Přehled ověřených výroků

Britský dramatik s českými kořeny Tom Stoppard skutečně poslal dne 27. října 2017 500 £ (v přepočtu 14 170,18 Kč) Pavlu Fischerovi. Podle slov Fischera se potkali na oslavě narozenin společného přítele a zůstali v kontaktu, Stoppard podporuje Fischerovu kandidaturu.

Pokud se podíváme na Fischerův transparentní účet, najdeme tam několik poplatků za příchozí platbu ze zahraničí, mimo jiné od podporovatelů z Francie. Především zde můžeme najít Francouzku Roselyne Chenu, ředitelku Fondation pour une entraide intellectuelle européenne (Nadace pro vzájemnou evropskou intelektuální pomoc), která 7. listopadu 2017 zaslala 7 493,37 Kč.

Roselyne Chenu podporovala intelektuály a umělce z bývalého východního bloku, například básníka Jana Vladislava, který byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1988 byl nucen emigrovat právě do Francie.

Na transparentním účtu se vyskytují i další francouzská jména (např. MR OU MME DELPEUCH J, příspěvek 9 991,16 Kč), více informací o nich však nelze zjistit.

O tom, zda nejvyšší orgány ODS rozhodly o postoji k vládnutí s ANO a Andrejem Babišem, nejsou dohledatelné písemné dokumenty. V materiálech ODS ani v rozhovorech s představiteli ODS tato informace nefiguruje. Konzistentně však tvrdí, že by do vlády s ANO nešli ani s Andrejem Babišem, ani bez něj. Za důvod pokládají i Vyšehradskou deklaraci, kterou vyhlašují, jaké programové body musí koaliční subjekty prosazovat, aby s nimi ODS vstoupila do vlády.

V rozhovoru v červnu 2017 Alexanda Udženija odpověděla na otázku, zda může vyloučit koalici ANO s ODS, toto: „Když říkáme, že Babiš nemůže být jako ministr v žádné vládě a že jeho osoba rovná se ANO, tak je to snad jasná odpověď. Nepodpoříme vládu, kde by figuroval. Předpokládám ale, že sociální demokracie nebo KDU-ČSL by s tím problém neměly.“

25. srpna 2017 byl na stránkách ODS zveřejněn rozhovor s Miroslavou Němcovou o spolupráci ODS s Andrejem Babišem. Ta řekla: „Petr Fiala v řadě svých prohlášení říkal, že nepřipadá v úvahu, aby ODS vstoupila do vlády, pokud by se jejím premiérem stal Andrej Babiš.“ Spolupráci s ANO odmítl i Zbyněk Stanjura. Na otázku, zda o budoucí vládě jednají v ODS za zavřenými dveřmi, odpověděl, že už to mají dávno vyřešené. „Hnutí ANO bez Andreje Babiše je protimluv, nic takového neexistuje. Jestliže říkáme, že ANO je hnutí jednoho muže, že hnutí ANO je Andrej Babiš, tak říkáme, že takový model není reálný. To se nemusím kolegů z ANO ani ptát. My jsme jasně řekli, že s Andrejem Babišem do vlády nevstoupíme.“ 4. října 2017 se Pavel Blažek k otázce, zda si umí představit koalici s ANO, nebo ji může zcela vyloučit, vyjádřil takto: „Podle mě to není možné. Nevím sice, jak dopadnou volby, od jejichž výsledku se bude odvíjet vnitrostranická debata v ODS směrem ke kongresu, co mohu ale vyloučit, je, že by ve straně převládli lidé, kteří by preferovali koalici s Babišem. V opačném případě bychom porušili úplně všechno, co říkáme před volbami, a to si nedovolí jakákoli skupina v ODS.“ Členové předsednictva, tedy první místopředsedkyně Alexandra Udženija a předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura se nevyjádřili, že by se v ODS na tomto postupu dohodli. Miroslava Němcová dokonce odkazuje pouze na Petra Fialu, nikoliv na představenstvo ODS či prohlášení jiného nejvyššího orgánu strany.

Co se týče nadnárodních společností, Rada v červenci 2016 schválila směrnici o pravidlech proti vyhýbání se placení daní ve státě, ve kterém právnická osoba působí. Společně s mezinárodní iniciativou proti daňové optimalizaci na úrovni OECD tak bojuje proti vyhýbání se daňové povinnosti nadnárodních korporací, přičemž si klade za cíl reformovat mezinárodní daňový rámec a zajistit, aby byly zisky nadnárodních společností odváděny tam, kde jsou vytvářeny.

Především článek 5 směrnice ukládá povinnost při přesunu aktiv, zejména prostřednictvím mateřských společností na území EU do dceřiných, které se nachází mimo území EU. Daně se tak nadnárodním společnostem nenavýšily, pouze nyní musí při přesunu svých prostředků do zemí mimo členské státy EU zaplatit v členském státě daň z přesunuté částky.

Ministerstvo financí k této směrnici pořádalo v březnu letošní roku veřejnou konzultaci, Česká republika však směrnici doposud netransponovala. Transponovat by ji pak podle znění samotné směrnice měla do konce roku 2018.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. Tuto částku pak zjevně Marek Pieter zaměňuje s „velkými daňovými úniky“, což je z kontextu diskuze patrné. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. I v předchozích letech se výplata dividend pohybovala v podobných sumách, zatím ale nikdy nepřekročila částku 600 mld. korun. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

Lubomír Zaorálek ve svém výroku mluví o případech tzv. zajišťovacích příkazů. Ve veřejném prostoru vzbudila velký rozruch omluva Ivana Pilného, současného ministra financí. Ten měl, alespoň podle tvrzení Hospodářských novin, 19. září na rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny konstatovat fakticky to, co tvrdí Zaorálek.

Hospodářské noviny uvedly 25. září údajný citát Pilného:

„Omlouvám se za zlikvidované firmy, ale peníze šly do státního rozpočtu, mají z toho prospěch všichni lidé.“

Ministerstvo financí o den později v reakci na toto tvrzení vydalo jednak prohlášení, které popírá, že by se měl Pilný tohoto výroku na půdě výboru dopustit, zveřejnilo také záznam z tohoto jednání. Je pravdou, že na tomto jednání výrok nepadl. Zvukový záznam s vystoupením Pilného je dostupný na stránkách Michala Bláhy.

Hospodářské noviny následně 27. září původní tvrzení korigovaly na informaci, že Pilný měl původní prohlášení vyřknout při odchodu z jednání zmíněného výboru. K tomu však neexistuje žádný záznam, který by to mohl potvrdit. Z tohoto důvodu tedy hodnotíme výrok jako neověřitelný, neboť nelze nijak doložit, zda Pilný skutečně danou věc řekl.

Dodejme, že zajišťovací příkaz je nástroj orgánů finanční správy, který slouží k zajištění úhrady daně, pokud hrozí, že daň bude nedobytná.

Zajišťovací příkaz na 340 milionů korun byl vydán vůči opavské společnosti FAU, což zapříčinilo její insolvenci a na její majetek byl v prosinci 2016 vyhlášen konkurs. Krajský soud v Ostravě rozhodl, že pro takto masivní zajištění nebyl dán důvod a rozhodnutí o vydání zajišťovacích příkazů v září 2017 zrušil.

Poslanec Farský hovoří o přijetí novely zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, která začne platit 1. listopadu 2017. V původním návrhu novely stať o změně platnosti posudku o zdravotní způsobilosti dítěte chybí, nicméně poslanec Farský přiložil k návrhu zákona pozměňovací návrh s tímto obsahem. Při hlasování o pozměňovacích návrzích byl tento přijat napříč všemi poslaneckými kluby kromě komunistického.

Z dat ministerstva zdravotnictví vyplývá, že počet dětí, které absolvují podobné akce, se skutečně blíží 200 tisícům – konkrétně v roce 2015 to bylo zhruba 193 tisíc dětí. To fakticky odpovídá Farského kvantifikaci, výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Vratislav Kulhánek, jenž je podporován obnovenou Občanskou demokratickou aliancí podnikatele Pavla Sehnala, oznámil svoji kandidaturu na začátku července 2017. Deklaroval, že chce nasbírat jak podpisy občanů, tak i podpisy senátorů a poslanců. Za necelé čtyři měsíce se podařilo Kulhánkovi a jeho týmu nasbírat přes 35 tisíc podpisů občanů a 20 podpisů poslanců, které mu zajistily se účastnit volebního klání.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Miloš Zeman se mýlí v tom, že v Poslanecké sněmovně leží podobný návrh. Ten poslanci nestihli doprojednat v minulém období, reálně již tedy na stole není, musí být případně načten znova. Navíc tento návrh neumožňoval, aby se jeho prostřednictvím uskutečnilo referendum o vystoupení z EU. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Sobotkova vláda v minulém volebním období předložila do Poslanecké sněmovny návrh zákona o celostátním referendu. Ten ovšem nebyl projednán. Dodejme, že nebyl projednán kvůli samotné vládní koalici, která jej nezařadila na program zasedání poslanců. To opakovaně navrhoval Tomio Okamura. Věnovali jsme se tomu v některých našich textech.

S koncem volebního období tak padl zákon pod stůl a nyní již v Poslanecké sněmovně vůbec není.

Co se týče použitelnosti návrhu na uspořádání referenda, to popisují články 1 a 2 návrhu. Případné hlasování o vystoupení České republiky z Evropské unie pak fakticky znemožňoval čl. 1, odst. 2.

Čl. 1
Základní ustanovení
(1) Tento ústavní zákon upravuje konání celostátního referenda.
(2) Tento ústavní zákon se nevztahuje na konání referenda podle čl. 10a odst. 2
Ústavy České republiky a referendum ve věci výpovědi mezinárodní smlouvy podle čl. 10a
Ústavy České republiky.

Čl. 2

Předmět referenda
(1) V referendu lze rozhodovat o věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu
s výjimkou rozhodování o
a) základních právech a svobodách,
b) státním rozpočtu a ve věcech znamenajících zásah do právní úpravy nebo správy daní,
poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění,
c) porušení závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva,
d) ustanovování jednotlivých osob do funkcí a o jejich odvolávání z funkcí,
e) individuálních právech a povinnostech.
(2) Referendem nelze schvalovat právní předpisy.

Miloš Zeman korektně popisuje potřebný počet petentů (čl. 4 návrhu) a stejně tak výsledek SPD ve volbách. Nicméně libovolný počet hlasů/podpisů by SPD nezaručilo, že by podle návrhu (který ve Sněmovně neleží a navíc to podle něj není ani možné) bylo vyvoláno referendum o vystoupení z EU.

Dodejme, že Miloš Zeman během projednávání tohoto návrhu Sobotkovy vlády vystoupil v Poslanecké sněmovně a apeloval na poslance, aby návrh schválili.

Vzhledem k tomu, že oba jmenovaní se z politiky stáhli poté, co je „potopila“ vlastní strana (Zemana nevolila část poslanců v prezidentské volbě, Topolánka před volbami odvolalo širší vedení ODS), a také k faktu, že i uvedený časový rozestup zhruba odpovídá, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Miloš Zeman coby předseda ČSSD v letech 1993–2001 zastával od roku 1998 do roku 2002 pozici předsedy vlády. Jednalo se o menšinovou vládu, jejíž existence byla ze strany tehdejší opoziční ODS umožněna na základě tzv. opoziční smlouvy.

Svůj odchod z politiky ohlásil Miloš Zeman po neúspěšné druhé volbě prezidenta České republiky konané dne 24. ledna 2003. Tehdy jej nevolila část poslanců ČSSD. Konkrétní jména není možné uvést, protože šlo o volbu tajnou. K dané věci se vrátil ve svém textu tehdejší předseda ČSSD Špidla.

Z politického prostoru se Zeman vytratil na sedm let a vrátil se v roce 2010 jako předseda politické strany SPO (Strana práv občanů) vzniklé v předcházejícím roce. V listopadu roku 2010 byl zvolen jejím čestným předsedou poté, co z funkce řádného předsedy rezignoval po neúspěchu strany (zisk 4,33 %, 0 mandátů) v parlamentních volbách v roce 2010. Dne 26. června 2012 pak Miloš Zeman oficiálně oznámil svou kandidaturu na prezidenta republiky, když překročil potřebnou hranici zisku 50 tisíc podpisů od občanů. Od té doby je aktivním politikem na pozici hlavy státu a v současné době usiluje o znovuzvolení v prezidentské volbě v roce 2018.

Mirek Topolánek byl v letech 2002–2010 předsedou ODS. Stejně jako Miloš Zeman i Topolánek vykonával funkci předsedy vlády – od roku 2006, kdy důvěru získal až na druhý pokus díky opuštění hlasovacího sálu dvěma poslanci z ČSSD, do roku 2009, kdy byla vládě vyslovena nedůvěra.

Topolánek dále jako předseda vedl ODS, vyhrál s ní evropské volby a chystal ji na volby do Poslanecké sněmovny. Nicméně jej několik měsíců před jejich konáním ODS odvolala ze svého čela. Okolnostmi konce Topolánkovy kariéry jsme se zabývali v samostatném výroku.

Až pár dní před nutností podat oficiální prezidentskou kandidaturu na ministerstvo vnitra Topolánek oznámil, že vyjednává svou podporu u senátorů.