Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy, resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Velmi podobný výrok (Hannig zde vyměnil Fica za Orbána) jsme již v rámci kampaně ověřovali.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a slovenský předseda vlády Fico vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017. Bratislava pak figurovala v seznamu měst ucházejících se o umístění Evropské agentury pro léčivé přípravky.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by toto mělo být rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.

Prohlášením kancléřky Merkelové o otevření hranic Německo opravdu porušilo evropské právo, konkrétně nařízení Dublin III týkající se kritérií pro určení členského státu příslušného pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Čtvrtého září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušani otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie, což bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

Oblast Sahel se rozkládá na jižním okraji Sahary, táhne se od západu k východu Afriky a zahrnuje území Mauritánie, Senegalu, Mali, Burkiny Faso, Nigeru, Čadu, Súdánu, Eritrei a Etiopie.

Podívejme se na tabulku Eurostatu ukazující počty uprchlíků podle jejich státní příslušnosti za prvních šest měsíců roku 2017. V tomto období přišlo do Evropy přibližně 315 tisíc uprchlíků, nejvíce ze Sýrie (44 320), dále pak z Afghánistánu, Nigérie, Iráku a Pákistánu.

Uprchlíků ze zemí v oblasti Sahel, konkrétně z Eritrei, Senegalu, Mali a Súdánu, přišlo pak součtem do Evropy 27 290, což se jen těžko blíží například Syřanům. Rozdíl cca 17 tisíc lidí se pak dá srovnat třeba s počtem obyvatel Svitav (.pdf, str. 65).

Pokud bychom sledovali příchody do Evropy po moři, tak data Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ukazují, že nejvíce lidí přichází z Nigérie, Sýrie, Guinei, Pobřeží Slonoviny, Maroka a Bangladéše. Je tedy zjevné, že do Evropy přicházejí lidé i z jiných zemí, než jen ze zemí Sahelu, jak o tom Hannig mluví.

Podle článku 68 Ústavy jmenuje prezident předsedu vlády a na jeho žádost pak jmenuje další členy vlády. Vláda po svém jmenování musí předstoupit před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o důvěru.

Pokud tato vláda nezíská důvěru, jmenuje prezident předsedu vlády znovu, přičemž může jmenovat i stejného premiéra. Pokud ani tato vláda nezíská důvěru, pak jmenuje prezident předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Prezident není ve jmenování předsedy vlády nijak omezen. Teoreticky může hlava státu jmenovat libovolnou osobu, nicméně přirozeně vychází z výsledků voleb.

Hannig ve svém výroku vyjadřuje názor, že při druhém pokusu by měl šanci získat předseda druhé nejsilnější strany. Aktuálně to znamená, že by jmenoval Petra Fialu. Tento jeho postoj je zcela legitimní a nijak jej nehodnotíme. Hannig se ovšem odvolává na ústavní zvyklosti – žádné takové ústavní zvyklosti prakticky neexistují.

Od roku 1996 se po volbách sestavovala vláda doposud celkem šestkrát. Jediná vláda, které nebyla vyslovena důvěra při prvním pokusu, byla první vláda Mirka Topolánka. Prezident svým druhým pokusem jmenoval znovu Mirka Topolánka, jehož druhá vláda již získala důvěru Poslanecké sněmovny. Zpravidla hlava státu jmenuje premiérem předsedu vítězné strany, i když i zde již došlo k výjimce. V roce 2010 Václav Klaus jmenoval předsedou vlády Petra Nečase, jehož ODS byla ve volbách na druhém místě.

Ústavní zvyklostí tedy není při druhém pokusu jmenovat lídra druhé nejsilnější strany. K této situaci doposud došlo pouze jednou a prezident se zachoval tak, že jmenoval podruhé stejnou osobu, která předtím se svou vládou důvěru nezískala. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Řada britských deníků zastávala v období před referendem pozici opustit Evropskou unii. Jednalo se především o bulvární média, která podle Huffington Post mohla ovlivnit dohromady 4,8 milionu svých čtenářů oproti 3 milionům čtenářům deníků, které byly pro zůstání v EU.

Mezi deníky, které proklamovaly postoj opustit Evropskou unii, byl Daily Mail, The Sun, The Telegraph, Express, Star a The Sunday Time. Například na titulní straně Daily Mail se objevily zprávy jako: If you believe in Britain, vote Leave (Pokud věříte v Británii, volte odchod), Who will speak for England? (Kdo promluví za Anglii?); v The Sun se pak objevilo například BeLeave in Britain (Věřte/opustit v Anglii) a po referendu Sun wot won it (Sun to vyhrál).

Naopak důležitost zůstat v EU zdůrazňovaly serióznější noviny. Mezi nimi například The Guardian, The Financial Times (Britain should vote to stay in European Union – Británie by měla volit za setrvání v Evropské unii), The Times, Daily Mirror, The Mail nebo The Observer.

Daily Mirror například v jednom ze svých vydání uvedl, že i přes některé neshody, které tento list měl s Evropskou unií, na své čtenáře apeluje, aby volili pro setrvání.

Opustit Evropskou unii:

Daily Mail a The Sun

Zdroj

Express

ZdrojZůstat v Evropské unii:

The Times

Zdroj

The Guardian

Zdroj

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, neboť britská média nepodporovala plošně hlasování proti Brexitu – naopak některé velmi vlivné tituly zcela zřetelně uváděly, že by měli Britové hlasovat pro opuštění Evropské unie.

Konflikt na Ukrajině vyvolal mnoho reakcí. Mezi ně patří také sankce. Nikoliv jen ze strany Evropské unie vůči Rusku, jak se může z výroku Hanniga zdát, ale také ze strany Ruské federace proti Evropské unii a sankce USA vůči Rusku. Sankce, které uvalila Evropská unie na Ruskou federaci, nemají žádný vliv na obchod s potravinami ani na energetiku.

Pětina celkové produkce největší české mlékárny Madeta končila před zavedením sankcí a přerušením obchodních styků v Ruské federaci. Na začátku roku 2015 jihočeská Madeta vyčíslila ztrátu na 150 miliónů. Později v roce 2015 pak uvedla, že neobnoví končící smlouvy se 72 dodavateli mléka, přičemž ve většině případů se jednalo o malé producenty.

Madeta je tak poškozena sankcemi, které uvalila Ruská federace na země Evropské unie. Tyto sankce zakazují dovoz potravin ze západní Evropy a reagují tak na sankce, které naopak Evropská unie uvalila na Rusko. Sankce Evropské unie vůči Rusku se týkají především zákazu dovozů zbraní, zákazu obchodování s finančními institucemi, ve kterých mají ruští majitelé větší jak poloviční podíl, anebo také obchodu s citlivými technologiemi.

Ovšem existují ještě třetí sankce, které reagovaly na ukrajinskou krizi a to konkrétně americké. Sankce, jenž drtivě schválily obě komory Kongresu, mohou ohrožovat energetickou situaci Evropské unie. Ty kritizuje i Německo. Mohly by zkomplikovat výstavbu připravovaného plynovodu, který je známý také jako Nord Stream 2, jenž má vést po dně Baltského moře.

Petr Hannig tak velice zjednodušuje systém sankcí, jež byly vyvolány krizí na Ukrajině. Německo, jako člen EU, je pro sankce Evropské unie vůči Rusku, avšak ty nikterak nezasahují do energetické oblasti. Naopak Německo a např. i předseda Evropské komise Juncker zaujímají silný negativní prostoj k sankcím, které uvalily Spojené státy americké na Rusko.

V nejobecnějším pohledu, tedy že Německo sice slovy kancléřky Merkelové podporuje evropské sankce vůči Rusku a přitom s Ruskem obchoduje (byť v jiných oblastech), má ovšem Hannig pravdu. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, byť se prezidentský kandidát dopouští řady zjednodušení.

Na tiskové konferenci vlády Mirka Topolánka dne 20. září 2006 oznámil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer, že vláda vyslovila souhlas s odvoláním Karla Randáka z funkce ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace. Namísto něj měl být jmenován Jiří Lang. Důvodem pro odvolání byl tehdejší záměr transformovat tajné služby, který však nebyl naplněn.

Oproti dnešku byla situace při formování vlády skutečně jiná. Vítěz voleb v roce 2006 zkoušel sedm měsíců hledat většinu v Poslanecké sněmovně a to v situaci, která čistě početně byla výrazně komplikovanější. Topolánek vyjednával se všemi stranami vyjma komunistů a hledal způsob, jak důvěru získat. To se nyní skutečně neděje.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ovšem je třeba uvést výhradu k tomu, že kromě ODS jednaly i další subjekty. Nejblíže naplnění (bez účasti ODS) měla zřejmě menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, kterou předseda KDU-ČSL prezentoval jako sebevražedný krok, který měl zabránit velké koalici.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tedy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Doplnění: Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť absence vlády s důvěrou měla v Belgii přímý vliv na snížení ratingu. Dobu, po kterou tento kabinet absentoval, popisuje Topolánek korektně.

Doba formování nové vlády v Belgii trvala v Topolánkem zmíněném období přibližně 19 měsíců – konkrétně od 26. dubna 2010 do 6. prosince 2011, což je o něco více než rok a půl.

Během tohoto období došlo v Belgii k nárůstu reálného HDP. Jak uvádí Eurostat, tempo růstu v roce 2010 bylo 2,7 % a o rok později 1,8 %. Studie webu Economy Watch naznačuje, že takový vývoj je možné vysvětlit absencí vládních škrtů.

Koncem roku 2010 byl agenturou Standard & Poor's snížen výhled na belgický dluh ze stabilního na negativní. Standard & Poor's zároveň upozornila, že může snížit ratingové hodnocení země, pokud v dohledné době nebude vytvořena vláda, protože má obavy o udržení veřejných financí. Belgie byla zasažena dluhovou krizí, došlo k nárůstu státního dluhu, který se vyšplhal až na skoro 100 % HDP. Vláda sestavená nebyla a zemi v roce 2011 nakonec byl snížen rating z AA+ na AA.

Další negativní související faktory jako např. prestiž země, o níž Topolánek v kontextu mluví (uvádí, že se snažil udržet svůj kabinet i kvůli důvěryhodnosti státu), jsou reálně neměřitelné. K snížení ratingu Belgie ale ve značné míře přispěla politická nestabilita země, výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Mirek Topolánek skutečně vypovídal u soudu a následně i u odvolacího soudu. Z rozsudku vrchního soudu v Praze vyplývá (str. 10), že Mirek Topolánek uvedl, že „takovou pozici a takový vliv na něj obžalovaný neměl, i když to některá média přeceňovala a možná to přeceňoval i samotný obžalovaný.“

Mirek Topolánek však mluví pouze o vlivu Marka Dalíka vůči své osobě, nikoliv vůči celé vládě. Zápis celého jednání nám však dostupný není, proto nemůžeme výrok potvrdit. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.