Nicméně ústava je napsána tak, aby generovala v případě, že to lze, a v tomhle případě to lze, většinovou vládu nebo vládu s většinovou podporou.
Pro sestavení většinové koalice je potřeba nadpoloviční většina křesel v Poslanecké sněmovně. Do té se v roce 2017 dostalo devět stran a hnutí. Vyjdeme-li z přirozených limitů (obecně strany "Demokratického bloku" odmítají vstup do vlády s KSČM nebo SPD), je zřejmé, že v každé koalici musí být zastoupeno hnutí ANO. To získalo totiž 78 mandátů, přičemž zbytek sněmovny je výrazně fragmentovaný.
Alternativ pro vznik vlády je skutečně hodně. Řada stran před volbami deklarovala, že má problém jít do vlády s trestně stíhaným premiérem, což je limit skládání vlády s hnutím ANO. Pokud bychom ovšem sledovali primárně to, zda je vůbec možné postavit jinou než menšinovou vládu, lze Topolánkovi dát za pravdu.
Veřejně se probírala např. možnost o pokračování současné koalice ČSSD-ANO-KDU-ČSL (103 mandátů), nebo také koalice ANO-ODS (103 mandátů). Ale teoreticky jde namodelovat velkou řadu koalic. Např. s Piráty má hnutí ANO 100 mandátů, tudíž by mu chyběl jeden subjekt pro získání většiny. Je také možné sestavit vícero nadměrných koalic (to jsou koalice, v nichž je více členů, než kolik je potřeba pro zisk většiny).
Pokud bychom tedy k výroku přistoupili jako k teoretickému cvičení, ve kterém budeme ignorovat předvolební deklarace, lze modelovat skutečně velký počet koaličních půdorysů. Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je skutečně možné vytvořit celou řadu většinových uspořádání, i když s ohledem na veřejné deklarace a projevy se nezdá, že by byla tato možnost v tuto chvíli příliš pravděpodobná.
My dneska máme v branném zákoně, že každý občan České republiky je povinen podrobit se vojenskému výcviku. Ale toto platí až v době ohrožení státu či v době válečné.
Přestože proces povolání je poněkud složitější, v zásadě může být v době ohrožení státu každý zletilý občan odveden a následně povolán k vojenskému cvičení (byť s výjimkami a nikoli všichni zletilí občané jedním odvodem) .
Takzvaný branný zákon v § 18 stanovuje jako první podmínku odvodu občanů (nikoli vojáků z povolání či v záloze) vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Vláda k tomuto vydá nařízení, kde také stanoví, kolik občanů je třeba nad rámec ozbrojených sil „nabrat“. Branci jsou určeni podle kvalifikace či ročníku narození.
Krajské vojenské velitelství pak povolá vybrané občany k odvodu, z nichž se v odvodním řízení vyberou ti, kteří jsou schopni vykonávat vojenskou činnou službu. Pokud je rozhodnutí pozitivní, stává se občan vojákem, resp. vojákem v záloze, kterými lze podle potřeb doplnit řady ozbrojených sil. Jde pochopitelně pouze o osoby starší 18 let a existují výjimky (např. § 6, § 7, § 25 a další) – například ženy však z branné povinnosti vyňaty nejsou.
V této fázi může voják požádat o vyslání na dobrovolné vojenské cvičení, nebo může být na vojenské cvičení vyslán povolávacím rozkazem a pak je povinen jej nastoupit. V obecné rovině je tedy Hynkův výrok pravdivý.
Premiér je funkce jmenovaná.(...) Premiér není volená funkce a vítěz voleb nemá automaticky nárok na premiéra.
Článek 68 Ústavy České republiky ve svém druhém odstavci uvádí: „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Premiér tedy skutečně není žádným způsobem vybrán volbou a v Ústavě není ani stanoveno, že tuto funkci vykonává předseda vítězné strany. Prezident má ve svém rozhodnutí o jmenování předsedy vlády volnou ruku.
Např. v roce 2010 se po volbách stal předsedou vlády Petr Nečas, jehož ODS ve volbách nezvítězila. Měla ovšem větší koaliční potenciál a byla schopna sestavit většinu v Poslanecké sněmovně.
Já jsem se vždy označoval za eurofederalistu, nikoli tedy za zastánce evropského unitárního státu, v čemž je velký rozdíl.
O tom, že je eurofederalistou, se Miloš Zeman vyjádřil v minulosti vícekrát:
“Já sám se označuji za eurofederalistu, ale vždy dodávám, že eurofederalista není ten, kdo podporuje unitární evropský superstát.” (rozhovor pro Euractiv.cz, 10.12. 2012)
"Já jsem totiž eurofederalista, který by si přál, aby časem, postupně, vznikly Spojené státy evropské s jednotnou zahraniční, obrannou a další politikou." (Idnes.cz., 12.1.2009)
„Jsem eurofederalista, a tedy odpůrce evropského superstátu.“(v knize Miloš Zeman - zpověď informovaného optimisty: rozhovor s Petrem Žantovským, kniha z roku 2012, ukázka zde)
Svoji podporu společné zahraniční, obranné a ekonomické politice EU vyjádřil například v roce 2013 v Berlíně nebo při podpisu tzv. eurovalu v témže roce.
Konkrétní příklad je Mirek Topolánek, jehož vláda vládla pět měsíců – od září do ledna – a vládla v demisi. A také neměla nic předjednáno.
První vládu Mirka Topolánka jmenoval tehdejší prezident České republiky Václav Klaus 4. září 2006. Tato vláda byla složena pouze z členů ODS a nestraníků. Hlasování o důvěře vládě proběhlo 3. října 2006. Vládu podpořilo 96 poslanců, 99 bylo proti. Vláda tak důvěru nedostala a 11. října podal Topolánek demisi. Od tohoto dne až do 9. ledna 2007, kdy byla jmenována druhá vláda Mirka Topolánka, vládla první Topolánkova vláda v demisi. Toto období bylo dlouhé tři měsíce.
Navíc Zeman srovnává Topolánkovu vládu se současným kabinetem Babiše. Nicméně Topolánek od voleb vedl jednání s partnery o podpoře pro svou vládu, jeho kabinet podpořili kromě poslanců ODS také poslanci Strany zelených a část lidovců. Babiš kromě poslanců hnutí ANO nezískal jediný hlas navíc.
Bylo jich tady tehdy nakonec jenom něco kolem tisícovky (kosovských Albánců, pozn. Demagog.cz). Myslím, že řada z nich se vrátila zpátky.
Během konfliktu v Kosovu v roce 1999 přijala vláda ČR dne 21. dubna usnesení č. 378 o poskytování dočasného útočiště na území České republiky do 31. prosince 1999 občanům Svazové republiky Jugoslávie z provincie Kosovo. V rámci tohoto opatření (.pdf, str. 30) bylo poskytnuto útočiště 1034 osobám, ze kterých ke dni 25. ledna 2000 bylo navráceno zpět do Kosova 904 osob. Podobná čísla uvádí i organizace Člověk v tísni.
Vzhledem k tomu, že počet osob odpovídá hodnotám výroku včetně skutečností, že se vrátila zpět do Kosova podstatná část uprchlíků, hodnotíme výrok jako pravdivý.
Ondráček byl zvolen hlasy KSČM, SPD a ANO. To je pravda a na tom nic nezmění ani PR tým Andreje Babiše na jeho facebookové stránce.
Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož dle jednacího řádu Sněmovny (paragraf 75) jsou hlasování o volbě předsedů parlamentních komisí tajná. Nelze tedy objektivně doložit, jak poslanci hlasovali.
Volba předsedy stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů vzbuzuje mezi poslanci silné emoce. Poslanec Ondráček (KSČM) byl zvolen 2. března až ve druhém kole tajné volby. Ondráček získal 79 hlasů, zatímco jeho soupeřka Zuzana Majerová Zahradníková (ODS) získala 57 hlasů z celkových 155 hlasů. Minimum nutné pro zvolení bylo přitom 78 hlasů.
Sám Ondráček připustil, že byl na předsedu komise nominován na základě politických dohod. Nicméně nic konkrétnějšího k samotné volbě neřekl. Veřejně nominaci Ondráčka kritizovali zástupci řady stran (ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09, STAN), nicméně kdo reálně hlasy pro tuto volbu odevzdal, není možné vzhledem k tajnosti volby určit.
To hlasování je nejmenné, je tajné. Tam se nepřihlašujete k tomu hlasování, tam si vyzvedáváte lístky.
Ivanu Bartošovi zde nelze upřít znalost jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Podle § 75 odst. 1 jednacího řádu se předsedové sněmovních komisí volí tajným hlasováním hlasovacími lístky, tedy neveřejně.
Německo ustupuje od, od tohoto principu (kvót, pozn. Demagog.cz), který já kritizuji od samého začátku.
Německá vláda vyjádřila svou snahu o dočasné ukončení diskuse o rovnoměrnějším přerozdělování uprchlíků. Toto prohlášení měl učinit německý ministr vnitra Thomas de Maiziére v rámci neformálního jednání unijních ministrů vnitra v Sofii. Za hlavní témata, na která je nutno se soustředit, považuje společná pravidla azylového řízení a podmínky pro další přijímaní uprchlíků. Diskusi o povinných kvótách se rozhodl dočasně odložit, aby se uvolnil prostor pro posun ve zmíněných otázkách.
Předseda německého spolkového sněmu Schäuble rovněž uvedl, že „prioritou je spíš přijít na to, jak kontrolovat vnější hranice (EU) a jak podporovat ty, které to zatěžuje“. Podle Wolfganga Schäubla je tak v současnosti skutečně důležitější otázka společné migrační a integrační politiky než kvóty samotné.
Co se týče Drahošova konzistentního přístupu, podobný výrok pronesl např. v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018 - ten jsme ověřilijako pravdivý. Stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle vlastních vyjádření kvóty nepodporuje, apelujena důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňujepotřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.
U nás byla (povinná volební účast, pozn. Demagog.cz) za Masarykovy první republiky, připomínám, že je v Belgii, v Lucembursku nebo v Austrálii.
Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5 a 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:
Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5 000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.
V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210)), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).
V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245)), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.
