Přehled ověřených výroků

Vzhledem k zákazu retroaktivity v českém právním řádu není možné, aby byl změnou legislativy změněn obsah smluv soukromoprávní povahy, které byly uzavřeny mezi Českou republikou, církvemi a náboženskými společnostmi. Miroslav Kalousek má tedy pravdu v tom, že ke změně smluv může dojít jedině po dohodě smluvních stran.

Stát uzavřel 22. února 2013 celkem sedmnáct smluv s církvemi a nábožensk‎‎‎‎‎ý‎‎‎‎mi společnostmi (16 křesťanský‎ch církví a Federace židovský‎ch obcí v ČR) o vypořádání mezi Českou republikou a danou církví či náboženskou společností. Obsahem těchto smluv byla v‎ýše finanční náhrady, kterou se stát zavázal vyplatit ve třiceti bezprostředně po sobě následujících ročních splátkách.

Součástí každé jednotlivé smlouvy je klauzule (článek 5), která stanoví, že se účel smlouvy řídí zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (428/2012 Sb.) ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy – tedy ve znění k 1. 1. 2013 (dne účinnosti zákona).

Výrok předsedy ČSSD Jana Hamáčka je hodnocen pravdivě, protože se podmínka demise vlády při demisi všech ministrů za sociální demokraty v návrhu koaliční smlouvy vyskytuje.

Sociální demokraté po shodě s hnutím ANO na programu budoucí vlády představili tři pojistky, které by měla koaliční smlouva obsahovat a které by umožnily vznik kabinetu s účastí ČSSD.

První bod se týká odstoupení člena kabinetu, jestliže bude odsouzen v první instanci. Druhý jednotného postupu sociálních demokratů a ANO při hlasováních ve vládě i Sněmovně. Třetí pojistkou je odstoupení poslanců SPD z funkcí předsedů výborů Poslanecké sněmovny.

Do návrhu koaliční smlouvy se nedostala pouze podmínka o odstoupení poslanců SPD z orgánů Sněmovny. Odstoupení prvoinstančně odsouzeného člena vlády je vyjádřeno v bodě 17, nepřehlasování ČSSD pak v bodě 5.

Bod 5 koaliční smlouvy: „Dojde-li v koalici i po dohodovacím řízení k situaci, kdy nedojde k dohodě o řešení koaličního sporu, v případě, kdy 5 ministrů jmenovaných za koaliční stranu ČSSD podá prostřednictvím předsedy vlády demisi do rukou prezidenta, podá do 7 dnů demisi předseda vlády a spolu s ním, jeho prostřednictvím, všichni ministři navržení hnutím ANO 2011.“

Bod 17 koaliční smlouvy: „V případě prvoinstančního odsouzení jakéhokoliv člena vlády, pokud ten v přiměřeném čase od vynesení rozsudku neodstoupí, pozbývá tato koaliční smlouva platnosti.“

Striktně vzato má předseda Hamáček podle koaliční smlouvy pravdu a kabinet by měl padnout do týdne, opustí-li jej všichni ministři ČSSD. Je však na místě zdůraznit, že se jedná o ryze politický dokument bez reálných sankcí za nesplnění jejích ustanovení.

Z ústavněprávního hlediska nemá koaliční smlouva žádnou reálnou moc, tj. je možný následující scénář: Smlouva bude uzavřena, koalice získá důvěru Sněmovny, nastane rozpor vládních stran, sociálnědemokratičtí ministři podají demisi a předseda vlády demisi naopak nepodá, jelikož koaliční smlouva poslední krok nijak nevymáhá.

Tento vývoj však napadá pouze první část Hamáčkova tvrzení, které se podle nás zakládá pouze na názoru. Jako faktický a pravdivý výrok je hodnocena až druhá polovina tvrzení.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť investigativní novináři dříve působící ve vydavatelství MAFRA po odchodu odtud (v souvislosti se změnou majitele) svou investigativní činnost neopustili, věnují se jí v jiných redakcích.

Jiří Pospíšil mluví o roku 2013, kdy holding Agrofert Andreje Babiše koupil nakladatelství Mafra a s ním i dva přední české deníky Lidové noviny a Mladou frontu DNES. Kvůli osobě Andreje Babiše z obou deníků odešlo mnoho novinářů, jako třeba Václav Dolejší, Dalibor Balšínek nebo Jana Klímová. Z investigativních žurnalistů to byli postupně Jaroslav Kmenta, Sabina Slonková, Jiří Kubík a Janek Kroupa.

Nikdo z nich s investigativní žurnalistikou neskončil, Jaroslav Kmenta momentálně píše pro magazín Reportér, který založil bývalý šéfredaktor Mladé fronty Robert Čásenský. Janek Kroupa odešel do Českého rozhlasu a tam v práci investigativního novináře pokračuje. Sabina Slonková si založila vlastní magazín Neovlivní a od minulého roku má společně s Jiřím Kubíkem investigativní pořad na Seznam zprávách Zvláštní vyšestřování. Ani o jednom z nich se tak nedá tvrdit, že by s investigativní žurnalistkou kvůli vstupu Andreje Babiše do mediálního průmyslu skončili.

Pokud se podíváme na jednotlivá hlasování, sociální demokraté nejčastěji hlasují (kromě lidovců) s hnutím ANO a komunisty. Tedy se stranami, které v současnosti jednají o vytvoření kabinetu, resp. o důvěře vládě. Z dat nevyplývá, že by ČSSD tvořila nějakou integrální součást Okamurou uvedeného bloku.

Projekt Kohovolit.eu vytvořil analýzu dosavadních hlasování schůzí Sněmovny. Z analýzy lze odvodit, jaké poslanecké kluby volí jednotně a jak si jsou jednotlivé strany v hlasování blízké. Sociální demokraté od začátku volebního období do poloviny dubna nejčastěji hlasovali spolu s KDU-ČSL, ANO a KSČM (v tomto pořadí).

Naopak nejméně často hlasují sociální demokraté s poslanci ODS, TOP 09 a STAN. S poslanci zvolenými za hnutí SPD pak hlasují průměrně často.

V tomto volebním období proběhly v Poslanecké sněmovně tři mimořádné schůze. V případě schválení programu schůze, která se měla zabývat odvoláním Tomia Okamury z pozice místopředsedy Sněmovny, hlasovala velká část ČSSD skutečně pro schválení – společně s Demokratickým blokem.

Podobně tomu tak bylo při mimořádné schůzi Sněmovny, kdy se poslanci měli zabývat personálními výměnami, které prováděla vláda bez důvěry v demisi. Půlka poslanců sociální demokracie hlasovala s Demokratickým blokem a Piráty pro schválení programu.

Naopak při mimořádném jednání, na kterém se měl projednávat tlak vlády na odvolání šéfa GIBS Murína, poslanec Faltýnek (ANO) navrhl, aby jednání bylo kvůli citlivosti informací neveřejné. V následném hlasování byl tento návrh přijat hlasy ANO, KSČM, SPD a ČSSD.

V rámci praktické politiky pak poslanci ČSSD hlasují pro různé návrhy, jak vládní, tak i poslanecké. Podpořili v tomto období i návrhy, které nevycházejí od klubů, o nichž Okamura mluví. Když se např. hlasovalo o novele trestního zákoníku, kterou předložilo hnutí SPD, pro zamítnutí tohoto návrhu byli jen dva sociální demokraté; čtyři se vyjádřili tak, že má být zákon dál projednáván. Jde pouze o ilustrativní příklad a v rámci probíhajícího volebního období jich lze předložit celou řadu, což je však nad rámec tohoto odůvodnění.

Výrok předsedy TOP 09 Pospíšila hodnotíme jako pravdivý. Od říjnových voleb do Sněmovny až dosud TOP 09 odmítá spolupráci s Andrejem Babišem.

Tři dny po volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2017 vydal předseda TOP 09 Miroslav Kalousek prohlášení, ve kterém tvrdí, že se strana za nové konstelace politických sil nebude účastnit vládnutí. „Volební výsledky neumožňují sestavení demokratické prozápadně orientované vlády. TOP 09 proto vylučuje svůj podíl na budoucí vládě a bude plnit opoziční roli.“ V půli listopadu 2017 pak vytvořily čtyři sněmovní strany (ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN) Demokratický blok pro ustavování orgánů Sněmovny. Tyto strany pak deklarovaly, že s vítězem voleb do kabinetu nevstoupí a že ani nepodpoří kandidáta hnutí ANO na post předsedy dolní komory Parlamentu.

Před hlasováním o důvěře Sněmovny menšinové vládě Babiše v lednu 2018 deklarovala TOP 09 ústy své místopředsedkyně Markéty Pekarové Adamové, že nemůže „hlasovat pro důvěru menšinové vládě Andreje Babiše, člověka, který v minulosti už prokázal, že se nezdráhá zneužívat moc ve svůj prospěch, člověka, který opakovaně prokazatelně lhal a (...) je podezřelý ze spáchání trestného činu, za který mu hrozí až desetiletý trest.“

Rovněž během hlasování ve Sněmovně si TOP 09 počíná naprosto odlišně od hnutí ANO, což dokládá analýza Michala Škopa ze sdružení KohoVolit.eu. I během dubna TOP 09 kritizuje vývoj politické situace, konkrétně vítěze voleb za dosavadní neexistenci vlády s důvěrou (čas 55:47).

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.

Uvažování v rámci ČSSD v tomto směru opravdu probíhalo, a to zejména z důvodů usnadnění hlasování členům starších šedesáti let, kterých bylo v roce 2017 okolo 36 procent z celé členské základny ČSSD, prostřednictvím elektronického referenda.

Toto potvrzuje například i vyjádření předsedy poslaneckého klubu ČSSD Jana Chvojky, který pro Lidové noviny v článku ze dne 4. dubna 2018 řekl následující: „Chceme elektronické referendum, které by bylo využitelné i do budoucna, nejenom nyní a jednorázově, ale i třeba pro otázky v rámci jednoho kraje. Má vzniknout webová aplikace či rozhraní, které by mělo být použitelné na všechny možné případy a otázky referend a anket.“

Návrh bývalé ministryně obrany v demisi Karly Šlechtové na vyslání vyššího počtu vojáků do zahraničních misí v Iráku, Afghánistánu, Mali aj. byl schválen vládou, rozeslán poslancům a projednání návrhu bylo zařazeno do pořadníku 13. schůze. O návrhu bylo hlasováno 1. června a pro návrh v nezměněné podobě hlasovaly kromě poslanců KSČM a SPD všechny poslanecké kluby, tedy i ČSSD.

Při projednávání návrhu usnesení Poslanecké sněmovny o zahraničních misích obhajoval účast českých vojáků na misích poslanec ČSSD Lubomír Zaorálek: „Já tady dnes doporučuji, abychom přijali samozřejmě ten návrh tak, jak byl přijat, ale přál bych si, aby to bylo s tou politickou vážností, kterou si ten materiál zaslouží, a jsem přesvědčen, že nepředstavuje ale nic takového, aby se jako celek zpochybňoval.”

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož řádně byl Zdeněk Ondráček zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS (Komise) pouze jednou. Ve druhém případě byla jeho volba prohlášena za zmatečnou.

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela Komise 2. března 2018. V tajné volbě obdržel 79 hlasů z celkového počtu 155, přičemž kvorum pro jeho zvolení bylo 78 hlasů.

První volba předsedy Komise se přitom konala již v prosinci 2017 a byla dvoukolová. Ondráček byl jediným kandidátem. V prvním kole nebyl zvolen kvůli nedostatečnému počtu hlasů, neboť získal 85 hlasů ze 186 hlasovacích lístků.

Ve druhém kole volby obdržel Ondráček 95 hlasů ze 179 hlasovacích lístků, volba však byla předsedou Sněmovny Radkem Vondráčkem prohlášena za zmatečnou kvůli nejasnostem týkajícím se kvóra. Pro volby bylo totiž vydáno 191 hlasovacích lístků, avšak 12 poslanců své hlasovací lístky k volbě předsedy Komise vrátilo.

Dodejme, že Ondráček několik dní po svém zvolení do čela Komise sám na tuto funkci rezignoval.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Zdeňku Ondráčkovi nebyla vytýkána jeho odbornost, nýbrž to, že se jako zasahující člen pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti (VB) podílel na potlačování demonstrací v roce 1989, za což se odmítl omluvit.

Jak jsme již v minulosti ověřovali, Ondráček byl v předchozím volebním období 2013–2017 členem Stále komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby (Komise), nezastával funkci předsedy. Předsedou Komise byl poslanec Marek Benda, zvolený za ODS.

Během jednání o volbě předsedů komisí vystoupili k Ondráčkově nominaci někteří poslanci, kteří si jeho volbu nepřáli. Argumentace byla ovšem taková, že Ondráček je jako předseda nepřijatelný z toho důvodu, že se v lednu 1989 jako člen pohotovostního pluku VB podílel na zásazích proti demonstrantům v rámci Palachova týdne a nijak to nereflektuje, resp. se za to neomluvil.

Explicitně na mikrofon také někteří poslanci uváděli, že nezpochybňují kompetenci Ondráčka – vadila jim ovšem jeho předlistopadová minulost. Například poslanec Vít Rakušan (STAN) dne 15. prosince v Poslanecké sněmovně uvedl:

„Dámy a pánové, já jistě nezpochybňuji odbornou erudici pana Zdeňka Ondráčka. Já opravdu nezpochybňuji, že je to policista s velkou zkušeností a jistě i profesními výsledky. Ale jsme v roce 2017, jsme tady 28 let po sametové revoluci a myslím si, že stále ještě nenazrála doba na to, aby se předsedou takovéto důležité komise stal člověk, který s obuškem v ruce vystupoval v roce 1989 proti demonstrantům.“