Přehled ověřených výroků

Místopředseda zahraničního výboru Jiří Kobza zde reaguje na návrh vlády podpořit leteckou společnost Smartwings, do které od roku 2017 patří také České aerolinie.

V roce 2013 odkoupila společnost Korean Air část státního podílu v Českých aeroliniích ve výši 44 %, a to za 67,5 milionu korun. V roce 2017 přešly České aerolinie zcela do soukromých rukou. Společnost Smartwings (tehdy pod názvem Travel Service, která už v té době vlastnila 34% podíl) odkoupila 44% podíl vlastněný společností Korean Air a zbývajících 19,7 % vlastněných státem. Zbývající dvouprocentní podíl vlastní Česká pojišťovna.

Jiří Kobza bohužel nespecifikuje o jakém typu Boeingu a jakém konkrétním motoru hovoří, a je tak problematické porovnat jeho cenu s cenou podílu v ČSA. České aerolinie v současné době vlastní pět různých druhů letadel, z toho pouze jeden Boeing, konkrétně typ 737-800. Podařilo se nám zjistit, že pro tento typ Boeingu se používá motor CFM56-7B. Společnost CFM International prodává jeden kus přibližně za 11 milionu dolarů, tj. asi 264 milionů korun.

Vláda na začátku letošního dubna avizovala, že by stát mohl vstoupit do některých klíčových podniků, které se v souvislosti s pandemií dostaly do problémů. Ministryně financí Alena Schillerová se v polovině dubna 2020 k situaci vyjádřila následovně: „Bylo by nejlepší je (ČSA) koupit. Ale je tam už také nějaký zahraniční strategický partner, což vidím jako problém. Musíme se o tom bavit.“

Dne 15. května v rozhovoru pro Českou televizi ministr průmyslu a obchodu a ministr dopravy Karel Havlíček uvedl (video, čas 1:44), že by stát mohl ve společnosti Smartwings koupit až 100% podíl. „Je to otázka investice, která se může navrátit. Logika je dát dnes zdroje a v určité době ji prodat a lze na tom i vydělat.“

K takovému postupu se kriticky vyjádřila opozice. Miroslav Kalousek na svém Twitteru například uvedl, že „neexistuje žádný důvod, proč by se stát měl angažovat víc než u jiných firem“. Pirátský poslanec Jan Lipavský pak ve twitterovém příspěvku napsal, že „pro český stát je jednoznačně výhodnější usilovat pouze o ochrannou známku ČSA a s ní spojená práva na lety do Ruska. Nic víc“. 

Neexistuje žádný důvod, proč by se stát měl angažovat víc, než u jiných firem. Smartwings má k dispozici programy Antivirus, Covid a kapitál svých akcionářů, jako všichni ostatní. Nákup by byl drahý i zadarmo. Zanamenal by přebrání miliardových závazků. https://t.co/U7p414QXuz

— Miroslav Kalousek (@kalousekm) May 16, 2020

O majetkový vstup státu do společnosti nemá zájem ani samotná společnost Smartwings. K návrhu vydala následující prohlášení: „Společnost Smartwings prohlašuje, že nemá a nikdy neměla zájem o vstup státu do společnosti Smartwings. Nic takového od vedení společnosti nikdy nezaznělo." Ministr Karel Havlíček v návaznosti na toto prohlášení uvedl: „Vždy jsme jednali o tom, že nejlepší variantou je vyřešení situace stávajícími vlastníky, poté běžné nástroje podpory typu záruk a úvěrů. Kapitálový vstup je vždy až poslední varianta, ale my chceme být připraveni na všechny možnosti.“

Pomoc Českým aeroliniím podporuje i ministr vnitra Jan Hamáček: „V případě, že by České aerolinie (ČSA) zkrachovaly, stát by na dávkách a podpoře vyplatil zhruba 1,2 miliardy korun. Pokud nechceme, abychom vyplatili 1,2 miliardy, musíme najít řešení.“

Po jednání s prezidentem Milošem Zemanem a jeho expertním týmem uvedl ministr Havlíček, že by mohla letecká společnost Smartwings dostat státní záruky ve výši 500 až 900 miliónů a podporu až 1,6 miliardy korun. Jednou z podmínek je, že se firma Smartwings přejmenuje na České aerolinie (ČSA). Mezi další podmínky patří podle Havlíčka, „aby se udrželi lidé, aby posílila značka ČSA a aby se garantovalo, že zdroje zůstanou ve firmě“.

Stát v roce 2013 prodal 44% podíl v Českých aeroliniích soukromé společnosti Korean Air, a to za částku 67,6 milionu korun. V současné době probíhá jednání o tom, zda a jakou formou stát podpoří společnost Smartwings (pod kterou České aerolinie patří). Jako jednu z podmínek pro poskytnutí podpory uvedl ministr Karel Havlíček to, že se firma přejmenuje na České aerolinie (ČSA). Pokud jde o cenu jednoho motoru, máme za to, že Jiří Kobza hovoří v nadsázce, kterou upozorňuje na to, že stát prodal svůj podíl příliš levně. Navíc nemůžeme přesně určit, o jakém konkrétním motoru ve výroku hovoří. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

O případném odkoupení části, či celé společnosti Smartwings státem se mluví již déle. Co se týče vysokých představitelů ČSSD, k dané věci se vyjádřila v dubnu ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Prohlásila, že pokud by stát měl do Smartwings vstoupit, měl by tento vstup být kapitálový, tedy získáním podílu ve společnosti. Dodala však, že o celé věci bude ještě debatovat vláda.

Dne 16. května prohlásil místopředseda ČSSD Roman Onderka, že společnost Smartwings rozhodně nelze považovat za strategický podnik a vstup státu do společnosti je až tím posledním možným řešením. Druhý den, 17. května, prohlásil Jan Hamáček, že odkoupení Smartwings není na stole. Tvrdil, že společnost Smartwings má využít podpůrné programy, které nabízí stát, jako např. kurzarbeitový program Antivirus.

O necelý měsíc později, 15. června, předseda Hamáček upravil své předchozí vyjádření o možné pomoci společnosti Smartwings. Prohlásil, že případná pomoc by mohla být ve formě státní půjčky zmíněné firmě. Rovněž uvedl, že o odkoupení společnosti státem se již nemluví, a dodal, že případná podpora nezaměstnaných po krachu firmy by stát vyšla na více peněz než zmiňovaná půjčka. Smartwings by stát mohl v půjčkách a zárukách poskytnout až 900 milionů.

Mezi vyjádřeními vysokých představitelů ČSSD tak nenajdeme podporu majetkového vstupu státu do společnosti Smartwings. Za klíčové pak lze považovat vystoupení předsedy ČSSD Hamáčka, který odmítl opakovaně odkup společnosti Smartwings a preferuje jinou formu pomoci společnosti.

Evropská komise v souvislosti s pandemií koronaviru upravila svůj pracovní program tak, aby mohla lépe reagovat na škody způsobené nákazou. Mezi těmito změnami je i boj proti daňovým únikům, a to pomocí stanovení sjednoceného základu daně z příjmu právnických osob, konkrétně v rámci jednotných daňových pravidel. Mezi další její plány patří vypracování nové farmaceutické strategie, nového plánu pro kritické suroviny či větší důraz na digitalizaci ekonomiky.

Miloš Vystrčil se mezi dny 26. května a 3. června 2014 účastnil spolu s dalšími třemi senátory pracovní cesty do Peru. Celou cestu popisoval podrobněji na svých webových stránkách. V popisku cesty zmiňuje například i to, že se senátoři vydali na prohlídku fotbalového stadionu nebo na výšlap na Machu Picchu. „Přes všechnu nádheru jsem již vděčný za klid na hotelovém pokoji. Ty z nás, kteří měli zájem a zaplatili 400 dolarů, čeká zítra Machu Picchu.“

Cesta senátorů sklidila kritiku za to, že stála téměř 1 milion korun, jak zmiňuje server Lidovky.cz. V rozhovoru pro Lidovky se Vystrčil následně vyjádřil, že již nikam letět nehodlá. „Já už nikdy nikam nepoletím. Všichni budou šťastní. Já budu rád, že nemusím plnit své povinnosti, protože mi veřejnost řekla, že se nemá nikam létat. Moje žena bude ráda, moji vnuci budou rádi. Všichni budou v pohodě a spokojení. Já už prostě nikam letadlem pracovně nepoletím.”

Podrobný popis své návštěvy v Peru Vystrčil publikoval proto, že chtěl informovat občany o tom, že senátoři v Peru doopravdy odvádějí dobrou práci. Jak sám tvrdí, tento krok se mu osobně spíše vymstil. „Tak jsem si řekl, že když tam jedu, tak napíšu lidem, co tam dělám. Aby věděli, že se tam neflákáme. A zatímco všichni ostatní, kdo o cestě mlčeli, jsou v naprosté pohodě, tak já, protože se snažím dělat otevřenou politiku, po které všichni volají, tak přichází jedna facka za druhou.”

Od své návštěvy v Peru se Miloš Vystrčil již několikrát vydal pracovně mimo Českou republiku. Šlo o senátní pracovní cestu do Říma a Vatikánu nebo třeba o zahraniční cestu výboru do Velké Británie.

Vystrčil se ke svému výroku z roku 2014 vyjádřil pro server Lidovky.cz 12. června 2020 poté, co ho kritizoval mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. 

Tohle má potenciál stát se klasikou.

Mr. NIKDY pic.twitter.com/4NTGW59p4n

— Jiří Ovčáček (@PREZIDENTmluvci) June 12, 2020

Na tento tweet Miloš Vystrčil zareagoval: „K vyjádřením pana mluvčího se nebudu vyjadřovat vůbec, protože to mi za to nestojí, ale zopakuji výrok pana prezidenta, že názory nemění jenom idiot.“

Závěrem dodejme, že původní Vystrčilovo vyjádření není veřejně přístupné ve zvukové nahrávce, ale pouze v přepisu, nelze proto s jistotou říci, nakolik bylo myšleno vážně a nakolik sarkasticky. Faktem zůstává, že Miloš Vystrčil tato slova řekl, a poslanec Kobza se tak může legitimně domnívat, že byla myšlena vážně.

Bývalý předseda belgického senátu Jacques Brotchi navštívil Tchaj-wan mezi 3. a 6. květnem 2019. Tchajwanské ministerstvo zahraničí zmiňuje: „Účelem návštěvy belgické delegace je lépe porozumět nedávným vývojům v tchajwanské diplomacii, vzájemných vztazích, zdravotní politice, účasti ve Světové zdravotnické organizaci a dalších mezinárodních orgánech s cílem posílit oboustranné parlamentní, lékařské a obchodní výměny.” Při návštěvě se Brotchi například setkal s tchajwanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen.

Jacques Brotchi byl zvolen jako předseda belgického senátu 14. prosince 2018. Tam vydržel až do dalších senátních voleb, kdy mu vypršel mandát. Webové stránky belgického senátu uvádí, že se tak stalo 23. května 2019. Návštěvy Tchaj-wanu se tedy účastnil necelé tři týdny před vypršením svého mandátu.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015. Tato koncepce vztahy k Tchaj-wanu doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Styky s Tchaj-wanem tak stále zůstávají na ekonomické a kulturní úrovni.

Nejprve je nutné rozlišit dva koncepty, které se zahraničněpolitického přístupu k čínské otázce týkají. Jedná se o politiku jedné Číny a princip jedné Číny. Stát, který uznává politiku jedné Číny, se de facto zavazuje k tomu, že nebude udržovat diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a jako suverénní stát bude uznávat pouze Čínskou lidovou republiku. Princip jedné Číny s politikou jedné Číny úzce souvisí, je do jisté míry její součástí a poslanec Pawlas ve výroku popisuje právě jej. Princip jedné Číny se v mezinárodním prostředí objevuje od 70. let minulého století a znamená, že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států a implicitně přiznává Čínské lidové republice nárok na Tchaj-wan. Pokud tedy o Tchaj-wanu hovoříme jako o součásti Číny, pak se jedná o princip jedné Číny.

Otázka principu (.pdf, str. 3) jedné Číny se v českém politickém prostředí naposled objevila v případě partnerské smlouvy mezi Prahou a Pekingem, uzavřené v roce 2016. Právě z důvodu neochoty Pekingu jednat o článku smlouvy tykajícím se politiky jedné Číny Praha s Pekingem rozvázala roku 2019 vztahy.

Přestože politika jedné Číny zakazuje diplomatické styky s Tchaj-wanem, předseda Senátu ČR Miloš Vystrčil plánuje uskutečnit cestu na Tchaj-wan 30. srpna tohoto roku. Za důvody své cesty označuje ekonomický rozvoj a také vnitropolitickou situaci. Tuto cestu pak kritizovala např. Čínská ambasáda v Praze.

To, zdali se Miloš Vystrčil zaplétá touto cestou do vnitročínských vztahů, je poměrně subjektivní, a proto se touto částí výroku v ověření nezabýváme.

Ministr Petříček ve výroku uvádí, že není běžnou diplomatickou praxí, aby jedni z nejvyšších státních představitelů zemí EU navštěvovali Tchaj-wan. 

Česká republika a další země uznávají takzvanou politiku jedné Číny, podle které vláda Čínské lidové republiky (ČLR) jako jediná vládne entitě zvané „Čína“ a podle které Čínská republika (Tchaj-wan) není oficiálně uznávána jako samostatný stát. Diplomatické styky s vládou Tchaj-wanu byly přerušeny již v roce 1949, kdy byla zároveň uznána Čínská lidová republika. Vztahy s Tchaj-wanem jsou od té doby pouze (.pdf, str. 15) na ekonomické a kulturní úrovni, diplomatické vztahy jsou vedeny s vládou Čínské lidové republiky.

Tento přístup zastává také Evropská unie, postoj ČR je tedy zcela v souladu s evropskou politikou. EU uznává politiku jedné Číny a Tchaj-wan bere jako ekonomickou entitu, se kterou má silné obchodní vztahy. Dále vyzývá k dialogu mezi oběma stranami a jakákoliv dohoda mezi Čínskou lidovou republikou a Tchaj-wanem podle ní musí být akceptována oběma stranami a přihlížet k zájmům tchajwanského obyvatelstva.

Co se týče přístupu konkrétních evropských politiků, tak například kancléřka Angela Merkelová Čínu navštěvuje velmi často. Za dobu svého úřadování ji navštívila do roku 2019 celkem dvanáctkrát. Pevnost jejího postoje k Číně je doložitelná například tím, že se distancuje od Trumpova zpochybnění politiky jedné Číny. Podobně jako kancléřka Merkelová k Číně přistupuje francouzský prezident Emmanuel Macron, který na společném setkání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem prohlásil: „Máme mezi sebou rozdíly… Nikdo z nás není naivní. Ale my respektujeme Čínu… a přirozeně očekáváme od našich velkých partnerů, že také respektují jednotu Evropské unie stejně jako její hodnoty.“

Jak se zdá, právě dodržování politiky jedné Číny vede většinu zemí k opatrnosti, pokud jde o diplomatické styky s Tchaj-wanem. Odborník na čínskou zahraniční politiku Andrew Small odpověděl na otázku, zda nejvyšší ústavní představitelé běžně navštěvují Tchaj-wan:

„Jsou vzácností. A spolu s postavením daného politika roste také síla čínské reakce, ať už se jedná o cizince cestující na Tchaj-wan, nebo Tchajwance na návštěvě v ostatních zemích. Spojené státy tam například neposílají členy vlády, jen ve velmi výjimečných případech. Natož viceprezidenta.“

Cesty vysokých ústavních představitelů na Tchai-wan jsou tedy spíše výjimkou. Jednou z nich je cesta bývalého předsedy belgického senátu Jacquese Brotchiho, který ji uskutečnil v květnu 2019. O tom, že se nejednalo o zcela běžnou diplomatickou návštěvu, svědčí slova Brotchiho, který uvádí, že měl pokyny z čínské strany, jak se během návštěvy chovat: „Varovali mě, ať si dávám pozor a neposkytuji žádná prohlášení. Což jsem dodržel, ani jednou jsem tam nepromluvil do mikrofonu. Neposkytl jsem žádný rozhovor, ani potom v belgických médiích." O tom, že návštěvy evropských politiků na Tchai-wan nejsou zcela obvyklé, může svědčit i snaha (.pdf str. 14) tchajwanské diplomacie je zorganizovat.

Velká Británie byla v minulosti významnou koloniální velmocí. Jak ukazuje následující mapa, Britové udržovali v první polovině 20. století svou nadvládu nad významnou částí světa.

Své koloniální panství začala Velká Británie budovat již v 16. století. Tehdy proběhly první pokusy o kolonizaci Ameriky. Například v roce 1583 sir Humphrey Gilbert prohlásil ostrov Newfoundland při pobřeží amerického kontinentu za britské území. První dlouhodobá kolonie však byla, po několika neúspěšných pokusech, založena až v roce 1607, a to Jamestown v dnešní Virginii. Po Jamestownu následovaly další kolonie v Severní Americe (Massachusetts) i na území Afriky (James Island, 1661). Na svém vrcholu zahrnovala britská moc rozsáhlá území na 5 kontinentech, například Indii, Kanadu, Austrálii a pás území od jižní až po severní Afriku.

Na uvedené mapě je jako kolonie vyznačen také Hongkong. Ten se dostal pod přímý vliv britského impéria v roce 1842 sepsáním Nankingské smlouvy. Již dříve se Britové snažili dostat na čínský trh prodejem opia, jehož užívání bylo v Číně zakázáno. Opium Britové získávali v Indii a mnoho Číňanů skupujících britské opium se na něm stalo závislými. Na jaře 1839 čínská vláda zabavila a zničila rozsáhlé zásoby opia.

Nenávist na obou stranách vzrostla, když 7. července 1839 opilí britští námořníci, údajně i námořníci z americké lodě, zabili čínského vesničana (.pdf, str. 52). Ještě ten rok Britové ozbrojenými silami zničili blokádu Perlové řeky. Po této řece britské lodě pokračovaly do města Kanton, které následně obsadily. Ozbrojený střet trval skoro tři roky a vepsal se do historie jako první opiová válka. Pro Čínu skončil porážkou. Země byla nucena podepsat Nankingskou smlouvu (1842), a tak se Hongkong stal další britskou kolonií. V roce 1860 Britové své území rozšířili o poloostrov Kchou-lun (Kowloon). V roce 1898 došlo podpisem smlouvy o pronájmu k dalšímu rozšíření území Hongkongu o tzv. Nová teritoria – oblast na sever od poloostrova Kchou-lun po řeku Shenzhen a dále okolní ostrovy. Čína s Velkou Británií smlouvu o pronájmu těchto území podepsala na 99 let. 

Po uvedené období pak patřil Hongkong Velké Británii s výjimkou období části druhé světové války, kdy byl v roce 1941 Hongkong obsazen Japonci. Britská správa byla opět obnovena v roce 1945. Zpět pod čínskou vládu přešel Hongkong 1. července 1997. Čína se při jednáních o zpětném převzetí Hongkongu zavázala k modelu „jedna země, dva systémy“, tedy že po dobu minimálně 50 let zachová speciální postavení Hongkongu v oblasti jeho aktuálních práv a svobod.

Současná koncepce zahraniční politiky ČR je z roku 2015. Tato koncepce tzv. politiku či princip jedné Číny doslovně nezmiňuje, navazuje ale na koncepci (.pdf, str. 15) z roku 2011, ve které je (ve vztahu k Tchaj-wanu) doslovně uvedeno: „Ve vztahu k Tchaj‐wanu zastává ČR politiku jedné Číny, což však nebrání pragmatickému rozvoji styků. Tchaj‐wan zůstane pro ČR významným investorem a obchodním partnerem.“ Děje se tak v rámci jednotné pozice EU.

Nejprve je nutné rozlišit dva koncepty, které se zahraničněpolitického přístupu k čínské otázce týkají. Jedná se o politiku jedné Číny a princip jedné Číny. Stát, který uznává politiku jedné Číny, se de facto zavazuje k tomu, že nebude udržovat diplomatické vztahy s Tchaj-wanem či dalšími zmíněnými územími a jako suverénní stát bude uznávat pouze Čínskou lidovou republiku. Princip jedné Číny s politikou jedné Číny úzce souvisí, je do jisté míry její součástí a poslanec Kobza ve výroku popisuje právě jej. Princip jedné Číny se v mezinárodním prostředí objevuje od 70. let minulého století a znamená, že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny včetně Tibetu, Macaa a Hongkongu, ale i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států a implicitně přiznává Čínské lidové republice nárok na tato území. Pokud tedy o Tchaj-wanu či Tibetu hovoříme jako o součásti Číny, pak se jedná o princip jedné Číny.

Politika a princip jedné Číny tak popírají nezávislost Tchaj-wanu. Stejná pozice platí i pro Tibet. „Česká republika nijak nemění svou politiku jedné Číny a respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky, jejíž je Tibet součástí.“ Tak se vyjádřilo ministerstvo zahraničí roku 2016 v souvislosti s návštěvou Dalajlámy a podobně také čtyři nejvyšší ústavní činitelé ve společném prohlášení. V případě Honkongu uznává Česká republika suverenitu ČLR nad tímto územím od roku 1997. V oblasti ekonomických, obchodních a finančních vztahů si ovšem Honkong zachovává naprostou autonomii. Totožný postoj zaujímá ČR i v otázce Macaa. „Česká republika podporuje v souladu s principem ‚jedna země, dva systémy' vysokou autonomii Macaa SAR a rozvíjí vzájemné vztahy s akcentem na zintenzivnění bilaterální spolupráce v obchodně-ekonomické oblasti a s cílem podporovat kulturní výměnu“, uvádí ministerstvo zahraničí.

K přechodu vlády nad Hongkongem od Velké Británie k Čínské lidové republice došlo roku 1997. Stalo se tak na základě britsko-čínské dohody, přijaté roku 1984, kdy byl ustanoven systém „jedna země, dva systémy“. Ten zaručuje Hongkongu zachování značné míry autonomie, a to po dobu padesáti let (do roku 2047). Čína se tak zavázala k zachování společenského a hospodářského systému, právního řádu a občanských svobod Hongkongu. Konkrétně je tato záležitost stanovena v článku 5 (.pdf, str. 58) Základního zákona, který říká, že socialistický systém a jeho politika se nebudou v Hongkongu uplatňovat a po dobu 50 let se nebude měnit předchozí kapitalistický systém a způsob života. 

Jednání o předání Hongkongu probíhala mezi britskou a čínskou vládou zejména v 80. letech minulého století a závěrečný akt britsko-čínské dohody byl podepsán v roce 1984. Uvnitř Číny však probíhala jednání o vztahu mezi Čínou a Hongkongem po celý zbytek 80. let. Základní zákon Hongkongu pak byl přijat Všečínským shromážděním lidových zástupců (čínský parlament) a následně vyhlášen čínským prezidentem v roce 1990 (.pdf, str. 56).