Přehled ověřených výroků

V článku Miroslava Pocheho s názvem Neotáčejme se k uprchlíkům zády se opravdu dočteme následující:

„… počet 525 osob považuji za symbolické humanitární gesto, kterému by se Česká republika neměla vyhýbat.“

Dále:

„Evropská unie je založena na principu solidarity a my jsme její součástí a jako takoví bychom měli kromě čerpání výhod být schopni pomoci i těm zemím EU na jihu Evropy, které nápor uprchlíků musí zvládat.(…)Proto se osobně přikláním k tomu imigranty v České republice přijmout a poskytnout jim prostor pro nový život.“

Radim Fiala se ve svém výroku zmiňuje o přijímání „islámských imigrantů“, což není nikde v Pocheho článku explicitně napsáno. Nicméně kvóty navržené na základěDoporučeníKomise z 8. června 2015 se měly týkat 20 tisíc blíže neurčených osob z uprchlických táborů ze zemí mimo EU. Zejména se mělo jednat o podporu zemí obzvlášť silně stižených uprchlickou krizí a o zajištění bezpečného přechodu pro uprchlíky do Schengenu.

Vzhledem k prioritním oblastem, kterých se Doporučení týkalo, tedy:

„In identifying the priority regions, the situation in the neighbourhood and the current migratory flows should be taken into account, in particular the link with the Regional Development and Protection Programmes in the Middle East, North Africa and the Horn of Africa.“

Mělo se jednat o přemisťování uprchlíků zejména z Libanonu, Jordánu a Iráku, tedy ze zemí, na které se program RDPP zaměřuje přednostně. Tyto země přijímaly uprchlíky zejména ze Sýrie a Afghánistánu. Mezi dvaceti tisíci osobami určenými k přerozdělení se tak nepochybně nacházeli i jednotlivci muslimského vyznání. Nicméně potenciální množinu přijatých uprchlíků nelze automaticky popsat spojením „islámští imigranti“, v tomto ohledu se může jednat i o uprchlíky vyznání křesťanského či židovského. Proto hodnotíme tento výrok jako zavádějící.

Předseda Michálek se ve svém vidění problematiky neshoduje s ústavněprávními kapacitami či zavedenou praxí. Proto jeho výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Ústava České republiky vyjadřuje jmenování ministra prezidentem republiky v článku 68 odst. 2: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“

Z pohledu čistě gramatického výkladu ústava jinou možnost pro prezidenta než jmenování navrženého ministra nepřipouští. Praxe, ústavní právníci či logický výklad ústavy však hovoří jinak.

Jak uvádí ve svém komentáři k problematice Zdeněk Koudelka: „... z ústavy totiž neplyne, že by prezident republiky, byť posléze vázán návrhem předsedy vlády, nemohl odmítat některé osoby navržené na funkci ministra jako nevhodné nebo nepřijatelné.“ Stejně tak Jan Wintr, který je Koudelkou citován, připouští, aby prezident nehrál pouze ceremoniální roli, ale byl „druhým párem očí, které dohlížejí, aby nebyl jmenován nějaký podezřelý, nedůvěryhodný, nebezpečný kandidát“ .

Jan Kysela v rozhovoru pro Aktuálně.cz dokonce jmenuje konkrétní příklady, kdy by prezident republiky dle jeho názoru nemusel navrženého kandidáta na ministra jmenovat.

„Kdyby kandidát představený předsedou vlády nesplňoval nějaké zákonné podmínky, například ty v zákoně o střetu zájmů a ten střet zájmů by byl neodstranitelný v dohledném čase, nebo kdyby kandidát představoval bezpečnostní riziko na základě informací rozvědky nebo kontrarozvědky, protože je to agent cizí moci, nebo protože by nastaly nějaké krajní případy - typově jako že člověk je analfabet nebo něco takového -, tak mám pocit, že takovým návrhům prezident vyhovět nemusí.“

Pokud jde o konkrétní případy nejmenování kandidáta ministrem v minulosti, lze se pozastavit například u Davida Ratha, kterého tehdejší prezident Klaus odmítl v roce 2005 jmenovat ministrem zdravotnictví, jelikož působil zároveň jako prezident České lékařské komory. Jmenován byl až po čtrnácti dnech, protože své působení v čele komory ukončil.

Stanislav Gross byl nejmladším českým premiérem. Ovšem nejen to. Již v roce 1995 se stal předsedou poslaneckého klubu ČSSD, o tři roky později zastával funkci místopředsedy Poslanecké sněmovny, v letech 2000–2004 byl ministrem vnitra a od roku 2002 zároveň i 1. místopředsedou vlády. Jeho kariéra gradovala následně v roce 2004, kdy se stal předsedou vlády, a 2005, kdy byl i předsedou ČSSD. Stejně jako rychlý byl jeho vzestup, tak rychle následoval i pád kvůli jeho neschopnosti dostatečně prokázat financování svého bytu na pražském Barrandově. Nicméně jak potvrzují výzkumy prováděné Centrem pro výzkum veřejného mínění, těšil se svého času obrovské popularitě, která se většinu času pohybovala kolem 70 % dotázaných.

I popularita Vítězslava Jandáka v letech 2005–2006 ministra kultury byla vysoká. Již v listopadu 2005 se dle agentury STEM stal nejpopulárnějším politikem, kdy již po dvou měsících ve funkci přeskočil v oblíbenosti premiéra Jiřího Paroubka. Trend zhruba dvoutřetinové podpory respondentů si podržel i v průběhu let 2005–2006, kdy se jako nestraník za ČSSD stal i lídrem jejich kandidátky do Poslanecké sněmovny.

Vzhledem k tomu, že nejsou veřejně dostupné aktuální relevantní průzkumy preferencí jednotlivých stran v Praze, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Dne 10. června 2018 se Klaus v pořadu Partie (čas 22:15) na TV Prima vyjádřil o jisté zbabělosti vedení ČSSD ve směru k proběhlému stranickému referendu. „Já si myslím, že to je úhybný, zbabělý manévr stranických lídrů,“ vyjádřil se Václav Klaus v Partii k referendu ČSSD. „Oni se nechtějí ruce zašpinit tím, že by jasně řekli, ti lídři, kteří byli zvoleni, aby řekli jasně svůj názor, svou preferenci, tak zbaběle řeknou, ať si to rozhodnou členové.“ Zároveň prohlásil, že je toto chování vedení ČSSD příkladem absence politického vůdcovství, které v politice být dle Václava Klause musí.

ČSSD už vnitrostranické referendum pořádala v roce 2014. Průkopníky vnitrostranického referenda na české politické scéně byly v roce 2010 Věci veřejné, které si takto odhlasovaly shodou okolností také účast ve vládě. V případě Věcí veřejných mohli kromě členů hlasovat také registrovaní sympatizanti strany. Vnitrostranické referendum ČSSD o vstupu strany do vlády s hnutím ANO z roku 2018 tak není prvním příkladem aktivního rozhodování celé členské základny o budoucnosti strany v české politické historii. Výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Předchozí vnitrostranické referendum ČSSD bylo spuštěno 4. července 2014 a probíhalo korespondenční formou. Členské základně bylo rozesláno 22 577 hlasovacích obálek, přičemž odevzdáno bylo 52,19 %. K platnosti referenda bylo nutné odevzdat minimálně 25 %. V tomto vnitrostranickém referendu si ČSSD odhlasovala přímé hlasování členů o složení kandidátní listiny pro daný obvod. Dále podmínku 40 % obsazení kandidátek do krajských a sněmovních voleb osobami opačného pohlaví. Jako poslední vyjádřila ve vnitrostranickém referendu členská základna souhlas s tím, že ČSSD navrhne zákon o zákazu kumulace placených veřejných funkcí.

Politologové Kamil Švec a Lukáš Hájek zároveň v článku z 22. května 2015 pro Českou televizi upozorňují, že zmíněné referendum ČSSD z roku 2014 probíhalo zmatečně, kvůli složitému mechanismu odevzdávání hlasovacích lístků společně s lístkem verifikačním. Tento mechanismus zapříčinil značné množství neplatných odevzdaných hlasů.

Ze současných sněmovních stran pak hlasování ve vnitrostranickém referendu praktikují Piráti, kteří mají formování své politiky na vnitrostranických referendech postavené, jak dokládají stanovy strany (čl. 8.). Členové tak rozhodují například o zásadních programových a ideových dokumentech, či o členech republikových předsednictev, výborů a komisí. Referenda pirátů probíhají online na stranickém fóru, kde dochází jak ke hlasování, tak i k diskusím. Příkladem může být hlasování o Povolební strategii PSP 2017 z 11. srpna 2017.

ČSSD není jedinou stranou, která se rozhodla jít cestou celostranického referenda. Jako první hlasovaly o vstupu do vlády již Věci veřejné v roce 2010 a v současné době umožňují nějakou formu celostranického hlasování stanovy pěti z devíti parlamentních stran.

Kromě ČSSD se jedná o ODS (čl. 4, odst. 12), KSČM (.pdf, bod 39), KDU-ČSL (§ 12, odst. 4) a Pirátskou stranu (čl. 8), ve které rozhoduje celostátní fórum poměrně často (například volba Ivana Bartoše předsedou nebo stažení senátní nominace Jana Rumla). Kromě Pirátské strany však jde v parlamentních stranách spíše o výjimečné řešení.

Komunisté hlasovali ve vnitrostranickém referendu již v roce 1992 o změně či ponechání názvu a ODS vybírala v roce 2012 svého prezidentského kandidáta formou stranických primárek.

Současné vnitrostranické hlasování je v historii ČSSD již třetím v pořadí. Poprvé hlasovali všichni členové v roce 2002 formou ankety o tom, kdo bude jejich kandidátem v prezidentské volbě v roce 2003 a poté v roce 2014 v otázce kumulace funkcí, ženských kvót a skládání kandidátek.

ČSSD se nepodařiloprosadit do koaliční smlouvy podmínku, že by prvoinstančně odsouzený člen vlády měl rezignovat. V koaliční smlouvě je na závěr pouze uvedeno: „V případě prvoinstančního odsouzení jakéhokoli člena vlády, pokud ten v přiměřeném čase od vynesení rozsudku neodstoupí, pozbývá tato koaliční smlouva platnosti.“(.pdf, str. 4)

V koaliční smlouvě mezi ANO a ČSSD se také uvádí: „Dojde-li v koalici i po dohodovacím řízení k situaci, kdy nedojde k dohodě o řešení koaličního sporu, v případě, kdy 5 ministrů jmenovaných za koaliční stranu ČSSD podá prostřednictvím předsedy vlády demisi do rukou prezidenta, podá do 7 dnů demisi předseda vlády a spolu s ním, jeho prostřednictvím, všichni ministři navržení hnutím ANO 2011.“ (.pdf, str.1)

Pět ministrů jmenovaných za stranu ČSSD může podat demisi v případě, kdy nedojde k dohodě o řešení koaličního sporu - pak by musela podat demisi celá vláda. V koaliční smlouvě se konkrétně nezavázali k tomu, že podají demisi, pokud bude člen vlády prvoinstančně odsouzen, a proto hodnotíme výrok jako zavádějící.

Prezident Zeman se již před několika měsíci vyjádřil pozitivně k možné spolupráci ANO s ČSSD na vládní úrovni s tolerancí komunistické strany. Tuto variantu přitom podporoval i dříve.

V polovině května 2018 doporučil prezident Zeman členům sociální demokracie, aby ve vnitrostranickém referendu hlasovali pro vládní spolupráci ČSSD s hnutím ANO, a podpořil tak vstup ČSSD do vlády. Zároveň prezident Zeman řekl, že na post ministra zahraničí odmítá europoslance Miroslava Pocheho.

Jiří Zimola, v současnosti statutární místopředseda ČSSD, byl hejtmanem Jihočeského kraje zvolen celkem ve třech funkčních obdobích, a to v letech 2008, 2012 a 2016. V dubnu 2017 po rozpadu koalice ČSSD a ANO na svůj post rezignoval.

V roce 2012 vytvořil levicovou koalici s KSČM. Komunisté získali ve volbách 13 mandátů. O čtyři roky později KSČM v Jihočeském kraji výrazně ztratila, získala pouze 7 křesel.

Čísla tedy odpovídají Zimolovu tvrzení, nicméně KSČM ve volbách 2016 ztrácela oproti předchozímu hlasování celostátně. Tedy ve všech krajích bez ohledu na to, zda byla v daném období členem koalice. Např. v Libereckém kraji, kde v roce 2012 získala strana 10 mandátů, propadla o čtyři roky později na pouhé 4 zastupitele. Aniž by měla zastoupení v radě kraje.

V celostátním měřítku Komunistická strana Čech a Moravy získala v roce 2012 182 mandátů a o čtyři roky později jich obhájila pouze 86. Propad KSČM byl tedy plošný a lze jej jen těžko (i v rámci Jihočeského kraje) spojovat bezvýhradně s tím, že byla se Zimolou v koalici.

Dodejme, že pojem „mitterandizace“ se pojí s francouzským prezidentem Mitterandem a je dáván jako klasický příklad, jak jde marginalizovat vliv komunistů. Ten v podmínkách začátku 80. let ve Francii přibral komunisty do vlády, což vedlo k jejich postupnému úpadku.