Přehled ověřených výroků

Z ruských strategických materiálů vyplývá, že Severoatlantická aliance je společně se Spojenými státy a Evropskou unií považována za hlavního soupeře Ruské federace. USA i drtivá většina členských zemí EU jsou zároveň členy NATO, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na konci roku 2015 Ruská federace podpisem svého prezidenta přijímá novou Národní bezpečnostní strategii, na kterou navazuje v listopadu roku 2016 dokument Koncept zahraniční politiky Ruské federace.

V obou dokumentech není specificky určený žádný stát či skupina jako přímá hrozba pro Ruskou federaci, přesto je nepřímo vyjádřeno, že Ruská federace se v případě hodnocení rizik a nebezpečí zaměřuje především na Západ jako cele,k jak ukazuje například tato citace z Konceptu zahraniční politiky RF (bod 61): „Systemic problems in the Euro-Atlantic region that have accumulated over the last quarter century are manifested in the geopolitical expansion pursued by the North Atlantic Treaty Organization (NATO) and the European Union (EU) along with their refusal to begin implementation of political statements regarding the creation of a common European security and cooperation framework, have resulted in a serious crisis in the relations between Russia and the Western States. The containment policy adopted by the United States and its allies against Russia, and political, economic, information and other pressure Russia is facing from them undermine regional and global stability, are detrimental to the long-term interests of all sides and run counter to the growing need for cooperation and addressing transnational challenges and threats in today’s world.“

V případě USA se v Bezpečnostní strategii RF opakuje hrozba jejich vojenské technologické převahy a z toho plynoucí snahy o dominancí v mezinárodním prostoru (. pdf, str. 3). V případě NATO je pak opět problém s jeho rozšiřováním a posouváním vojenských kapacit do blízkosti Ruské federace (. pdf, str. 4) a v případě EU je to především její pozice v otázce zasahování do vnitřního vývoje sousedů Ruské federace a podpora takzvaných barevných revolucí v mezinárodním prostředí (. pdf, str. 4).

Ve stručnosti se dá tvrdit, že hlavní problém Ruské federace je střet jejího znovu nalezeného velmocenského statusu s typickou snahou o zajištění sféry vlivu kolem svého území ještě z dob sovětského Ruska (dnes přibližně v rozsahu Svazu nezávislých států). Tato ruská sféra zájmu pak ale naráží na podobné sféry vlivu EU a NATO, které se v posledních letech rozšířily až k hranicím Ruské federace (. pdf, str. 9). Nutno podotknout, že i přesto si RF uvědomuje výhody spolupráce se Západem, která však musí vycházet z principu rovnosti všech stran a respektu k zájmům zúčastněných (. pdf, str. 11).

Západní společenství je se svými principy zastupitelské demokracie, ochrany lidských práv a vojenské mocí chápáno jako hlavní soupeř Ruské federace.

Michal Horáček předal podpisy pro svou kandidaturu ministerstvu vnitra 2. listopadu. Podle jeho prohlášení jich bylo zhruba 87 tisíc. Další tisíce pak sám vyřadil (resp. to uvádí) kvůli tomu, že nesplňovaly zákonné parametry. Horáček se ucházel o podporu pouze mezi občany, zákonodárce s žádostí o podporu neoslovoval.

Ministerstvo vnitra počítá s tím, že voleb by se mělo účastnit 9 kandidátů. Z nich celkem 3 disponují dostatečným počtem podpisů občanů (Drahoš, Horáček a Zeman). Konkrétní jména doposud ministerstvo nezveřejnilo, je ovšem zcela vyloučeno, aby se jednalo o jiné osoby. V tomto ohledu má tedy Michal Horáček pravdu.

Co se týče počtu podpisů, ten by měl být ministerstvem zveřejněn v pátek 24. listopadu, kdy bude již také zcela jasné, kteří kandidáti budou připuštěni k volbám.

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť Hilšer sám sebe deklaruje jako občanského kandidáta, jeho ucházení se o post hlavy státu zaručily podpisy senátorů, ne občanů. Co se týče darů pro jeho kampaň, je pravdou, že není nijak masivně finančně podporován miliardáři, na druhou stranu mu již přispěli i lidé, kteří se mezi tuto skupinu bezpochyby řadí.

Marek Hilšer deklaroval, že jeho kandidatura bude vycházet z podpisů občanů. Kandidaturu mu zajistilo ovšem zajistilo až 11 podpisů senátorů z různých stran, 50 tisíc podpisů občanů se mu sesbírat nepodařilo. Mezi senátory byli například Václav Láska (zvolen za Zelené), Jan Žaloudík (za ČSSD), Ladislav Kos (nezařazený), Petr Orel (za lidovce a Zelené) nebo Zdeněk Papoušek (KDU-ČSL). Hilšer tedy není čistě občanským kandidátem, protože potřeboval ke kandidatuře podpisy senátorů.

Na Hilšerově transparentním účtu lze vysledovat, že peníze od miliardářů zřejmě přijímá, nejde však o žádné závratné částky. Na jeho účet přišlo 21. července 2017 30 tisíc od společnosti Isolit-Bravo. Ředitelem a jednatelem společnosti je miliardář Kvido Štěpánek. Prezidentskému kandidátovi rovněž přispěl (konkrétně 50 tisíci) na začátku srpna Dalibor Dědek, známý podnikatel z firmy Jablotron.

V rámci výroku neposuzujeme míru závislosti, jde o nedoložitelnou věc. Faktem je, že kandidatura Hilšera reálně vychází od zvolených zákonodárců a ne z podpisů občanů.

Vratislav Kulhánek začínal na řadových pozicích ve stavebnictví, z nichž se postupně vypracoval do nejvyšších pozic ve firmách MOTOR JIKOV, Bosch nebo ŠKODA AUTO. Zastával i vysoké posty v profesních sdruženích, např. ve Svazu průmyslu a dopravy. V důsledku svého působení na takových pozicích se přirozeně pohyboval v nejvyšších kruzích, ať už ve spojitosti s nejužším vedením německých koncernů Bosch a Volkswagen nebo politickými jednáními. Výrok z uvedených důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Po absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze zastával Vratislav Kulhánek různé pozice ve stavebních firmách, pracoval např. jako metodik na Krajském středisku místního stavebnictví v jižních Čechách.

V tehdejším národním strojírenském podniku MOTOR JIKOV, kam nastoupil v roce 1981, se vypracoval až na předsedu představenstva. V roce 1992 se stal ředitelem v Česku nově založené dceřiné společnosti německého koncernu Bosch.

V letech 1997–2007 působil v nejvyšším vedení automobilky ŠKODA AUTO, patřící do koncernu Volkswagen, nejprve jako předseda představenstva a poté předseda dozorčí rady. V roce 2007 se stal předsedou správní rady společnosti AAA Auto Group.

Vedle ŠKODY AUTO vedl Vratislav Kulhánek Sdružení automobilového průmyslu a byl také viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy.

Díky svému působení ve funkci ředitele společnosti Bosch a předsedy představenstva automobilky ŠKODA AUTO se Vratislav Kulhánek přirozeně pohyboval v nejvyšších kruzích. Včetně evropských kruhů, vezmeme-li v úvahu, že coby nejvyšší představitel těchto společností v České republice musel jednat s nejužším vedením německých koncernů. Vedle toho se jako prezident a viceprezident výše uvedených profesních sdružení Kulhánek nevyhnul ani jednáním s politickými představiteli.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Navíc pokud se podíváme na další vývoj rozpočtu AV, je zřejmé, že pokles v rozpočtu byl oproti původním vládním představám výrazně nižší. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou. Ta navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s postupně dalším krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Jiří Drahoš 3. listopadu odevzdal na ministerstvu vnitra petiční archy s více než 142 tisíci podpisy. Drahoš při schůzce s novináři uvedl, že sebral více než 157 000 podpisů, část z nich jeho tým kvůli nesrovnalostem vyřadil. Kandidáti, kteří se rozhodli sesbírat povinných 50 000 podpisů občanů měli povinnost odevzdat petiční archy do 7. listopadu.

Na konci listopadu zveřejnilo ministerstvo vnitra informace o výsledku platných podpisů všech kandidátů. Jiřímu Drahošovi úředníci vnitra uznali (. pdf, str. 282) celkem 141 234 platných podpisů.

Jiří Drahoš se veřejně prezentuje jako kandidát na prezidenta, který v minulosti nikdy nebyl členem politické strany a neplánuje to ani v budoucnosti. Stejné tvrzení uvádí i na své oficiální osobní stránce, na které zároveň předkládá i lustrační osvědčení o tom, že nikdy nebyl příslušníkem StB.

Nejsou dostupné žádné informace, které by jeho opakované veřejné tvrzení, že nikdy nebyl členem politické strany, vyvrátily.

Co se týká politického skandálu, není veřejně dohledatelná žádná informace, že by byl Drahoš spojen s nějakou negativní kauzou, resp. že by se dopustil něčeho nezákonného. Na základě těchto faktů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Pokud chceme zjistit navštívená místa Michala Horáčka, nalezneme je na jeho webových stránkách v sekci Navštívená místa. Ta obsahuje pouze abecední seznam měst bez dat návštěvy, dohromady je jich 224. V Ústeckém kraji se z nich nachází pouze 29, maximálně 31, protože dvě města nebylo možné specifikovat – konkrétně se jedná o Kladruby (Ústecký, Plzeňský, Jihočeský i Středočeský kraj) a Lužice (Olomoucký, Jihomoravský, Jihočeský i Ústecký kraj).

U daných obcí není uvedeno, zda v nich Horáček absolvoval více akcí, resp. zda v nich nebyl opakovaně. Je tedy neověřitelné, kolika akcí se v daném regionu prezidentský kandidát přesně zúčastnil.

Kompletní seznam měst v kraji, která měl Horáček navštívit:

Bílina

Brandov

Chanov

Chomutov

Citoliby

Děčín

Duchcov

Hora Svaté Kateřiny

Horní Jiřetín

Hrobce

Kadaň

Kladruby (Ústecký, Plzeňský, Jihočeský i Středočeský kraj)

Klíny

Krabčice

Krásná Lípa

Litoměřice

Litvínov

Louny

Lužice (Olomoucký, Jihomoravský, Jihočeský i Ústecký kraj)

Most

Nová Ves v Horách

Patokryje

Roudnice nad Labem

Rumburk

Teplice

Trmice

Ústí nad Labem

Varnsdorf

Vyškov

Žalany

Žatec

Andrej Babiš zavádí, když tvrdí, že Kalousek vytvořil úpravu umožňující vydávat nedaněné jednokorunové dluhopisy. Ve skutečnosti tato možnost měla právní základ položen v 90. letech. Následně byla návrhem Kalouskova ministerstva financí ze zákona krátce vypuštěna, záhy byla vrácena zpět (opět MF pod Kalouskem) a nakonec opět vypuštěna (pozměňovacím návrhem hospodářského výboru.) V tom krátkém období, kdy byla možnost vrácena zpět do zákona, pak Kalousek vydal v několika vlnách sérii státních korunových dluhopisů, které nastartovaly vlnu takových emisí. Z tohoto pohledu nejde de facto o to, že by Kalousek takovouto možnost nově vytvořil, nicméně takovou možnost „oživil“ a výrazně se tak zasadil o boom korunových dluhopisů.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů se zakládá na dvou ustanoveních – zaprvé na ustanovení umožňujícím zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoliv jejich souhrnu), zadruhé na ustanovení, které zaokrouhluje takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. „Zaokrouhlovací“ ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo, daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, do daňového systému vrací zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů).

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po začátku účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO). Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO.

Z technického hlediska tedy Kalousek úpravu, která umožňuje korunové dluhopisy nedanit, nevymyslel, její základ byl položen již mnoho let zpět. Nicméně podílel se na oživení takového zákona a ač (alespoň dle vyjádření TOP 09) šlo o krátkou, provizorní úpravu, kdy bylo nedanění dočasně umožněno, vydal v tomto období několik sérií korunových dluhopisů, což povzbudilo další subjekty k témuž postupu.