytvoření sjednocené Evropy, ať už v jakékoli podobě, byly motivované zejména mírem a bezpečností, ale i ekonomicky. Evropa zažila dvě světové války, které do značné míry vyvolal nacionalismus jednotlivých národů a států, a jedním ze základních cílů politiků uvažujících o sjednocení národů Evropy tak bylo předejít (.pdf, str. 8) podobnému vývoji do budoucna. Dalším důvodem byla ekonomická kooperace (.pdf, str. 11), která by vedla k výhodnějším podmínkám pro ekonomický růst všech zúčastněných států. Součástí ekonomické integrace byla i teze, že pokud státy budou ekonomicky provázané, nevyplatí se jim války vést.

Existovaly také další motivy (.pdf, str. 9, 10), kvůli kterým byla budoucí integrace (str. 34) Evropy pro některé státy zajímavá. USA a Velká Británie v ní viděly možnost omezení pokračující sovětské rozpínavosti (str. 202), Francie zase pokus vzdorovat rostoucí politické, ekonomické i kulturní hegemonii Spojených států a zapojením Německa zajištění neopakování války. Německo v integraci spatřovalo možnost zařadit se zpět mezi normální evropské země a podobně také Itálie, hledala možnost jak udělat tlustou čáru za fašistickou minulostí a překonat hrozbu komunismu v současnosti. Jako více méně vedlejší dopad evropské integrace byl považován fakt, že Evropa spojená do jednoho silného celku mohla mít možnost být mezinárodně více slyšet než jako rozdrobené státy.

V rámci zmíněné Maastrichtské smlouvy pak vznikla mimo jiné i Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP), která má směřovat k hlubší integraci států také v této oblasti – Evropská unie má tak možnost zaujímat společné postoje, případně vyhlašovat společné akce – civilní i vojenské. Hlasování o společných postojích a akcích probíhá jednomyslně s možností konstruktivní neúčasti. Pro státy byla tato rozhodnutí závazná, avšak nebyla vynutitelná.

Podstatnou změnu ve fungování Evropské unie pak představuje Lisabonská smlouva. Tou, jak již bylo řečeno v úvodu, byla zrušena Evropská společenství, jež byla plně nahrazena Evropskou unií, která tak získává právní subjektivitu. Hlavní motivací pro její přijetí však opět nebylo vytvoření protiváhy světovým velmocem. Jako hlavní důvod je zmiňována především větší akceschopnost a zefektivnění (.pdf, str. 8). Dalšími deklarovanými cíli je pak větší demokratičnost a transparentnost či větší důraz na práva občanů. Mezi těmito cíli se však opět objevuje i ukotvení Evropské unie jakožto globálního aktéra.

Co se týče zahraniční působnosti Unie, také zde je nejdůležitější zahraniční prosazování obchodních zájmů. Dle čl. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) má Unie výlučnou pravomoc v oblasti společné obchodní politiky. Do této oblasti přitom dle druhého odstavce čl. 3 spadá i uzavírání mezinárodních smluv. Proces jejich uzavírání je pak upřesněn v čl. 207 SFEU. Unii při sjednávání dohod zastupuje Komise, přičemž k zahájení jednání o mezinárodní smlouvě potřebuje souhlas Rady. K udělení souhlasu pak stačí kvalifikovaná většina.

V případě společné zahraniční politiky, které se výrok týká, je však postup rozdílný. Dle čl. 24 Smlouvy o Evropské unii (SEU, .pdf, str. 30) rozhodují o zahraniční politice Evropská rada a Rada EU. K přijetí jakéhokoliv opatření je přitom nutná jednomyslnost. Článek 25 SEU pak vymezuje, jakých opatření může Unie při provádění zahraniční politiky využít.

Z tohoto je patrné, že i Lisabonská smlouva (SEU a SFEU) vnímá hlavní roli Unie především v rovině společné obchodní politiky, ve které se uplatní hlasování kvalifikovanou většinou, což umožňuje větší akceschopnost Unie v této oblasti. Naopak v oblasti zahraniční politiky je stále nutný jednomyslný souhlas všech členských států a nástroje provádění zahraniční politiky jsou omezeny. 

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Přestože je totiž lepší pozice na mezinárodní scéně skutečně jedním z důvodů především pozdějších fází evropské integrace, potažmo vzniku EU jako takové, nemůžeme říci, že by EU vznikla právě proto, aby na mezinárodní scéně hájila práva členských států či vedla s jinými státy politický dialog. Ač je to oblast, které se Unie již od 90. let také věnuje. To je zjevné i z nastavení vnitřních procesů Unie, ve kterých je kvalifikovaná většina, zajišťující vetší akceschopnost, a tudíž i konkurenceschopnost, uplatňována pouze v případě společné obchodní politiky. Vedle toho zahraniční politika stále zůstává poměrně rigidním aspektem EU, když je v této oblasti nutné veškerá opatření schválit jednomyslně, což v případě 27 suverénních členských států s vlastními zahraničně politickými zájmy není vždy snadné.

Výrok navazuje na otázku moderátora diskuse vztahující se k reakci vlády na chování čínského ambasadora Čang Ťien-mina. Moderátor Moravec uvádí dva konkrétní příklady takového chování, jak jeho vystupování vůči Senátu, tak i k premiérovi Andreji Babišovi.

Komunikací k Senátu se zřejmě myslí dokument vypracovaný čínským velvyslanectvím v Praze, který byl zaslán na Pražský hrad, kde byl následně předán tehdejšímu předsedovi Senátu Kuberovi, a který obsahuje nedoporučení plánované cesty na Tchaj-wan. Ministr Petříček se k tomuto tématu vyjádřil dříve v rozhovoru pro pořad Interview ČT24. Podle jeho slov jednal o dopise na čínské ambasádě jeho náměstek, přičemž během jednání se „jasně ohradil proti formě i obsahu dokumentu“. K samotnému dopisu dále ministr Petříček uvádí, že ač se mu jeho obsah nelíbí, tak nejde o oficiální formu diplomatické komunikace. Fakt, že náměstek ministra zahraničí s čínským velvyslancem skutečně jednal, pak potvrzuje ČTK.

Další schůzkou může být setkání premiéra Babiše a čínského velvyslance Čang Ťien-mina z prosince 2018. Premiér se sešel s čínským velvyslancem za účelem projednat otázku udělení bezpečnostní prověrky pro čínské firmy Huawei a ZTE. Čínské velvyslanectví však po schůzce v tiskové zprávě vydalo dle premiéra nepravdivé prohlášení. Zápis zveřejněný Čínskou ambasádou najdete například zde. V reakci na to premiér prohlásil, že s čínským velvyslancem již jednat nebude a přenechává jednání právě ministru Petříčkovi. Petříček se pak dle médií sešel se zástupci čínského velvyslanectví, kdy tlumočil český postoj a požadoval smazání facebookového příspěvku, ve kterém čínská ambasáda schůzku s premiérem Babišem popisovala. Co se týče pozdějších schůzek, jejichž záznamy se měly objevit v médiích, můžeme zmínit například popis schůzky mezi zástupci Ministerstva zahraničí a čínským velvyslancem ze 6. května, který přinesl Deník N. Předmětem této schůzky byl zejména agresivnější přístup čínské diplomacie vůči Česku, např. ohledně Tchaj-wanu.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť je pravda že vláda, respektive Ministerstvo zahraničí s čínským velvyslancem opakovaně probíralo česko-tchajwanské vztahy nebo dopis doručený Jaroslavu Kuberovi. Zároveň se pak několikrát záznamy z těchto schůzek objevily v médiích.

Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (nikoli vztazích, jak uvádí ministr Petříček) je součástí našeho právního řádu. Upravuje řadu povinností, které se vztahují na jednotlivé diplomaty i na státy, které tyto diplomaty vysílají a přijímají. Diplomaté tak například musí dbát zákonů přijímajícího státu a nesmí se vměšovat do jeho vnitřních záležitostí. Diplomat také nesmí provozovat žádnou činnost nebo zaměstnání, které by vedlo k osobnímu prospěchu.

Klíčový pro hodnocení daného výroku je však článek 9 dané úmluvy. Ten říká, že:

„1. Přijímající stát může kdykoliv a bez povinnosti uvést důvody pro své rozhodnutí oznámit vysílajícímu státu, že šéf mise nebo kterýkoliv člen diplomatického personálu mise je persona non grata anebo že kterýkoliv jiný člen personálu mise je nepřijatelný. V takovém případě vysílající stát podle okolností buď odvolá tuto osobu anebo ukončí její funkci na misi. Osoba může být prohlášena za non grata nebo za nepřijatelnou předtím, než vstoupila na území přijímajícího státu.

2. Jestliže vysílající stát odmítne nebo opomene v rozumné době vyhovět povinnosti podle odstavce 1 tohoto článku, přijímající stát může odmítnout uznat dotyčnou osobu za člena mise.“

Vídeňská úmluva tak dává přijímacímu státu výslovně právo oznámit vysílajícímu státu, že odmítá dále uznávat daného diplomata za člena zastupitelské mise (https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1964-157#f2703329">článek 43), a to bez udání důvodů. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok ministra Petříčka jako nepravdivý.

Závěrem dodejme, že jednotlivá média se tématu vyhoštění diplomatů jiných států z České republiky opakovaně věnují a upozorňují v této souvislosti zejména na diplomaty Ruska a Číny.

Čínské velvyslanectví předalo v lednu Hradu dokument, v němž hrozilo trestem tehdejšímu předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi a českým firmám v Číně, pokud se uskuteční Kuberova plánovaná cesta na Tchaj-wan. 

Tento výhrůžný dokument, který byl doplněný přípisem Pražského hradu, byl nalezen mezi věcmi Jaroslava Kubery po jeho smrti. Byť dokument není podepsán a nemá pro dopis obvyklou formu, je opatřen označením odesílatele a adresáta, a tudíž jej lze za dopis v širším smyslu slova považovat.

O tom, že dopis vlastním přípisem podpořila Kancelář prezidenta republiky, informoval web Aktuálně.cz, který má celý dokument k dispozici. Samotný dokument vytvořený čínskou ambasádou v Praze má jednu stranu. Dopis je nezvykle explicitní a chybí mu jakékoliv zdvořilostní formality. V hlavičce dopisu se nachází logo ambasády a jako adresát je uvedena Kancelář prezidenta republiky.

K dopisu se vyjádřil i vedoucí kanceláře předsedy Senátu Petr Kostka: „Na tom dopise je zvláštní, že šel přes hradní podatelnu, protože takové dokumenty přes podatelnu nechodí. Dikce toho dopisu je neobvyklá – diplomatický jazyk vypadá jinak. Věta ‚návštěva Tchaj-wanu předsedou Kuberou‘ by vypadala v diplomatickém oficiálním dopise jinak. Bylo by v něm napsáno ‚předsedou Senátu Jaroslavem Kuberou‘. Celý ten dokument má nekulturní dikci.“ Dále pak mimo jiné dodává, že dopis psala čínská strana, protože má jejich razítko.

EU má v plánu se v září na summitu domluvit s Čínou na komplexní investiční dohodě, tato dohoda by dle plánu EU měla narovnávat podmínky pro obě strany. Podle jiného vyjádření jsou zástupci Unie odhodláni dojednat investiční dohodu do konce roku 2020. Až bude uzavřena, má na ni navazovat nová dohoda o volném obchodu mezi Čínou a EU.

O této dohodě se jedná už od roku 2013, důvod je velký nepoměr vývozu a dovozu z Číny v minulých letech. Vztahy s Čínou a jejich cíle pak shrnuje následující příručka (.pdf, str. 1–6). Nevyrovnanost obchodní bilance skutečně patří mezi jeden z hlavních důvodů a zároveň cílů diplomatických jednání mezi Evropskou unií a Čínou, problémem je i uzavřenost Čínského trhu pro evropské investory. EU je zároveň připravena debatovat s Čínou o ochraně lidských práv či ochraně klimatu.

V roce 2016 Česká republika a Čína navázaly dohodu o strategickém partnerství, kde jsou lidská práva zmíněná v bodu X: „Obě strany potvrdily společný závazek ve věci podpory a ochrany lidských práv na základě rovnosti a vzájemné úcty.“ Která ze stran takové ujednání do dohody prosadila, však není jasné. V bodě XV se pak obě strany zavazují dodržovat zásady Charty OSN: „Obě strany zastávají názor, že účely a zásady Charty Organizace spojených národů musejí být dodržovány, a jsou připraveny posilovat kontakty a spolupráci v OSN a jiných mezinárodních organizacích. Zavazují se společně prosazovat mezinárodní a regionální mír, bezpečnost, lidská práva a rozvoj a podporovat mezinárodní spolupráci a mírové urovnání mezinárodních sporů, jež by mohly ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost.“

K ochraně lidský práv a svobod jakožto k jednomu z cílů české zahraniční politiky se oficiálně hlásí i české velvyslanectví v Pekingu. Pravidelně se například zapojuje do programu v rámci Mezinárodního dne proti homofobii (2019, 2020). Lidskoprávního dialogu s Čínou se pak Česko účastní i v rámci Evropské unie (2017, 2018, 2019), kde byla řešena témata politických vězňů, náboženské svobody, národnostních menšin (speciálně v Tibetu a Sin-ťiangu) či práva žen. V roce 2019 se česká diplomacie také přidala k prohlášení delegace EU v Číně o porušování lidských práv v rámci výročí přijetí Deklarace lidských práv. Ministři zahraničí pak v květnu 2020 řešili i přístup Číny k Hongkongu, výsledkem byla tisková zpráva, která nad současnou situací vyjádřila hluboké znepokojení.

Na podzim 2018 navštívil Čínu ministr zahraničí Petříček. Při schůzce se svým čínským protějškem Wangem Yi zdůrazňoval právě i otázku lidských práv: „Skutečné partnerství mezi státy by se nemělo vyhýbat otevřenému projednávání jakýchkoliv témat včetně lidských práv.“

Mnozí čeští politici ale zastávají opačný názor, nejhlasitěji prezident Zeman. Předchozí velvyslanec Bedřich Kopecký byl z Číny na jaře 2019 odvolán, nedokončil tak obvyklý čtyřletý velvyslanecký mandát, který mu měl končit na jaře 2020. V roce 2017 připojil Kopecký svůj podpis pod dopis diplomatů adresovaný čínskému ministru bezpečnosti Kuo Šeng-kchunovi, který apeloval na dodržování lidských práv. To vyvolalo velmi negativní reakci prezidenta, který problematiku lidských práv v Číně obecně vnímá spíše jako podřadnou ekonomické a obchodní spolupráci. Při své návštěvě Číny v roce 2014 se například prezident Zeman vyjádřil ve smyslu, že nepřijel Čínu učit lidská práva, ale naopak navázat hlubší obchodní spolupráci. V loňském roce upozornil české diplomaty, že „žvanění o lidských právech je neproduktivní“, protože taková kritika může poškozovat cestovní ruch či ekonomickou spolupráci.

Souhrnně tedy můžeme říci, že česká politika nevystupuje v oblasti prosazování lidských práv zcela jednotně. Výrok ale přesto hodnotíme jako pravdivý, protože česká diplomacie toto téma ve vztazích s Čínou opakovaně vznáší. Prezident Zeman je sice významnou výjimkou, ale za zahraniční politiku odpovídá vláda jako vrcholný orgán výkonné moci. Vláda, Ministerstvo zahraničí i velvyslanectví v Pekingu se k politice prosazování lidských práv hlásí.

Čínské velvyslanectví předalo v lednu Hradu dokument, v němž hrozilo trestem tehdejšímu předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi a českým firmám v Číně, pokud se uskuteční jeho plánovaná cesta na Tchaj-wan.

Tento výhrůžný dokument, který byl doplněný přípisem Pražského hradu, byl nalezen mezi věcmi Jaroslava Kubery po jeho smrti.

Samotný dokument vytvořený čínskou ambasádou v Praze má jednu stranu. V hlavičce dokumentu, který není podepsán, se nachází logo ambasády a jako adresát je uvedena Kancelář prezidenta republiky, razítko z podatelny Hradu potvrzuje jeho převzetí. Byť dokument není podepsán a nemá pro dopis obvyklou formu, je opatřen označením odesílatele a adresáta, a tudíž jej lze za dopis v širším smyslu slova považovat.

Pokud však chceme poslat oficiální dopis prezidentu České republiky, jako adresa se uvádí Kancelář prezidenta republiky, která je uvedena i na osobních stránkách současného prezidenta Miloše Zemana. Adresátem tedy není přímo prezident republiky. Pokud dopis doručujeme přímo na podatelnu, ne poštou, celá adresa není nutná a stačí pouze stručné označení adresáta. Proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Vynuceným přesunem technologického know-how nějaké firmy je myšlena ta situace, kdy daná firma chce podnikat na území jiného státu a je jí to umožněno jen za podmínky, že stát, na jehož území firma hodlá podnikat, obdrží technologické know-how firmy. K takovýmto praktikám dochází velmi často v Číně. Pokud zde chtějí nějaké zahraniční firmy podnikat, je jim nabídnuto partnerství s nějakou čínskou firmou, a to za podmínky, že se čínská firma dozví jejich technologické know-how.

Nucený přesun technologií je dlouhodobým a diskutovaným problémem obchodu například mezi Čínou a Spojenými státy. Ty na tom prodělávají, protože tak dochází k vytlačování amerických produktů, je tedy omezován americký dovoz a Čína Americe „své“ produkty nabízí zpět, a to za nižší cenu.

Na summitu (.pdf, str. 4) v Bruselu v roce 2019 se Evropská unie i Čína shodly, že „by nemělo docházet k nucenému přesunu technologií“. Téhož roku čínská vláda schválila nový zákon týkající se zahraničních investic. Tento „nový zákon ruší povinnost zahraničních firem předávat technologické know-how čínským partnerům“ a je účinný od 1. ledna 2020.

Zatím však není možné s jistotou říct, že se Čína svých závazků bude držet. Zahraniční právníci také uvádí, že „nová pravidla mají značné mezery“ a že „dávají čínským regulačním orgánům široký prostor pro takové jednání, které uznají za vhodné“.

Obecně je také pravdou, že evropské podniky se setkávají při obchodování v Číně či s čínskými partnery s mnohými dalšími překážkami, jako jsou diskriminační zákony a praktiky, které vedou k zvýhodňování čínských společností na úkor těch evropských. Problematiku by měla řešit tzv. Komplexní dohoda o investicích (CAI) mezi Čínou a EU. Ta ale zůstává od roku 2014 stále v nedohlednu.