Přehled ověřených výroků

Michal Horáček v byznysu působil od roku 1990, kdy společně s Petrem Boumou, Jiřím Balcarem a Josefem Kurkou založil v březnu toho roku sázkovou kancelář Fortuna. Na konci roku 2004 prodal Horáček se svými partnery akcie své sázkové kanceláře investiční skupině Penta, a to za 2,4 miliardy Kč.

Do roku 2016 pak byl členem dozorčí rady sázkové kanceláře Fortuna. Informace o rezignaci Michala Horáčka na tuto funkci byla zveřejněna v regulatorním oznámení (.pdf) sázkové kanceláře Fortuna dne 24. 5. 2016.

Po prodeji sázkové kanceláře se věnoval mj. studiu na Karlově univerzitě, kde v roce 2007 získal magisterský titul, respektive v roce 2011 titul doktorský. Zaměřil se také na tvůrčí činnost, konkrétně na textařskou, ale také spisovatelskou. Od roku 2008 je společníkem (do roku 2015 jednatelem) společnosti s ručením omezeným Kudykam, která se zabývá výrobou, obchodem a službami neuvedenými v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (prodej např. audionahrávek z představení).

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože svůj hlavní byznys Horáček skutečně prodal v před 13 lety. Od té doby se v nijak srovnatelných projektech neangažuje.

Je pravdou, že Zeman takovou kritikou opravdu nešetří. Ostatně kritika schopnosti ochrany vnějších hranic EU se pojí zejména s migrační krizí, která se v Evropě projevila výrazně především v roce 2015. Podle dat Eurostatu představovali státní příslušníci třetích zemí (z hlediska rozložení migrace) zhruba 2,4 milionu z celkových 4,7 milionu přistěhovalců za rok 2015 (bez ohledu na důvod migrace). Dále se jednalo o migraci občanů EU a asi 19 tisíc byly osoby bez státní příslušnosti.

Miloš Zeman se v posledních letech v médiích vyjadřuje kriticky ke schopnosti EU chránit své vnější hranice. Kromě hodnocení jejího postupu v této otázce také nezřídka poskytuje vlastní představy o jejím řešení.

„Základním nedostatkem Evropské unie je nedostatek vůle pro společnou ochranu hranic,“ řekl Miloš Zeman v srpnu 2015.

„Co je třeba udělat? Nejsprávnější by bylo uzavřít vnější hranice Evropské unie. Nechápu proč Itálie a Řecko nepodnikají žádné kroky, aby kontrolovaly své hranice,“ prohlásil Zeman v rozhovoru v květnu 2016.

„Nedivte se, že když byrokratičtí šílenci vydávají takové směrnice, a přitom nejsou schopni například ochránit vnější hranice EU před migrační vlnou, že se vám toto vedení jinak skvělého projektu zhnusí, a že ho opustíte. To je podle mého názoru skutečně základní příčina brexitu,“ řekl Zeman koncem června 2016.

„EU by měla opevnit hranici na tzv. balkánské cestě,“ tlumočil Zemanův názor hradní mluvčí Jiří Ovčáček o několik měsíců později v listopadu 2016.

Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože byť Jan Schneider skutečně napsal podobný text, jeho závěry nelze potvrdit, ani vyvrátit, neboť jde o subjektivní názor autora.

Andrej Babiš se odvolává na článek Jana Schneidera, který ve svém článku propojuje rozhodnutí slovenského ústavního soudu, reakce Ústavu paměti národa (ÚPN) a českých médií a cituje Mariana Jurečku a Milana Chovance. Všechny reakce Schneider chápe jako cílenou kampaň, která je vedena s cílem poškodit Andreje Babiše. Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože toto spojení nelze nijak doložit; Schneider navíc zpochybňuje rozhodnutí tříčlenného senátu Ústavního soudu Slovenské republiky.

Spolupracovník serveru Česká pozice Jan Schneider publikoval 19. února 2018 článek s titulem Proti Babišovi je vedena cílená a komplexní kampaň, ve kterém rozebírá rozhodnutí bratislavského krajského soudu a následné mediální reakce.

Krajský soud v Bratislavě zamítl žalobu Babiše ohledně jeho evidence u StB, ke krajské instanci se spor dostal poté, co v říjnu 2017 slovenský ústavní soud zrušil pravomocné rozhodnutí slovenského nejvyššího i krajského soudu, že šéf hnutí ANO je v archivních svazcích někdejší československé tajné policie StB veden jako její agent neoprávněně. Ústavní soud zdůvodnil zrušení verdiktů v případu mimo jiné tím, že žalovaným neměl být ÚPN. Soud také dodal, že bývalé agenty nepovažuje za důvěryhodné svědky. Celé rozhodnutí ústavního soudu je k dispozici zde (. pdf). Hlavními důvody, proč ústavní soud vrátil spor k projednání, bylo dle slov soudu chybné svědectví založené na výpovědích bývalých příslušníků StB nezproštěných mlčenlivosti. Ústavní soud kromě toho zpochybnil věrohodnost těchto svědků. Navíc dospěl k závěru, že žalovanou stranou ve sporech o evidenci osob v dokumentech StB nemá být Ústav paměti národa.

Rozsudek Krajského soudu v Bratislavě nebyl zveřejněn, proto se můžeme spoléhat pouze na informace, které zveřejnily subjekty v procesu vystupující.

Na Slovensku jako první zprávu přinesl deník SME, který citoval zástupce právní kanceláře Poláček & Partners, která v případu zastupovala ÚPN. „Pro nás a pro Ústav paměti národa to znamená, že kauza Babiš je právoplatně a definitivně uzavřena.“ Zástupce zmíněné kanceláře komentoval rozhodnutí v podobném duchu i na facebooku.

V Česku zprávu jako první přinesla ČTK dne 13. února 2018, která citovala tiskového mluvčího soudu Pavola Adamčiaka a napsala: „Bratislavský krajský soud v obnoveném líčení zamítl žalobu českého premiéra v demisi Andreje Babiše, že je neoprávněně veden v archivních svazcích někdejší československé tajné policie StB jako agent.“ ČTK dále uvedla: „soud svůj verdikt opřel o loňské rozhodnutí slovenského ústavního soudu, který mu případ vrátil k opětovnému projednání kromě jiného z důvodu, že žalovanou stranou neměl být slovenský Ústav paměti národa (ÚPN).“ Chartista Schneider uvádí v článku titulky několika médií a vyjádření pravicových stran a politiků, které zpochybňuje. Hlavním terčem jeho kritiky je však slovenský ústavní soud. Schneider píše: „Podtrženo sečteno, ÚS v rozporu s duchem zmiňovaných dokumentů (týkajících se Listiny základních práv a svobod (článků 36/1 a 46/1), Ústavy SR (článku 48/2) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pozn. Demagog.cz) ochránil ÚPN před Babišem, kterého tak dostal do ještě horší právní situace, než před podáním žaloby.“ A dále si klade otázku: „Je náhoda, že svůj nález stihl chvátající slovenský ÚS vyhlásit v době vrcholící české předvolební kampaně?“ Svoji stať končí Schneider v posledním odstavci slovy, že „není již pochybností, že jde o cílenou kampaň proti jeho osobě.“ Server Česká pozice funguje od roku 2010, ve veřejném prostoru se od počátku objevovaly informace, že jedním ze sponzorů webu může být právě Andrej Babiš. V roce 2014 se Česká pozice stala součástí deníku Lidové noviny a jeho zpravodajského serveru Lidovky.cz, které vydává akciová společnost MAFRA spadající pod koncern Agrofert (do roku 2017 vlastněný právě Andrejem Babišem, než jej vložil do svěřeneckého fondu). Jedním ze tří správců byla v únoru 2017 ustavena jeho partnerka, dnes manželka Monika Babišová.

K protestu proti transformaci univerzitních nemocnic došlo v květnu 2008. Marek Hilšer jako mluvčí studentské iniciativy složené ze zástupců studentů lékařských a farmaceutických fakult vystoupil proti záměru tehdejší Topolánkovy vlády provést přeměnu nemocnic. Studenti jednali i s ministerstvem zdravotnictví.

Julínek byl tehdy podle zpráv z médií z postoje studentů rozpačitý, nicméně jasné stanovisko o tom, že by nechtěl vést veřejný dialog se neobjevilo. Důvod, proč chtěl Julínek jednat se studenty, také stanovit nedokážeme. Zda bylo skutečným účelem jednání utišení studentů, aby se věc nedostala na veřejnost, nebo konstruktivní dialog o průběhu změn, se nám podložit nepodařilo. Jedná se tak o pouhou Hilšerovu spekulaci. I z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Problematické je ovšem pojmenování „skrytá privatizace“. V jednom z minulých Hilšerových výroků jsme tento proces převodu fakultních nemocnic na akciové společnosti již ověřovali. Tento výrok je hodnocen jako neověřitelný. Interpretace, zda obsah navrhovaného zákona měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, zda tomu tak skutečně bylo.

Podstatné je, že Hilšer byl tehdejším studentem a aktivně se účastnil protestů. Podle archivní tiskové zprávy Univerzity Karlovy byl Marek Hilšer mluvčím a předsedou Akademického senátu 1. LF UK. Podle serveru iDNES.cz přišli studenty podpořit i odborníci z řad lékařů. Julínek vyjádřil nesouhlas. „Byl bych raději, kdyby po čtyřhodinovém jednání, které jsme ve čtvrtek měli, od akce ustoupili,“ uvedl.

Tomáš Julínek jako tehdejší ministr zdravotnictví vyjádřil znepokojení se studentským postupem.

Podle ČT Julínek reagoval na protest studentů politováním, že nereflektovali společné několikahodinové jednání. „Myslím si, že studenti mají reprezentovat progres, nikoli boj proti progresu“.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně nad otázkou, kdo rozhodl o „darování” Krymu Ukrajině v roce 1954 dodnes panují otazníky.

Krymský poloostrov byl v únoru 1954 rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR připojen k Ukrajině. Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k tzv. válce diadochů mezi jeho nástupci. Nikita Chruščov rozhodně nebyl v roce 1954 v tak silné mocenské pozici, že by mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajině. Zasedání Sovětu, na kterém bylo o darování rozhodnuto, předsedal Georgij Malenkov a zákon podepsal Kliment Vorošilov. Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova.

V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve němž byl Krym mezinárodně uznán jako součást Ukrajiny. Ruské obsazení Krymu a následné referendum o jeho nezávislosti jsou všeobecně považovány za nelegální a nelegitimní. Protože Republika Krym, která po sporném referendu vyhlásila nezávislost, okamžitě požádala o připojení k Ruské federaci, spadá nyní poloostrov Krym pod ruskou správu i jurisdikci.

Zemanovy výroky na adresu Krymu jsou sporné. Například v roce 2014 řekl, že patří „… spíše k těm, kteří se snaží pochopit připojení Krymu. Jednak z toho důvodu, že tam bylo hloupé Chruščovovo rozhodnutí z roku 1954. Jak víte, Krym Ukrajině nikdy nepatřil. A jednak proto, že evidentně si většina obyvatelstva to připojení přála.”

O nelegálnosti anexe Ruskem se však prezident Zeman opravdu několikrát vyjádřil, například v rozhovoruse čtenáři Parlamentních listů vyzdvihl porušení mezinárodních dohod: „Anexe znamená porušení mezinárodních dohod a je nesporné, že byly porušeny dohody, které zajišťovaly územní integritu Ukrajiny.“

Společně s dalšími prezidenty Visegrádské skupiny se také shodli, že anexe Ruskem byla agresí. Slovenský prezident Kiska řekl, že „… všechny země V4 potvrdily to, že to, co se (v březnu) stalo na Krymu, byla anexe a agrese. Všechny země V4 se společně shodly, že je potřebný jednotný postup EU a že (protiruské) sankce byly potřebné.“

Během debaty Jan Outlý, člen Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH), napsal na svém twitterovém účtu, že do chvíle, kdy výrok ve vysílání zazněl, nebyl obeznámen s tím, že by byl úřadu takový seznam odevzdán (přiznává, že může být ještě na cestě).

Zároveň Outlý připomíná, že takový seznam ÚDHPSH po lidech vedoucích kampaň bez vědomí kandidáta nevyžaduje. Naopak tento seznam finančních přispěvatelů musí být vyvěšenna webových stránkách této tzv. třetí osoby, která je zároveň povinna zřídit transparentní účet. Spolek Přátelé Miloše Zemana však provádí kampaň na podporu s jeho vědomím, proto nemusí mít transparentní účet, prostředky kampaně musí obsahovat pouze informaci o zadavateli a zpracovateli jednotlivých reklam, jakuvádí ÚDHPSH.

Martin Nejedlý, člen spolku Přátelé Miloše Zemana, zároveň prohlásil, že seznam dárců a sponzorů spolku zveřejní až několik měsíců po volbách, jak je zmíněno včlánku Respektu analyzujícím problematiku financování kampaně spolku.

Financování kampaně podporující Miloše Zemana prošlo kontrolou Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí jen zčásti. Respekt totiž 24. ledna uvedl, že nakladatelství Olympia bude udělena pokuta, poněvadž se neregistrovalo jako třetí osoba podporující prezidentského kandidáta.

Andrej Babiš uvádí částečnou pravdu, proto je výrok hodnocen jako zavádějící. Babiš opravdu třikrát vyhrál spor se slovenským Ústavem paměti národa (ÚPN) o to, zda jej oprávněně vedou ve spisech StB. Ústavní soud však případ vrátil krajskému soudu s tím, že ÚPN neodpovídá za obsah spisů. Tam Babiš nakonec prohrál a jedná se zároveň o poslední rozhodnutí. Soud totiž vyslovil, že ÚPN není osoba zodpovědná za obsah svazků, pro tento nárok měl tedy žalovat někoho jiného. Zavádějící je výrok i proto, že soud v případě jeho žaloby ani nemohl říci, zda byl nebo nebyl estébák - otázkou bylo, zda jej ÚPN vede ve svazcích oprávněně, či nikoli.

Poté, co Okresní soud pro Bratislavu I dal Babišovi zapravdu, ÚPN se odvolal, ale rozsudek potvrdil krajský i Nejvyšší soud. Zvrat způsobil Ústavní soud (ÚS), který celý případ vrátil na začátek. Podle něj ÚPN neodpovídá za obsah vedených spisů. Odmítl také výpovědi bývalých agentů StB, kteří svědčili ve prospěch Babiše. Jeho rozhodnutí následoval Krajský soud, kterému se spor vrátil. Babiš tedy zůstal dále vedený jako agent a zároveň podal dovolání na Nejvyšší soud Slovenské republiky.

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5, 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Sankce za porušení volební povinnosti jsou dále rozvedeny v následujícím výroku.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53, čl. 210), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262, čl. 245), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Výrok Miloše Zemana hodnotíme jako neověřitelný, a to proto, že Martin Nejedlý spolupracuje s prezidentem republiky pouze na základě ústní dohody, nikoli písemné smlouvy.

Martin Nejedlý, jeden z nejbližších lidí Miloše Zemana, zastává funkci externího prezidentského poradce. Mimo jiné stojí ve vedení SPO, je jejím místopředsedou. Ve vztahu k Zemanovi má Nejedlý představovat poradce pro energetiku. Jelikož však nemá oficiální smlouvu s KPR a není oficiálním zaměstnancem, jeho náplň práce nelze ověřit ani dohledat. Hrad rovněž nezveřejňuje u Nejedlého jeho životopis.

Jisté však je, že se Zemanem udržuje kontakt již od jeho vstupu do funkce v roce 2013, dodnes patří k nejužšímu okruhu spolupracovníků a osobně ho doprovází na zahraničních cestách.

Do června 2015 působil jako jednatel firmy Lukoil Aviation Czech, která distribuovala palivo na česká letiště.

Jiří Drahoš za dobu svého působení v Akademii věd ČR od března 2009 do března 2017, kdy se vystřídalo celkem pět vlád, jednal dohromady s pěti premiéry - Mirkem Topolánkem, Janem Fischerem, Petrem Nečasem, Jiřím Rusnokem a Bohuslavem Sobotkou.

Drahošovi se podařilo vyjednat například snížení rozpočtových škrtů za Fischerovy vlády v roce 2009, které byly navrženy během reformy za předchozí Topolánkovy vlády. Za Sobotkovy vládyse podařilo navýšit rozpočet Akademie věd. Podobný výrok, který toto tvrzení dále dokládá a rozvádí, je ověřen zde.