Přehled ověřených výroků

V minulém roce odešlo do zahraničí v dividendách na 288,7 miliard Kč, v minulých letech byla celková suma o poznání nižší.

Michal Horáček se oproti minulému roku odchýlil od reality o 10 %, v dalších letech však svým odhadem celkovou výši odvedených dividend navýšil asi o 15 až 19 %. Nepřesnost je na hranici naší tolerance, i kvůli vyšším aktuálním číslům však výrok považujeme za pravdivý.

Podle nejnovější studie Doing business, kterou každoročně vydává Světová banka, zaujímá Česká republika v délce stavebního řízení 127. příčku ze 190 hodnocených zemí. Kosovo se skutečně umístilo o pár míst před Českou republikou, konkrétně se nachází na 122. místě. Sierra Leone je v žebříčku výrazně horší, obsadila až 182. místo.

Pro zajímavost můžeme uvést, že první místo ve zmíněném žebříčku obsadilo Dánsko, druhé místo patří Spojeným arabským emirátům a na třetím místě je Nový Zéland.

I přes nepřesnost u Sierry Leone hodnotíme výrok jako pravdivý – Horáček má pravdu, že i v tomto konkrétním ohledu si Česká republika nevede zrovna valně.

Výrok je hodnocen jako pravdivý s výhradou k tomu, že nejsou nabízeny vyšší platy. V Německu si pochopitelně pracovníci přijdou na vyšší mzdy, k tomu ale skutečně mohou dostat další benefity. Je také pravdou, že řada Čechů z pohraničí v Německu pracuje.

Definitivně se brány Čechům na pracovní trh otevřely v roce 2011, kdy odpadla administrativní překážka v podobě nutnosti pracovního povolení. Před rokem 2011 pracovalo Čechů v Německu okolo 17 tisíc, po roce 2011 to už bylo přes 27 tisíc.

Podle Úřadu práce (.doc, str. 52) pracuje v sousední spolkové zemi Bavorsko přes 17 tisíc Čechů. V Německu je poptávka po široké škále zaměstnanců, od technických profesí přes prodavače až k lékařům, nelze zcela specifikovat jen jedno odvětví.

Pokud se podíváme specificky na zdravotní sestry, můžeme porovnat nabídku práce z domažlické nemocnice a např. z hodinu a půl vzdálené nemocnice v bavorském Regensburgu. Zatímco v Domažlicích sestrám nabízejí 16 500–27 000 korun měsíčně, v Řezně je to zhruba dvojnásobek. Konkrétně 43–48 tisíc korun.

Co se týče benefitů, jenž mají lákat české pracovníky do Německa, tak například zdravotnickému personálu, kterého je v Německu nedostatek, můžou být nabízeny služební byty, nebo příspěvky na přestěhování rodiny. U řemeslníků (např. u zmíněných svářečů) lze dohledat v nabídkách práce mezi benefity i přídavky na děti.

Česká republika podle dat ČSÚ přijala na své území od roku 1989 téměř 500 tisíc cizinců (přesněji 493 441). Horáček mluvil o „nových spoluobčanech“ od roku 1992, kterých je 455 439. Do dat se počítají lidé s trvalým pobytem i pobytem dlouhodobým nad 90 dní.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože skutečnosti ohledně migrantů do České republiky a Československa popisované v programu Michala Horáčka se opravdu odehrály.

Co se týká ruské imigrace ve 20. letech minulého století, která měla být způsobena bolševiky, tato skutečnost se opravdu zakládá na pravdě. Velmi dobře o tom pojednává článek (.pdf, str. 1) historičky Anastasie Kopřivové pro Ústav pro studium totalitních režimů, který doslova říká: „V Československu žila mezi oběma světovými válkami velice početná komunita ruských emigrantů, kteří byli nuceni opustit svou vlast a uprchnout před bolše­vickým terorem. Mladá republika jim poskytla zázemí a podporu.“
Podle tohoto článku nabídla Československá republika ruským uprchlíkům jako jedna z mála pomoc na státní úrovni, financovanou státním rozpočtem. Československo se zavázalo přijmout uprchlíky a mimo jiné například zajistit péči o invalidy, péči o práceschopné uprchlíky (zajištění zaměstnání), péči o studenty či péči o lidi pracující duševně (vědci, žurnalisté, spisovatelé, atd.). Celkový počet ruských uprchlíků není znám, ale jen studentů a pracujících (těch mělo být podle předpokladů asi 5 000) bylo v roce 1925 dohromady asi 25 000; v letech 1921–1937 dosáhla státní podpora na Ruskou pomocnou akci přibližně 508 miliónů Kč.

Utečencům z nacistického Německa jsme taktéž poskytli pomoc – vyplývá to z článku projektu Naši nebo cizí, který zřídilo Židovské muzeum v Praze v partnerství s Institutem Terezínské iniciativy. Z tohoto projektu také vyplývá, že tuto pomoc poskytovali především nestátní pomocné výbory a stát na ně přispíval pouze menší částkou. Že bylo Československo významným útočištěm německých uprchlíků, potvrzuje i článek Michala Frankla ze Židovského muzea v Praze.

Oficiální počet uprchlíků, kteří podle tohoto článku v naší zemi pobývali, byl přibližně 1 500. Oproti situaci s ruskými uprchlíky neexistovala žádná právní úprava, která by přijímání řešila. Většinou tedy taková nařízení byla omezována na to, které osoby nemají býti vpuštěny.

Také informace o přijetí řeckých uprchlíků je pravdivá. Dokládá to článek (.pdf, str. 8) Konstantinose Tsivose z Ústavu řeckých a latinských studií. Podle něj se příchod řeckých uprchlíků datuje do roku 1948, a to jako důsledek řecké občanské války. Zároveň je tato skutečnost potvrzena i dokumentem (str. 2–3) z webu cizinci.cz, který spravuje ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo zahraničí.

Do Československa se mělo uchýlit přibližně 12–14 tisíc osob, které byly rozmístěny po republice. Tito uprchlíci byli umisťováni především do venkovských oblastí na severu Moravy, později pak i do větších měst. Je však zmiňováno, že Řekové si nemohli stát, kde by se rádi usídlili, vybrat. Toto mělo být rozhodováno v rámci moskevské direktivy či dalších socialistických států.

O imigrantech z bývalé Jugoslávie pak pojednává dokument (.pdf, str. 2–3) z výše zmíněného webu cizinci.cz. Z něho vyplývá, že se k nám v průběhu války v Bosně a Hercegovině mezi lety 1992–1995 dostalo několik tisíc uprchlíků, především pak bosensko-hercegovských muslimů.

V roce 1991, tedy před tímto konfliktem, se ve sčítání lidu Srbové či Chorvati ještě vůbec neobjevili. Až v roce 2001 bylo z vybraných balkánských zemí (Bulharsko, Řecko, Chorvatsko, Srbsko) přibližně 11 tisíc osob v České republice. Ti byli usazeni nejvíce v Praze a v Brně a pobyt v republice brali jako dočasný, což u některých z nich platí dodnes, a proto si nevyřizují české státní občanství.

Na základě výše uvedeného odůvodnění a informací z relevantních zdrojů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Česká republika je v souladu s Horáčkovým tvrzením vázána Ženevskou konvencí o právním postavení uprchlíků z r. 1951 i navazujícím protokolem z r. 1967, a to od vyhlášení ve Sbírce zákonů pod č. 208/1993 (.pdf). Jde také o lidskoprávní smlouvu ve smyslu čl. 49 Ústavy, když upravuje práva a povinnosti osob.

Podle Člověka v tísni požádalo o azyl v ČR mezi lety 1998 a 2000 přes 4 000 osob z Afghánistánu a azyl získalo během těchto tří let celkem 57 žadatelů. Prakticky to stejné uvádí Michal Horáček i ve svém programu.

Pro srovnání: Během uprchlické krize (2015–2016) bylo žadatelů o azyl v členských státech EU v roce 2015 178,3 tisíc z Afghanistánu (.xlsx, Figure 2). V roce 2016 se pak jednalo o 183 tisíc afghánských žadatelů.

V roce 2015 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (565), Sýrie (130), Kuby (125), Vietnamu (55) a Číny (35), zbylých 325 pak z ostatních zemí (mimo EU). V roce 2016 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (355), Iráku (140), Kuby (80), Sýrie (65) a Číny (54), zbylých 495 pak z ostatních zemí (mimo EU).

Miloš Zeman skutečně před minulými prezidentskými volbami slíbil, že v případě svého zvolení bude na Pražském hradě vyvěšena vlajka Evropské unie. Uvedl to např. v rozhovoru pro Události České televize 18. listopadu 2012.

Tento slib následně naplnil, protože necelý měsíc od své inaugurace (která proběhla 8. března 2013), konkrétně 3. dubna 2013, spolu s předsedou Evropské komise Josém Manuelem Barrosem skutečně vyvěsil nad Pražským hradem vlajku Evropské unie.

Daný slib jsme pokrývali také v rámci výstupu Sliby Miloše Zemana, který mapoval, nakolik současná hlava státu plní, co před minulými volbami slibovala voličům.

Michal Horáček mluví o svém tchánovi, profesorovi Jiřím Hořejším. Ten v telefonickém rozhovoru (a následné emailové komunikaci) s Demagog.cz tuto informaci popřel. Incident, o kterém se Michal Horáček zmiňuje, se podle něj nestal během tzv. Palachova týdne (tedy v lednu 1989), ale 28. října 1989. Profesor Hořejší se podle svých slov účastnil nepovolené demonstrace, na které byl spolu s dalšími občany zadržen příslušníky Pohotovostního pluku VB (dále PP). Následně byli odvezeni autobusem do Nymburka, kde byli vyslýcháni, a druhý den nad ránem odvezeni na Černý most, kde byli propuštěni. Příslušníci PP se podle něj sice chovali nevybíravým způsobem, ale popřel informaci o tom, že by jimi byl zbit.

Podle Ústavy ČR se volby do Poslanecké sněmovny, do Senátu, prezidentské volby i volby do zastupitelstev územní samosprávy konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Horáček konkrétně mluví o volbách do Poslanecké sněmovny a z důvodu tajnosti hlasování odmítá sdělit, koho volil.

Z Ústavy opravdu plyne pravomoc prezidenta zastupovat Českou republiku navenek. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Prezident republiky dle čl. 63 Ústavy ČR zastupuje stát navenek. Nutno však podotknout, že je tato pravomoc co do vydávání rozhodnutí kontrasignovaná, tj. jeho rozhodnutí vyžaduje ke své platnosti souhlas předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Tímto souhlasem se také odpovědnost za dané rozhodnutí prezidenta přesouvá na vládu.

Pravomoc zastupovat stát navenek nemá prezident sám. Kromě něj jí disponuje vláda (pravomoc vyplývá z jejího postavení jako vrcholného orgánu moci výkonné, bez ní by její postavení nedávalo smysl) a případně další orgány veřejné moci. Jako příklad lze zmínit ministerstvo zahraničních věcí.

Horáček daný výrok uvádí v kontextu z jeho strany problematického jmenování premiérem člověka, kterému hrozí trestní stíhání. Horáček sám by pak měl dle svých slov (čas: 22:38) s takovým jmenováním „obrovský problém“.