Přehled ověřených výroků

Česká republika podle dat ČSÚ přijala na své území od roku 1989 téměř 500 tisíc cizinců (přesněji 493 441). Horáček mluvil o „nových spoluobčanech“ od roku 1992, kterých je 455 439. Do dat se počítají lidé s trvalým pobytem i pobytem dlouhodobým nad 90 dní.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože skutečnosti ohledně migrantů do České republiky a Československa popisované v programu Michala Horáčka se opravdu odehrály.

Co se týká ruské imigrace ve 20. letech minulého století, která měla být způsobena bolševiky, tato skutečnost se opravdu zakládá na pravdě. Velmi dobře o tom pojednává článek (.pdf, str. 1) historičky Anastasie Kopřivové pro Ústav pro studium totalitních režimů, který doslova říká: „V Československu žila mezi oběma světovými válkami velice početná komunita ruských emigrantů, kteří byli nuceni opustit svou vlast a uprchnout před bolše­vickým terorem. Mladá republika jim poskytla zázemí a podporu.“
Podle tohoto článku nabídla Československá republika ruským uprchlíkům jako jedna z mála pomoc na státní úrovni, financovanou státním rozpočtem. Československo se zavázalo přijmout uprchlíky a mimo jiné například zajistit péči o invalidy, péči o práceschopné uprchlíky (zajištění zaměstnání), péči o studenty či péči o lidi pracující duševně (vědci, žurnalisté, spisovatelé, atd.). Celkový počet ruských uprchlíků není znám, ale jen studentů a pracujících (těch mělo být podle předpokladů asi 5 000) bylo v roce 1925 dohromady asi 25 000; v letech 1921–1937 dosáhla státní podpora na Ruskou pomocnou akci přibližně 508 miliónů Kč.

Utečencům z nacistického Německa jsme taktéž poskytli pomoc – vyplývá to z článku projektu Naši nebo cizí, který zřídilo Židovské muzeum v Praze v partnerství s Institutem Terezínské iniciativy. Z tohoto projektu také vyplývá, že tuto pomoc poskytovali především nestátní pomocné výbory a stát na ně přispíval pouze menší částkou. Že bylo Československo významným útočištěm německých uprchlíků, potvrzuje i článek Michala Frankla ze Židovského muzea v Praze.

Oficiální počet uprchlíků, kteří podle tohoto článku v naší zemi pobývali, byl přibližně 1 500. Oproti situaci s ruskými uprchlíky neexistovala žádná právní úprava, která by přijímání řešila. Většinou tedy taková nařízení byla omezována na to, které osoby nemají býti vpuštěny.

Také informace o přijetí řeckých uprchlíků je pravdivá. Dokládá to článek (.pdf, str. 8) Konstantinose Tsivose z Ústavu řeckých a latinských studií. Podle něj se příchod řeckých uprchlíků datuje do roku 1948, a to jako důsledek řecké občanské války. Zároveň je tato skutečnost potvrzena i dokumentem (str. 2–3) z webu cizinci.cz, který spravuje ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo zahraničí.

Do Československa se mělo uchýlit přibližně 12–14 tisíc osob, které byly rozmístěny po republice. Tito uprchlíci byli umisťováni především do venkovských oblastí na severu Moravy, později pak i do větších měst. Je však zmiňováno, že Řekové si nemohli stát, kde by se rádi usídlili, vybrat. Toto mělo být rozhodováno v rámci moskevské direktivy či dalších socialistických států.

O imigrantech z bývalé Jugoslávie pak pojednává dokument (.pdf, str. 2–3) z výše zmíněného webu cizinci.cz. Z něho vyplývá, že se k nám v průběhu války v Bosně a Hercegovině mezi lety 1992–1995 dostalo několik tisíc uprchlíků, především pak bosensko-hercegovských muslimů.

V roce 1991, tedy před tímto konfliktem, se ve sčítání lidu Srbové či Chorvati ještě vůbec neobjevili. Až v roce 2001 bylo z vybraných balkánských zemí (Bulharsko, Řecko, Chorvatsko, Srbsko) přibližně 11 tisíc osob v České republice. Ti byli usazeni nejvíce v Praze a v Brně a pobyt v republice brali jako dočasný, což u některých z nich platí dodnes, a proto si nevyřizují české státní občanství.

Na základě výše uvedeného odůvodnění a informací z relevantních zdrojů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Česká republika je v souladu s Horáčkovým tvrzením vázána Ženevskou konvencí o právním postavení uprchlíků z r. 1951 i navazujícím protokolem z r. 1967, a to od vyhlášení ve Sbírce zákonů pod č. 208/1993 (.pdf). Jde také o lidskoprávní smlouvu ve smyslu čl. 49 Ústavy, když upravuje práva a povinnosti osob.

Podle Člověka v tísni požádalo o azyl v ČR mezi lety 1998 a 2000 přes 4 000 osob z Afghánistánu a azyl získalo během těchto tří let celkem 57 žadatelů. Prakticky to stejné uvádí Michal Horáček i ve svém programu.

Pro srovnání: Během uprchlické krize (2015–2016) bylo žadatelů o azyl v členských státech EU v roce 2015 178,3 tisíc z Afghanistánu (.xlsx, Figure 2). V roce 2016 se pak jednalo o 183 tisíc afghánských žadatelů.

V roce 2015 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (565), Sýrie (130), Kuby (125), Vietnamu (55) a Číny (35), zbylých 325 pak z ostatních zemí (mimo EU). V roce 2016 pocházelo nejvíce žadatelů (nepocházejících z EU) o azyl v ČR z Ukrajiny (355), Iráku (140), Kuby (80), Sýrie (65) a Číny (54), zbylých 495 pak z ostatních zemí (mimo EU).

Miloš Zeman skutečně před minulými prezidentskými volbami slíbil, že v případě svého zvolení bude na Pražském hradě vyvěšena vlajka Evropské unie. Uvedl to např. v rozhovoru pro Události České televize 18. listopadu 2012.

Tento slib následně naplnil, protože necelý měsíc od své inaugurace (která proběhla 8. března 2013), konkrétně 3. dubna 2013, spolu s předsedou Evropské komise Josém Manuelem Barrosem skutečně vyvěsil nad Pražským hradem vlajku Evropské unie.

Daný slib jsme pokrývali také v rámci výstupu Sliby Miloše Zemana, který mapoval, nakolik současná hlava státu plní, co před minulými volbami slibovala voličům.

Michal Horáček mluví o svém tchánovi, profesorovi Jiřím Hořejším. Ten v telefonickém rozhovoru (a následné emailové komunikaci) s Demagog.cz tuto informaci popřel. Incident, o kterém se Michal Horáček zmiňuje, se podle něj nestal během tzv. Palachova týdne (tedy v lednu 1989), ale 28. října 1989. Profesor Hořejší se podle svých slov účastnil nepovolené demonstrace, na které byl spolu s dalšími občany zadržen příslušníky Pohotovostního pluku VB (dále PP). Následně byli odvezeni autobusem do Nymburka, kde byli vyslýcháni, a druhý den nad ránem odvezeni na Černý most, kde byli propuštěni. Příslušníci PP se podle něj sice chovali nevybíravým způsobem, ale popřel informaci o tom, že by jimi byl zbit.

Podle Ústavy ČR se volby do Poslanecké sněmovny, do Senátu, prezidentské volby i volby do zastupitelstev územní samosprávy konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Horáček konkrétně mluví o volbách do Poslanecké sněmovny a z důvodu tajnosti hlasování odmítá sdělit, koho volil.

Z Ústavy opravdu plyne pravomoc prezidenta zastupovat Českou republiku navenek. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Prezident republiky dle čl. 63 Ústavy ČR zastupuje stát navenek. Nutno však podotknout, že je tato pravomoc co do vydávání rozhodnutí kontrasignovaná, tj. jeho rozhodnutí vyžaduje ke své platnosti souhlas předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Tímto souhlasem se také odpovědnost za dané rozhodnutí prezidenta přesouvá na vládu.

Pravomoc zastupovat stát navenek nemá prezident sám. Kromě něj jí disponuje vláda (pravomoc vyplývá z jejího postavení jako vrcholného orgánu moci výkonné, bez ní by její postavení nedávalo smysl) a případně další orgány veřejné moci. Jako příklad lze zmínit ministerstvo zahraničních věcí.

Horáček daný výrok uvádí v kontextu z jeho strany problematického jmenování premiérem člověka, kterému hrozí trestní stíhání. Horáček sám by pak měl dle svých slov (čas: 22:38) s takovým jmenováním „obrovský problém“.

Teze Michala Horáčka je v souladu s ústavním pořádkem. Podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o vině a trestu při spáchání trestných činů rozhoduje pouze soud.

Shledán vinným tak může být pouze ten, jehož vina byla vyslovena odsuzujícím rozsudkem soudu. Do té doby se uplatňuje princip presumpce neviny.

Jiří Drahoš byl předsedou Akademie věd ČR (AVČR) od 13. března 2009 do března roku 2017. Během tohoto období se vystřídalo pět vlád a pět premiérů – konkrétně šlo o kabinety Mirka Topolánka, Jana Fischera, Petra Nečase, Jiřího Rusnoka a Bohuslava Sobotky.

Jiřímu Drahošovi se dařilo vyjednávat s politiky – např. v roce 2009 s tehdejším premiérem Janem Fischerem, kdy AVČR dostala o půl miliardy větší rozpočet (viz dříve ověřovaný výrok), nebo také s Nečasovou vládou. K jednání, mimo jiné o zvýšení rozpočtu, došlo i za Sobotkovy vlády, kdy Sobotka v březnu při svém projevu na půdě AVČR prohlásil:

„Dovolte mi, abych při této příležitosti poděkoval profesoru Drahošovi za jeho práci ve prospěch dobrého jména české vědy a ve prospěch rozvoje Akademie věd. Jak zde zmínil, jeho funkční období, která zahrnovala celých 8 let, byla obdobími, které byly velmi bouřlivé. Rozhodovalo se o budoucnosti české vědy, rozhodovalo se v nich do značné míry o bytí a nebytí Akademie věd jako klíčové vědecké instituci v naší zemi.“

Dle těchto informací má tedy Jiří Drahoš opravdu zkušenosti s jednáním s politiky. Co se týče jeho členství v politické straně, nejsou dostupné informace, které by jakékoli členství potvrzovaly. Dá se tedy předpokládat, že Jiří Drahoš nikdy členem politické strany nebyl, což uvádí i na svých stránkách.

V roce 2009 hrozily Akademii věd (AV) zásadní rozpočtové škrty v souvislosti s reformou financování vědy a finanční krizí. Podle vědců byly tyto škrty likvidační. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na roky 2011 a 2012) za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s 20% poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s dalším postupným krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrty vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.