Přehled ověřených výroků

Hannig hovoří o zprávě Světového ekonomického fóra, která každoročně srovnává země na základě indexu konkurenceschopnosti. Změny umístění zmíněných zemí jsou nepravdivé, výrok navíc padl v souvislosti s otázkou přijetí eura, což je vzhledem k výsledkům i způsobu výpočtu indexu zavádějící.

Podle posledního vydání této ročenky se Česká republika (str. 102) skutečně nachází na 31. místě, oproti předchozím rokům to však není žádná změna, protože si jej drží už od roku 2015. Slovensko (str. 264) najdeme na 59. pozici, na kterou ovšem nepropadlo, naopak si svou pozici v tomto hodnocení v posledních letech postupně zlepšuje. Podobně i Slovinsko (str. 266) sice nyní je na 48. místě, ani u něj ale nedošlo k propadu, nýbrž ke zlepšení pozice.

Hannig tento žebříček zmínil v souvislosti s přijímáním eura. Pokud se podíváme na umístění ostatních států Evropy, najdeme v první desítce jak země eurem neplatící (Švýcarsko, Švédsko, Velká Británie), tak i členy eurozóny (Nizozemsko, Německo, Finsko). U některých zemí platících eurem lze pozorovat zlepšující se trend, naopak u některých zemí, které mají vlastní měnu, lze pozorovat pokles. Spojení daného měření čistě s měnou, kterou se v daných zemích platích, je tak evidentně nesmyslné,

Je třeba také zmínit, že index, který určuje pořadí zemí, je velice komplexní. Do jeho výpočtu se promítají jak statistická data, tak výsledky dotazníkového šetření a sleduje celou řadu oblastí – od infrastruktury a kvality veřejných institucí, přes efektivitu trhu práce až po inovace. Na umístění země má tedy vliv široká škála ukazatelů a přímou souvislost s měnou dané země žebříček nemá.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a maďarský Orbán vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i německý Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by mělo být toto rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť hlasování kvalifikovanou většinou Lisabonská smlouva rozšiřuje, tento způsob rozhodování ovšem fungoval již dávno předtím. Navíc v některých oblastech je nadále hlasováno jednomyslně.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Mirek Topolánek z pozice premiéra tuto smlouvu protlačil legislativním procesem. Nešlo o automatickou věc, jeho ODS nebyla přijetí zcela nakloněna, což dokládá zejména hlasování v Poslanecké sněmovně. Zde byla ODS rozdělena na dva stejně silné celky.

Topolánek během projednávání smlouvu veřejně podpořil. 17. února 2009, kdy se o smlouvě jednalo v Poslanecké sněmovně, uvedl:

„Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo – a o tom jsem také přesvědčen – se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.

Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.“

Stejně tak zmiňovaný Mirek Topolánek přednesl v Senátu projev, ve kterém senátory vyzval k hlasování pro schválení. Řekl zde:

„Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.

Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!“

Je tedy pravdou, že Topolánek v České republice Lisabonskou smlouvu prosadil, jak Hannig naznačuje. Pokud se jedná o smlouvu samotnou, ta upravila princip hlasování v Radě Evropské unie. Bylo odstraněno hlasování na základě vážených hlasů, nyní (od 1. listopadu 2014) má každý stát při hlasování jeden hlas. Tím se zabývá Hlava III, článek 9c (.pdf, str. 24) Lisabonské smlouvy.

Kvalifikovaná většina představuje při hlasování na návrh Komise nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku nejméně 55 % členů Rady, kteří představují nejméně 65 % obyvatelstva EU. Při jiném hlasování pak bude potřeba nejméně 72 % členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva. Kvalifikovanou většinu ovšem zcela nezavedla Lisabonská smlouva, jak Hannig popisuje. Funguje v rámci rozhodování od roku 1966. Smlouva nově do hlasování touto většinou vložila 19 oblastí, které dříve podléhaly jednomyslnosti.

Není ovšem pravdou, že bychom ztratili právo veto plošně. Pro některé otázky se stále při hlasování využívá princip jednomyslnosti. Jde o tyto oblasti:

• společná zahraniční a bezpečnostní politika (s výjimkou některých jasně vymezených případů, jež vyžadují kvalifikovanou většinu, například jmenování zvláštních zástupců),
• občanství (udělení nových práv občanům EU),
  členství v EU,
• harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se nepřímých daní,
• finance EU (vlastní zdroje, víceletý finanční rámec),
• některá ustanovení v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (evropský žalobce, rodinné právo, operativní policejní spolupráce atd.),
• harmonizace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany.

V případě blokace hlasování, o které kandidát hovoří, je nutná blokační menšina, která je definována takto (.pdf, str. 136):

„Blokační menšinu musí tvořit nejméně tolik členů Rady, kolik jich zastupuje nejméně 35 % obyvatelstva zúčastněných členských států, a ještě jeden člen, jinak se kvalifikovaná většina považuje za dosaženou.“

Do zemí východního bloku, které jsou členy EU, se počítají Bulharsko (1,4 %), Česká republika (2,04 %), Estonsko (0,26 %), Chorvatsko (0,82 %) Litva (0,57 %), Lotyšsko (0,39 %), Maďarsko (1,92 %), Polsko (7,43 %), Rumunsko (3,87 %), Slovensko (1,06 %) a Slovinsko (0,40 %). Dohromady tyto státy tvoří 20,16 % populace Evropské unie a na blokační menšinu by tedy skutečně nedosáhly.

Do doby vysílání diskuze proběhly dohromady čtyři debaty prezidentských kandidátů a to v Deníku, na Právnické fakultě UK v Praze a na Seznamu, kde byla debata rozdělena do dvou částí (zmíníme později). Poslední z nich uspořádala liberecká občanská sdružení Občanem na 72 hodin a Parlament mladých a moderoval ji Martin Veselovský z DVTV.

Petr Hannig se nezúčastnil dvou z nich – na Seznamu a v Deníku. Ani v jedné ze zmíněných debat nepřítomnost Hanniga moderátoři nijak významně neokomentovali. Pouze omluvili prezidenta Miloše Zemana.

V první části Seznamu situaci vysvětlil Jindřich Šídlo takto: „Do prezidentských voleb se minulý týden registrovalo devět kandidátů, potencionálních vyzyvatelů. A my jsme do debaty pozvali šest takových, o nichž si myslíme, že jejich účast tady má smysl. (...)Pozvání od Seznamu dostal současný prezident republiky Miloš Zeman. Jeho mluvčí nám ale vzkázal, že se debaty nezúčastní.“

Přítomni byli pánové Jiří Drahoš, Vratislav Kulhánek, Marek Hilšer, Pavel Fischer, Mirek Topolánek a Michal Horáček. Stejné složení bylo i v druhé části. „Pozvání dostal také prezident Miloš Zeman, ale ten se omluvil,“ okomentoval složení Jindřich Šídlo a dále se věnoval pouze taktice tázání pozvaných hostů.

V Deníku je odůvodnění možné sledovat v online reportáži z debaty. „Kandidáty, kteří budou debatovat, jsou Jiří Drahoš, Marek Hilšer, Michal Horáček, Jiří Hynek, Vratislav Kulhánek a Mirek Topolánek. Současná hlava státu Miloš Zeman se debaty zřejmě nezúčastní,“ vysvětlují zde svůj výběr.

O prvním zvolení Jiřího Hynka za prezidenta Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky v roce 2011 informovala krátká zpráva na webových stránkách asociace. Tato zpráva neinformuje o způsobu volby, ale pouze o výsledku. Zároveň není možné z dostupných zdrojů dohledat, jaké stanovy tehdy platily, není tedy možné ověřit, zda hlasování proběhlo veřejně.

Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky má formu zájmového sdružení právnických osob (.pdf). Od 1. ledna 2014 se registr sdružení právnických osob, který byl vedený u krajských úřadů, přesunul pod rejstříkové soudy podle nového Občanského zákoníku. Rejstříkové soudy vedou veřejný registr a sbírku listin. Je tedy možné doložit alespoň způsob hlasování při opětovném zvolení Jiřího Hynka v roce 2015, které bylo podle tehdy platných stanov tajné (.pdf). Jiří Hynek byl v těchto volbách jediným kandidátem a zvolili jej hned v prvním kole (.pdf).

Michal Horáček naráží na rozhovor Jiřího Drahoše pro pořad Štrunc serveru Info.cz z 15. srpna 2017.

Pavel Štrunc: „Pan Horáček tady byl a trochu se rozčiloval nebo podivoval nad tím, že nemáte program. Máte program?“

Jiří Drahoš: „Já nevím, co je to program prezidentský. Já mám základní teze, které mám na webu. Myslím si, že je to bohatě dostačující, psát sáhodlouhé programy nemá z mého pohledu valný smysl. Prezident není politická strana, která nějaký program pro voliče mít musí. Je zajímavé, že mi spousta lidí říká, pane profesore, vy jste náš program.“

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože Drahoš sice použil tezi o tom, že pro lidi je programem on, nicméně ji řekl v tom kontextu, že mu přijde zajímavé, že mu to říkají lidé. Neřekl, že kvůli tomu žádný program nepotřebuje. Drahoš dále upřesnil, že nemá program v obvyklém slova smyslu, disponuje však tezemi, které jsou podle něj dostatečné. Hloubku či přiměřenost „programu“ (resp. těchto tezí) nijak nehodnotíme, je ovšem faktem, že Drahoš svou vizi zveřejnil. Na svém webu (v části Moje vize) ji řadí do čtyř částí – Moderní a bezpečný stát, Naše vlast, Lidské schopnosti a Rodina na prvním místě.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Na webových stránkách Michala Horáčka dnes již není možné dohledat minulá setkání s konkrétními daty, kdy setkání proběhla.

Obdobný výrok Michala Horáčka jsme ověřovali 7. července, tehdy měl na svých stránkách záložku „kde se potkáme“, která kromě budoucích setkání s daty obsahovala také mapu se zanesenými místy setkání minulých. Už tehdy ale všechny ukončené zastávky Horáčka nebylo možné identifikovat podle data.

V minulých měsících se ale struktura webových stránek Michala Horáčka změnila. V sekci „kde se potkáme“ nalezneme nově pouze budoucí setkání a jejich lokalizaci na mapě. Dále je zde dostupná záložka „navštívená místa“, která obsahuje pouze výčet měst bez jakékoliv reference ke konkrétnímu datu. V této sekci je zmíněno dohromady 224 míst. Je tedy možné, že některé obce navštívil Horáček opakovaně, resp. v nich navštívil více akcí. Souhrnné číslo ovšem není dostupné, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Michal Horáček předal podpisy pro svou kandidaturu ministerstvu vnitra 2. listopadu. Podle jeho prohlášení jich bylo zhruba 87 tisíc. Další tisíce pak sám vyřadil (resp. to uvádí) kvůli tomu, že nesplňovaly zákonné parametry. Horáček se ucházel o podporu pouze mezi občany, zákonodárce s žádostí o podporu neoslovoval.

Ministerstvo vnitra počítá s tím, že voleb by se mělo účastnit devět kandidátů. Z nich celkem tři disponují dostatečným počtem podpisů občanů (Drahoš, Horáček a Zeman). Konkrétní jména doposud ministerstvo nezveřejnilo, je ovšem zcela vyloučeno, aby se jednalo o jiné osoby. V tomto ohledu má tedy Michal Horáček pravdu.

Co se týče počtu podpisů, ten by měl být ministerstvem zveřejněn v pátek 24. listopadu, kdy bude již také zcela jasné, kteří kandidáti budou připuštěni k volbám.

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.