Přehled ověřených výroků

Mirek Topolánek mluví o bratrech Mašínech a Milanu Paumerovi v kontextu jejich možného vyznamenání. Milan Paumer – jeden z trojice, kterému se podařilo uprchnout z totalitního Československa do Západního Berlína – zemřel v roce 2010 v Praze.

O rok později ve Spojených státech zemřel Ctirad Mašín (Topolánek používá domácké pojmenování Radek). Během jeho pohřbu v Clevelandu jej spolu s Josefem Mašínem vyznamenal ministr obrany Vondra nejvyšším vojenským vyznamenáním – Zlatou lípou.

Josef Mašín skutečně veřejně opakovaně prohlásil, že se do České republiky nevrátí. Vadí mu, že v zemi stále existuje komunistická strana a kontinuita komunistických zákonů – to uvedl např. v rozhovoru pro Seznam v roce 2016.

Dodejme, že Mirek Topolánek byl v roli předsedy vlády prvním politikem, který vyznamenal někoho ze skupiny bratří Mašínů – konkrétně v roce 2008 předal premiérskou medaili Josefu Mašínovi.

Na tiskové konferenci vlády Mirka Topolánka dne 20. září 2006 oznámil tehdejší ministr vnitra Ivan Langer, že vláda vyslovila souhlas s odvoláním Karla Randáka z funkce ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace. Namísto něj měl být jmenován Jiří Lang. Důvodem pro odvolání byl tehdejší záměr transformovat tajné služby, který však nebyl naplněn.

Oproti dnešku byla situace při formování vlády skutečně jiná. Vítěz voleb v roce 2006 zkoušel sedm měsíců hledat většinu v Poslanecké sněmovně a to v situaci, která čistě početně byla výrazně komplikovanější. Topolánek vyjednával se všemi stranami vyjma komunistů a hledal způsob, jak důvěru získat. To se nyní skutečně neděje.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ovšem je třeba uvést výhradu k tomu, že kromě ODS jednaly i další subjekty. Nejblíže naplnění (bez účasti ODS) měla zřejmě menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, kterou předseda KDU-ČSL prezentoval jako sebevražedný krok, který měl zabránit velké koalici.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tedy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Z devíti prezidentských kandidátů, které na konci listopadu 2017 zaregistrovalo ministerstvo vnitra, vykonávali nejvyšší politické funkce dva kandidáti – Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Někteří další kandidáti se ve veřejném prostoru angažovali rovněž, nicméně o reálné politice lze hovořit především v případě expremiéra Topolánka a současné hlavy státu.

Další kandidáti pak deklarují své politické zkušenosti různě, žádný z nich ovšem nevykonával mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Jiří Drahoš pak např. své zkušenosti s politikou deklaruje na vyjednávání s politiky v době, kdy zastával post předsedy Akademie věd.

Jisté politické zkušenosti je třeba přiznat i Pavlu Fischerovi, který působil sedm let v diplomacii jako velvyslanec ve Francii a v Monaku, později pracoval na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel (do roku 2013) a v 90. letech působil na Pražském hradě mimo jiné také jako ředitel Politického odboru.

Politickou zkušenost deklaruje také Michal Horáček. Ten spolu s Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most, která se zaměřovala na zprostředkování dialogu mezi komunisty a disentem a také na odchod sovětských vojsk z Československa. Má tedy unikátní zkušenost, která je ovšem svázána s výjimečnou situací událostí Sametové revoluce.

Petr Hannig kandidoval patnáctkrát v různých typech voleb (sněmovní, senátní, evropské), nikdy však nebyl úspěšný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Hilšer zcela pomíjí současnou hlavu státu. Zkušenosti dalších kandidátů popisujeme spíše z pozice jejich vlastních deklarací, faktem je, že žádný z nich nezastával mandát vzešlý z voleb.

Dodejme, že Hilšer odpovídá na otázku, zda si myslí, že má šanci stát se prezidentem člověk, který nemá politické zkušenosti. Nereaguje tedy na dotaz, který by předpokládal vyloučení Zemana z případné odpovědi.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v květnu 2008 reálně uskutečněný protest studentské iniciativy proti záměru ministerstva zdravotnictví transformovat nemocnice nebyl jediným důvodem, proč Topolánkova vláda od záměru odstoupila. Proti chystanému záměru se totiž postavilo několik dalších aktérů – univerzity, koaliční lidovci, opozice či Česká lékařská komora.

Konkrétně univerzity přitom na možnou problematickou podobu zákona veřejně upozorňovaly ještě předtím, než Hilšer organizoval demonstraci a stal se mluvčím studentské iniciativy. Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Veřejné vyjádření proti připravovanému zákonu pochází z února 2008.

Proti změnám se postavila také tehdy (duben 2008) vládní KDU-ČSL, která případné schválení považovala za velmi závažný problém pro koalici.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (…)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic.

Studenti pražských lékařských škol včetně Marka Hilšera, zastoupení ve studentské iniciativě, uspořádali v květnu 2008 proti chystanému záměru ministerstva zdravotnictví protest. Pro veřejnost měli při této příležitosti připravené informační materiály s vysvětlením důvodu svého protestu.

Tyto veřejné Hilšerovy aktivity tedy pochází z doby, kdy proti návrhu protestovala celá řada aktérů v čele s univerzitami. Hilšer má tedy pravdu, že se z pozice studenta postavil proti diskutovanému věcnému návrhu zákona o univerzitních nemocnicích. Že zákon nakonec nebyl ani poslán do Poslanecké sněmovny, bylo výsledkem soustředěného odporu řady dalších aktérů –opozice, koaličního partnera KDU-ČSL, univerzit a dalších. Jelikož Hilšer ve výroku mluví výhradně o jeho angažovanosti v dané věci a pomíjí řadu dalších tehdejších účastníků, je výrok hodnocen jako zavádějící.

Dodejme, že v jednom z minulých výroků jsme se zabývali obsahovou stránkou tehdejšího připravovaného zákona. Konkrétně šlo o to, jak měla být řešena vlastnická forma u fakultních nemocnic.

V den rozhovoru s Markem Hilšerem ve světě skutečně probíhal svátek Giving Tuesday, v Česku běžně označovaný jako den dárcovství. Konkrétně v České republice je podle dat (.pdf) ČSÚ příjmovou chudobou ohroženo asi 9,7 % obyvatel, téměř přesně jeden milion lidí.

Statistici údaje odvodili (.pdf) ze vzorku 11 tisíc dotazovaných domácností, tzv. míru ohrožení chudobou určuje úřad podle poměrně složité metody Eurostatu. Důležitou roli při výpočtech hraje tzv. ekvivalizovaný příjem, tedy podíl příjmu všech členů domácnosti vzhledem k jejím nezbytným životním nákladům. Zjištěná hodnota se pak přiřadí každému ze členů domácnosti – po vzestupném seřazení všech respondentů podle tohoto ukazatele je za hranici ohrožení příjmovou chudobou považováno 60 % mediánu. Míra se pak udává v procentech vzhledem k celému statistickému vzorku. Více informací o metodě lze naleznout například v měsíčníku ČSÚ.

Jedná se o aféru Miloslava Ludvíka, ve své době ředitele pražské nemocnice v Motole, v současné době dosluhujícího ministra zdravotnictví v Sobotkově vládě. Ten na uniklém videu ze školení nemocničních zaměstnanců v roce 2010 odhaluje v podstatě korupční fungování zdravotní péče a objasňuje systém výběrových řízení a státních zakázek. Hovoří o tzv. systému kulichů (od 07:07), přičemž kulich je v medicínském slangu označení pro prominentního pacienta. V sestřihu videa zmiňuje, že přes „tyhle lidi ty peníze dostaneme“ a vyzývá přítomné zaměstnance, aby prominentní pacienty nenechávali čekat apod. (cca 09:00–09:35).

Ve Fakultní nemocnici Motol následně proběhla kontrola; sám Ludvík také uvedl, že zveřejněné video bylo účelově sestříháno, a policie případ v roce 2011 odložila.

Podle dat zveřejněných Eurostatem bylo v roce 2015 zaznamenáno v celé Evropské unii okolo 1,3 miliónů žádostí o azyl. OSN (.pdf, str. 1) definuje uprchlíka jako někoho, kdo se z důvodů rasových, náboženských, příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání politických názorů nemůže nebo nechce vrátit do své domovské země.

Uvedenou definici by splňovali občané těch zemí, ve kterých se válčí a určité skupiny obyvatel by mohly být ohroženy. Tyto podmínky v roce 2015 nastaly hned ve čtyřech zemích nejčastějších žadatelů, a to v Sýrii, Iráku, Afghánistánu a Eritrei. Z těchto uvedených států přišlo v roce 2015 přes 680 tisíc žadatelů o azyl.

Data evropské agentury Frontex (.pdf, str. 17) ukazují lehce jiné údaje než zmíněný Eurostat. Evropská agentura pro pobřežní a pohraniční stráž Frontex uvádí, že v roce 2015 došlo k 1,8 miliónů případů nelegálního překročení hranic Evropské unie. Dle Frontexu měli na svědomí nelegální přechod hranic EU nejčastěji příslušníci Sýrie, Afghánistánu a Iráku, avšak v daleko větší míře než podle Eurostatu. Data Frontexu vypovídají o zhruba 1 miliónu uprchlíků ze zemí Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Eritrei. Nutno však dodat, že u více než 500 tisíc migrantů nebyla specifikována žádná národnost.

Marek Hilšer tak svými odhady 500 tisíc až 1 miliónu uprchlíků poměrně správně vyjádřil informace o jejich počtu v roce 2015.

Prezident Miloš Zeman necelý měsíc od své inaugurace (která proběhla 8. března 2013), tedy 3. dubna 2013, spolu s předsedou Evropské komise Josém Manuelem Barrosem skutečně vyvěsil nad Pražským hradem vlajku Evropské unie.

Marek Hilšer figuroval 8. října 2014 v otevřeném protestu na Úřadu vlády, kde vystupoval proti nečinnosti vlády vůči situaci na Ukrajině a rozvinutím vlajek EU a NATO vyjádřil svou politickou orientaci. Hilšer byl i s druhým mužem v poklidu vyveden ochrankou.

Foto: ČT24. Hilšer vlevo.

Co se týče situace na Ukrajině v době protestu, ještě v srpnu 2014 NATO zveřejnilo snímky, které potvrzovaly ruskou přítomnost na Ukrajině. I přítomnost ruské těžké techniky, včetně tanků, byla zřejmá. Rusko však toto tvrzení vytrvale odmítalo, první potvrzení o přítomnosti armády přišlo od prezidenta Putina až na konci roku 2015.

Ruská armáda se poté v důsledku podpisu Minské dohody o příměří začala na počátku září 2014 stahovat. V době protestu Marka Hilšera však již bylo toto příměří porušeno a začalo se bojovat o doněcké letiště.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, Ruská federace byla skutečně zapojena do konfliktu na východě Ukrajiny, v době Hilšerova protestu se již znovu začalo bojovat o doněcké letiště.