Přehled ověřených výroků

V pondělí 26. listopadu 2018 byl ukrajinským parlamentem schválen výnos prezidenta Petra Porošenka o vyhlášení výjimečného stavu. Ten má začít platit od středy 28. listopadu a trvat má do 26. prosince. Výjimečný stav se má týkat deseti ukrajinských oblastí. Právě den před vyhlášením výjimečného stavu Rusko u anektovaného Krymu zadrželo tři ukrajinské lodě a asi dvacet čtyři Ukrajinců.

Rusko začalo právě před několika měsíci prohledávat lodě, které mířily do nebo z ukrajinských přístavů. Toto prohledávání začalo chvíli poté, co Ukrajina v březnu 2018 zadržela rybářskou loď z Krymu. Také v rezoluci Evropského parlamentu (.pdf, bod D) z 25. října 2018 k situaci v Azovském moři je uvedeno, že „Rusko často a hrubým způsobem blokuje a prohledává lodě projíždějící Kerčským průlivem z nebo do ukrajinských přístavů a tyto procedury způsobují až týdenní zpoždění a pokles proudění lodního nákladu a hmotných finančních ztrát pro ukrajinskou ekonomiku“.

Rusko navíc přes Kerčský průliv, který spojuje cestu mezi Azovským a Černým mořem, evropskými a světovými trhy, a který je důležitým regionálním místem pro globální obchod, vybudovalo most. Tento most byl otevřen v květnu 2018 ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Ukrajina si také dva měsíce po otevření mostu stěžovala, že Rusko stavbu využívá k omezení námořní činnosti.

V roce 2003 byla mezi Ruskem a Ukrajinou podepsána smlouva (.pdf, str. 131) o Azovském moři a Kerčském průlivu; ty jsou ve smlouvě definovány jako „vnitřní vody obou zemí“.

Dle článku 3 Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „Úmluva“) platí, že každý stát si může vytyčit tzv. pobřežní moře, ve kterém může svrchovaně vykonávat veškeré své pravomoci (článek 2 Úmluvy), dá se tedy říci, že pobřežní moře patří pobřežnímu státu. Šíře pobřežního moře pak může být maximálně 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od nejzazší linie odlivu. Dle článku 15 pak platí, že pokud státy leží naproti sobě, může pobřežní moře sahat jen k tzv. střední linii (v podstatě smyšlená čára jdoucí středem moře či průlivu), pokud se státy nedohodnou jinak, nebo z historických důvodů či jiných zvláštních okolností není třeba určit hranici pobřežního moře jiným způsobem. Smlouva (.doc) mezi Ruskem a Ukrajinou z roku 2003 se přitom týká pouze užívání Kerčského průlivu a Azovského moře, nikoli hranice pobřežního moře.

Dle Mezinárodního trestního soudu (který však řada států včetně Ruska dosud neuznala jako mezinárodněprávní autoritu) je pak Krym Ruskem pouze okupován (.pdf, str. 36), nejedná se tak o jeho území, rezoluci na podporu územní celistvosti Ukrajiny pak vydalo (.pdf) i Valné shromáždění OSN. Z hlediska mezinárodního práva by tedy moře v okolí Krymu skutečně mělo „patřit“ Ukrajině.

Rusko však schválilo ústavní zákon, podle kterého je Krym součástí jeho území, smlouvu o přistoupení Krymu k Ruské federaci schválil ruský parlament a podepsal prezident Putin. Z ruského pohledu má tedy ono, jakožto stát, kterému Krym náleží, právo na krymské pobřežní moře.

Jiří Pospíšil popisuje situaci v Kerčském průlivu, který spojuje Černé a Azovské moře a přes který byl postaven most, který spojuje území Ruské federace na východě s Ruskem okupovaným Krymem na západě.

Zdroj: Mapy Google

Most, který byl slavnostně otevřen 15. května 2018 Vladimirem Putinem, „je dlouhý 19 kilometrů a začíná na Tamaňském poloostrově v ruském Krasnodarském kraji a přes ostrov Tuzla směřuje na západ přes Kerčský průliv na krymský Kerčský poloostrov.“

V průběhu letošního roku se objevovaly informace o tom, že ruská pobřežní stráž začala zastavovat, kontrolovat a zadržovat plavidla třetích států, a to právě ta, která plula do ukrajinských přístavů Mariupol či Berďansk nebo nazpět. Na zvýšené kontroly lodí upozornil na konci října ve své rezoluci i Evropský parlament. Takovéto komplikace bezesporu obchod s Ukrajinou omezují.

Podle Dohody (.doc) o spolupráci při využití Azovského moře a Kerčského průlivu, která byla uzavřena mezi Ruskou federací a Ukrajinou v roce 2003, mají ukrajinské i ruské lodě zaručeno právo pokojného proplutí (.doc, článek 2, odst. 1). Stejné právo je garantováno i lodím plujícím pod vlajkou třetího státu (tedy i lodím EU) v případě, že plují do nebo z ruského či ukrajinského přístavu (.doc, článek 2, odst. 2). Stejný obsah má i Společné prohlášení (.pdf, str. 131) prezidenta Ukrajiny a prezidenta Ruské federace k Azovskému moři a Kerčskému průlivu z roku 2003.

Je však nutné dodat, že dle platné Dohody je Azovské moře „historicky vnitrozemským mořem Ruské federace a Ukrajiny“ (.doc, článek 1, odst. 1), a proto mají oba smluvní státy právo kontrolovat všechny lodě plavící se Azovským mořem.

Již od roku 2003 tak funguje právní režim plavby v Azovském moři de lege beze změny. Příčiny faktické změny chování Ruska a zvýšené četnosti zastavování a kontrol cizích lodí v této oblasti je tak nutné hledat jinde.

Komplexní úprava námořního práva je obsažena v Úmluvě Organizace spojených národů o námořním právu (dále jen „Úmluva“), která je závazná pro 168 států světa, včetně Ruska i Ukrajiny.

Proplutí průlivem upravuje Část III této úmluvy. Článek 37 vymezuje působnost oddílu úmluvy upravující tzv. tranzitní proplutí tak, že „tento oddíl se vztahuje na průlivy, kterých se používá pro mezinárodní plavbu mezi jednou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a jinou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny.“ To je případ i Kerčského průlivu mezi Černým a Azovským mořem.

Dle článku 38 pak platí, že „v průlivech zmíněných v článku 37 požívají všechny lodě a letadla právo tranzitního proplutí či přeletu, kterému nesmí být bráněno...“ Podle odstavce 2 tohoto článku se pak tranzitním proplutím či přeletem „rozumí výkon svobody plavby či přeletu výlučně za účelem nepřerušovaného a rychlého tranzitu průlivem mezi jednou částí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a jinou částí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny.“

Úmluva tedy skutečně neřeší, kterému státu náleží pevnina okolo průlivu, ale obecně stanoví, že lodě mají právo tranzitního proplutí každým průlivem, nezávisle na okolních státech.

Obdobně je to i v případě tzv. pobřežního moře, které zmiňuje Jiří Pospíšil. Pobřežní moře je dle článku 3 Úmluvy moře až do vzdálenosti 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od linie nejzazšího odlivu, v oblasti pobřežního moře pak pobřežní stát může vykonávat veškeré své pravomoci.

Lodě však mají dle čl. 17 Úmluvy tzv. právo pokojného proplutí těmito vodami, a to i bez souhlasu pobřežního státu. Toto proplutí však musí být rychlé, pokud možno nepřerušované a nesmí narušovat veřejný pořádek či bezpečnost pobřežních států.

Evropský parlament vydal 25. října 2018 rezoluci k situaci v Azovském moři. V patnácti bodech Evropský parlament popisuje situaci v Azovském moři, kde podle něj dochází k excesivnímu zastavování a inspekci plavidel plujících pod vlajkou (mimo jiné) států EU. Dále je zdůrazněno, že by „inspekce plavidel, byť namátkově povolená, neměla být zneužívána či vykonávána z politických důvodů se záměrem další destabilizace bezpečnosti, integrity a sociální či ekonomické situace Ukrajiny.“

Evropský parlament také vyzval Ruskou federaci, aby bezprostředně ukončila diskriminační inspekce plavidel, a odsoudil výstavbu mostu přes Kerčský průliv, který spojuje ruskou pevninu s Ruskem okupovaným Krymem.

Rezoluce je poměrně obecná, ale i tak v ní lze nalézt relativně konkrétní popis situace v Azovském moři. V bodu D preambule rezoluce Evropský parlament uvádí: „(...) Rusko často hrubým způsobem blokuje a provádí inspekci lodí plujících Kerčským průlivem do ukrajinských přístavů či nazpět; tyto procedury způsobují až týdenní zpoždění (lodí), pokles toků zboží a citelné finanční ztráty lokální ekonomice na Ukrajině i obchodníkům, jejichž lodě jsou podřízeny tomuto režimu; podle informací ukrajinské vlády muselo do konce září 2018 více než 200 plavidel, z toho více než 120 registrovaných v EU, podstoupit tuto excesivní proceduru, zatímco lodě pod ruskou vlajkou byly z těchto kontrol vyjmuty.“

Podle dostupných informací začaly excesivní kontroly lodí ze strany Ruska v květnu tohoto roku, již tedy trvají přibližně sedm měsíců.

Informace obsažené v rezoluci Evropského parlamentu lze považovat za „konkrétní případy, kdy opravdu se jedná o šikanu, o dlouhodobou kontrolu“, jak o nich mluví Jiří Pospíšil. Zejména prvek šikany je naplněn tím, že rezoluce obsahuje popis zjevně diskriminačního ruského jednání při inspekcích cizích lodí.

21. března 2014 byl Krym připojen k Rusku. Anexi krymského poloostrova Ruskem předcházelo referendum vyhlášené krymským parlamentem, které se konalo 16. března 2014. V referendu byly položeny dvě následující otázky:

„Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“

„Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), rozdíl v těchto otázkách je minimální. Ústava z roku 1992, jež byla přijata v době rozpadu SSSR, totiž dávala Krymu rozsáhlou autonomii. Krym byl připojen k Ukrajině v roce 1954 Nikitou Chruščovem a předtím patřil 170 let Rusku.

Krátce po ruské anexi Krymu obsadili proruští radikálové na východě Ukrajiny Donbaskou a Luhanskou oblast a vyhlásili dvě lidové republiky. Dle Ukrajiny tyto separatisty podporuje vojensky právě Moskva. Moskva dlouhodobě odmítá, že na území Donbasu vysílá ruské vojáky. Avšak v roce 2015 ruský prezident Vladimir Putin na tiskové konferenci uvedl: „Nikdy jsme neřekli, že tam nejsou lidé, kteří vykonávali určité úkoly i ve vojenské sféře.“ Podle něj to však není to samé jako vysílání ruských jednotek.

V únoru 2017 OSN vydala report, podle kterého si konflikt v Donbasu vyžádal již 10 090 obětí, z toho 2 777 civilistů. V roce 2014 byla dojednána (.pdf, str. 2) první Minská dohoda mezi Ukrajinou, Ruskem a OBSE, ta však byla brzy porušena proruskými separatisty, kteří se zmocnili teritoria ve východní Ukrajině. V únoru 2015 byla v Bělorusku dosažena druhá Minská dohoda, v níž bylo dojednáno příměří, stažení těžkých zbraní, amnestie pro účastníky všech bojů a také např. ústavní reforma umožňující do konce roku decentralizaci povstaleckých oblastí. Dle OSN jsou obě dohody stále oběma stranami porušovány.

Rada EU odsoudila anexi Krymu. 17. března 2014 přijala „omezující opatření vůči 21 činitelům a osobám a subjektům, které jsou s nimi spojeny, v souvislosti s jejich zapojením do činností, které ohrožují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny.“ Ministři zahraničí také na této Radě odsoudili krymské referendum a neuznali jeho výsledek. Rada považovala uspořádané referendum za nezákonné a v jednoznačném rozporu s ukrajinskou ústavou. Od března 2014 přijala EU řadu restriktivních opatření proti Rusku v reakci na ukrajinskou krizi. Naposledy v září 2018 prodloužila platnost sankcí uložených v souvislosti s narušováním územní celistvosti Ukrajiny.

Anexe Krymu je v rozporu s mezinárodním právem, jak stojí v Chartě OSN (.pdf, str. 5) v článku 2, bod 4:

4. „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“

Jak také shrnuje (.pdf) Christian Marxsen z Planckova institutu, podle mezinárodního práva neobstojí ani ruské argumenty o ochraně rusky mluvící populace v zahraničí nebo intervence na základě pozvání.

Po srážce lodě ruské pohraniční stráže s ukrajinským remorkérem 25. listopadu 2018, ze které se obě země obviňují navzájem, zablokovalo Rusko plavbu Kerčským průlivem. Prostor pod mostem, který vede na anektovaný Krym, zatarasil ruský tanker. Podle Ruska byla doprava v oblasti pozastavena z „bezpečnostních důvodů“, píše ČT. Zmiňovaný tanker je zobrazen na prvním videu článku v čase 3:00.

K blokádě se vyjádřilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR: „Blokování svobodné plavby Kerčským průlivem ze strany Ruské federace považujeme za hrubé porušení mezinárodního práva.“

Kerčský průliv spojuje Azovské a Černé moře. Prochází jím od severu k jihu hranice mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajina a Rusko podepsaly (.pdf, str. 131) v roce 2003 smlouvu o Azovském moři, která ho definovala jako „vnitřní vody obou zemí“. Smlouva zaručuje volnou plavbu všem ukrajinským a ruským lodím. Je však nutné dodat, že dle platné dohody je Azovské moře „historicky vnitrozemským mořem Ruské federace a Ukrajiny“, a proto mají oba smluvní státy právo kontrolovat všechny lodě plavící se Azovským mořem.

Rusko nedávno zvýšilo svou vojenskou přítomnost v oblasti Azovského moře. Začalo kontrolovat všechna plavidla mířící z ukrajinských přístavů nebo do nich, což někteří nazývají „ekonomickou blokádou“ ze strany Ruské federace. 

Představitelé NATO i EU aktivity Ruska odsoudili, podle generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga Rusko otevřeně použilo vojenskou sílu navzdory ukrajinským pravidlům. EU v tiskovém prohlášení žádá obnovení volného pohybu v Kerčské úžině a vyzývá obě strany konfliktu ke zdrženlivosti. Předseda Evropské rady Donald Tusk na svém twitterovém účtu odsoudil ruské chování, také vyzval ruské úřady k navrácení ukrajinských námořníků, plavidel a zdržení se dalších provokací.

Stoltenberg uvedl: „Použití vojenské síly proti ukrajinským lodím a námořníkům nemá žádné opodstatnění.“ Dále řekl: „Viděli jsme, jak střílejí na ukrajinské lodě. Viděli jsme, že se plavidel zmocnili a zajali námořníky. A viděli jsme, že někteří ze zajatých byli zraněni.“ Z incidentu, který se stal v Kerčském průlivu a o němž informovala média poprvé 25. listopadu 2018, existují videozáběry. Na další nahrávce jsou vidět ukrajinské lodě kotvící v ruském přístavu.

V reakci na krizi v Kerčském průlivu a zadržení 24 ukrajinských námořníků navrhl ukrajinský prezident Porošenko Parlamentu zákon o stanném právu v 10 ukrajinských oblastech v pobřežních a pohraničních regionech. Ukrajinský parlament tento zákon schválil 26. listopadu. Výnos, který bude platit od 28. listopadu od 9.00 ukrajinského času a bude trvat do 27. prosince, má 12 článků, z nichž jeden podléhá utajení. Dokument ukládá vyhlásit pohotovost systému civilní obrany a umožňuje dočasně omezit ústavní práva a svobody občanů.

Zahraniční média situaci na Ukrajině popisují jako zavedení tzv. „Martial Law“, což se do češtiny překládá jako stanné právo. Česká média nazývají situaci jako výjimečný či válečný stav. Porošenko vysvětlil, že zavedení stanného práva neznamená vyhlášení války Rusku. Toto opatření má prý sloužit výsostně pro účely ochrany Ukrajiny. Podle Euromaidan Press Porošenko ještě před schválením výnosu veřejnost ujistil, že práva a svobody omezeny nebudou.

Nicméně Verkhovna rada v roce 2015 přijala právní předpis upravující povahu stanného práva na Ukrajině. Ten v článku 8 odst. 1 sám uvádí (.pdf, str. 78): „Na Ukrajině, nebo v určitých oblastech, kde je stanné právo zavedeno, vojenské vedení společně s vojenskou správou (v případě formace) může přímo či prostřednictvím výkonných orgánů (…) zavést a vykonávat v mezích dočasného omezení ústavních práv a svobod občanů a práv a legitimních zájmů právnických osob zahrnutých v rámci Prezidentského dekretu o zavedení stanného práva následující opatření stanného práva:“ Pod číslem 4 čl. se dočteme: „Nucené vyvlastnění soukromého majetku či společného jmění manželů, vyvlastnění majetku a aktiv státních podniků a obchodních společností pro potřeby státu ve stavu stanného práva.“ Pod číslem 8 stejného článku se dočteme o případném omezení politických práv obyvatel: „Zákaz pokojných shromáždění, setkání, pochodů a demonstrací a dalších masových shromáždění.“ Přijetí prezidentského dekretu stanného práva na Ukrajině tak dává vládě mnoho prostředků, jak v případě vojenské nutnosti omezit občanská či politická práva.

Tento výjimečný stav navíc zakotvuje nemožnost voleb a obecně změny jak Verkhovne rady, tak prezidenta – čl. 11 odst. 2 a čl. 12 odst. 3 (str. 81). Znamená to tak mimo jiné i posunutí kampaně k prezidentským volbám v roce 2019, jak upozorňuje server Hromadske. Jak upozorňuje The Washington Post, výjimečný stav byl vyhlášen v oblastech, v nichž tvoří velká procenta rusky hovořící obyvatelstvo: omezení svobody médií skrz tento zákon tak umožňuje další potlačení médií v ruském jazyce.

V posledních několika dnech opravdu vyšlo v souvislosti s událostmi v Kerčském průlivu a v Azovském moři několik článků, které upozorňují na možnou souvislost mezi klesajícími preferencemi Vladimira Putina a rusko-ukrajinským konfliktem v Azovském moři.

Washington Post například poukazuje na možný vliv ruské okupace Krymu v roce 2014 (ale i rusko-gruzínské války v roce 2008) na popularitu Vladimira Putina a klade si otázku, jestli cílem agresivního jednání Ruska v Azovském moři může být zvýšení popularity prezidenta.

Popularita Vladimira Putina v Rusku

Zdroj: Levada, Washington Post

Podobnou otázkou se zabývají i články CNN, serveru Bloomberg, Rádia svobodná Evropa, Českého rozhlasu Plus či Deníku.

Důvodem klesající popularity Vladimira Putina v posledních měsících je zejména nepopulární penzijní reforma, která sníží věk odchodu do důchodu postupně o pět let, pro ženy dokonce o osm let.